Vydání 11/2018

(…)[15] Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se „[d]oplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“

[16] Podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu se „[z]a vážnou újmu podle tohoto zákona považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu“.

[17] Soud předesílá, že rozhodnutí žalovaného, které je nyní předmětem přezkumu před správními soudy, je již třetím v pořadí, a věc je potřetí řešena i na úrovni kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ve stěžovatelově věci žalovaného zavázal svým právním názorem jak v prvním usnesení čj. 5 Azs 23/2013-19 (ve spojení s prvním rozsudkem městského soudu čj. 4 Az 17/2012-71), kterým odmítl kasační stížnost žalovaného, tak v rozsudku čj. 1 Azs 36/2016-34. Zde udělil žalovanému jasné pokyny, jak v řízení dále pokračovat, o které důkazy ještě doplnit provedené dokazování, na jaké skutkové okolnosti se zaměřit. Soud odkázal na konkrétní judikaturu, ze které by měl žalovaný ve stěžovatelově věci vycházet. Tyto judikatorní závěry jsou postaveny na jasných právních závěrech, které soud uložil žalovanému respektovat.

[18] Stěžovatel v průběhu správního i soudního řízení konzistentně namítá, že mu v zemi původu s ohledem na probíhající (dle jeho soudu nezákonně vedené) trestní stíhání hrozí mučení a nelidské a ponižující zacházení. Tuto hrozbu spojuje s neuspokojivým stavem soudnictví a vězeňství v Mongolsku.

[19] Soud s ohledem na tato tvrzení žalovanému uložil, aby se ve vztahu k možnosti přiznání doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 zákona o azylu podrobněji zabýval stavem vězeňství a justice v Mongolsku a hodnotil případný vznik vážné újmy ve smyslu tohoto ustanovení. Současně soud zcela jednoznačně konstatoval, že z předložených dokumentů vyplývá, že v zemi původu dochází k mučení a donucování podezřelých k přiznání. V této souvislosti pak žalovaného upozornil, že dle judikatury (zejména rozsudek ze dne 16. 5. 2013, čj. 5 Azs 10/2012-68) takové příkoří dosahuje intenzity pronásledování (§ 2 odst. 8 zákona o azylu) i vážné újmy dle § 14a odst. 2 písm. b) téhož zákona a při splnění ostatních zákonných podmínek zakládá nárok na udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 zákona o azylu. Soud proto žalovanému uložil, aby situaci ve věznicích v Mongolsku dostatečně posoudil a vyloučil, že by u stěžovatele v případě jeho návratu došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

[20] Soud konstatuje, že oproti předcházejícímu řízení doznalo odůvodnění rozhodnutí žalovaného určitých změn a zpřesnění (zejména co se týče posouzení stavu vězeňství v Mongolsku), nicméně stále je postaveno na stejných nesprávných právních závěrech, které od žalovaného přebral též městský soud.

[21] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí po zhodnocení důkazů obsažených ve správním spise dospěl k závěru, že vězeňství a justice v Mongolsku trpí závažnými nedostatky. Policie uplatňuje nepřiměřenou sílu a mučení, zejména za účelem získání přiznání. Vyskytují se nátlak a výhrůžky zahájením vyšetřování rodinných příslušníků v případě neposkytnutí přiznání. V rámci snah o vynucení přiznání či zastrašení jsou zadržení převáženi na různá místa nebo do vazebních věznic daleko od domova. Nefungují mechanismy, které by pohnaly osoby odpovědné za toto jednání k odpovědnosti. Správní orgány se nezabývají stížnostmi na psychické mučení. Soudní stíhání takových trestných činů je spíše výjimečné. Získávání důkazů o mučení je spojeno s překážkami. V mnoha věznicích a vazebních zařízeních byly instalovány kamery, nicméně tato zařízení byla často v době hlášených případů zneužívání „“. Podle informací nevládních organizací zůstávají podmínky ve věznicích a vazebních věznicích špatné, někdy i velmi špatné (přeplněnost, osoby zadržené za násilnou i nenásilnou činnost byly umístěny společně, nedostatečná zdravotní péče, nedostatek lůžkovin, oblečení, stravy, kvalita vody, osvětlení, větrání, hygienická zařízení). Problémy byly horší ve starších zařízeních a na venkově. V Mongolsku neexistuje institut ombudsmana. Vládní orgány vytvořily pokyny pro zlepšení podmínek ve věznicích a umožňovaly vstup pro nezávislé nevládní pozorovatele, ten však byl omezen na zařízení s nízkým až středním stupněm ostrahy. Zákon jasně definuje podmínky, za kterých lze zadržet podezřelou osobu, důvody pro propuštění jednoznačně stanoveny nejsou; to často vede k dlouhodobé vazbě. Vyšetřovací orgány příležitostně zadržují podezřelé bez obvinění. Ačkoli je nezávislost soudní moci zakotvena ústavně, nevládní organizace zmiňují přetrvávající korupci a externí vlivy. Řádnost soudních řízení bývá narušována procesními pochybeními a nesrovnalostmi. Mnoho obžalovaných nemá odpovídající právní zastoupení. Zprávy zmiňují zastrašování svědků správními orgány, omezený přístup veřejnosti k jednání soudu a nedostatečnou transparentnost rozhodování.

[22] Žalovaný dále konstatoval, že trestní stíhání stěžovatele nelze samo o sobě hodnotit jako skutečně hrozící vážnou újmu a že není v jeho pravomoci posuzovat otázku, zda stěžovatel spáchal v zemi svého původu trestný čin. Uzavřel pak, že z předložených zdrojů nevyplývá, že by stěžovateli mělo automaticky v případě jeho uvěznění hrozit mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Klíčové je podle žalovaného (i městského soudu), že nezjistil žádné věrohodné informace, z nichž by vyplývalo, že mu takové jednání skutečně reálně hrozí.

[23] Tato úvaha žalovaného i městského soudu týkající se prokazování hrozby nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 1 zákona o azylu není správná.

[24] V řízení bylo prokázáno (a žádná ze stran to nezpochybňuje), že proti stěžovateli je v jeho zemi původu vedeno trestní řízení. Tato skutečnost je ostatně podpořena i probíhajícím extradičním řízením. Konstatoval-li žalovaný na základě provedeného dokazování, že v Mongolsku existují zcela zásadní nedostatky v oblasti vězeňství a justice, nelze pak rozhodně akceptovat závěr, že ze zjištěných skutečností nevyplývá, že nelidské zacházení hrozí právě stěžovateli. Žalovaný vychází z toho, že nedostatky vězeňského a justičního systému jsou ve stěžovatelově zemi původu přítomny obecně, nevztahují se pouze k určité skupině trestně stíhaných či vězněných osob (nedopadají např. pouze na politicky motivovaná trestní stíhání, na zdravotně postižené vězně, či na vězně určitého pohlaví, vyznání, sexuální orientace apod.). Z provedeného dokazování je naopak zjevné, že zjištěné nedostatky jsou spjaty se systémem jako celkem a dopadají bez rozdílu na všechny vězně či trestně stíhané osoby. Stěžovatel je v takovém případě osobou, u které je přítomno reálné nebezpečí újmy, které z těchto nedostatků vyplývá.

[25] Pokud se totiž jedná o standard důkazního břemene, soud vychází při zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu (tj. pro hodnocení podmínek pro udělení azylu) z takzvaného testu „“. Pro zkoumání důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou újmu (tj. pro hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany) pak z testu „“. Rozborem těchto pojmů se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82. „[][][][]reálného nebezpečípřiměřené pravděpodobnosti.reálného nebezpečínade vši pochybnost.“

[26] Specifikem azylového řízení je rovněž zásada, že v případě pochybností se postupuje ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Tento závěr potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89, podle něhož „[j]“.

[27] Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu nemusí nade vši pochybnost prokázat, že právě on bude v zemi původu podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Stěžovatel by tak musel zcela absurdně prokázat, že s ním bude nakládáno ve vězení či ve vazbě hůře než s ostatními vězni či podezřelými. Dospěl-li ale žalovaný k závěru, že nelidské či ponižující zacházení s podezřelými či odsouzenými osobami je běžným jevem, tedy že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, je nutno uzavřít, že hrozba reálného nebezpečí je ve stěžovatelově situaci přítomna.

[28] Závěr žalovaného a městského soudu, že stěžovatel neprokázal hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, neboť z ničeho neplyne, že v jeho konkrétním případě k vážné újmě dojde, je tedy nesprávný.

[29] Městský soud se tento svůj nesprávný závěr snažil podpořit selektivním výběrem informací obsažených v dokumentech, které jsou součástí spisu a ze kterých dle městského soudu plyne, že situace v oblasti vězeňství v Mongolsku se zlepšuje. Tento závěr je jednak v rozporu se skutkovým stavem zjištěným žalovaným v průběhu správního řízení (a aprobovaným též městským soudem), nadto nemá ani oporu v předložených materiálech týkajících se stěžovatelovy země původu. Z nich naopak vyplývá, že beztrestnost při mučení a jiném špatném zacházení se zadrženými pokračuje i v současnosti. Ochránci lidských práv nadále hlásí fyzické útoky prováděné orgány činnými v trestním řízení. Nadále neexistuje nezávislý a specializovaný vyšetřovací mechanismus, který by takové jednání trestal. Nový trestní řád neobnovil dříve rozpuštěnou nezávislou vyšetřovací jednotku.

[30] Městský soud odmítl provedení aktuálních stěžovatelem předložených zpráv ze země původu s odůvodněním, že jsou příliš obecné a nedopadají na konkrétní situaci stěžovatele. Takový závěr považuje soud za zcela a vymykající se významu zpráv o zemích původu, které bývají podkladem pro rozhodování v azylovém řízení. V něm totiž konkrétní situaci stěžovatele dokládá zpravidla pouze jeho vlastní výpověď či písemné prohlášení. Ty pak bývají konfrontovány s veřejně dostupnými informaci o zemi původu, které ze své povahy vždy budou představovat obecný popis situace. Lze si představit, že informace o zemi původu bude popisovat konkrétní situaci cizince v případě, že půjde např. o veřejně známou osobu, politicky či jinak veřejně činnou. Taková situace ale bude výjimkou; naopak zpravidla půjde o dokumenty obsahující obecné informaci o situaci v zemi, které mohou v konfrontaci s výpovědí žadatele buď jeho tvrzení podpořit, či vyvrátit. Informace o zemi původu proto nelze z povahy věci odmítnout jako důkaz z toho důvodu, že jsou dle názoru soudu příliš obecné. I v tomto ohledu je rozsudek městského soudu postaven na nesprávném právním názoru, a kasační stížnost tedy důvodná.