Vydání 11/2013

Žalobce podal dne 15. 1. 2010 žádost o udělení mezinárodní ochrany podle § 10 zákona o azylu. V žádosti uvedl, že v případě návratu na Ukrajinu mu hrozí zabití lidmi od policie. Během pohovoru upřesnil, že opustil Ukrajinu z důvodu ohrožení života. Uvedl, že dne 23. 1. 2008 byl předveden na policejní stanici k sejmutí otisků prstů v souvislosti s konfliktem s dopravním policistou (žalobce nechtěl přistoupit na finanční požadavky dopravního policisty). Na policejní stanici byl žalobce vyzván, aby si odložil bundu. Po sejmutí otisků si bundu opět vzal a odešel ze stanice. Když odjížděl ze stanice svým vozidlem, zastavila ho policie a provedla osobní prohlídku. V levé kapse jeho bundy pod podšívkou policisté nalezli sáček s bílým práškem. Žalobce se sice ohradil, že mu nepatří, byl však zadržen a odvezen na policejní služebnu, kde byl umístěn do cely předběžného zadržení. Poté byl odveden na Útvar pro boj s organizovaným zločinem, kde mu vyšetřovatelé sdělili, že je vyšetřován pro podezření ze spáchání vraždy. Odepřeli mu přítomnost advokáta, ačkoliv o něj žádal, a nutili jej k podepsání doznání. Poté, co odmítl, byl odveden do vedlejší místnosti, kde jej dva neznámí muži tři hodiny bili válenkou naplněnou pískem. Následně ho v poutech a s kuklou na hlavě odvezli do lesa. Stáhli mu kalhoty, roztrhli bundu a vyhrnuli svetr. Polili jej vodou a svázali do kozelce. Poté jej položili na igelit a na ruce a nohy mu dali dráty. Pouštěli do něj elektrický proud a na hlavu mu natáhli igelitový pytlík, přitom jej bili. Opakovaně upadal do bezvědomí, vždy jej ale probudili. Pak mu dráty z nohou dali kolem beder. Vše trvalo dvě hodiny. Také mu dvakrát vystřelili u ucha. Následně ho odvezli zpět na Útvar pro boj s organizovaným zločinem, kde mu vyšetřovatel nadiktoval doznání, ve kterém stálo, že společně s jiným obviněným zastřelil či se pokusil zastřelit několik osob. Když odmítl doznání podepsat, začali jej vyšetřovatelé bít železným předmětem do prstu levé ruky a vyhrožovat mu útokem na jeho ženu. Žalobce proto podepsal doznání i několik čistých listů papíru. Druhého dne mu policisté oznámili, že je třeba zajistit zbraň. Naložili jej opět do auta a odjeli do jeho bytu, kde provedli domovní prohlídku. Z bytu vykázali manželku, příbuzné a odmítli přítomnost advokáta a svědků. V průběhu prohlídky do bytu nastrčili balíček, v němž byla nalezena pistole. Žalobce podepsal protokol, že zbraň byla nalezena v jeho bytě, byť nebyla jeho. Poté byl odvezen zpět na celu předběžného zadržení, kde strávil týden. Sedmého dne se měla konat s druhým obviněným, jehož vzezření napovídalo, že byl mučen ještě více než žalobce. Následně byl žalobce odvezen do vyšetřovací vazby, kde prošel lékařskou prohlídkou, při níž byly zaprotokolovány stopy po mučení. Žalobce, jeho manželka a tchán se poté začali obracet na organizace na ochranu lidských práv, prezidenta, politiky, ombudsmana i na média. Po určité době dosáhli toho, že generální prokuratura sestavila zvláštní vyšetřovací komisi, která dospěla k závěru, že Útvar pro boj s organizovaným zločinem usiloval o to, aby byl z vražd uznán vinný někdo jiný, tzn. žalobce. Postup policie a případ žalobcova mučení však nebyly vyšetřeny a nikdo nebyl potrestán. Byla sice stažena obvinění pro vraždy, ovšem žalobce byl nadále stíhán pro nelegální držení zbraně a drog a zůstal ve vazbě. Poté, co byl částečně zproštěn obvinění, pokusil se někdo unést jeho ženu a odvléct ji do osobního vozu jednoho z vyšetřovatelů. Na nátlak policie a po poradě s advokátem proto souhlasil s tím, že bude odsouzen za přechovávání zbraně a drog s tím, že bude krátce po odsouzení propuštěn. Po propuštění byl na něj nezákonně uvalen dohled, který byl v květnu roku 2009 rozhodnutím odvolacího soudu zrušen. Ještě ve věznici podal stížnost na jednání policistů k Nejvyššímu soudu Ukrajiny. Nicméně vzhledem k hrozbám ze strany policistů, z nichž někteří byli v mezidobí povýšeni, advokát žalobci a jeho manželce poradil, aby se vystěhovali z Ukrajiny. K odjezdu je přiměla i informace o zabití jiného obviněného, jenž byl převážen z cely předběžného zadržení do vazby.

Při druhém pohovoru žalobce doplnil některé dílčí údaje. Uvedl, že je ženatý s Viktorií S., která také požádala o mezinárodní ochranu. Dále doplnil konkrétní jména policistů, kteří ho vyšetřovali a jichž se v případě návratu na Ukrajinu obává. Upřesnil též, že byl za nelegální držení zbraně a drog odsouzen k trestu odnětí svobody na rok a dva měsíce, většinu trestu vykonal ve vazební věznici. Po propuštění z vězení údajně zažaloval dva prokurátory a některé spolupracovníky policie u Nejvyššího soudu Ukrajiny, když se to ale dotyční dozvěděli, začali na jeho advokáta vyvíjet nátlak, aby se případu vzdal. Zapálili mu auto a zbili jeho syna, advokát byl navíc předvolán na policii, kde mu sdělili, aby případu zanechal. Pokud jde o současný stav trestního stíhání, uvedl, že obvinění z vražd byl zproštěn. Za nelegální držení zbraně a drog byl odsouzen na základě „“ s prokurátorem. Doplnil též, že po propuštění byl sledován. Dva měsíce se proto schovával doma, neboť měl obavu, že mu někdo podstrčí drogy nebo ho obviní z napadení. Do zrušení policejního dohledu nevycházel, před jeho domem se přitom střídala 3 až 4 auta, která ho sledovala. Dům opustil, až když odjížděl z Ukrajiny, a to tak, že jej rodiče manželky vynesli v tašce do vozu.

V průběhu řízení žalobce na podporu svých tvrzení předložil žalovanému velké množství písemností v ukrajinském jazyce. Jednalo se jednak o rozhodnutí ukrajinských soudů v jeho věci, dále pak o stížnosti adresované ukrajinským orgánům, zejm. generální prokuratuře, ministerstvu vnitra, poslancům, prezidentovi, ombudsmanovi, organizacím na ochranu lidských práv atd., a o rozhodnutí či sdělení o vyřízení těchto stížností. Dále žalobce předložil též lékařskou zprávu a znalecký posudek o následcích zranění, jež utrpěl v době vyšetřování, z nichž mj. vyplývá, že měl na těle podlitinu a stopy pigmentace, které mohly vzniknout v důsledku elektrických šoků. Doložil též kopie článků z lokálních novin a z internetového serveru, jež se zabývaly přímo jeho případem anebo popisovaly kriminální činnost pracovníků ukrajinské policie v oblasti, kde žil.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 7. 2011 žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neudělil. Žalovaný konstatoval, že jediným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha legalizovat si pobyt v České republice a vyhnout se návratu na Ukrajinu, kde se žalobce obává o svoji a manželčinu bezpečnost. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl skutečnosti, které by svědčily o tom, že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Žalobce nebyl členem politické strany, ani se žádným podobným způsobem neangažoval. Jeho obavy z postupu ukrajinských orgánů proto žalovaný nemohl považovat za azylově důvod podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce neuvedl ani skutečnosti nasvědčující tomu, že byl pronásledován z důvodu rasy, pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či politického přesvědčení podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný konstatoval, že jednání policistů překročilo rámec zákonnosti. Nejednali však z azylově relevantních důvodů, nýbrž ve snaze pomstít se za napadení kolegy, či „“ trestní kauzy, jejichž vyšetřením byli pověřeni. Žalovaný poukázal zároveň na to, že trestní stíhání pro údajnou vraždu a pokus o vraždy bylo zastaveno. Pokud jde o nelegální držení drog a střelné zbraně, žalobce zcela dobrovolně řešil toto obvinění dohodou s odpovědnými orgány a souhlasil s odsouzením k odnětí svobody na dobu, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě. Podle žalovaného mu tedy byla ukrajinskými orgány poskytnuta ochrana jeho základních práv, nebyla proto splněna podmínka, že by závažné porušování jeho práv tolerovaly či mu napomáhaly.

Pokud šlo o postup pracovníků policie, konstatoval žalovaný, že je právem každého občana obracet se se stížnostmi na národní či mezinárodní orgány ve snaze dosáhnout zadostiučinění za spáchaná příkoří, to však není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Bylo proto pouze na žalobci, zda se domáhal nápravy za odsouzení pro trestné činy, k nimž se doznal. Žalobce dosáhl toho, že byl očištěn od některých lživých obvinění. Ukrajinské orgány tak poskytly žalobci ochranu i určité zadostiučinění. Žalobce naopak neprokázal, že by skutečnost, že usiluje o zadostiučinění a potrestání viníků, mohlo v případě jeho návratu do vlasti přivodit další pronásledování ze strany státních orgánů. Naopak žalobce uvedl, že ze strany ukrajinských orgánů žádné potíže nečeká. Nad rámec uvedeného žalovaný poukázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 29. 7. 2009, v níž bylo uvedeno, že Ukrajina je demokratickou zemí, jejímž občanům nehrozí diskriminace či pronásledování z důvodů jejich názorů nebo jiných azylově relevantních důvodů.

Žalovaný dále s ohledem na udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu uvedl, že se žalobce sám nedomáhal udělení této formy mezinárodní ochrany a jeho situaci nelze označit za natolik vážnou, že by odůvodňovala udělení azylu z důvodů hodných zvláštního zřetele.

Ve vztahu k možnému naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu žalovaný uvedl, že vycházel ze zpráv Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 ze dne 25. 2. 2009, Výroční zprávy organizace Human Rights Watch 2011 z ledna roku 2011 a informací Ministerstva zahraničí ze dne 13. 5. 2009, ze dne 29. 7. 2009 a ze dne 19. 1. 2010, jakož i z aktuálních informací o situaci na Ukrajině z databáze České tiskové kanceláře. Dospěl k závěru, že žalobci nehrozí vážná újma z důvodů podle § 14a odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o azylu. Pokud jde o důvod podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu žalovaný konstatoval, že není důvodu domnívat se, že by v případě návratu mohl být žalobce podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Trestní řízení v jeho věci byla ukončena, policisté potrestaní a obvinění stažena. Smírné řešení ve věci jeho věznění bylo dáno dohodou mezi ním a odpovědnými orgány.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, čj. 4 Az 17/2011-54, zamítl. Námitky vznesené žalobcem neshledal městský soud důvodnými a v podstatě se ztotožnil se závěry žalovaného.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. První okruh stížních námitek se týkal hodnocení žádosti z hlediska splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Stěžovatel namítal, že odůvodnění rozsudku městského soudu bylo věcně nesprávné, a navíc i nedostatečné, neboť v něm chyběla jakákoliv samostatná úvaha městského soudu a nebyl zde uveden ani výčet důkazů, o které se městský soud opíral. Rozsudek byl proto nepřezkoumatelný. Podle stěžovatele bylo ve správním řízení prokázáno, že stěžovatel měl odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů. Bylo proto namístě aplikovat § 12 písm. b) zákona o azylu. Na jednání stěžovatele a jeho manželky bylo nutné s ohledem na čl. 10 písm. e) a čl. 6 písm. a) směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), nahlížet jako na zastávání politických názorů. Stěžovatel zároveň s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, čj. 7 Azs 9/2012-46, zdůraznil, že během správního řízení namítal zjevnou a prokázanou nezákonnost trestního stíhání a nemožnost obrany vůči pracovníkům policie, kteří ho mučili. Namítal, že se bál dalšího pronásledování, nezákonného jednání ukrajinské policie a mučení. Dále poukázal na zprávu Amnesty International z října 2011 „“, která poukazuje na případy mučení, vydírání nebo nucení k přiznání ze strany příslušníků ukrajinské policie, přičemž obrana proti takovému jednání je často bezvýsledná. Stěžovatel proto zopakoval, že měl důvodné obavy, že by mu v případě návratu hrozilo vážné nebezpečí, proti kterému by ho orgány státu neochránily a ani by na tom neměly zájem. Nejednalo se přitom o ojedinělý případ, ale o státními orgány tolerovaný způsob fungování práce policie, jehož nápravy se téměř nelze domoci.

Další stížní námitka se týkala posouzení žádosti z hlediska humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Stěžovatel měl za to, že rozhodnutí žalovaného bylo v této části nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze vysledovat úvahy a hodnocení zjištěných a tvrzených skutečností a důkazů. Vzhledem k tomu, že městský soud přezkoumal v této části rozhodnutí žalovaného, které nebylo pro absenci důvodů vůbec způsobilé přezkoumání, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i napadený rozsudek.

Třetí okruh stížních námitek se týkal hodnocení žádosti z hlediska doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Závěry žalovaného a městského soudu byly podle stěžovatele nesprávné a neměly oporu ve správním spise. Z obsahu správního spisu naopak vyplývala hrozba vážné újmy, která byla konkrétní a reálná, neboť navazovala na jednání státních orgánů v minulosti (mučení, vynucování přiznání, zastrašování rodinných příslušníků), ale i v současnosti (zastrašování právního zástupce stěžovatele, napadení jeho syna, sledování rodinných příslušníků, a dotazy na pobyt stěžovatele a jeho manželky).

Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze a žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.