Vydání 5/2014

(...) Podstatou projednávané věci je posouzení postupu žalovaného, který z pozice odvolacího orgánu potvrdil postup matričního úřadu a kterému žalobkyně vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení, podle něhož nelze zapsat, resp. opravit zápis příjmení žalobkyně v knize registrovaného partnerství. Tento závěr žalovaného vychází z toho, že zákon o registrovaném partnerství ani jiný právní předpis České republiky neřeší otázku společného příjmení partnerů v případě registrovaného partnerství. Nelze proto uznat dohodu o společném příjmení v případě uzavření registrovaného partnerství ve Spolkové republice Německo, jak vyplývá z předloženého německého originálu matričního dokladu – dokladu o registrovaném partnerství. Ve výsledku se tak vlastně jedná o otázku uznání účinků cizozemského dokladu, a sice dokladu osvědčujícího osobní stav.

Dokladem osvědčujícím osobní stav je písemnost, kterou vystavuje příslušný orgán veřejné moci v případě životní události každého občana, jako je narození, sňatek či úmrtí, ale též určení či změna jména např. v důsledku sňatku, rozvodu nebo registrovaného partnerství. Není tedy pochyb o tom, že i v souzené věci jde o otázku osobního stavu, tj. stavu dotčené osoby – žalobkyně, pro jejíž osobní identifikaci je základem její jméno a příjmení; jde o základní prvky totožnosti a vůbec celého soukromého života žalobkyně. Pochyby však vzbuzuje situace, kdy k některé z naznačených matričních událostí dojde v zahraničí, a to tím spíše, že jde-li o jméno, resp. příjmení a jeho změnu, jsou příslušná pravidla podmíněna nejrůznějšími historickými, náboženskými, jazykovými či kulturními faktory a stát od státu se liší.

Každý stát přitom určuje právo použitelné na tuto tzv. přeshraniční situaci na základě hraničního určovatele stanoveného v jeho mezinárodním právu soukromém. Nicméně v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním^xxx), není problematika registrovaného partnerství nijak upravena na rozdíl např. od otázek manželského práva, včetně vztahů mezi manželi, jež jsou upraveny tak, že „[o]“ (§ 21 odst. 1). V případě rozdílné státní příslušnosti manželů je zde tedy náhradní hraniční určovatel místo sídla soudu nebo úřadu, který vede řízení) a tyto vztahy se řídí českým právem. Podle českého práva postupoval též žalovaný, který své závěry založil dále na tom, že uzavření manželství a uzavření registrovaného partnerství jsou rozdílné právní instituty a jako takové se řídí odlišnými právními předpisy.

K tomu je potřeba poznamenat, že uzavření manželství je upraveno v zákoně o rodině, jež v § 8 stanoví tři možnosti dohody o užívání příjmení po uzavření manželství, a to buď společné příjmení jednoho ze snoubenců, nebo si každý z nich může ponechat své současné příjmení a dohodnou se, jaké příjmení ponesou společné děti, které by se případně z tohoto manželství narodily. Poslední možností je, že snoubenec, který převezme příjmení svého manžela, si na druhém místě může ponechat a uvádět i příjmení, se kterým vstoupil do manželství. To znamená, že zákon o rodině upravuje možnost uzavřít dohodu a prohlásit, že příjmení jednoho z manželů bude jejich příjmením společným. Naopak zákon o registrovaném partnerství – na rozdíl od německé právní úpravy – nic takového neupravuje (ale ani nezakazuje) a v praxi se vychází z toho, že se příjmení osob po vstupu do partnerství nemění a každý užívá své dosavadní příjmení. A pokud jde o užívání společného příjmení, toho lze dosáhnout změnou příjmení na základě žádosti dle § 72 a násl. zákona o matrikách.

Ostatně o této možnosti byla žalobkyně opakovaně informována s tím, že takto by bylo možno vyřešit její situaci, což ovšem odmítla. V odvolání v této souvislosti uvedla, že to pro ni nepřichází v úvahu, neboť by se jí změnilo příjmení od narození, a to by pro ni znamenalo vyjádření neúcty k jejím rodičům a celé původní rodině. Tomuto postoji žalobkyně lze z lidského hlediska jistě rozumět, jakkoli je již dnes v § 73a zákoně o matrikách – v návaznosti na novelu provedenou zákonem č. 167/2012 Sb. – jasně stanoveno, že: „.“ To znamená, že změna příjmení se neprovede v knize narození, jak se obává žalobkyně, a v matričních dokladech zůstane zachována jedinečná vazba identické osoby, přestože je nositelem více příjmení. V době rozhodování žalovaného však taková právní úprava nebyla a podle předchozí praxe se zápisy změny příjmení do knihy narození prováděly, o čemž svědčí nejen metodický pokyn Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 2011, který tuto praxi změnil, ale i příslušné přechodné ustanovení k citované novele zákona o matrikách, jež stanoví zpětně možnost provedení opravy matričního zápisu v knize narození a vydání nového rodného listu, na němž bude uvedeno původní rodné příjmení před povolenou změnou.

Je proto pochopitelné, proč žalobkyně nepřistoupila na nabízenou změnu příjmení, stejně jako je pochopitelné to, jaké problémy pro ni znamenalo, že české správní orgány neuznaly přijetí příjmení její partnerky po vstupu do registrovaného partnerství podle německých pravidel – viz výše v žalobě naznačené problémy běžného života plynoucí z toho, že žalobkyně je identifikována rozdílně podle toho, zda se nachází ve Spolkové republice Německo – kde je K. nebo v České republice – kde je L.

Stálost osobního stavu ani jeho tak v případě žalobkyně není zaručena a může být zdrojem objektivních obtíží zejména ve Spolkové republice Německo, což může velmi významně ovlivnit využití jejího práva volného pohybu a pobytu. Žalobkyně totiž přijala příjmení své partnerky v souladu s právním řádem členské země Evropské unie, na jejímž území také žije, a jednoznačně jí tak v tomto ohledu svědčí právě zmíněné právo volného pohybu a pobytu. Uvedené právo je jedním ze základních práv Evropské unie, které umožňuje mobilitu evropských občanů. Je zakotveno v primárním právu, konkrétně v článku 21 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle něhož má každý unijní občan „“.

Tuto evropskou dimenzi posuzovaného případu však žalovaný zcela pominul, což potvrdil též ve svém vyjádření k žalobě, podle něhož problematika užívání jména a příjmení není právními předpisy Evropské unie regulována. Totéž uvedl i v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že daná problematika je ponechána jednotlivým členským státům a že je všeobecně známo, že právní předpisy členských států Evropské unie se od sebe liší. To samozřejmě platí a jsou to skutečně členské státy, které jsou příslušné k určení pravidel upravujících jméno a příjmení osob. Při výkonu této své pravomoci však musí dodržovat právo Evropské unie, ledaže by se jednalo o vnitrostátní situaci, která nemá k právu Evropské unie žádnou vazbu, jak je zřejmé z judikatury Soudní dvora Evropské unie; k tomu srov. rozsudek ze dne 30. 3. 1993, , C-168/91, Recueil, s. I-01191, rozsudek ze dne 2. 10. 2003, , C-148/02, a zejména rozsudek velkého senátu ze dne 14. 10. 2008, , C 353/06.

Zmíněný vztah či vazba k evropskému právu je přitom dána tehdy, kdy státní příslušníci jednoho členského státu legálně pobývají v jiném členském státě. Za takových okolností se v zásadě mohou opírat, pokud jde o členský stát jejich státní příslušnosti, o taková práva vyplývající ze Smlouvy o fungování EU, jako právo nebýt diskriminován na základě státní příslušnosti (článek 18, bývalý článek 12 Smlouvy o ES) a již zmíněné právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států a právo na svobodu usazování (článek 21, bývalý článek 18 Smlouvy o ES).

Jinými slovy – je třeba respektovat právo občana svobodně se pohybovat a pobývat v Evropské unii a nebýt přitom diskriminován, což platí i pro nyní posuzovanou věc, o jejíž vazbě k právu EU nemůže být pochyb. Žalobkyně pobývá na území jiného členského státu EU a její pobyt mohou provázet a v mnoha ohledech již provází objektivní obtíže v každodenním veřejném i soukromém životě (při jednání v bance, ve zdravotní pojišťovně, při přechodu hranic atd.), kdy je třeba prokázání totožnosti a kdy rozdíl v příjmeních může vyvolávat pochybnosti o totožnosti nebo pravosti předkládaných dokladů či údajů v nich uvedených. V podrobnostech lze odkázat na poslední ze shora citovaných rozsudků ve věci , který překážku volného pohybu pramenící z naznačených potíží podrobně popsal a rozebral v bodech 23 až 29 s tím, že tato překážka by mohla obstát pouze tehdy, kdyby se zakládala na objektivních důvodech a byla přiměřená ve vztahu k legitimně sledovanému cíli.

Z těchto závěrů je tedy třeba vycházet a aplikovat je na všechny případy, kdy je zde vazba k právu EU – vysvětlená výše – a kdy členský stát odmítl na základě vnitrostátního práva uznat příjmení svého občana, určené a zapsané podle práva druhého členského státu. To se však v daném případě nestalo a matriční úřad potažmo žalovaný nesprávně, resp. nezákonně vycházel pouze z vnitrostátního práva, ačkoli byl povinen se přímo a samostatně zabývat též právem EU, jakož i judikaturou Soudního dvora EU (a v případě zjištěného rozporu neaplikovat vnitrostátní právní úpravu).

Na tuto skutečnost byl matriční úřad navíc upozorněn i veřejným ochráncem práv ve zprávě o výsledku šetření ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 5108/2010/VOP/MV. Přesto ovšem postupoval pouze podle vnitrostátních předpisů, jakkoli je jasné, že po přistoupení České republiky k Evropské unii již nelze setrvávat na tom, že zákonnost jednání správních orgánů zahrnuje jenom zákonnost vnitrostátní. Ostatně i s odkazem na odbornou literaturu lze poznamenat, že „[z] .“; viz Bobek, M.; Bříza, P.; Komárek, J. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 502.

Žalovaný tak nemohl vydat napadené rozhodnutí, aniž by se důkladně vypořádal s výše uvedeným evropským právem a předestřel existenci opravdu objektivních důvodů, pro které odmítl, aby žalobkyně užívala i v České republice příjmení K., které přijala ve Spolkové republice Německo. Pouze pro příklad je možno opět s odkazem na evropskou judikaturu uvést, že jako odůvodněné a souladné s evropským právem bylo Soudním dvorem EU shledáno odmítnutí orgánu členského státu uznat příjmení obsahující šlechtický titul. Důvodem bylo to, že zde jde o zajištění dodržování rovnosti občanů, jejímž provedením je rakouský zákon o zrušení šlechtictví; viz rozsudek ze dne 22. 12. 2010, , C-208/09.

V případě žalobkyně se ovšem nejedná o příjmení se šlechtickým titulem, nýbrž o obyčejné, standardní německé příjmení K., jež je třeba zapsat, resp. opravit v knize registrovaného partnerství, ledaže by zde skutečně existoval nějaký závažný objektivní důvod související s veřejným pořádkem, který by tomu bránil. S ohledem na nabízenou možnost změny příjmení na K. lze ovšem o nějakém takovém důvodu významně pochybovat. Pokud by tady takový důvod byl, těžko by matriční úřad i žalovaný žalobkyni opakovaně informovaly o možnosti změny příjmení. A to tím spíš, že změna příjmení je v souladu s § 72 odst. 1 a 2 zákona o matrikách možná jen na základě žádosti a musí pro ni existovat vážný důvod (příp. musí jít o příjmení hanlivé nebo směšné, což není případ žalobkyně).

Ve světle všech výše uvedených skutečností lze tedy shrnout, že žalovaný pochybil, pokud pominul primární právo EU, včetně judikatury Soudního dvora EU, a zamítl odvolání žalobkyně pouze s odkazem na vnitrostátní právo bez toho, že by se jakkoli zabýval obtížemi žalobkyně představujícími překážku volného pohybu v rámci EU, kterou je možno akceptovat pouze za předpokladu, že by k tomu byly dány dostatečně objektivní důvody. Žádné takové důvody však žalovaný neuvedl, a proto jeho rozhodnutí nemůže obstát.