Vydání 4/2012

(...)

[25] Podle dekretu prezidenta republiky č. 54/1945 Sb., o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry, se vyšetřovaly a zjišťovaly „“ (§ 1 dekretu).

[26] Z § 8 odst. 2 citovaného dekretu pak vyplývalo, že úprava odškodnění se vyhrazuje zvláštním předpisům.

[27] Takovým zvláštním předpisem ve smyslu § 8 odst. 2 dekretu č. 54/1945 Sb. je zákon č. 164/1946 Sb., na jehož základě se osobám, které utrpěly poškození zdraví nebo těla v důsledku vojenské služby, válečných událostí nebo fašistické persekuce za okolností uvedených v tomto zákoně, jakož i pozůstalým po osobách, které zemřely za těchto okolností nebo v důsledku těchto okolností, a rodinným příslušníkům osob, jež se za popsaných okolností staly nezvěstnými, mělo dostat zaopatření ze státních peněz jako odškodnění a dalších výhod popsaných v citovaném zákoně (§ 1 citovaného zákona).

[28] Ze shora popsaného skutkového stavu je zřejmé, že žadatel utrpěl těžké zranění hlavy jako voják československé zahraniční armády v roce 1944. Měl by tak nárok na zaopatření podle zmíněného zákona, neboť poškození zdraví, které je příčinou ztráty nebo snížení výdělečné schopnosti, bylo způsobeno podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 164/1946 Sb. poraněním nebo onemocněním v průběhu výkonu služby v československé armádě, válečnými a osobními úkony ve prospěch československé armády, výkonem služby v útvarech stráže obrany státu v době po 20. 5. 1938 do 31. 12. 1945.

[29] Žadatel v přípise ze dne 17. 7. 2007 (obdobně v přípise ze dne 1. 6. 2007 adresovaném žalovanému) požaduje po České republice náhradu škody za ztížení společenského uplatnění, jež mu jako vojákovi československé zahraniční armády vzniklo v důsledku těžkého zranění hlavy v roce 1944. Odškodnění těchto typů úrazů a poškození zdraví probíhalo podle zákona č. 164/1946 Sb., jenž byl speciálně přijat za účelem nahrazení škod vzniklých válečným invalidům v důsledku újmy na zdraví v průběhu druhé světové války.

[30] Podle § 68 zákona č. 164/1946 Sb. vykonávaly péči o válečné, vojenské a občanské poškozence v prvé stolici státní úřady pro válečné poškozence v Praze (pro zemi Českou), v Brně (pro zemi Moravskoslezskou) a v Bratislavě (pro Slovensko), v druhé stolici ministerstvo sociální péče jakožto instance dohlédací a odvolací. Uvedené úřady rovněž rozhodovaly o zaopatření a poskytovaly jej.

[31] Nároky na zaopatřovací požitky bylo nutné uplatnit ve stanovené lhůtě přihláškou podanou u příslušného státního úřadu pro válečné poškozence nebo jeho úřadovny (§ 71 odst. 1). Osoby, kterým vznikl podle citovaného zákona nově nárok na zaopatření, musely podat přihlášku do dvou let ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti, došlo-li k poškození (§ 1) nebo k propuštění z vojenské činné služby, nastala-li smrt nebo nezvěstnost osoby, od níž se nárok odvozuje, přede dnem, kdy zákon nabyl účinnosti (§ 72 odst. 3).

[32] Státní úřady pro válečné poškozence byly s účinností od 1. 1. 1952 zrušeny zákonem č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění. Podle § 6 odst. 1 citovaného zákona se péče o vojenské a válečné poškozence a o oběti války a fašistické persekuce, jakož i pensijní nadlepšení jakékoliv povahy, spojily s národním důchodovým pojištěním, pro což byl zaveden pojem důchodové zabezpečení. Pro provádění důchodového zabezpečení pak byl zřízen Státní úřad důchodového zabezpečení v Praze a jako jeho oblastní orgán Slovenský úřad důchodového zabezpečení v Bratislavě (§ 9 odst. 1 zákona). Na základě zmocnění obsaženého v § 10 odst. 2 zákona („“) byla vydána vyhláška předsedy státní komise důchodového zabezpečení č. 26/1952 Ú.l., z jejíhož prvého odstavce § 1 vyplývalo, že „“. Pravomoc rozhodovat o zaopatření podle zákona č. 164/1946 Sb. tak s účinností od 1. 1. 1952 přešla na Státní úřad důchodového zabezpečení.

[33] Po sloučení péče o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce s důchodovým pojištěním, k němuž došlo na základě zákona č. 102/1951 Sb., docházelo v praxi k problémům, neboť přípravné řízení o dávkách důchodového pojištění prováděly národní výbory, zatímco obdobné řízení v oboru péče o oběti války prováděl přímo Státní úřad důchodového zabezpečení. Za účelem jednotného postupu v obou odvětvích důchodového zabezpečení proto Státní úřad důchodového zabezpečení vydal vyhlášku č. 280/1953 Ú.l., o přenesení některých úkolů v oboru péče o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce na národní výbory. S účinností od 1. 10. 1953 tak okresní národní výbory byly pověřeny prováděním přípravného řízení o dávkách v oboru péče o vojenské a válečné poškozence v rozsahu obdobném jako u dávek v oboru důchodového pojištění.

[34] Zákonem č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, byl zrušen zákon č. 102/1951 Sb. [§ 91 odst. 1 písm. h) zákona č. 55/1956 Sb.] a rovněž zákon č. 164/1946 Sb. Na základě § 80 odst. 2 zákona č. 55/1956 Sb. se „[n]“ Vyhláška Státního úřadu pro sociální zabezpečení č. 1/1957 Ú.l., kterou byly stanoveny podrobnosti k přechodným ustanovením zákona o sociálním zabezpečení, pak blíže popsala, za jaké dávky podle zákona č. 55/1956 Sb. se považují zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb. (např. starobní důchod, invalidní důchod, vdovský a vdovecký důchod, sirotčí důchod). Jelikož řízení o zaopatřovacích požitcích probíhalo od 1. 1. 1957 podle zákona č. 55/1956 Sb., Státní úřad sociálního zabezpečení byl oprávněn rozhodovat o dávkách důchodového zabezpečení, pokud předseda úřadu v dohodě se zúčastněnými členy vlády a s Ústřední radou odborů nepřenesl vyhláškou v úředním listě rozhodování o těchto dávkách na výkonné orgány národních výborů (§ 69 odst. 1 zákona č. 55/1956 Sb.). Komise sociálního zabezpečení, jako výkonné orgány rad národních výborů, rozhodovaly o dávkách, službách a ostatních věcech sociálního zabezpečení, o kterých to stanovil Státní úřad sociálního zabezpečení v dohodě s Ústřední radou odborů vyhláškou v Úředním listě (§ 69 odst. 3 téhož zákona). Pravomoc rozhodovat o zaopatřovacích požitcích měl tedy s účinností od 1. 1. 1957 Státní úřad sociálního zabezpečení, který byl oprávněn přenést vyhláškou rozhodování na výkonné orgány národních výborů.

[35] Zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, nahradil s účinností od 1. 7. 1964 zákon č. 55/1956 Sb. Mezi důchodové zabezpečení podle tohoto zákona se řadilo mimo jiné rovněž zabezpečení bojovníků proti fašismu, obětí války a fašistické persekuce v době nesvobody, jakož i účastníků osvobozovacích bojů za první světové války a účastníků přípravy k obraně Československé socialistické republiky, pokud nebyli zabezpečeni podle jiných předpisů [§ 1 odst. 1 bod 1 písm. e) zákona č. 101/1964 Sb.]. Z přechodných ustanovení citovaného zákona vyplynulo, že „[o] “ (§ 108 odst. 2). Podle § 83 odst. 2 téhož zákona mezi pravomoci Státního úřadu sociálního zabezpečení patřilo řídit a kontrolovat provádění sociálního zabezpečení a zajišťovat, aby úkoly sociálního zabezpečení byly plněny v souladu s možnostmi a potřebami společnosti, Úřad rovněž odpovídal za účelné vynakládání prostředků na sociální zabezpečení a za odbornou výchovu pracovníků na tomto úseku a rozhodoval o dávkách důchodového zabezpečení s tím, že vláda byla oprávněna přenést rozhodování o těchto dávkách na národní výbory. Mezi dávky důchodového zabezpečení patřilo rovněž zaopatření válečných poškozenců, proto o nároku na dávky byl oprávněn rozhodovat Státní úřad sociálního zabezpečení i po 1. 7. 1964.

[36] S účinností od 1. 1. 1976 byl zákon č. 101/1964 Sb. nahrazen zákonem č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení. Jeho § 3 písm. e) stanovil, že důchodového zabezpečení podle citovaného zákona jsou účastni „“. Z § 51 tohoto zákona pak vyplynulo, že „[ú]“ Citovaný zákon tedy od 1. 1. 1976 osoby vyjmenované v § 3 písm. e) definoval jako osoby splňující podmínky podle zákona č. 255/1946 Sb., případně zákona č. 462/1919 Sb. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žadateli citované osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. vydáno nebylo. Nebylo by tedy možné považovat jej za účastníka důchodového pojištění ve smyslu § 3 písm. e) zákona č. 121/1975 Sb.

[37] Citovaný zákon s nároky na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb. počítal v § 157 odst. 1 písm. b), kde stanovil, že dávky na zaopatřovací požitky mohou být sníženy nebo odňaty, jen pokud by to připouštěly uvedené předpisy a není-li dále stanoveno jinak. Je tak zřejmé, že tyto dávky (zaopatřovací požitky) byly chápány jako dávky důchodového zabezpečení, na něž se zákon o sociálním zabezpečení vztahuje. Bylo by neracionální, aby se na dávky již přiznané zákon vztahoval, nicméně nárok na přiznání těchto dávek by popsaným zákonem upraven nebyl. Z tohoto důvodu nelze podle soudu chápat § 3 písm. e) zákona č. 121/1975 Sb. pouze ve smyslu definice provedené v § 51 téhož zákona, nýbrž šířeji. Mezi účastníky sociálního zabezpečení tak bylo možné zahrnout rovněž válečné poškozence, kteří měli nárok na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb.

[38] Podle přechodných ustanovení zákona č. 121/1975 Sb. platilo, že o nárocích na dávky, jež vznikly před 1. 1. 1976 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle dosavadních předpisů s odchylkami podle dalších ustanovení (§ 146 odst. 2 zákona č. 121/1975 Sb.). Pravomoc rozhodovat o dávkách důchodového zabezpečení podle zákona č. 121/1975 Sb. přešla na Úřad důchodového zabezpečení v Praze, který podle § 3 odst. 1 zákona č. 129/1975 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, byl oprávněn rozhodovat „“; národní výbory pak v souladu s § 4 zákona č. 129/1975 Sb. rozhodovaly „ [...] “. O nároku na přiznání zaopatřovacích požitků po 1. 1. 1976 měl pravomoc rozhodovat Úřad důchodového zabezpečení v Praze.

[39] Zákon o sociálním zabezpečení č. 100/1988 Sb. nově vymezil rozsah sociálního zabezpečení, které zahrnovalo „“(§ 2 odst. 1). Podle § 6 odst. 2 písm. c) téhož zákona pak byli důchodového zabezpečení účastni též „“.

[40] Z § 177 odst. 2 písm. u) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, vyplývalo, že „ [...] “. V § 184 vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, pak bylo zakotveno, že „[d] [tedy i zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb.], .“ Dále platilo, že „[o] “ (§ 161 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.). Podle § 3 odst. 1 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, rozhodoval Úřad důchodového zabezpečení v Praze „“.

[41] Z výše uvedeného tedy plyne, že s účinností od 1. 10. 1988 měl pravomoc rozhodovat o nárocích na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb. Úřad důchodového zabezpečení v Praze.

[42] Na základě zákona č. 210/1990 Sb., o změnách v působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení a o změně zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, byl novelizován zákon č. 114/1988 Sb. a s účinností od 1. 9. 1990 byl Úřad důchodového zabezpečení v Praze nahrazen Českou správou sociálního zabezpečení (§ 1 zákona č. 114/1988 Sb.). Mezi její pravomoci patřilo rozhodovat o dávkách důchodového zabezpečení, pokud nebylo v tomto zákoně nebo v zákoně o sociálním zabezpečení stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení, a zařizovat výplaty těchto dávek [§ 7 písm. a) bod 1 zákona č. 114/1988 Sb. v rozhodném znění].

[43] Od 1. 1. 1992 vešel v účinnost zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle jeho § 5 písm. a) bod 1 ČSSZ rozhoduje o dávkách důchodového pojištění, pokud není v tomto zákoně stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto dávek.

[44] Podle § 96 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, „[d] [sem spadají i dávky na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb.]“ Z důvodové zprávy k citovanému ustanovení vyplynulo, že „[n]“ (srov. sněmovní tisk č. 1574, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz). Výplata jednorázové částky náležející podle § 96 „“ (§ 97 zákona č. 155/1995 Sb.). Pravomoc rozhodovat o těchto nárocích měla podle § 5 písm. a) bod 1 zákona č. 582/1991 Sb. ČSSZ.

[45] Z výše nastíněného přehledu právních předpisů upravujících způsoby organizace správních orgánů působících v oblasti sociálního zabezpečení, jež se datují od roku 1946 do současnosti, lze uzavřít, že nárok na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb. zanikl 1. 1. 1996. Zákonodárce dospěl k závěru, že předmětná dávka (zaopatřovací požitek pro válečné poškozence) nemá povahu dávek důchodového zabezpečení. Pravomoc rozhodovat o zaopatření válečných poškozenců a vyplácet je, již podle zákona č. 164/1946 Sb. vykonávaly původně státní úřady pro válečné poškozence, měla k 1. 1. 1996 Česká správa sociálního zabezpečení.

[46] Druhou možností žadatele, jak dosáhnout určitého finančního odškodnění za utrpěný úraz, bylo odškodnění na základě zákona č. 39/2000 Sb. poskytované ve formě jednorázové peněžní částky. Žadatel podal dne 12. 7. 2000 žádost o poskytnutí odškodnění podle citovaného zákona, ale rozhodnutím ČSSZ ze dne 10. 11. 2005 byla jeho žádost zamítnuta z důvodu, že mu nebylo vydáno osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Citované rozhodnutí žadatel nenapadl řádným opravným prostředkem.

[47] Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že rozhodnutí o nevydání osvědčení, jež mělo být podkladem pro rozhodnutí ČSSZ, bylo k žádosti žadatele ze dne 10. 7. 2000 vydáno až 10. 9. 2009. Předchozí písemnosti zasílané žalovaným žadateli nebyly vydány ve formě rozhodnutí a o výjimce podle § 1 odst. 3 písm. a) zákona č. 255/1946 Sb. rozhodl ministr obrany až 4. 8. 2009. Proti citovanému rozhodnutí žalovaného se žadatel mohl bránit v souladu s poučením, a to podáním rozkladu k ministru obrany, příp. následně podáním žaloby ve správním soudnictví. Žádný z těchto kroků však žadatel neučinil. Jeho žádost o jednorázové odškodnění podle zákona č. 39/2000 Sb. tak byla s konečnou platností dne 10. 11. 2005 ČSSZ zamítnuta. Je politováníhodné, že z předložených spisových dokumentací vyplývá, že ČSSZ o žádosti žadatele rozhodovala na podkladě toliko neformálních přípisů žalovaného, aniž by žalovaný nejprve vydal rozhodnutí ve smyslu § 67 a násl. správního řádu, jímž by rozhodl o vydání, resp. nevydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb.

[48] Nelze ovšem přehlédnout, že žalovaný v roce 2009 rozhodl o nevydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., a toto rozhodnutí žadatel řádným opravným prostředkem nenapadl. Za popsaných okolností bylo možné předpokládat, že je s vydaným rozhodnutím žalovaného srozuměn. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2009, byť bylo vydáno až po rozhodnutí ČSSZ, by tak s velkou pravděpodobností nemohlo přivodit odlišné rozhodnutí ČSSZ o žádosti o výplatu odškodnění, nebylo-li osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. žadateli žalovaným vydáno.

[49] Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzením žalobce, že žádost žadatele ze dne 17. 7. 2007 byla míněna jako žádost o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Předně je třeba konstatovat, že správní orgány i soudy posuzují každý úkon účastníka řízení podle jeho skutečného obsahu, i když je nesprávně označen (§ 37 odst. 1 správního řádu, § 41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).

[50] V případě podání žadatele ze dne 17. 7. 2007 neexistuje rozpor mezi obsahem a označením jeho podání; zejména nelze v žádném případě mít za to, že by jeho podání bylo podle svého obsahu žádostí o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. Z označení podání i z jeho obsahu je nepochybné, že se žadatel domáhá náhrady škody za ztížení společenského uplatnění, jež mu byla jako vojákovi československé zahraniční armády způsobena v důsledku těžkého úrazu hlavy. V citovaném podání není uvedeno, podle jakého právního předpisu žadatel náhradu škody požaduje; bez jakýchkoli pochybností z něj však vyplývá, že žádá o finanční odškodnění za následné životní obtíže, jež mu vznikly v důsledku úrazu hlavy v druhé světové válce. Žadatel se ve svém podání domáhá určitého typu pracovněprávní odpovědnosti a náhradu škody požaduje po svém „“, tj. České republice. V žádném případě ale z uvedeného podání není možné dovodit, že by požadoval náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

[51] Podstatou odpovědnosti státu, resp. územních samosprávných celků za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je odškodnění pochybení, která vznikla účastníkům řízení nezákonným rozhodnutím, případně nesprávným úředním postupem. Ničeho takového se však žadatel v citovaném podání nedomáhá. Bez ohledu na skutečnost, zda by žadatel nárok na náhradu škody podle citovaného zákona měl, žalobci nepřísluší, aby podání žadatele tímto směrem interpretoval, neboť z obsahu samotného podání je zřejmé, že se žadatel domáhá náhrady škody způsobené těžkým úrazem hlavy v druhé světové válce.

[52] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodování o odškodnění (zaopatření) zdravotních úrazů vzniklých příslušníkům československé zahraniční armády v druhé světové válce probíhalo podle zákona č. 164/1946 Sb. Jelikož právním nástupcem úřadů pro válečné poškozence, jež byly příslušné rozhodovat o zaopatření podle citovaného zákona, je v současné době ČSSZ, soud rozhodl, že ČSSZ je příslušná rozhodnout o návrhu žadatele ze dne 17. 7. 2007.

[53] K tomu zdejší soud dodává, že si je vědom skutečnosti, že svým rozsudkem uložil v prvém výroku povinnost rozhodnout o návrhu žadatele ČSSZ, která ovšem není a ani nemohla být účastníkem kompetenčního sporu, jelikož není ústředním správním úřadem ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Vycházel přitom z toho, že dospěje-li soud k závěru, že pravomoc vydat rozhodnutí ve věci uvedené v kompetenční žalobě má správní orgán, který není žalobcem ani žalovaným, ale je některému z nich organizačně podřízen, soud rozsudkem uloží povinnost rozhodnout v dané věci přímo tomuto správnímu orgánu. Z výše popsaného legislativního vývoje v oblasti sociálního zabezpečení dospěl soud k závěru, že rozhodovat o návrhu žadatele přešla na ČSSZ, jež je organizační složkou státu podřízenou žalobci na základě § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., proto jí uložil povinnost rozhodnout o návrhu žadatele ze dne 17. 7. 2007.