393/2004
Kompetenční výluka a vady správního řízení
Ej 446/2004
Řízení před soudem: kompetenční výluka a vady správního řízení
k § 68 písm. e), § 70 písm. f), § 75 odst. 2, § 76 odst. 1 písm. a), § 78 odst. 1 a § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního
Pokud soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, pak již nepřezkoumává, zda v řízení před správním orgánem došlo k vadám, které mohly ovlivnit zákonnost takového rozhodnutí, ani zda rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Za této situace nelze účinně uplatnit kasační důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2004, čj. 4 Ads 54/2003-91)
Věc:
Jan T. v K. proti České správě sociálního zabezpečení o prodloužení poskytování nemocenských dávek po skončení podpůrčí doby, o kasační stížnosti žalobce.Okresní správa sociálního zabezpečení v Českém Krumlově rozhodnutím ze dne 4. 9. 2002 nevyhověla žádosti žalobce o prodloužení poskytování nemocenských dávek po skončení podpůrčí doby.
Česká správa sociálního zabezpečení, detašované pracoviště v Českých Budějovicích, dne 19. 12. 2002 odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, v níž především namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť se opírá o posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Českém Krumlově ze dne 4. 9. 2002, který byl zpracován bez toho, že by byl posuzován žalobcův zdravotní stav. Žalobce postupně doplňoval žalobu dalšími listinami a dovolával se toho, že jeho pracovní neschopnost dále trvala. Žádal, aby mu byly nemocenské dávky vypláceny i po uplynutí jednoroční podpůrčí doby.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 5. 2003 návrh žalobce odmítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v posuzované věci se jednalo o rozhodnutí správního orgánu, jímž nebylo žalobci prodlouženo poskytování nemocenského po uplynutí jednoroční podpůrčí doby. Stalo se tak odkazem na ustanovení § 15 odst. 3 a 5 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, podle něhož se nemocenské poskytuje od prvního kalendářního dne pracovní neschopnosti do skončení pracovní neschopnosti nebo do uznání invalidity (plné) nebo částečné invalidity. Nemocenské se však poskytuje nejdéle po dobu jednoho roku od počátku pracovní neschopnosti (dále jen "podpůrčí doba"). Nemocenské podle odst. 5 může být poskytováno i po uplynutí podpůrčí doby, jestliže je možno na základě vyjádření příslušného orgánu očekávat, že zaměstnanec v krátké době nabude pracovní schopnosti. Podle věty za středníkem je takto možno poskytovat nemocenské nejdéle po dobu jednoho roku od uplynutí podpůrčí doby. Soud konstatoval, že z dikce citovaného ustanovení tak jednoznačně vyplývá, že na poskytování nemocenského po uplynutí podpůrčí doby není právní nárok. Jedná se o dávku nepovinnou, tudíž dobrovolnou. Shodně je poskytování nemocenského po vyčerpání podpůrčí doby upraveno v ustanovení § 35 vyhlášky č. 143/1965 Sb., o poskytování peněžitých dávek v nemocenském pojištění, vydané na podkladě zmocnění citovaného zákona. Orgány, které jsou oprávněny rozhodovat o poskytování dobrovolných dávek nemocenského pojištění, jsou podle ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bodu 6 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, okresní správy sociálního zabezpečení. Podle § 78 odst. 2 písm. b) téhož zákona jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dobrovolných dávkách nemocenského pojištění. Soud dospěl k závěru, že na tuto situaci dopadá ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s. o nepřípustnosti žaloby, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání (soudního) vyloučeno podle tohoto nebo zvláštního zákona. Takovým zvláštním předpisem je právě výše citované ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 582/1991 Sb. Soud poukázal na ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li zákon jinak, soud odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Protože rozhodnutí o dobrovolných dávkách nemocenského pojištění jsou ze soudního přezkumu vyloučena, soud návrh podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustný.
Proti tomuto usnesení podal žalobce včas kasační stížnost, v níž především namítal nesprávnost posouzení svého zdravotního stavu a dovolával se toho, že nemocenské dávky se poskytují ze zákona po dobu trvání pracovní neschopnosti. V doplnění kasační stížnosti uvedl, že v době správního i soudního řízení trpěl závažným duševním onemocněním, a proto nemohl jako účastník správního řízení jednat samostatně a ve správním řízení opatrovníka neměl, ačkoliv ho mít měl. Stejnou vadou je postiženo pak i přezkumné řízení soudní. Řízení před správním orgánem probíhalo tedy takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost tohoto řízení, a již pro tuto vadu měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit, byť se toto řízení týkalo dávky dobrovolné. Vedle této vady subsumované pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze vytýkat přezkumnému soudnímu řízení i jeho zmatečnost, protože chyběly podmínky řízení [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
V daném případě žalovaný správní orgán rozhodoval o žádosti stěžovatele o prodloužení poskytování nemocenských dávek po skončení podpůrčí doby. Tato skutečnost vyplývá z obsahu správního spisu: podle záznamu Okresní správy sociálního zabezpečení v Českém Krumlově o jednání ze dne 4. 9. 2002 trvala pracovní neschopnost od 28. 1. 2002 s tím, že podpůrčí doba nemocenského pojištění skončila dne 21. 7. 2002. Podáním, které došlo Okresní správě sociálního zabezpečení v Českém Krumlově dne 22. 7. 2002, žádal stěžovatel o prodloužení výplaty nemocenských dávek od 22. 7. 2002. Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2002 nevyhověla Okresní správa sociálního zabezpečení v Českém Krumlově žádosti o prodloužení nemocenských dávek po skončení podpůrčí doby. Napadeným rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 12. 2002 bylo odvolání stěžovatele proti výše označenému rozhodnutí správního orgánu zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Z výše uvedeného tedy plyne, že správní orgány v dané věci rozhodovaly podle ustanovení § 15 odst. 5 zákona č. 54/1956 Sb., podle něhož nemocenské může být poskytováno i po uplynutí podpůrčí doby, jestliže je možno na základě vyjádření příslušného orgánu očekávat, že zaměstnanec v krátké době nabude pracovní schopnosti; takto je však možno poskytovat nemocenské nejdéle po dobu jednoho roku od uplynutí podpůrčí doby. Je tedy zcela nepochybné, že v dané věci se jednalo o rozhodnutí o dobrovolných dávkách nemocenského pojištění, které je od 1. 1. 2003 podle ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vyloučeno ze soudního přezkumu, a ze soudního přezkumu bylo vyloučeno i podle ustanovení části páté občanského soudního řádu (§ 248 odst. 3 o. s. ř., ve znění k 31. 12. 2002).
Na základě výše uvedeného nutno dospět k závěru, že žalobce (stěžovatel) se svou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkoumání vylučuje od 1. 1. 2003 zvláštní zákon, tj. zákon ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a do 31. 12. 2002 vylučovala jeho přezkoumání část pátá občanského soudního řádu upravující správní soudnictví, konkrétně § 248 odst. 3 o. s. ř. a příloha A. V dané věci se tedy jedná o nepřípustnost žaloby podle ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s., podle něhož je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle zvláštního zákona vyloučeno.
Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval naprosto správně a zákonně, pokud podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu žalobce odmítl. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. neshledal.
Dovolává-li se stěžovatel v doplnění kasační stížnosti důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., který spatřuje v tom, že měl mít v řízení před správním orgánem opatrovníka z důvodu tvrzeného duševního onemocnění, údajně zjištěného v roce 2004, a z toho důvodu měl krajský soud zrušit rozhodnutí správního orgánu, nelze jeho námitce přisvědčit. Usnesení o odmítnutí návrhu z důvodu jeho nepřípustnosti podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je sice rozhodnutím, jímž se řízení končí, ale není rozhodnutím ve věci samé. O meritu věci totiž správní soud nerozhodoval, neboť mu to zákonem nebylo umožněno, protože návrh (žaloba) je nepřípustný. Znamená to tedy, že dospěje-li soud k závěru, že rozhodnutí správního orgánu - České správy sociálního zabezpečení, detašovaného pracoviště v Českých Budějovicích - o poskytování nemocenských dávek po uplynutí jednoroční podpůrčí doby podle § 15 odst. 5 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, v platném znění, je podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění od 1. 1. 2003 (ale i podle úpravy platné k 31. 12. 2002), vyloučeno ze soudního přezkumu a návrh na jeho přezkoumání je nepřípustný, není oprávněn přezkoumávat, zda v řízení před správním orgánem došlo k vadám, které mohly ovlivnit zákonnost takového rozhodnutí, a není ani povinen přezkoumávat, zda je rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Za této situace nelze účinně uplatnit kasační důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť soud nebyl oprávněn přezkoumávat vady řízení před správním orgánem, ani posuzovat přezkoumatelnost takového rozhodnutí správního orgánu. Rovněž nelze vytýkat soudu nedostatek podmínek řízení ve smyslu kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., spočívající v tom, že stěžovatel neměl v řízení před soudem opatrovníka, neboť právě při přezkoumávání podmínek řízení, tzn. dalšího řízení o žalobě, dospěl krajský soud k závěru, že tyto podmínky nejsou splněny, neboť ve věci nemůže dále jednat pro nepřípustnost žaloby. Nebylo proto třeba zkoumat splnění dalších podmínek řízení, neboť bylo zřejmé, že o věci nelze dále jednat z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani výše uvedené námitky stěžovatele důvodné nejsou.
Nejvyšší správní soud k věci podotýká, že odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy je možné v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a mezinárodních smluv podle článku 10 Ústavy ČR. Ustanovení článku 30 Listiny základních práv a svobod, podle jehož odstavce 1 mají občané právo na přiměřené zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, je zařazeno mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, a proto je nutno je vykládat v návaznosti na čl. 41 odst. 1 Listiny. Z tohoto ustanovení pak vyplývá, že také práv uvedených v tomto ustanovení Listiny se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Nejedná se tudíž o základní práva aplikovatelná přímo na základě ústavního předpisu, tj. Listiny, jak je tomu např. u práv podle hlavy druhé Listiny, ale o taková práva, jejichž uplatňování je možné toliko běžným implementačním zákonodárstvím.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
(tur)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.