571/2005
Koncentrační zásada ve správním soudnictví a služební poměr
Ej 78/2004
Řízení před soudem: koncentrační zásada
Služební poměr: důkazní prostředky v řízení o propuštění ze služebního poměru
k § 75 odst. 2 a § 109 odst. 4 soudního řádu správního
k § 106 odst. 1 písm. d), § 108 odst. 3 a § 130 odst. 1, 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (v textu též „zákon č. 186/1992 Sb.“)
I. Pokud žalobce nenamítl již v žalobě nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, nemohl soud včasnost vydání rozhodnutí zkoumat (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a nemůže tak učinit ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
II. Úřední záznam pořízený v trestním řízení není vyloučen z okruhu důkazních prostředků v řízení o propuštění ze služebního poměru (§ 130 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, čj. 2 As 17/2003-79)
Věc:
Mgr. Lumír M. proti Policii ČR – náměstkovi policejního prezidenta pro koordinaci a koncepční řízení - o propuštění ze služebního poměru, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím ředitele Policie ČR – úřadu vyšetřování pro ČR ve věcech služebního poměru ze dne 30. 1. 2001 bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR – úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ve věcech služebního poměru ze dne 22. 11. 2000, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2003. Vyšel přitom ze skutečnosti, že v řízení bylo dostatečně a řádným způsobem prokázáno porušení služební přísahy i služební povinnosti zvlášť závažným způsobem, naplněné tím, že žalobce ve dnech 23. 8. a 24. 8. 2000 telefonoval do bytu oznamovatele trestné činnosti Jana B. způsobem, který Jana B. vedl k podání trestního oznámení, a navíc dne 24. 8. 2000 nepravdivě vykázal přítomnost v zaměstnání.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobce (stěžovatel) zejména namítl, že soud nevzal v úvahu nerespektování jeho práv v nekorektním řízení, v němž stěžovatel neměl možnost řádného vyjádření ani při řízení vedeném Inspekcí ministra vnitra, ani při disciplinárním řízení vedeném ředitelem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu po předání výsledků trestního řízení. V nemožnosti navrhovat exkulpující důkazy a vyjádřit se k záznamům Telecomu spatřuje stěžovatel porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nahlédnout do spisu mohl až po předání rozhodnutí. Soud stěžovatele sice přesvědčil o legálnosti postupu ve věci telefonních záznamů; nevyvrátil však stěžovatelovo tvrzení o nevěrohodnosti trestního oznámení Jana B., zpochybněné vyjádřením Jana B., že mu stěžovatel telefonoval ze zaměstnání. Tento rozpor ve výpovědích stěžovatel zjistil až při studiu spisu u Městského soudu dne 18. 6. 2002. Stěžovatel tvrdí, že dne 24. 8. 2000 Janu B. netelefonoval a byl v zaměstnání na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu od 14. 00 hod; předtím byl v archivu. Dne 23. 8. 2000 jmenovanému sice telefonoval, jeho hovor byl však jiného obsahu: naopak jemu samému bylo vyhrožováno. V řízení však byla brána v úvahu jen tvrzení Jana B. přes jeho značnou a prokazatelnou nevěrohodnost. I když se Nejvyšší správní soud nemůže zabývat vadami předchozího trestního řízení, je třeba vzít v úvahu, že se promítly do dalšího správního i přezkumného soudního řízení. Soud převzal tvrzení žalovaného o písařské chybě v datu vydaného rozhodnutí I. stupně přesto, že se o takovou vadu nejednalo. Datum rozhodnutí předchází jeho vydání, což je dokladem o tom, že rozhodnutí bylo předem vyhotoveno a jen z důvodu stěžovatelovy nepřítomnosti na pracovišti mohlo být předáno až následující den. Nadřízený služební funkcionář jednal pod značným mediálním tlakem: reportéři České televize mu telefonovali a dožadovali se stěžovatelova propuštění, a správní orgán tak nerozhodoval svobodně. Vědomost ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu o všech skutečnostech, které byly důvodem propuštění, nastala již 18. 9. 2000 – tedy více než dva měsíce před vydáním rozhodnutí o propuštění. To je zřejmé ze záznamu stěžovatele pořízeného v tento den a odsouhlaseného ředitelem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Soud také v odůvodnění vycházel nesprávně ze skutečností zřejmých z úředního záznamu ze dne 3. 10. 2000, aniž vzal v úvahu, že úřední záznam nemůže být důkazem, což vyplývá z § 158 trestního řádu. Naopak se soud nezabýval skutečností, že správní orgán I. stupně vykonal objasňovací úkon v době, kdy řízení před ním bylo ukončeno. Jedná se o výslech Adama K., o němž byl pořízen úřední záznam. Stěžovatel ze všech těchto důvodů namítl nesprávné právní posouzení věci soudem a rozpor správního rozhodnutí s doklady založenými ve spise při vadném zjišťování skutečného stavu věci, pro které měl soud správní rozhodnutí zrušit. Navrhl proto zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný (jako nástupce služebních funkcionářů, kteří ve věci rozhodovali) poukázal v písemném vyjádření ke kasační stížnosti na skutečnost, že soud se v rozsudku řádně vypořádal s žalobními námitkami, které jsou v kasační stížnosti opakovány. Podle jeho názoru měl stěžovatel v průběhu správního řízení rovné postavení a měl možnost se k věci vyjádřit. Námitky proti průběhu trestního řízení nejsou rozhodné; stěžovatel je také uvádí jen pro ilustraci. Označení písařské chyby za špatně zakrytý záměr je nepodloženou spekulací, stejně jako zdůraznění mediálního tlaku na rozhodujícího služebního funkcionáře. Dodržení lhůty k rozhodnutí se odvíjí od vědomosti služebního funkcionáře, která nemohla předcházet sdělení výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení, neboť do té doby nešlo o věrohodnou informaci. Námitka o nevyužitelnosti úředního záznamu stojí na nepochopení rozdílu mezi trestním řízením a úpravou vyplývající z ustanovení § 130 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Závěr soudu o prokazatelném naplnění důvodů propuštění ze služebního poměru má oporu ve věrohodných podkladech opatřených ve správním řízení. Proto žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že není dán žádný kasační stížností uplatněný důvod pro jeho zrušení, a proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Důvody uplatněné v kasační stížnosti nejsou podřazeny příslušným zákonným ustanovením; podle obsahu kasační stížnosti se však jedná o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
V prvé řadě stěžovatel namítá vady správního řízení, pro které měl soud rozhodnutí služebních funkcionářů zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a to porušení lhůty pro vydání rozhodnutí, nezákonně získané či užité podklady pro rozhodnutí a porušení stěžovatelových účastnických práv ve správním řízení.
Nedodržení lhůty k vydání rozhodnutí o propuštění by jistě bylo důvodem ke zrušení rozhodnutí; Nejvyšší správní soud se však touto námitkou nemůže zabývat přesto, že na ni stěžovatel v kasační stížnosti klade zvláštní důraz a považuje rozhodnutí o propuštění v důsledku překročení lhůty za neplatné. Soud je podle § 75 odst. 2 s. ř. s. povinen a oprávněn zabývat se zákonností napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (s výjimkou případů rozhodnutí nicotného nebo nepřezkoumatelného). Rozsah přezkumu byl přitom obdobně vymezen i v době podání návrhu (§ 249 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002). Žalobní body jsou plně v dispozici žalobce a je jeho právem vymezit, v jakém rozsahu má soud rozhodnutí přezkoumat. Rozhodnutí ani nelze považovat za neplatné, neboť zákon neplatnost spojuje jen s nedostatkem písemného vyhotovení rozhodnutí o propuštění nebo s absencí důvodů propuštění v rozhodnutí (§ 108 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.). Případné nedodržení lhůty by tedy bylo možno posoudit jen jako nezákonnost, k níž soud přihlíží pouze na základě žalobní námitky. Netvrdil-li tedy stěžovatel v žalobě, že k rozhodnutí o jeho propuštění došlo po uplynutí zákonné lhůty, nemohl se Městský soud v Praze dodržením lhůt zabývat a Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 4 s. ř. s. rovněž nemůže přihlížet ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí.
K vadám řízení, způsobu opatření důkazů a nerespektování stěžovatelových účastnických práv ze spisu vyplývá, že Inspekce ministra vnitra dne 1. 11. 2000 předala Policii ČR – Okresnímu úřadu vyšetřování v Příbrami návrh na zahájení trestního stíhání stěžovatele a vyšetřovatel pak dne 16. 11. 2000 odevzdal věc řediteli Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu k projednání přestupku. Součástí byl spisový materiál obsahující úřední záznam o trestním oznámení Jana B. a s ním sepsaný protokol, úřední záznam o podaném vysvětlení Šárky B., úřední záznam o vysvětlení podaném stěžovatelem, zpráva Českého Telecomu, a.s., o příchozích hovorech uskutečněných ve dnech 23. 8. a 24. 8. 2000 na účastnickou stanici oznamovatele, úřední záznam o zjištění vlastníků telefonních stanic, z nichž hovory pocházely, a záznam o šetření v knize docházky na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a o zjišťování přítomnosti stěžovatele v rozhodném dni v archivech. Obsah těchto písemností je uveden v napadeném rozsudku. Možnost použití těchto pokladů v trestním řízení (zejména úředních záznamů) není rozhodující, neboť po předání věci vyšetřovatelem služebnímu funkcionáři se již o trestní řízení nejednalo a zákon č. 186/1992 Sb. obsahuje ustanovení § 130 odst. 1, podle nějž je možné k dokazování použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy. Podle odst. 2 téhož ustanovení je důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutečného stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníků řízení a svědků, znalecké posudky, zprávy, vyjádření a potvrzení orgánů a organizací, listiny, věci a ohledání. Spis shrnující výsledky zjištění Inspekce ministra vnitra a vyšetřovatele Policie ČR je takovým listinným důkazem a nelze přisvědčit ani pochybnostem o legálnosti opatření zprávy o telefonních hovorech, neboť byla vyžádána zpráva o příchozích hovorech telefonního účastníka, který k tomu dal souhlas. Hodnocení důkazů podle vlastní úvahy je právem služebního funkcionáře vyplývajícím z ustanovení § 130 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. a soud se k žalobní námitce může zabývat jen tím, zda toto hodnocení vychází ze zjištěných skutečností a je jejich logickým vyústěním. K tomu je třeba opět připomenout žalobní body, jimiž byl vázán při svém rozhodování Městský soud v Praze. Stěžovatel totiž žalobou brojil toliko proti porušení trestního řádu při vyžádání a užití zprávy Telecomu a proti neuznání zápisu přítomnosti stěžovatele na pracovišti jako důkazu. S těmito námitkami se soud v napadeném rozsudku řádně vypořádal a na jeho závěry lze odkázat.
Porušení svých účastnických práv stěžovatel spatřuje v nemožnosti vyjádřit se v průběhu řízení a nemožnosti navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Podkladem pro rozhodnutí služebního funkcionáře byl spisový materiál soustředěný při šetření případu Inspekcí ministra vnitra a vyšetřovatelem Policie ČR. Soud v souladu s tímto spisovým materiálem konstatoval doloženou možnost vyjádření v průběhu šetření (úřední záznam ze dne 3. 10. 2000). Znalost stěžovatele o skutečnostech ve spise obsažených je navíc zřejmá např. ze stížnosti, kterou dne 2. 1. 2001 sám podal Inspekci Ministerstva vnitra, a to na postup plukovníka S. ve své věci. K tvrzení o nevěrohodnosti výpovědí Jana B., na niž stěžovatel poukazuje na základě zjištění, která učinil až při studiu soudního spisu dne 18. 6. 2002, lze jen uvést, že ze spisu žalovaného není patrno, že by se stěžovatel v průběhu správního řízení marně domáhal práva na seznámení se spisem ve smyslu § 128 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. V odvolání proti rozhodnutí I. stupně tyto námitky nevznesl a projednání odvolání v poradní komisi se – ač vyrozuměn – nezúčastnil. Přesto, že v odvolacím rozhodnutí byly podrobněji popsány užité důkazy, neučinil stěžovatel výhrady proti jejich hodnocení ani obsahem podané žaloby. I zde platí závěr o vázanosti soudu žalobními námitkami a o nemožnosti uplatnění nových skutečností v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve správním řízení nebyly zjištěny vady namítané žalobou, pro které měl soud rozhodnutí služebních funkcionářů zrušit, a tedy neshledal naplněnými důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel dále kasační stížností namítá vady řízení před soudem, a to nedostatek argumentace rozsudku zejména ve vztahu k nevěrohodnému trestnímu oznámení Jana B., porušení zákona akceptací úředního záznamu v rozporu s ustanovením § 158 odst. 5 trestního řádu a nehodnocení úkonů vykonaných správním orgánem I. stupně po vydání rozhodnutí (výslech Adama K.).
Napadený rozsudek soudu obsahuje řádné odůvodnění ve vztahu ke všem námitkám, které byly žalobou uplatněny; z uvedených kasačních námitek to byla jen námitka rozporu užití úředního záznamu s trestním řádem. Závěr soudu zde koresponduje s názorem Nejvyššího správního soudu výše uvedeným. Trestní řád podle svého § 1 odst. 1, ve znění pozdějších předpisů, upravuje postup orgánů činných v trestním řízení a vylučuje-li ustanovení § 158 odst. 5 trestního řádu použití úředního záznamu před soudem jako důkazu, lze tím rozumět pouze soud rozhodující v trestním řízení. Věrohodnost trestního oznámení hodnotil soud obecně v mezích hodnocení řádně zjištěného skutečného stavu věci a úkon spočívající ve výslechu Adama K. po vydání rozhodnutí neměl ani na konečné rozhodnutí žádný vliv. Zmiňuje-li se stěžovatel o nesprávném datování rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 22. 11. 2000, je třeba poznamenat, že rozhodnutí bylo skutečně v úvodu datováno dnem 22. 11. 2000 a předáno dne 23. 11. 2000; v textu rozhodnutí je však uvedeno i datum projednání dne 23. 11. 2000, aniž by se jednalo o datum nějak opravované. Na záměr vyhotovení rozhodnutí před projednáním věci se stěžovatelem tak nelze soudit; žalovaný v rámci vypořádání se s odvolacími námitkami vyhodnotil nesprávné datum jako písařskou chybu ve smyslu § 124 odst. 5 zákona č. 186/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o námitku uplatněnou v žalobě, nemohl se soud touto skutečností zabývat a stěžovatel ji také sám v kasační stížnosti označuje za irelevantní. Vytýká-li stěžovatel důvodům napadeného rozsudku, že nevyvrátil porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nelze mu rovněž přisvědčit. Zmíněné ustanovení zaručuje rovnost účastníků v řízení. V řízení o propuštění ze služebního poměru vztah rovnosti mezi služebním funkcionářem a policistou dán není, a pokud tím stěžovatel mínil vztah rovnosti mezi ním a Janem B. v průběhu trestního řízení, lze se jím zabývat jen v rámci hodnocení důkazů pro rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, a taková nerovnost z ničeho nevyplývá. Stěžovatel měl v řízení před inspekcí i před vyšetřovatelem stejnou možnost k vyjádření jako oznamovatel a hodnocení věrohodnosti jejich tvrzení je otázkou hodnocení důkazů. Hodnověrnost přiznaná jednomu tvrzení neznamená nerovnost pro účastníka, jehož tvrzení neobstálo. Nejvyšší správní soud tak neshledal naplněným ani kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nakonec označuje stěžovatel za nesprávný právní názor soudu o splnění podmínek pro propuštění ze služebního poměru. Městský soud v Praze v napadeném rozsudku vycházel ze zákonných podmínek propuštění uvedených v § 106 odst. 1 písm. d) a § 108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. a jeho závěr o porušení služebních povinností a služební přísahy policisty vychází z řádného hodnocení prokázaných skutečností. Vyslovený právní názor považuje i Nejvyšší správní soud za správný a kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za rovněž nenaplněný.
(oš)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.