Vydání 3/2012

(...) Meritem projednávaného sporu je, zda se stěžovatel dopustil porušení zvláštního provozního režimu, tedy zda spáchal správní delikt porušením § 17 odst. 10 zákona o loteriích za situace, kdy se v samotném prostoru hracích automatů, v němž byly umístěny zákazové značky pro vstup a hru mladistvým, přitom odpovědná osoba na zákaz vstupu a hry dohlížela, nezletilé osoby nenacházely, nicméně tyto se nacházely na zahrádce, na kterou byl přístup pouze kolem umístěných hracích automatů. Sporným je rovněž vymezení pojmu „“ provozovny určená k provozování výherních hracích automatů, kdy žalovaný tvrdí, že takové oddělení musí být pevné, zatímco stěžovatel připouští i způsob jiný – umístění zákazových značek a vymezení odděleného prostoru samotnými výherními hracími přístroji.

Povinnost zajištění zvláštního provozního režimu vyplývá přímo z § 17 odst. 10 zákona o loteriích, nadto byla stěžovateli uložena rovněž v povolení k provozování výherních hracích přístrojů ze dne 17. 6. 2008, konkrétně v bodě 10 části III, přitom pod písmenem c) se zde uvádí, že z důvodu zamezení hry osobám mladším 18 let je jim zakázán vstup do stabilně oddělené části provozovny určené k provozování výherních hracích přístrojů. Co se rozumí stabilním oddělením, se zde neuvádí. Rovněž žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že zákon o loteriích ani povolení neuvádí, co se rozumí stabilním oddělením.

Podle § 17 odst. 10 zákona o loteriích „[z]“.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že povinnost, kterou správní orgán v povolení stanovil, je nad rámec zákona. Ze zákona nevyplývá v žádném případě, že by oddělení prostoru, v němž jsou provozovány hrací přístroje, muselo být odděleno stabilně, resp. jak žalovaný konstatuje, toliko pevnou stěnou. Je proto namístě zabývat se tím, zda stěžovatel naplnil skutkovou podstatu § 17 odst. 10 písm. c) zákona o loteriích v situaci, kdy vyhrazený prostor opatřil zákazovými značkami vstupu mladistvým a zákazu hry na výherních hracích přístrojích.

Je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že žalovaný nespecifikoval, z jakého důvodu shledal naplnění porušení zvláštního provozního režimu, když odkázal na § 17 odstavec 10 citovaného zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný zcela logicky shledal důvodnou námitku stěžovatele, že nelze současně konstatovat porušení § 17 odst. 10 písm. a) zákona o loteriích, tj. zákaz vstupu do celého prostoru provozovny, a písmene c) téhož ustanovení, tj. zákaz vstupu do oddělené části provozovny určené k provozování výherních hracích přístrojů. Nicméně žalovaný výrok změnil tak, že uvedl pouze odstavec 10 bez jakékoli specifikace, tedy opět zde navodil stav, kdy shledal stěžovatele vinným z porušení písmen a), b) i c). Je pravdou, že takový výrok je poněkud nesrozumitelný a nelogický a potom mu zcela neodpovídá odůvodnění žalovaného, které se vztahuje pouze k písmeni c) citovaného ustanovení, když žalovaný odkazuje na povinnost, která byla stěžovateli uložena v povolení (viz výše), a konstatuje, že oddělení musí být provedeno pevnou stěnou a že oddělení prostoru jiným způsobem, např. lanem nebo překonatelnou mobilní stěnou, nelze považovat za splnění podmínky zákona o loteriích, neboť účasti na hře osob mladších 18 let nezabraňuje. Nicméně tato nepřesnost, které se žalovaný dopustil, nemůže mít ještě sama o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalovaný však již v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, z jakých právních úvah vycházel, resp. z jaké právní normy, pouze způsob pevného oddělení pro účely § 17 odst. 10 zákona o loteriích dovozuje.

Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje opatření, která je třeba v otázce přístupu mladistvých k hazardním hrám obecně přijmout. Závislost na herních automatech (gamblerství) je nepochybně závažnou psychickou závislostí, která může ohrozit jejich další existenci i jejich rodinu. Považuje tedy za zcela legitimní požadavek zákazu hazardních her, za které lze považovat veškeré hry, kde o výhře nebo prohře rozhoduje náhoda nebo předem neznámá okolnost, mladistvým, tedy i výherních hracích přístrojů. Nicméně předmětem projednávané věci není porušení zákona ze strany stěžovatele tím, že umožnil mladistvým na hracích přístrojích hrát (tato skutečnost nebyla při kontrole zjištěna). Předmětem posouzení je, zda se stěžovatel dopustil správního deliktu, resp. zda tento byl v rozhodnutí žalovaného řádně vymezen a zda pokuta za něj uložená je v souladu se zákonem, nikoli, zda mladistvé osoby na výherních hracích automatech skutečně hrály.

Podle § 1 odst. 7 zákona o loteriích „[ú] [...] “ Z uvedeného ustanovení vyplývá obecná povinnost provozovatele zamezit tomu, aby osoby mladší 18 let hazardní hry mohly hrát, vyplývá z něj zákaz mladistvým her se zúčastnit.

Zvláštní úpravu týkající se hracích automatů obsahuje § 17 a násl. zákona o loteriích. Podle § 17 odst. 2 tohoto zákona „[v]“

Podle § 17 odst. 8 „[v]“

Z uvedeného vyplývá, že hrací přístroje mohou být umístěny kromě míst k tomu určených, tj. heren a kasin, kam je přístup mladistvých zakázán a již při vstupu jim není umožněn, např. v restauracích, barech a jiných podobných zařízeních. Tato zařízení na rozdíl od heren a kasin nejsou určena ke hrám, ale jsou navštěvována prioritně za jiným účelem, zpravidla občerstvením, k různým schůzkám, jednáním apod. Pro tato zařízení zákon stanoví provozovateli přijmout opatření obdobná hernám a kasinům, co se týče přístupu ke hře, resp. již samotného vstupu mladistvých.

Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává smysl a účel zákona toliko v zabránění samotné hře mladistvými na výherních hracích přístrojích, ale smysl opatření, která zákon stanoví je nutno spatřovat již v prevenci, tzn. aby mladiství do prostor, v nichž se provozují hazardní hry nemohli vstupovat, tzn. „“ např. provozované hry ani pouze „“.

Jak již bylo uvedeno výše, je povinen provozovatel učinit taková opatření, aby mladistvé osoby se nemohly účastnit hry (tzn. jakkoli, tedy ani pouhým pasivním přihlížením). Stěžovatel tuto skutečnost prokazoval jednak dohledem osoby odpovědné, jednak zákazovými značkami. Jejich umístěním, dle jeho názoru, vymezil prostor, kam je vstup mladistvým zakázán, a považoval svoji povinnost uloženou mu zákonem „“ za splněnou. Stěžovateli nelze v jeho argumentaci přisvědčit.

Stěžovateli je vytýkáno, že prostor, v němž jsou hrací přístroje, není stabilně oddělen, aniž by žalovaný uvedl, z jakého důvodu k takovému závěru o nutnosti toliko pevného oddělení dospěl, když ze zákona, konkrétně z § 17 odst. 10 zákona o loteriích takový požadavek nevyplývá. V daném případě je nutno konstatovat, že nelze přisvědčit stěžovateli, že za oddělení prostoru lze považovat již samotné umístění výherních hracích automatů. Skutečnost, že stěžovatel na hrací přístroje umístěné v průchozí a všem přístupné místnosti připevnil zákazové značky, ještě prostor nikterak neodděluje. Lze mu naopak přisvědčit v tom, že zákon nestanoví, že takové oddělení musí být provedeno toliko pevnou stěnou, jak tvrdí žalovaný. Nicméně v projednávané věci však výherní hrací přístroje nebyly odděleny žádným jiným způsobem (např. ani variabilní zástěnou apod.). Jak již bylo uvedeno, samotnými přístroji prostor oddělit již z povahy věci samé (zabránění vstupu do prostoru mladistvým) zcela logicky nelze.

V tomto směru rozhodnutí žalovaného o porušení podmínek provozního režimu dle § 17 odst. 10 písm. c) zákona o loteriích obstojí. Skutečnost, že žalovaný výslovně neuvedl ve výroku rozhodnutí konkrétní písmeno citovaného ustanovení, resp. odkazem na celý odstavec 10 učinil rozhodnutí poněkud nesrozumitelným, nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Skutek, který je stěžovateli přičítán, byl zcela jasně popsán (neoddělení prostor s možností přístupu mladistvých k výherním hracím přístrojům) a stěžovatel byl v průběhu řízení s takto vymezeným skutkem srozuměn.

Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační stížnost v části námitek týkajících se uložené pokuty.

Podle § 48 odst. 1 písm. a) zákona o loteriích lze pokutu do výše 150 000 Kč uložit právnické osobě, která provozuje loterii, tombolu nebo výherní hrací přístroj bez povolení, nebo je provozuje v rozporu s tímto zákonem, herním plánem nebo s podmínkami, které jí byly v povolení uloženy.

Sankce je ukládána za protiprávní činnost provozující osoby, přitom zde zákon nestanoví, že tato protiprávní činnost má být poměřována k počtu zařízení, na nichž je protiprávní činnost např. provozována v rozporu s herním plánem nebo bez povolení. Nestanoví, že pokutu lze uložit za každý přístroj. Provozovatel se dopustí porušení zákona svým protiprávním chováním, tedy již tím, že určitou činnost provádí v rozporu se zákonem (v daném případě neoddělil prostor s výherními hracími přístroji), přitom není rozhodné pro posouzení naplnění skutkové podstaty daného správního deliktu, zda nebyl oddělen prostor, v němž se nacházel jeden, dva nebo deset výherních hracích přístrojů. Ze strany pachatele se jedná stále o jedno protiprávní chování, jeden skutek. Skutečnost, že protiprávní jednání se týkalo několika zařízení, může mít význam pouze při zvažování výše sankce. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že pokutu uloženou ve výši 100 000 Kč nelze dle jeho názoru v tomto kontextu považovat za přiměřenou, neboť nebyla uložena, jak uvádí žalovaný i městský soud, ve spodní třetině možné výše, byla-li uložena ve výši 100 000 Kč. Odůvodnění výše pokuty pouze odkazem na spodní hranici nelze rovněž považovat za dostačující. Při ukládání sankcí je třeba přihlížet mimo jiné k osobě pachatele, době trvání protiprávního jednání, formě zavinění, jakož i k následkům protiprávního jednání a výši škody nebo újmy, která v důsledku něho vznikla. Takové skutečnosti však správní orgány nebraly v potaz.