Vydání 3/2017

(...) [22] Klíčovou právní otázkou, kterou bylo třeba posoudit, bylo to, zda při zápisu příjmení žalobce, příjmení jeho manželky a příjmení jeho syna do knihy manželství, resp. do knihy narození, měla být daná jména zapsána s tzv. tildou nad písmenem a (tedy ve formě Giao), a zda se tato skutečnost měla odrazit i ve vydaném oddacím listu a rodném listu (a v důsledku toho rovněž v osvědčení o státním občanství žalobcova syna a cestovním pasu žalobce).

[23] Dle § 1 odst. 1 zákona o matrikách je matrika státní evidence, přičemž dle písm. b) tohoto ustanovení je státní evidencí narození, uzavření manželství, vzniku partnerství a úmrtí, k nimž došlo v cizině, jde-li o státní občany České republiky (toto ustanovení tedy dopadá na případ žalobce). Dle § 1 odst. 2 zákona o matrikách se matrika dělí na a) matriku narození, pro kterou se vede kniha narození, b) matriku manželství, pro kterou se vede kniha manželství, c) matriku partnerství, pro kterou se vede kniha partnerství, d) matriku úmrtí, pro kterou se vede kniha úmrtí. Pro věc žalobce byl ve smyslu § 3 odst. 5 zákona o matrikách příslušný matriční úřad v podobě Úřadu městské části Brno-střed, jakožto zvláštní matrika.

[24] To, které údaje se zapisují do knihy narození a knihy manželství, řeší § 14, resp. § 20 zákona o matrikách. Přitom dle § 6 odst. 1 zákona o matrikách se zápisy do matriční knihy provádějí rukopisně do předem svázaných knih. Podle § 6 odst. 2 zákona o matrikách se matriční události, matriční skutečnosti, změny a opravy souběžně vedou pomocí výpočetní techniky. Dle § 6 odst. 3 zákona o matrikách se zápisy matričních událostí, matričních skutečností, dodatečných zápisů, změn a oprav pomocí výpočetní techniky provádějí na základě uzavřeného zápisu ve svazku matriční knihy rukopisně vedené. Jestliže se údaje v zápise provedeném pomocí výpočetní techniky odlišují od údajů uvedených v matriční knize rukopisně vedené, považují se za správné údaje uvedené v matriční knize rukopisně vedené. Dle § 24 odst. 1 zákona o matrikách matriční doklad (mj. rodný list a oddací list, které dle § 24a zákona o matrikách slouží k prokázání narození, potažmo uzavření manželství) obsahuje údaje zapsané v matriční knize.

[25] Matriční úřad přitom při svém postupu vycházel z nařízení vlády č. 594/2006 Sb., dle jehož § 1 dané „“, přičemž § 2 odst. 1 tohoto nařízení praví, že „[p]“.

[26] Ve věci pak není sporu o tom, že žalobce postupoval při žádosti o zápis do zvláštní matriky v souladu s § 42 a § 43 zákona o matrikách, když předložil všechny potřebné podklady.

[27] Se žalobcem lze souhlasit v tom, že příjmení osoby je ústavně chráněno článkem 10 Listiny základních práv a svobod jako součást práva na rodinný život a soukromí, dle něhož „[k]“. V tomto ohledu lze skutečně jméno osoby považovat za jeden ze základních prvků její sebeidentifikace a sebedefinice, za autonomní projev jednotlivce a inherentní součást jeho identity. V daném smyslu se ve své ustálené judikatuře k věci vyjadřuje i Soudní dvůr, který (mj.) v rozsudku ze dne 2. 6. 2016, , C-438/14, v bodu 35 uvedl, že „ článku 8 [Úmluvy] článek 8 [Úmluvy] Obdobně tak důležitost jména pro jednotlivce uznává Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 7. 12. 2004, , stížnost č. 71074/01, konstatoval, že čl. 8 Úmluvy je aplikovatelný – ve vztahu k pojmu rodinný i soukromý život – na spory týkající se jmen a příjmení fyzických osob (v rozsudku ze dne 1. 10. 2008, , stížnost č. 44378/05, bodu 32, Evropský soud pro lidská práva, podobně jako Soudní dvůr, uvedl, že jméno je ústředním prvkem sebeidentifikace a sebedefinice jednotlivce). Tuzemská právní nauka se pak k věci vyjadřuje kupř. tak, že „[p]“ (Wagnerová, E. Šimíček, V. Langášek, T. Pospíšil, I. a kol. ASPI ID: KO2_1993CZ; komentář k čl. 10 Listiny).

[28] V popsaném ohledu tak lze rovněž přisvědčit žalobci, že v rámci jeho rodiny mají její jednotliví členové (a nositelé téhož příjmení), kteří nemají stejnou státní příslušnost, své jméno zapsáno v oficiálních dokumentech v různých formách. K tomu přitom žalobce tvrdí, že absence tildy má zásadní význam pro výslovnost jména v portugalštině, jakožto v rodném jazyce některých členů jeho rodiny, a daná změna příjmení bude mít dopad na užívání příjmení synem žalobce v Portugalsku, jehož je též občanem, a že společné příjmení, které si žalobce s manželkou zvolili pro sebe a své potomky proto, že dává jejich rodině společnou identitu, se do jisté míry stává spíše oddělujícím než jednotícím faktorem. Aniž by krajský soud nekriticky přebíral všechna tvrzení žalobce v tomto smyslu, přesto osvědčuje, že předmětná „“ příjmení představuje zásah do jeho intimní sféry (a dalších členů jeho rodiny), který se může projevit jak v emocionální, tak v praktické rovině [ke druhé zmíněné rovině viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 5. 2011 , C-391/09, Recueil, s. 2011 I-03787, v němž Soudní dvůr nevyloučil následky pro dotčenou rodinu v důsledku obdobné jako nyní posuzované „“ jména a příjmení, zejména body 76 a násl. (ovšem s výhradami a v kontextu přiblíženém níže)].

[29] Jak poukázal žalobce, je třeba zohlednit ústavněprávní východiska formulovaná Ústavním soudem např. v nálezu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, č. 70/2004 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud uvedl, že „[z] [...] (pozn.: zvýraznění doplněno).

[30] Relevantním, jakožto obecné východisko pro posouzení věci, shledává soud i odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, č. 39/2007 Sb. ÚS, č. 94/2007 Sb., v němž Ústavní soud s poukazem na svou dřívější judikaturu uvedl, že v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp. jinými základními právy či svobodami „

[31] Krajský soud tak konstatuje, že stát může zasahovat do autonomního projevu jednotlivce, který představuje i jeho jméno a příjmení, za účelem prosazení veřejného zájmu, a pouze není-li tento zásah nepřiměřený újmě na dotčeném základním právu. Jak přitom poukazuje žalobce, a jak rovněž vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o matrikách, zápisy do matričních knih se provádějí rukopisně a souběžně se pak vedou záznamy pomocí výpočetní techniky. Rukopisně tak lze zapsat jakýkoli znak latinky a rukopisné vedení matrik tedy nevyžaduje v zásadě žádná omezení popsaného aspektu práva na rodinný život a soukromí.

[32] Co se týká nařízení vlády č. 594/2006 Sb., není v něm jednoznačně deklarován jeho cíl či účel úpravy (ve smyslu sledovaného veřejného zájmu). Žalobce k tomu uvádí, že mu tak není znám účel zásahu do jeho práva na rodinný život a soukromí, přičemž se pouze domýšlí, že účelem zásahu nemůže být, vzhledem k paralelní existenci rukopisně vedených matričních knih, zachování integrity zápisů v matričních knihách jako takových; žalobce přitom nezpochybňuje existenci veřejného zájmu na zachování jednotnosti matričních záznamů vedených pomocí výpočetní techniky, a jejich kompatibility s evidencí obyvatel, na které ve svém rozhodnutí upozornil žalovaný. Rovněž soud uvádí, že lze takový veřejný zájem konstatovat.

[33] Daný dílčí cíl úpravy je státem naplňován technickou standardizací postupů a programového vybavení úřadů. Volba sady znaků latinky, které je možné pomocí tohoto programového vybavení z originální podoby přepsat, a která je obsažena v příloze č. 1 nařízení vlády č. 594/2006 Sb., je tak závislá na dostupném vybavení úřadů výpočetní technikou a programy a je tedy determinována v podstatě technickými důvody. Tomuto výkladu svědčí několik skutečností uvedených níže.

[34] Sám žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že postup přepisu dokumentů při výkonech veřejné správy dříve předepisoval Standard ISVS pro transkripci neběžných latinských znaků do znaků podle kódové tabulky ISO Latin 2 (dále jen „Standard ISVS“), který standardizoval postupy pouze v případech, kdy byly k dispozici dokumenty psané v jiné grafické soustavě latinských znaků, než která je vymezena souborem grafických znaků podle ISO Latin 2. Z iniciativy Ministerstva vnitra byly následně, v souvislosti se zrušením Standardu ISVS, závazná pravidla postupu přepisu upravena nařízením č. 594/2006 Sb. (viz také informace poskytnuté Ministerstvem vnitra na jeho internetových stránkách, dostupné na http://www.mvcr.cz/clanek/narizeni-vlady-c-594-2006-sb-o-prepisu-znaku-do-podoby-ve-ktere-se-zobrazuji-v-informacnich-systemech-verejne-spravy-81.aspx; srov. také Marešová, M. O přepisu znaků do českého jazyka. , 2007, č. 31 s. 85). Skutečnosti, že se jak v případě Standardu ISVS, tak v případě nařízení vlády č. 594/2006 Sb. jednalo zejména o způsob řešení technických problémů, nasvědčuje i předmluva k tomuto standardu (Standard ISVS dostupný např. na http://hawk.cis.vutbr.cz/~tpoder/CESTY/2003%20Bulharsko/mapa/uvis_S015.01.01_V2001c11_20011212.pdf či Věstník Úřadu pro veřejné informační systémy, roč. II, Praha 2001, částka 11), dle níž „[t]“; tento dokument dále uvádí, že „[t] Dle Úvodu předmětného standardu pak „[v] (pozn. krajského soudu: tabulka obdobná příloze č. 1 nařízení vlády č. 594/2006 Sb.)“.

[35] Lze tedy konstatovat, že důvody pro přijetí nařízení vlády č. 594/2006 Sb. byly převážně technického charakteru, přičemž bylo možné legitimně předpokládat, že s rozvojem možností výpočetní techniky bude umožněno zápisy znaků latinky do informačních systémů veřejné správy provádět bez pomoci tzv. převodních tabulek.

[36] V souvislosti s argumentací žalobce pak lze uvést také to, že technické aspekty zápisu () tzv. neběžných znaků latinských znaků pomocí výpočetní techniky zpětně či sekundárně ovlivnily i způsob rukopisných záznamů do matričních knih, kdy bylo třeba zachovat jednotnost matričních záznamů (rukopisných i „“) a jejich kompatibilitu s evidencí obyvatel, popř. dalšími informačními systémy veřejné správy (viz zákon o informačních systémech veřejné správy) – zde lze připomenout žalobcem vzpomínanou směrnici Ministerstva vnitra, dle jehož čl. 2 písm. c) musí programové vybavení matričního úřadu mj. umožňovat provedení zápisu matričních událostí, matričních skutečností, dodatečných zápisů, změn a oprav pomocí výpočetní techniky tak, jak jsou uvedeny na matričním listu ve svazku matriční knihy rukopisně vedené, a to včetně chyb a následných oprav; dále pak musí dle čl. 2 písm. d) této směrnice umožňovat tisk matričního dokladu, např. rodného listu a oddacího listu na předepsaném tiskopise s aktuálními údaji ke dni jejich vydání, přičemž dle čl. 2 písm. g) směrnice musí programové vybavení matričního úřadu zároveň umožňovat předávání dat mezi informačním systémem matričního úřadu a informačním systémem evidence obyvatel. O propojení činnosti matričních úřadů a matrik s ostatními informačními systémy veřejné správy pak svědčí i § 4a zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), dle něhož matriční úřad zapisuje údaje vedené v informačním systému evidence obyvatel ve specifikovaném rozsahu. Je tak i dle soudu skutečně patrné, že mezi jednotlivými informačními systémy vzniká vazba, která dle příslušné regulace musí umožňovat vzájemné poskytování informací a sdílení dat.

[37] Krajský soud tak souhlasí s žalobcem, že důvody pro nevyhovění zápisu příjmení žalobce (resp. jeho manželky a syna) v jím požadované podobě jsou technického rázu. Soud přitom má za to, že technické důvody týkající se informačních systémů veřejné správy nemohou ospravedlnit poměrně výrazný zásah do jeho rodinného života a soukromí. Tento zásah tak nelze považovat, ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu, za potřebný, potažmo nejšetrnější ve vztahu k rodinnému životu a soukromí žalobce, a v tomto směru ani za přiměřený, a to i vzhledem k tomu, že předmětné technické důvody bylo snad možné považovat za v době omezenějších možností výpočetní techniky, ne však v současnosti, kdy zápis sporného znaku „“ umožňuje i v České republice nejběžněji používaný textový editor Microsoft Word (popř. rovněž novější mobilní telefony či jiná běžně dostupná technika) v rámci speciálních znaků, čehož je dokladem i tento rozsudek.

[38] Podaný závěr lze podpořit i argumentací spojenou s článkem 8 Úmluvy; jak již bylo konstatováno výše, i toto ustanovení poskytuje ochranu jménu (příjmení). Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2011, čj. 1 As 26/2011-55, č. 2352/2011 Sb. NSS: „ Stjerna proti Finsku Johansson proti Finsku“ (srov. také již zmiňovaný případ , zejména body 32 a 33).

[39] Jak již bylo řečeno, důvody pro přijetí nařízení vlády č. 594/2006 Sb. (a praxi na něj navázanou) jsou s největší pravděpodobností technického charakteru (jiné ani nebyly správními orgány v podstatě uvedeny). Tyto důvody však lze v popsaném kontextu jen stěží považovat za „“ a jen obtížně je v týchž souvislostech podřadit pod jeden z legitimních důvodů zásahu do soukromí dle č. 8 odst. 2 Úmluvy: „.“

[40] Jak poukázal žalobce, ve věci Evropský soud pro lidská práva nepovažoval autenticitu matriky za legitimní důvod pro odmítnutí žádosti o změnu příjmení; v souvislosti s tím se nabízí závěr, že legitimním důvodem nemůže být ani správními orgány popsaný důvod pro odmítnutí zápisu příjmení v jeho původní podobě, a to kapacita informačních systémů veřejné správy (přiměřeně lze zmínit, že úvahy vztahující se ke zjednodušení administrativy v souvislosti s uznáním příjmení dítěte nepovažoval Soudní dvůr za dostačující, aby odůvodnily tam popsanou překážku volného pohybu v rozsudku ze dne 14. 10. 2008, , C-353/06, Recueil, s. 2008 I-07639).

[41] V dané souvislosti lze vzpomenout i zmíněné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci . Zde sice Evropský soud pro lidská práva nevyhověl stěžovatelce, občance Lotyšska, která nesouhlasila s tím, že po sňatku s občanem Německa jí byl vydán pas znějící nikoli na požadovanou formu příjmení Mentzen, nýbrž na „“ formu Mencena. Evropský soud pro lidská práva zde sice vyšel z toho, že při úpravě používání jmen cizího původu mající za cíl přiblížení grafické podoby jména a jeho výslovnosti v úředním jazyce daného státu a přizpůsobení jeho gramatickým zvláštnostem, spadá do širokého prostoru pro uvážení státu; na druhou stranu zde však Evropský soud pro lidská práva vyšel z toho, že s ohledem na dějiny Lotyšska a zvláštní postavení lotyšského jazyka v tomto kontextu zde existoval legitimní cíl, který bylo možné podřadit pod omezující kategorii „“; v případě České republiky však nelze shledat podobně závažné důvody, které lotyšského zákonodárce (zmínění jazykové otázky v ústavě a ustanovení explicitních pravidel pro transkripci jmen cizího původu ve zvláštním zákoně – naproti tomu v případě České republiky srov. např. § 26 odst. 2 zákona o matrikách, dle něhož na žádost fyzické osoby, které se zápis týká, může být jméno, popřípadě jména, uvedeno v matričním dokladu podle původního zápisu, tj. v jiném než českém jazyce) a další státní orgány vedly k jejich postupu, nebo alespoň správní orgány v nynější věci žádné takové důvody neuvedly (naopak v závěru svého rozhodnutí žalovaný uvádí, že daná problematika je již na technické úrovni řešena mj. Ministerstvem vnitra a v budoucnosti by aktualizace příslušných technologií měla „“).

[42] Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, legitimní důvody pro postup matričního úřadu, resp. žalovaného v posuzovaném případě nebyly dány ani z pohledu článku 8 Úmluvy. Pouze podpůrně a pro úplnost pak soud poznamenává, že ve věci nebylo možné postupovat dle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 11. 2001, , č. 59727/00, která se rovněž týkala zápisu jména stěžovatelů v oficiálním dokumentu bez diakritiky, neboť tato záležitost se týkala specifické situace zápisu jmen v cestovním pase v části určené k automatickému snímání, kdy problematika cestovních dokladů a letecké dopravy je záležitostí svébytnou a navíc, jak již bylo řečeno, se jednalo pouze o zápis v části určené k automatickému snímání.

[43] Bez relevance pro posouzení věci není ani žalobcem zmíněný článek 17 Paktu, dle jehož odstavce 1 „[n]“; dle čl. 17 odst. 2 Paktu „[k]“.

[44] Jak zmínil žalobce, Výbor pro lidská práva, který monitoruje dodržování Paktu smluvními státy, vykládá článek 17 tak, že soukromý život je sférou života člověka, v rámci které může svobodně vyjadřovat svou identitu, ať již ve vztahu s jinými nebo sám, přičemž příjmení člověka je důležitý komponent jeho identity, a proto ochrana proti svévolným nebo nezákonným zásahům do soukromého života zahrnuje také ochranu proti svévolným nebo nezákonným zásahům do práva svobodně si zvolit a změnit své jméno [viz věc , Communication No. 1621/2007, U.N. Doc. CCPR/C/100/D/1621/2007 (2010), bod 8.2]. Krajský soud dovozuje, že důvody čistě technického charakteru (viz výše) nelze bez dalšího považovat za opodstatněné a okolnostem přiměřené důvody k odmítnutí zápisu příjmení v požadované formě, a lze takový postup považovat za svévolný zásah do práva svobodně si zvolit a změnit jméno jako součást soukromého života (pro úplnost lze poznamenat, že v případě Výbor pro lidská práva neuznal jako přiměřené důvody pro zásah do jména stěžovatele ani v podstatě ty, které lotyšský stát uváděl ve věci projednávané před Evropským soudem pro lidská práva jako ; tento rozdíl v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva však vzhledem k dalším závěrům soudu nemůže mít v dané věci pro žalobce negativní důsledky).

[45] Rozhodnutí matričního úřadu, potažmo žalovaného tak z uvedených důvodů krajský soud hodnotí jako zásah do soukromého a rodinné života žalobce v rozporu s článkem 10 Listiny základních práva a svobod, článkem 8 Úmluvy a článkem 17 Paktu. Na tom nemůže změnit nic ani to, že správní orgány postupovaly podle platného právního předpisu (nařízení vlády č. 594/2006 Sb.), neboť aplikace tohoto přepisu v daném případě byla v rozporu s předpisy vyšší právní síly. S ohledem na uvedené důvody lze předmětné nařízení do jisté míry považovat za „“.

[46] Žalobce dále namítal, že rozhodnutími správních orgánů (či těmto rozhodnutím předcházejícím postupem matričního úřadu) došlo k nezákonnému zásahu do práva na rovné zacházení.

[47] Právo na rovné zacházení nebo zákaz diskriminace je zakotven v článku 3 Listiny, dle jehož odstavce prvního se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Za související ustanovení lze považovat článek 24 Listiny základních práv a svobod, dle něhož „[p]“.

[48] Úmluva zakotvuje zákaz diskriminace v článku 14, přičemž mezi diskriminační důvody řadí rovněž jazyk a národnostní původ. V článku 14 Úmluvy se aktivuje ochrana užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou, a to včetně již probíraného článku 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života).

[49] V dané souvislosti přitom žalobce připomněl i ustanovení práva Evropské unie obsahující zákaz jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti (čl. 18 odst. 1 Smlouvy o fungování EU), který je nástrojem ochrany základních svobod vnitřního trhu Evropské unie, včetně volného pohybu osob (čl. 26 odst. 2 Smlouvy o fungování EU); problematikou práva Evropské unie se však soud bude podrobněji zabývat až dále v textu tohoto rozsudku.

[50] Lze tak konstatovat, že Listina i Úmluva (potažmo právo EU) zakazují jak přímou, tak i nepřímou diskriminaci. O nepřímou diskriminaci jde v případě, že „“ (Wagnerová, E. Šimíček, V. Langášek, T. Pospíšil, I. a kol. ASPI ID: KO2_1993CZ; komentář k čl. 3 Listiny). Obětí nerovného zacházení přitom může být i příslušník většiny.

[51] Jak upozorňuje žalobce, pro případ zásahu na základě nařízení č. 594/2006 Sb. tak může jít o diskriminaci na základě jazyka, byť jde o jazyk v zemi původu nebo zemi státní příslušnosti většinový nebo oficiální. Rovněž tak není podmínkou pro diskriminaci členství oběti diskriminace v chráněné skupině, nýbrž stačí její asociace s takovou skupinou tím, kdo diskriminuje. V případě žalobce je tak obecně možné uvažovat o diskriminaci z důvodu jazyka, a to portugalského, když je podroben zásahu (změna příjmení kvůli znakům vlastním typicky portugalštině), kterému lidé, jejichž jméno sestává ze znaků výhradně „“ nebo kombinace českých a některých jiných, podrobeni nejsou.

[52] Nařízení vlády č. 594/2006 Sb., jak již bylo opakovaně vzpomenuto, obsahuje ve své příloze č. 1 výčet „“ znaků (latinky); tyto znaky latinky, které nejsou vlastní českému jazyku, mají svůj původ v cizích jazycích, které latinku rovněž používají. Nařízení vlády č. 594/2006 Sb. mezi těmito „“ znaky rozlišuje tak, že některé se přepíší v originální podobě (např. „“ nebo „“), zatímco přepis jiných se od původní podoby liší (např. „“ nebo „“). Přepis „“ znaku latinky, který zachovává jeho původní podobu, tak v jistém smyslu zvýhodňuje nositele jména či příjmení, v němž je takový znak obsažen, oproti nositeli jména či příjmení, které obsahuje znak, jehož podobu přepis mění; k tomu žalobce uvádí, a soud tyto závěry nezpochybňuje, že rozdíl lze spatřovat např. ve změněné výslovnosti jména nebo příjmení, v nutnosti synchronizovat dokumenty vystavené na základě nařízení vlády č. 594/2006 Sb. s těmi vystavenými v originálním znění, v existenci různých oficiálních podob téhož jména či příjmení v rámci téže rodiny.

[53] Krajský soud se přitom ztotožňuje s žalobcem, který dovozuje, že kritérium pro rozlišování, které znaky se při přepisu změní, a které ne, není v nařízení vlády č. 594/2006 Sb. výslovně uvedeno, přičemž se zdá, že kritériem je, z jakého jazyka dotyčný znak pochází (popř. častost, s jakou osoby, které mají ve svém jméně daný znak, přicházejí do styku s českými orgány veřejné správy, což zase může souviset s jejich národností či státní příslušností). Způsob přepisu znaků na základě nařízení vlády č. 594/2006 Sb. je tak opatřením, které nepřímo diskriminuje občany zemí, jejichž oficiální jazyk obsahuje některé „“ znaky latinky, zatímco nemá žádný negativní dopad na občany jiných zemí, jejichž jazyk obsahuje jiné „“ znaky. Jednoznačné kritérium sice lze z předmětného nařízení vysledovat jen obtížně, avšak se srovnatelnou skupinou osob – osobami, jejichž jméno obsahuje některé „“ znaky, je zacházeno odlišně, aniž pro to existuje legitimní či akceptovatelný důvod či ospravedlnění (srov. přiměřeně rozhodnutí ve věci – kde Evropský soud pro lidská práva pozici státu aproboval – z něhož vyplývá, že Lotyšsko přepis jmen cizího původu aplikovalo prakticky jednotně ve všech případech a nedocházelo tedy k rozdílnému zacházení, jak je tomu v případě nynějším).

[54] Žalobce k věci uvádí, že v jeho případě dochází aplikací nařízení vlády č. 594/2006 Sb. ke změně jeho příjmení a příjmení jeho manželky a také syna, a to s popsanými negativními důsledky, přičemž on sám je jako český občan diskriminován dvojmo: jednak vůči osobám s jinými „“ znaky ve jménu či příjmení, které ale nevedou k nucené změně jména či příjmení; dále se žalobci dle jeho slov na základě zásahu správních orgánů dostává nerovného zacházení ve srovnání s českými občany, kteří „“ znak ve jméně či příjmení nemají. K tomu soud uvádí, že daný zásah do žalobcova ústavně chráněného práva na soukromí je projevem zakázané diskriminace. Nešlo by přitom o zakázanou diskriminaci, kdyby zásah, který dopadá rozdílně na různé osoby, byl objektivně odůvodněn legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení byly přiměřené a nezbytné [viz výše uvedený výklad k bodu části IV. b) tohoto rozsudku]. Jak již bylo rozvedeno výše, cíl úpravy předmětného nařízení, resp. zásahu správních orgánů není zcela jednoznačný, jde však pravděpodobně o jednotnost počítačové evidence, založenou typem počítačového a programového vybavení úřadů, což za daného stavu věci za legitimní odůvodnění úpravy nelze považovat. Soud opět souhlasí s žalobcem, že prostředky, kterými nařízení vlády č. 594/2006 Sb. zasahuje do práv žalobce, nejsou nezbytné (možnost dosáhnout cíle jinými, méně intruzivními prostředky, např. pořízením jiného programového vybavení, a to navíc na situace, kdy primárně jsou zápisy do matričních knih prováděny rukopisně – viz také dále v textu) a vzhledem k hloubce újmy na právu na soukromí a rodinný život žalobce ani přiměřené a ospravedlnitelné.

[55] Soud tak konstatuje, že zásah do práv žalobce, založený popsaným způsobem na základě nařízení vlády č. 594/2006 Sb., je v rozporu Listinou základních práv a svobod a Úmluvou. Jen na okraj tak lze připomenout, jak uvádí a dokládá žalobce, že v roce 2013 a 2014 byly členům jeho rodiny a jemu samotnému vystaveny dokumenty analogické českým matričním dokladům (oddací a rodný list) v Portugalsku a Polsku. Na obou z nich příslušné matriční úřady uvedly jméno a příjmení žalobce, jeho manželky a syna v požadovaných formách, a to i přesto, že „“ v žalobcově jménu Aleš není vlastní ani jednomu z dotčených úředních jazyků a taktéž tilda v příjmení Giao byla polskými úřady zapsána, ačkoli není polštině vlastní.

[56] Pakliže se soud ztotožnil s argumentací žalobce uvedenou v předchozích bodech a vyslovil souhlas s jeho právní pozicí opírající se o ochranu soukromého a rodinného života dle článku 10 Listiny, článku 8 Úmluvy a článku 17 Paktu, potažmo o zákaz diskriminace dle příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy, nemůže mu dát za pravdu ve zbývajících bodech jeho žaloby.

[57] Žalobce namítl také to, že články 20, 21, 45 a 49 Smlouvy o fungování Evropské unie a článek 45 Listiny základních práv EU zakotvují pro občany EU svobodu volného pohybu a pobytu na území EU, včetně práva pracovat, případně usadit se (podnikat) na území jiného členského státu Unie, než jehož jsou státními příslušníky, a to pouze s výhradou omezení a podmínek stanovených v primárním právu Unie a případně v navazujících sekundárních přepisech EU přijatých k jejich provedení. Žalobce se domnívá, že do těchto jeho práv bylo zasaženo. Uvádí, že dle ustálené judikatury Soudního dvora mají uvedená ustanovení primárního práva bezprostřední účinek ve vnitrostátních právních řádech členských zemní a musí dostat přednost před každým ustanovením vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu. Žalobce uvádí, že dle této judikatury rovněž každé opatření členského státu, ať již legislativní nebo nelegislativní povahy, které by omezovalo svobodu pohybu anebo pobytu občanů EU na území EU, a které by se přitom dovolávalo jedné z výjimek upravené unijním právem, se mj. musí zakládat na objektivních důvodech a přitom respektovat princip proporcionality a zároveň musí respektovat obecnou zásadu práva EU, kterou je ochrana základních práv, jak vyplývá nejen z ústavních tradic členských zemí a z Úmluvy, ale také z Listiny základních práv EU. Žalobce dodal, že ve své rozhodovací činnosti Soudní dvůr opakovaně uznal, že zásah členského státu do práva užívat jméno a příjmení v té podobě, jak byla zapsána dle práva jiného členského státu, představuje zásah do svobody pohybu a pobytu, který může být ospravedlněn, tedy shledán v souladu s unijním právem, jen za výše vymezených podmínek. Žalobce také uvedl, že danou judikaturu Soudního dvora shrnul Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2013, čj. 30 A 128/2011-44, č. 3029/2014 Sb. NSS, když rozhodoval v souvislosti s přezkumem rozhodnutí téhož matričního úřadu a téhož žalovaného jako nyní, jimiž nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o zapsání jejího příjmení do matriční knihy registrovaného partnerství, které získala při uzavření registrovaného partnerství v Německu.

[58] Krajský soud přitom konstatuje, že ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2013, čj. 30 A 128/2011-44, dospěl k závěru, že určení jména a příjmení, včetně případné změny příjmení (§ 72 a násl. zákona o matrikách), podléhá pravomoci jednotlivých členských států, avšak i při výkonu této pravomoci je potřeba dodržovat právo EU, které nelze přehlédnout a jen na základě vnitrostátního práva odmítnout uznat změnu příjmení tak, jak bylo v důsledku vstupu do registrovaného partnerství určeno v jiném členském státě (zde ve Spolkové republice Německo). Matriční úřad proto pochybil, pokud takto postupoval a při zápisu, resp. opravě zápisu v knize registrovaného partnerství pominul, že rozdíl v příjmení žalobkyně – podle toho, zda se nachází v České republice nebo ve Spolkové republice Německo – pro ni představuje překážku volného pohybu v rámci EU, kterou je možno akceptovat pouze za předpokladu, že by se zakládala na objektivních důvodech a byla přiměřená ve vztahu k legitimně sledovanému cíli.

[59] Žalobce dovozuje, že lze citovaný rozsudek aplikovat i v nynější věci. I on, jeho manželka a jeho syn totiž vykonávají v plném rozsahu svá práva vyplývající ze svobody pohybu a pobytu na území Evropské unie (jsou státními příslušníky dvou různých států EU, jejich syn pak obou těchto států), kdy se rozhodli usadit ve třetím členském státu EU (Polsku), kde je žalobce zaměstnán, přičemž rozdíl v jejich příjmení, jak bylo zapsáno v Portugalsku a v Polsku a je uvedeno v dokladech vydaných těmito zeměmi na straně jedné, a jak bylo zapsáno a uvedeno v dokladech vydaných orgány České republiky na straně druhé, je mj. zdrojem praktických obtíží, které jim komplikují výkon uvedeného práva pohybu a pobytu na území EU. Podobně jako ve věci řešené krajským soudem pod sp. zn. 30 A 128/2011 se tak správní orgány nezabývaly unijním rozměrem věci.

[60] Jak již bylo naznačeno, s touto částí argumentace žalobce se nelze ztotožnit. Krajský soud ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 128/2011 vycházel z judikatury Soudního dvora, která byla pozdějším vývojem podstatně upřesněna. Zatímco z rozsudků Soudního dvora ze dne 30. 3. 1993, , C-168/91, rozsudku ze dne 2. 10. 2003, Garcia Avello, C-148/02, a rozsudku velkého senátu ze dne 14. 10. 2008, , C 353/06, popř. z rozsudku ze dne 22. 12. 2010, , C-208/09, o které se ve věci sp. zn. 30 A 128/2011 krajský soud opřel, by do jisté míry bylo možné dovozovat porušení namítaných práv žalobce, je třeba konstatovat, že naopak pozdější rozsudek Soudního dvora ve věci žalobcovy závěr popírá. Tento rozsudek přitom na situaci žalobce dopadá velmi přesně, jak soud podrobněji ilustruje níže.

[61] Ke skutkovým okolnostem citované věci je tak možné uvést, že paní Malgožata Runevič-Vardyn je litevskou státní příslušnicí, která patří k polské menšině Litevské republiky, ale nemá polskou státní příslušnost, přičemž prohlašuje, že její rodiče jí dali polské jméno „“ a příjmení po otci „“. V jejím rodném listě, který jí byl vydán dne 14. 6. 1977, bylo její jméno a příjmení zapsáno v litevské podobě, a sice „“. Stejné jméno a stejné příjmení je uvedeno v novém rodném listě, který jí vydalo dne 9. 9. 2003 oddělení matriky města Vilnius, jakož i v litevském cestovním pase, který jí vydaly příslušné orgány dne 7. 8. 2002. Rodný list ze dne 14. 6. 1977 byl sepsán v azbuce, zatímco rodný list ze dne 9. 9. 2003 v latince a jméno a příjmení žalobkyně v původním řízení jsou v něm uvedeny v podobě „“. Oddělení matriky města Varšava jí dne 31. 7. 2006 vydalo polský rodný list. V tomto polském rodném listě jsou její jméno a příjmení uvedeny v souladu s polskými pravidly grafického zápisu, a sice „“. Příslušné polské orgány vydaly také oddací list, v němž jsou příjmení a jména paní Runevič-Vardy a jejího manžela, polského státního občana, přepsána v souladu s polskými pravidly grafického záznamu. Poté, co žila a pracovala určitou dobu v Polsku, se paní Runevič-Vardyn vdala, přičemž v oddacím listě vydaném oddělením matriky města Vilnius je manžel, pan „“ přepsán do podoby „“, a sice latinkou bez použití diakritických znamének, zatímco jméno jeho manželky je uvedeno v podobě „“, což znamená, že byly použity pouze litevské znaky, k nimž nepatří písmeno “, a to i v případě příjmení jejího manžela připojeného k jejímu jménu. Dne 16. 8. 2007 předložila paní Runevič-Vardyn oddělení matriky města Vilnius žádost o to, aby její jméno a příjmení uvedené v rodném listě, a sice „“, byly změněny na „“ a aby její jméno a příjmení uvedené v jejím oddacím listě, a sice „“, byly změněny na „“. Těmto žádostem nebylo vyhověno.

[62] K této situaci Soudní dvůr uvedl:

„

“ (pozn.: zvýraznění doplněno).

[63] V jednom z výroků tak Soudní dvůr uvedl, že článek 21 Smlouvy o fungování EU musí být vykládán v tom smyslu, že „“.

[64] K věci lze doplnit, že Soudní dvůr rozlišoval mezi tím, zda došlo ke změně ve jméně v podobě změny písmene jako takového (změna písmene W na V), nebo ke změně spočívající v nezapsání diakritického znaménka. Zatímco v prvním případě ponechal žalobcům (nikoli rozsáhlý) prostor pro to, aby prokázali, že jim daný přepis činí „“ (zejména body 76 a 77 rozhodnutí), ve druhém případě tento prostor prakticky vyloučil. Nadto tyto závěry Soudní dvůr učinil v souvislosti s čl. 18 Smlouvy o fungování EU (zákaz jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti) a ve vztahu k dalším námitkám týkajícím se tvrzené diskriminace (body 47 a 48): „ [...] “

[65] Pouze na okraj je možné poznamenat, že ve svém stanovisku k věci C-391/09 () generální advokát připomněl existenci Úmluvy ICCS č. 14 o uvádění příjmení a jmen v matrikách (Úmluva podepsaná v Bernu dne 13. 9. 1973 pod záštitou Mezinárodní komise pro osobní stav o uvádění příjmení a jmen v matrikách). Uvedl také, že článek 2 této úmluvy ICCS č. 14 stanoví, že pokud má být orgánem státu, který je smluvní stranou, učiněn zápis v matrice a byl za tímto účelem předložen opis dokladu o osobním stavu nebo výpis z něj nebo jiný dokument prokazující příjmení a jména psaná stejnými znaky, jako jsou znaky jazyka, v němž má být zápis učiněn, budou tato příjmení a jména převzata doslovně, bez změny či překladu, přičemž budou převzata také diakritická znaménka, a to i když neexistují v uvedeném jazyce. K tomu soud uvádí, že v posuzované věci nemohla být předmětná úmluva použita, neboť Česká republika není její stranou.

[66] Za těchto podmínek žalobci nesvědčí práva, kterých se dovolával dle uváděných ustanovení Smlouvy o fungování EU. „“ v této argumentační linii však nemá vliv na shora konstatované závěry týkající se porušení jiných práv žalobce, a to s ohledem na to, že dovolávaná ustanovení Smlouvy o fungování EU mají jiný předmět regulace než výše uvedená ustanovení Listiny či Úmluvy.

[67] Krajský soud taktéž nemůže přisvědčit žalobci, pokud argumentuje § 70a zákona o matrikách, dle jehož odstavce 1 „[m] Dle odstavce 2 tohoto ustanovení pak „[k]

[68] Předmětné ustanovení na situaci žalobce (přestože žalobce doprovodil svou žádost o zapsání narození syna, občana ČR a Portugalska, prohlášením dle § 70a zákona o matrikách) nedopadá hned ve dvou ohledech.

[69] Zaprvé se předmětné ustanovení týká situace, kdy již má daná osoba ve svazku matriční knihy zapsáno příjmení v souladu s pravidly české mluvnice (viz Henych, V. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, s. 261). Žalobcův syn však dosud jméno v matriční knize zapsáno neměl.

[70] Zadruhé je ustanovení § 70a, které bylo s účinností od 1. 1. 2014 do zákona o matrikách včleněno novelou provedenou zákonem č. 312/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, reakcí na rozsudek Soudního dvora ve věci ve věci změny příjmení nezletilých dětí majících dvojí státní občanství. Toto rozhodnutí Soudního dvora se však netýkalo problematiky podoby jména dle práva a tradice jiného členského státu ve smyslu používání jednotlivých znaků (včetně diakritiky), nýbrž problematiky zapsání jména jako „“ (ve věci šlo o to, že dítěti nebylo v Belgii zapsáno jméno v podobě obvyklé ve Španělsku, složené z příjmení otce i matky, tedy v podobě Garcia Weber, ale pouze, dle belgických zvyklostí, v podobě Garcia, tedy dle otce; k věci navíc přistoupilo to, že dotčená osoba byla fakticky nucena užívat v různých členských státech Evropské unie v podstatě zcela různá příjmení). Jak již bylo přiblíženo výše, rozhodnutí ve věci bylo ve vztahu k jednotlivým „“ jmen v podobě jednotlivých písem a diakritiky spojené s těmito písmeny upřesněno pozdějším rozhodnutím ve věci . Nadto by výklad ustanovení § 70a, kterého se implicitně dovolává žalobce, eventuálně mohl vést k absurdním důsledkům, dle nichž by bylo třeba zapsat do matriční knihy jméno občana České republiky a Bulharska v azbuce (cyrilici) či občana České republiky a Řecka v alfabetě.

[72] Jak již bylo řečeno, nařízení vlády č. 594/2006 provádí zákon o informačních systémech veřejné správy, kdy vláda při vydání tohoto aktu (druhotné normotvorby) využila svého oprávnění dle článku 78 Ústavy. Dle tohoto ustanovení „[k] Toto ustanovení generálně zmocňuje vládu v rámci plnění jejích exekutivních funkcí k podzákonné normotvorbě výhradně ve formě nařízení, k provedení zákona a v jeho mezích, a to bez nutnosti dalšího výslovného zákonného zmocnění. Přitom základní charakteristikou sekundárních právních předpisů je jejich povaha , tedy v případě nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, v případě vyhlášek na základě zákona, v jeho mezích a na základě zmocnění.

[73] Žalobce přitom dovozuje, že zásah na základě předmětného nařízení vlády má dopad ve sféře práva na soukromí žalobce, neboť nelze spravedlivě tvrdit, že pozměňování příjmení několika členům rodiny žalobce na základě nařízení vlády č. 594/2006 Sb. je provedením zákona o informačních systémech veřejné správy. I kdyby dle žalobce toto opatření k provedení zákona částečně přispívalo, značná část ve svém důsledku z mezí zákona vybočuje.

[74] Ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, č. 30/2001 Sb. ÚS, č. 96/2001 Sb, a ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01, č. 149/2001 Sb. ÚS, č. 41/2001 Sb.) musí odvozená normotvorba exekutivy respektovat následující zásady: 1. nařízení musí být vydáno oprávněným subjektem; 2. nařízení nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti); 3. musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení).

[75] Podle krajského soudu je nesporné, že nařízení bylo vydáno oprávněným subjektem – vládou. Dále se soud domnívá, že nařízení z obecného hlediska nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu – generálně lze totiž říci, že upravuje v podstatě technickou stránku problému vedení informačního systému veřejné správy, přičemž není zřejmé, že by zde byla vůle zákonodárce vládě v této aktivitě bránit. Idea stojící za předmětným nařízením je totiž legitimní; je-li totiž úředním (jednacím) jazykem v České republice jazyk český (viz např. § 16 správního řádu, který se týká i nynější věci), pak při zápisu některých skutečností do informačních systémů veřejné správy (i matričních skutečností a událostí) může vzniknout problém při transkripci či transliteraci těchto skutečností. Ani žalobce nezpochybňuje v tomto směru legitimitu nařízení např. v rozsahu jeho § 2 odst. 2, potažmo přílohy č. 2 upravující přepis znaků cyrilice (lze si představit, že by nařízení řešilo i jiné znaky – např. zmíněnou alfabetu nebo znaky více „“). Nadto soud nezpochybňuje teoreticky možnou míru legitimity nařízení s ohledem na dřívější technické možnosti systémů veřejné správy, když i v minulosti byla problematika řešena zmíněným Standardem ISVS (přičemž se soud ovšem domnívá, ve smyslu výše uvedeného, že v současných podmínkách již o této legitimně hovořit nelze).

[76] Uvedené obecné konstatování však neznamená, že by aplikace nařízení č. 594/2006 Sb. ve všech případech byla bezproblémová. Nebylo tomu tak ani nyní; v posuzovaném rozsahu zásah založený na použití daného nařízení vedl k porušení ústavně zaručených práv žalobce. Soud si je zároveň vědom toho, že se správní orgány, jakožto součást moci výkonné, cítily nařízením vlády č. 594/2006 Sb. bez dalšího vázány; v přezkoumávaném rozsahu a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci však soud ve smyslu § 95 odst. 1 Ústavy konstatuje neaplikovatelnost předmětného nařízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2009, čj. 7 As 32/2009-69, č. 2014/2010 Sb. NSS).

[77] S ohledem na již výše uvedené závěry není nutné se minuciózně vypořádávat s dalším žalobním bodem žalobce, který se týkal tvrzení, že v dané věci matriční úřad (resp. žalovaný) neměl podle nařízení vlády č. 594/2006 Sb. vůbec postupovat, neboť na zápisy do matričních knih a na z nich vyplývající vydání příslušných matričních dokladů (oddacího a rodného listu) se toto nařízení vůbec nevztahuje. K tomu soud uvádí následující:

[78] Je sice pravdou, že nařízení vlády č. 594/2006 Sb. primárně provádí zákon o informačních systémech veřejné správy, na druhou stranu je však třeba i matriku považovat za takový informační systém (srov. Mates, P. Dálkový přístup k informačním systémům veřejné správy. , 2005, č. 7, s. 249). Ustanovení § 1 zákona o informačních systémech veřejné správy tak stanoví, že „[t]“. Dle § 3 odst. 1 zákona o informačních systémech veřejné správy „[i]“. S tím souvisí i § 2 písm. a) a § 2 písm. s) zákona o informačních systémech veřejné správy, který definuje pojmy „“ a „“. Na závěru, že i matrika představuje informační systém veřejné správy, nemůže změnit nic ani to, že odkaz v poznámce pod čarou k citovanému § 3 odst. 1 neobsahuje výslovnou zmínku o zákonu o matrikách, ani to, že znění § 2 písm. b) zákona o informačních systémech veřejné správy vzbuzuje dojem, jako by se jednalo jen o systém vedený pomocí informační techniky, resp. v daném kontextu ne zcela šťastně zvolený pojem „“ v nařízení vlády č. 594/2006 Sb. Tímto „“ je třeba rozumět i rukopisný zápis do matriční knihy dle § 6 odst. 1 zákona o matrikách [k tomu srov. § 26 odst. 3 zákona o matrikách, dle něhož mj. platí, že „[n](zvýraznění doplněno)].

[79] Pakliže tedy nařízení vlády č. 594/2006 Sb. provádí zákon o informačních systémech veřejné správy, a dle tohoto zákona je třeba za informační systém veřejné správy považovat i matriku, pak předmětné nařízení nepřímo provádí i zákon o matrikách a z obecného hlediska (s výše uvedenými výhradami) je aplikovatelné i na rukopisné zápisy do matričních knih a souběžné vedení matričních událostí, matričních skutečností, změn a oprav pomocí výpočetní techniky). V těchto spojitostech není třeba se dále podrobně věnovat souvisejícím námitkám týkajícím se procesu zápisu do matričních knih, argumentace § 70a zákona o matrikách (ta již byla vypořádána výše) či odkazem na § 70 odst. 5 zákona o matrikách, neboť ten se při zápisu manželství uzavřeného na území cizího státu netýká „“, jakými je příjmení občana a jeho manžela zapsáno na cizozemském matričním dokladu, dokladu totožnosti nebo potvrzení cizího státu, ale „“ ve smyslu „“ (viz Henych, V. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, s. 260).

[80] Pouze částečně konečně soud souhlasí s argumentem žalobce, že žalovaný (potažmo) matriční úřad nevykládá správně § 87 odst. 1 zákona o matrikách, když má za to, že nevyhovění žadateli dle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o matrikách znamená pouze nevydání matričního dokladu jako celku, ale nevztahuje se již na vydání matričního dokladu, který je v rozporu se žádostí žadatele o vydání takového dokladu; žalobce za takové situace dovozuje, že v takovém případě by žadatel neměl k dispozici žádný opravný prostředek.

[81] O tom, že žalobce fakticky měl k dispozici opravný prostředek, svědčí již to, že podal žádost o vydání rozhodnutí dle § 87, načež byla vydána rozhodnutí, která jsou předmětem této žaloby. Ustanovení § 87 s účinností od 1. 1. 2014 uvádí, že „[p] [...] [...] “ (s účinností do 31. 12. 2013 totožnou úpravu obsahoval § 87 odst. 2 zákona o matrikách).

[82] K otázce existence zmíněných opravných prostředků krajský soud pro stručnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, čj. 2 Aps 5/2012-52:

„ [...] [...] “

[83] Na druhou stranu ovšem krajský soud souhlasí se žalobcem v tom smyslu, že právně zcela „“ řešení by ze strany matričního úřadu bylo, kdyby za situace, že žalobci úplně nevyhověl (neuvedl tedy jméno přesně v jím požadované formě, a to i s rozdílem ve zmíněné tildě či jiném znaku), vydal o dané skutečnosti rozhodnutí. Pakliže je totiž údaj uvedený v žádosti „“ do jiné formy (např. dle nařízení vlády č. 594/2006 Sb.), nelze hovořit o bezvýhradném vyhovění žádosti; i prostý postup dle nařízení vlády č. 594/2006 Sb. představuje jistý myšlenkový a aplikační proces matričního úřadu, do kterého se může vloudit chyba. Pakliže je ve věci vydáno rozhodnutí, může se dotčený subjekt okamžitě bránit opravným prostředkem (a celý postup je tak urychlen) a nemusí podávat další samostatný podnět (žádost), který byl jakožto faktický opravný prostředek v podstatě explicitně „“ až judikaturou (viz předchozí odstavec).