Vydání 1/2007

Nejvyšší správní soud se při svém rozhodování o kasační stížnosti nejprve zabýval otázkou, zda rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu podle § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, proti němuž stěžovatelka brojila žalobou, jež byla napadeným rozsudkem zrušena, je rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví.

Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Základní podmínkou pro přezkoumání úkonu správního orgánu je tedy skutečnost, že jde o takový jeho úkon, který lze subsumovat pod legislativní zkratku "rozhodnutí" zavedenou § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. takový úkon, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Úkony správního orgánu, které pod tuto legislativní zkratku subsumovat nelze (tj. které nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.), jsou pak stiženy kompetenční výlukou podávanou z § 70 písm. a) s. ř. s., a z přezkoumání jsou tedy vyloučeny.

Vyplývá-li z § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, že z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu, v němž je občan přihlášen, ani k jeho vlastníkovi, pak je nepochybné, že takové právo nemůže samotným ohlášením změny místa trvalého pobytu ani zaniknout; stejně tak nemůže k zániku žádného takového práva dojít zrušením údaje o místu trvalého pobytu podle § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel.

Nevzniká-li a nezaniká-li v důsledku přihlášení k trvalému pobytu žádné ze shora popsaných práv, a k takovému vzniku a zániku přitom nedochází ani v důsledku ohlášení změny místa trvalého pobytu ohlašovně podle § 10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel či v důsledku zrušení údaje o místu trvalého pobytu ohlašovnou na návrh oprávněných osob podle § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, pak je zapotřebí se zabývat otázkou, zda neexistuje jiné právo nad rámec těch, jež jsou výslovně uvedena v § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, jež by byla v důsledku takového přihlášení k trvalému pobytu, ohlášení změny tohoto místa či úředního zrušení údaje o místu trvalého pobytu přesto dotčena. V této souvislosti by v úvahu přicházelo především právo svobodně pobývat a usazovat se na kterémkoli místě, tj. ve skutečnosti právo svobodně si volit v rámci České republiky místo trvalého pobytu, jak je podáváno z § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel a jak je ostatně garantováno samotným článkem 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ani toto právo však nemůže být rozhodnutím podle § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel založeno, změněno, zrušeno nebo jinak závazně určeno. Zrušení údaje o místu trvalého pobytu občanovi ve skutečnosti nijak nebrání realizovat jeho právo svobodně pobývat a usazovat se.

K témuž závěru ostatně dospělo i plénum Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 4/02. Rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu totiž naplňuje toliko evidenční funkci formální změny místa trvalého pobytu, z níž žádné přímé důsledky pro výběr místa pobytu nevyplývají. Zrušení evidence trvalého pobytu navíc neznamená, že by v jeho důsledku nebyl občan hlášen na žádném místě. Pokud si jiné místo sám nezvolí, je podle § 10 odst. 5 zákona hlášen v sídle ohlašovny, to znamená stále v téže obci. Zrušení evidence trvalého pobytu se tak nemůže dotknout například ani práv politických, jakým je zejména právo volební (srov. zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů).

Pokud jde o oblast práv soukromých, pak je evidentní, že případné spory je nutno řešit pořadem práva, avšak ani v nich nemůže být evidence místa trvalého pobytu sama o sobě jakkoli rozhodná.

Nemá-li tedy rozhodnutí učiněné podle § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel žádný bezprostřední dopad, jenž by se projevil v založení, změně, zrušení či jiném závazném určení stěžovatelčina subjektivního práva charakteru věcného (majetkového), nedopadá-li toto rozhodnutí nijak ani do stěžovatelčina práva na výběr místa pobytu a nelze-li dovodit dotčení jiného konkrétního subjektivního veřejného práva v důsledku rozhodnutí vydaného podle § 12 odst. 1 tohoto zákona, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než uzavřít, že zrušení údaje o místu trvalého pobytu podle § 12 odst. 1 zákona, byť ohlašovna o takovém zrušení formálně "rozhoduje" ve správním řízení, je úkonem správního orgánu, jímž se osobě, dosud k trvalému pobytu na konkrétní adrese evidované, žádné konkrétní subjektivní veřejné právo ani povinnost nezakládá, nemění ani neodnímá.

Nejvyšší správní soud by byl nejvýše připraven aprobovat takovou konstrukci, podle níž by bylo možno dovodit pouze nepřímé dotčení zájmů těch osob, jímž náleží řádné užívací právo k prostorám, v nichž má evidováno místo pobytu jiná osoba; soud tu míří například na situace, kdy by se důsledky této evidence negativně projevovaly v rámci exekučního řízení tehdy, pokud by osoba, jež by místo svého pobytu měla v příslušných prostorách evidováno, byla osobou povinnou. Ani v takovém případě by nešlo o přímý zásah do jejích práv a povinností.

Je-li si Nejvyšší správní soud vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se v minulosti ve prospěch toliko evidenčního charakteru údaje o místu pobytu jednoznačně přiklonila, a porovnává-li právní úpravu, podle níž žalovaný o zrušení údaje o místu trvalého pobytu rozhodl, s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, který byl zrušen aktuální právní úpravou a k němuž se Ústavního soudu vyslovovala, pak žádné zásadní rozdíly, jež by přivodily opodstatněnost změny právního názoru, neshledává. Skutečnost, že nyní se o zrušení údaje o místu trvalého pobytu rozhoduje formálně ve správním řízení, které lze zahájit na návrh oprávněných osob, sama o sobě takovou změnu nepředstavuje. Ze shora uvedeného tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozhodnutí žalovaného o zrušení trvalého pobytu, byť je vydáváno ve správním řízení, není po materiální stránce rozhodnutím, jež by splňovalo kritéria podávaná z § 65 odst. 1 s. ř. s.; nejedná se o rozhodnutí ve smyslu úkonu správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Takový úkon správního orgánu je tedy podle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu v režimu správního soudnictví vyloučen.