Vydání 2/2008

Nejvyšší správní soud se zabýval především otázkou, zda citovanými správními rozhodnutími (tzn. rozhodnutím o zastavení řízení ve věci žádosti stěžovatele o sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou výší daně a rozhodnutím o odvolání proti němu) byla či mohla být porušena práva stěžovatele. Podle ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. se totiž může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. S ohledem na použitou legislativní zkratku lze dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími; na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska rozhodnutími nepochybně jsou, pouze však nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají žalobní legitimaci podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se ve shodě s názorem městského soudu domnívá, že právě takovým úkonem je rozhodnutí žalovaného, jehož přezkumu se stěžovatel domáhá; stěžovatel napadeným rozhodnutím nemohl být zkrácen na svých právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo. Jak totiž vyslovil zdejší soud již dříve (rozsudek ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 Afs 8/2004, : č. 400/2004 Sb. NSS), "". Lze proto uzavřít, že sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou daní finančním úřadem podle ustanovení § 32 odst. 9 daňového řádu nepředstavuje jeho vrchnostenský akt, ukládající daňovému subjektu práva nebo povinnosti, nýbrž jedná se výhradně o formu komunikace, mající za cíl seznámit jej s důvody rozhodnutí a mající právní význam pouze z hlediska běhu odvolací lhůty podle odst. 10 cit. ustanovení. Vrchnostenským aktem, podléhajícím následnému soudnímu přezkumu ve smyslu citovaného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je v tomto případě toliko samotný platební výměr a rozhodnutí o odvolání proti němu. Protože se předmětným sdělením nezasahuje do subjektivních práv daňového subjektu, není ani přezkoumatelné ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. Jak ostatně správně konstatoval městský soud v odůvodnění napadeného usnesení, pokud má stěžovatel za to, že jeho obrana proti rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti byla ztížena nesprávným postupem finančního úřadu, může tuto vadu namítat jako vadu řízení, která měla vliv na zákonnost a správnost výsledného a konečného rozhodnutí ve věci. I z tohoto důvodu proto nelze než konstatovat, že práva stěžovatele jsou při rozhodování o jeho daňové povinnosti dostatečně šetřena a jeho přístup k soudu zajišťující nezávislou procesní ochranu proti zásahům do jeho subjektivních veřejných práv je zaručen.