Vydání 5/2014

Žalobkyně se dne 7. 5. 2008 obrátila s žalobou na Okresní soud v Ústí nad Labem a svým žalobním návrhem se domáhala po žalovaném Ústeckém kraji zaplacení částky ve výši 735 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že předchůdkyně žalobkyně (společnost ČSAD BUS Ústí nad Labem, a.s.) uzavřela se žalovaným dne 30. 12. 2003 (dále jen „smlouva“) podle § 19 zákona o silniční dopravě, na jejímž základě žalobkyně zajišťovala pro žalovaného provoz městské autobusové dopravy v Ústeckém kraji. Na základě dodatku č. 5 ke smlouvě byly žalobkyni – jako právnímu nástupci – vydány licence na plnění závazku ze smlouvy. Dne 31. 1. 2006 žalovaný vypověděl shora uvedenou smlouvu a výpovědní lhůta uplynula ke dni 30. 4. 2006. Žalobkyně se tak ocitla v situaci, kdy jí žalovaný přestal plnit zákonnou povinnost k úhradě prokazatelné ztráty podle § 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě i přes skutečnost, že žalobkyně byla povinna jako držitel předmětných licencí na základě § 18 zákona o silniční dopravě i nadále závazky veřejné služby plnit. V omezené míře, s přihlédnutím k daným možnostem, pak žalobkyně uskutečňuje provoz na daných linkách až dodnes, neboť má za to, že závazek veřejné služby nebyl platně zrušen a nadále existuje. Žalobkyně dále uvedla, že předmětné závazky veřejné služby podle jejího názoru nemohly být platně zrušeny výpovědí smlouvy, neboť jejich podstata a trvání spočívala a nadále spočívá v uložení závazku provozu a přepravy žalobkyni jakožto držiteli předmětných licencí, a to podle § 18 zákona o silniční dopravě, přičemž platnost těchto ustanovení a licencí nadále trvá i po ukončení smlouvy. Stejně tak trvá i povinnost žalovaného hradit žalobkyni prokazatelnou ztrátu vzniklou plněním předmětných závazků veřejné služby podle § 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě, což vyplývá i z příslušných ustanovení nařízení Rady č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách^xxx) ve znění nařízení Rady č. 1893/91 (dále jen „nařízení“), které pro Českou republiku začalo platit dnem vstupu ČR do Evropské unie, tedy dnem 1. 5. 2004. Žalobkyně má za to, že zrušit závazek veřejné služby a tomu odpovídající povinnost žalovaného hradit žalobkyni prokazatelnou ztrátu lze výlučně způsobem uvedeným v nařízení, kde v oddílu II jsou stanoveny společné zásady zrušení nebo zachování závazků veřejné služby, přičemž v čl. 4 odst. 1 nařízení je výslovně uvedeno, že „[j]“. Příslušný orgán je v souladu s čl. 6 odst. 2 nařízení oprávněn až na základě takové žádosti rozhodnout o tom, bude-li závazek veřejné služby zrušen.

Vzhledem k tomu, že žalovaný neplní povinnost vyrovnávat žalobkyni příslušná ekonomická břemena, tedy nehradí žalobkyni prokazatelnou ztrátu, zapříčinil tím stav, kdy zásadním způsobem klesla hodnota vlastního kapitálu podniku žalobkyně v porovnání se stavem ke dni 30. 4. 2006. Žalobkyně má za to, že jí náleží po právu nárok na náhradu škody ve výši 735 000 000 Kč. Částka je vypočítána ke dni 31. 1. 2008 a potvrzena znaleckým posudkem č. 01-01/2008 ze dne 29. 4. 2008, zpracovaným znaleckým ústavem Appraising Alpha – znalecký ústav, s. r. o.

Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 9. 2008, čj. 34 C 101/2008-193, řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra. Soud posoudil právní povahu uzavřené smlouvy, na jejímž základě žalobkyně uplatňovala svůj nárok, jako smlouvu subordinační ve smyslu § 161 odst. 1 správního řádu s tím, že rozhodnout ve věci přísluší správnímu orgánu. Svůj názor opřel o rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 21. 5. 2008, čj. Konf 31/2007-82, č. 1675/2008 Sb. NSS.

Ministerstvo vnitra, kterému byl návrh žalobce soudem postoupen, usnesením ze dne 12. 1. 2009 řízení ve věci přerušilo, neboť další řízení, která byla u něj žalobkyní zahájena, představují ve vztahu k tomuto řízení řízení o předběžných otázkách.

V průběhu přerušení řízení došlo Ministerstvo vnitra po přijetí nařízení Rady (ES) č. 1370/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70 k závěru, podle něhož smlouvy o závazku veřejné služby ztratily povahu subordinačních veřejnoprávních smluv a k řešení sporů z nich je věcně příslušné Ministerstvo dopravy. Usnesením věc postoupilo Ministerstvu dopravy, které se však s názorem Ministerstva vnitra neztotožnilo a věc postoupilo zpět Ministerstvu vnitra usnesením ze dne 18. 2. 2011.

Dne 7. 3. 2011 se Ministerstvo vnitra obrátilo (mimo jiné i s dalšími návrhy) na Nejvyšší správní soud s návrhem na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Ministerstvem dopravy podle § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2011, čj. Komp 2/2011-90, odmítl žalobu v části týkající se nároku žalobkyně v předmětné věci. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně nežádala „[...][žalobkyně] “ neboť žalobkyně žádala náhradu škody, která je soukromoprávním institutem, a takovéto spory rozhodují soudy (viz prvá část § 7 odst. 1 o. s. ř.).

Dne 23. 3. 2012 byly zvláštnímu senátu doručeny návrhy Ministerstva vnitra a žalobkyně na zahájení kompetenčního sporu.

Ministerstvo vnitra s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené ve výše citovaném rozsudku čj. Komp 2/2011-90 uvedlo, že návrh žalobkyně na zahájení sporného řízení v souladu s § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu usnesením ze dne 25. 10. 2011 odložilo a konstatovalo, že případnou příslušnost správních orgánů k posouzení druhého požadovaného (eventuálního) plnění je možné zvažovat až v závislosti na rozhodnutí soudů o uplatněném nároku na náhradu škody. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně rozklad, jenž byl rozhodnutím ministra vnitra ze dne 14. 2. 2012 zamítnut. Ministerstvo vnitra se ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu domnívá, že tvrzený nárok na zaplacení 735 000 000 Kč s příslušenstvím je nárokem soukromoprávní povahy, konkrétně nárokem na náhradu škody, o němž nepřísluší rozhodovat správní orgánům, ale soudům v občanském soudním řízení. Protože tak vznikl záporný kompetenční spor mezi soudy a orgány moci výkonné, navrhuje, aby zvláštní senát přiřkl příslušnost k vydání rozhodnutí o původní žalobě soudům v občanském soudním řízení.

Žalobkyně uvedla, že negativní kompetenční konflikt vznikl již v okamžiku, kdy Okresní soud v Ústí nad Labem popřel svou pravomoc k rozhodnutí ve věci a ministerstvo vnitra věc usnesením odložilo poté, co mu byla věc postoupena zpět ministerstvem dopravy, namísto aby podalo návrh zvláštnímu senátu na rozhodnutí kompetenčního sporu. Ve shodě s Ministerstvem vnitra i Nejvyšším správním soudem navrhuje, aby zvláštní senát rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí v předmětné žalobě je soud.

Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci o zaplacení částky 735 000 000 Kč s příslušenstvím je soud.