2500/2012
Kompetenční spory: soukromoprávní spor mezi subjektem údajů a správcem osobních údajů
Kompetenční spory: soukromoprávní spor mezi subjektem údajů a správcem osobních údajů
k § 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 177/2001 Sb. a č. 439/2004 Sb.
Z § 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, nevyplývá pravomoc Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodovat o soukromoprávních sporech mezi subjektem údajů a správcem týkajících se zveřejnění dokumentace obsahující osobní údaje; o těchto sporech přísluší rozhodnout soudu.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 17. 10. 2011, čj. Konf 11/2011-6)
Prejudikatura:
č. 485/2005 Sb. NSS a č. 2274/2011 Sb. NSS; rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989, Gaskin proti Spojenému království
(stížnost č. 10454/83, Series A, č. 160).Věc:
Spor o pravomoc mezi Úřadem pro ochranu osobních údajů a Okresním soudem v Opavě, za účasti žalobkyně Zdeňky P. a žalované Slezské nemocnice v Opavě, ve věci vydání kopie zdravotnické dokumentace.Žalobkyně se na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 1962 stala osvojenkou manželů Albína a Zdenky N. Uvedenou skutečnost se dozvěděla po více než 40 letech, když jí byla na základě její žádosti vydána okresním soudem kopie předmětného usnesení o osvojení. Během shromažďování informací o svém původu žalobkyně rovněž zjistila, že byla v letech 1958–1962 umístěna v dětském domově v Opavě. Její osobní dokumentace o pobytu v dětském domově byla dohledána v archivu města Vítkov, které ji zaslalo žalované.
Žalobkyně požádala žalovanou písemností (emailem) ze dne 28. 7. 2008 o vydání předmětné dokumentace, resp. o její předložení k nahlédnutí. Žalovaná ovšem přípisem ze dne 31. 7. 2008 žalobkyni nevyhověla. Své negativní stanovisko odůvodnila vysvětlením, že požadovaná dokumentace obsahuje údaje o třetích osobách, jež není možné žalobkyni sdělit s odkazem na příslušná ustanovení zákona o ochraně osobních údajů.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě domáhala, aby soud uložil žalované povinnost vydat jí kopii zdravotnické dokumentace, a to konkrétně kopii osobního listu dítěte, které má být umístěno v dětském domově, a kopii evidenčního listu dítěte v dětském domově, jež jsou vedeny na jméno a příjmení žalobkyně před jejím osvojením. Žalobkyně se domnívala, že požadovaná osobní dokumentace má i povahu zdravotnické dokumentace podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, na jejíž poskytnutí má žalobkyně nárok podle § 67b odst. 12 tohoto zákona. Podle žalobkyně nemůže poskytnutí dokumentace bránit skutečnost, že obsahuje údaje o třetích osobách – předání takových informací může žalovaná zamezit za použití technických prostředků (např. začerněním příslušných pasáží), což ostatně žalobkyně sama doporučovala.
Usnesením ze dne 24. 8. 2010 Okresní soud v Opavě řízení o žalobě zastavil (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů (výrok II). S poukazem na § 104 odst. 1 o. s. ř. konstatoval, že věc nespadá do pravomoci soudů, ale správního orgánu. Nejprve se zabýval povahou požadovaných údajů. Mezi účastníky bylo sporné, zda požadované dokumenty představují zdravotnickou dokumentaci, nicméně shodně uváděli, že se jedná o osobní údaje ve smyslu § 4 zákona o ochraně osobních údajů. Požadované dokumenty totiž obsahují údaje o žalobkyni, jež jsou individuálně identifikovatelné. Pro právní posouzení není podle okresního soudu podstatné, zda se současně jedná o osobní údaje mající povahu zdravotnické dokumentace, neboť i zdravotnická dokumentace je osobním údajem. Z § 21 zákona o ochraně osobních údajů podle soudu vyplývá, že Úřad pro ochranu osobních údajů má pravomoc rozhodovat o porušení povinností správce údajů, tedy i o jeho povinnosti poskytnout subjektu údajů (pacientovi) osobní údaje, které o něm shromažďuje. Tento výklad soud opřel o usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 2. 2004, čj. Konf 15/2003-24, č. 189/2004 Sb. NSS, a ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Konf 11/2003-12, č. 426/2005 Sb. NSS.
Úřad pro ochranu osobních údajů (navrhovatel) poté podal zvláštnímu senátu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu, ve kterém popřel svoji pravomoc vydat v projednávané věci rozhodnutí. Zdůraznil, že § 21 odst. 1 a 3 zákona o ochraně osobních údajů neumožňuje navrhovateli řešit soukromoprávní spory mezi správcem osobních údajů a subjektem údajů. Navrhovatel je dozorovým orgánem, který má pravomoc k provádění veřejnoprávní kontroly při zpracování osobních údajů, případně k vedení správního řízení o uložení sankce za správní delikt apod. Řešení individuálních sporů mezi správcem a subjektem údajů je však svěřeno soudům. Navrhovatel dále odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 439/2004 Sb., kterým bylo citované ustanovení novelizováno tak, aby nevyvolávalo pochybnosti o tom, zda navrhovatel může vést sporná řízení. Z těchto důvodů je nepřípadný odkaz okresního soudu na zmíněná usnesení zvláštního senátu, neboť ta vycházejí z již neplatné právní úpravy. Navrhovatel naopak odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 2. 2010, čj. Konf 56/2009-7, 2274/2011 Sb. NSS, z něhož lze dovodit, že není dána pravomoc navrhovatele rozhodnout o náhradě škody či jiné nemajetkové újmy; není tak dána pravomoc ani k rozhodování sporů o poskytnutí osobních údajů. Navrhovatel dodal, že § 12 zákona o ochraně osobních údajů upravuje otázku soukromoprávního vztahu mezi správcem a subjektem osobních údajů. Rozhodování o nárocích z těchto vztahů vyplývajících je podle § 7 o. s. ř. svěřeno soudům. Závěrem navrhovatel poukázal na skutečnost, že předmětem sporu není primárně poskytnutí osobních údajů, ale poskytnutí listin ze zdravotnické dokumentace podle zákona o péči o zdraví lidu. Ostatně Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3727/2008, č. 53/2011 Sb. NS, uzavřel, že pravomoc k rozhodování sporů týkajících se poskytnutí informací ze zdravotnické dokumentace náleží soudům.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušným k rozhodnutí o soukromoprávním sporu mezi subjektem údajů a správcem týkajícím se zveřejnění dokumentace obsahující osobní údaje je soud.
Z odůvodnění:
Nejprve zvláštní senát v obecné rovině poznamenává, že spor v posuzované věci vznikl v důsledku konfliktu dvou ústavně zaručených práv, a to práva na informace (čl. 17 Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“) a práva na ochranu osobních údajů (čl. 10 Listiny). Tato základní lidská práva spolu úzce souvisí a vzájemně se podmiňují a ovlivňují, proto musí mít ochrana soukromí (ochrana osobních údajů) i právo na informace jisté limity. Je-li totiž kupříkladu právním předpisem povolen přístup k osobním údajům, je sice posíleno právo na informace, ovšem současně se oslabuje právo na ochranu soukromí a naopak (k tomu přiměřeně srov. Maštalka, J.
Osobní údaje, právo a my
. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 151).Okresní soud s poukazem na § 21 zákona o ochraně osobních údajů konstatoval, že nemá pravomoc rozhodnout spor mezi stranami, neboť podle jeho názoru z citovaného ustanovení vyplývá pravomoc správního orgánu (navrhovatele) rozhodnout v projednávané věci.
S účinností od 1. 6. 2000 upravuje oblast ochrany osobních údajů zákon o ochraně osobních údajů. Novelizací citovaného zákona provedenou zákonem č. 439/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, platným a účinným od 26. 7. 2004, došlo k významným změnám mj. v pravomocech navrhovatele. Důvodová zpráva k zákonu uvádí: „
Změna ustanovení § 21 až 24, která se týkají ochrany práv subjektu údajů, je navrhována z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je dosavadní zkušenost s aplikací § 21 a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup subjektů údajů a přístup soudů, nepodařilo sjednotit v tom směru, že Úřad jako ústřední správní úřad nemůže v takovém případě ve své kompetenci řešit spory mezi správcem, zpracovatelem a subjektem údajů o odstranění následků neoprávněných zásahů do soukromí subjektů údajů a druh, popřípadě výši náhrady. Stejně i v případech náhrady škody vzniklé subjektu údajů v souvislosti se zpracováním jeho údajů není přípustné, aby tyto případy řešil správní úřad. Proto se navrhuje, aby
“kompetence
Úřadu byla v tomto případě odpovídající jeho postavení a Úřad mohl na základě podnětu subjektu údajů postupovat vůči správci nebo zpracovateli prostředky pro správní úřad obvyklými, a případy, kdy jsou vznášeny nároky na náhradu nemajetkové újmy nebo náhradu škody, svěřit do pravomoci soudů, jak je tomu ostatně obvyklé i v ostatních případech zásahů do práva na ochranu osobnosti.Z § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů vyplývá, že „[k]
aždý subjekt údajů, který zjistí nebo se domnívá, že správce nebo zpracovatel provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem, zejména jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich zpracování, může a) požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení, b) požadovat, aby správce nebo zpracovatel odstranil takto vzniklý stav. Zejména se může jednat o blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů.
“ Podle třetího odstavce citovaného ustanovení, „[n]evyhoví-li správce nebo zpracovatel žádosti subjektu údajů podle odstavce 1, má subjekt údajů právo obrátit se přímo na Úřad
“.Pravomoci navrhovatele jsou zakotveny v § 29 zákona, podle něhož: „
Úřad a) provádí dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů, b) vede registr zpracování osobních údajů, c) přijímá podněty a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů a informuje o jejich vyřízení, d) zpracovává a veřejnosti zpřístupňuje výroční zprávu o své činnosti, e) vykonává další působnosti stanovené mu zákonem, f) projednává přestupky a jiné správní delikty a uděluje pokuty podle tohoto zákona, g) zajišťuje plnění požadavků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a z přímo použitelných předpisů Evropských společenství, h) poskytuje konzultace v oblasti ochrany osobních údajů, i) spolupracuje s obdobnými úřady jiných států, s orgány Evropské unie a s orgány mezinárodních organizací působícími v oblasti ochrany osobních údajů. Úřad v souladu s právem Evropských společenství plní oznamovací povinnost vůči orgánům Evropské unie
“ (odstavec 1). „Při výkonu dozoru ve formě kontroly se postupuje podle zvláštního právního předpisu
“ (odstavec 2). „Dozor nad zpracováním osobních údajů, které provádějí zpravodajské služby, stanoví zvláštní právní předpis
“ (odstavec 3).V navrhovatelem citovaném usnesení čj. Konf 56/2009-7 zvláštní senát vyslovil, že z vývoje právní úpravy týkající se ochrany osobních údajů vyplývá, že „
zákon o ochraně osobních údajů se pokusil původně co nejvíce rozšířit pravomoc Úřadu. Novelou z roku 2004 ale tyto pravomoci přenesl zpět na soudy. Úřad je správním úřadem, který má stanovenou určitou míru nezávislosti a pravomocí, ale který nemůže nahrazovat rozhodování soudů. Úřad je nyní oprávněn dle § 29 zákona o ochraně osobních údajů mimo jiné provádět dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně osobních údajů, přijímat podněty a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem, projednávat přestupky a jiné správní delikty a udělovat pokuty. Není však oprávněn rozhodovat o výši náhrady škody za porušení povinností zpracovatele osobních údajů, nemůže rozhodovat o náhradě za nemajetkovou újmu. Tyto pravomoci příslušejí soudům
.“Citované ustanovení (§ 21 zákona o ochraně osobních údajů) reguluje podmínky práva na přístup k osobním údajům tehdy, pokud subjekt údajů zjistí nebo se domnívá, že správce provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů (srov. stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 2/2007 – Zdravotnická dokumentace a ochrana osobních údajů z pohledu nové právní úpravy, dostupné na www. uoou.cz). Předmětné ustanovení však v žádném případě (a to ani ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 439/2004 Sb.) nezakládá pravomoc navrhovatele rozhodovat ve sporech mezi subjektem údajů a správcem o poskytnutí kopií zpracovávané dokumentace, případně určit, zda informace mají být subjektu údajů na jeho žádost zpřístupněny. Z § 29 zákona vyplývá, že pravomoci navrhovatele na úseku ochrany osobních údajů jsou spíše kontrolní a dozorové. Ustanovení § 21 zákona tak míří spíše na situace, kdy subjekt údajů brojí proti způsobu či rozsahu nakládání s jeho osobními údaji správcem a obrací se na navrhovatele s podnětem či stížností na porušení zákona [§ 29 odst. 1 písm. c) zákona]; o takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná.
Podle § 12 zákona o ochraně osobních údajů, „[p]
ožádá-li subjekt údajů o informaci o zpracování svých osobních údajů, je mu správce povinen tuto informaci bez zbytečného odkladu předat
“ (odstavec 1). „Obsahem informace je vždy sdělení o a) účelu zpracování osobních údajů, b) osobních údajích, případně kategoriích osobních údajů, které jsou předmětem zpracování, včetně veškerých dostupných informací o jejich zdroji, c) povaze automatizovaného zpracování v souvislosti s jeho využitím pro rozhodování, jestliže jsou na základě tohoto zpracování činěny úkony nebo rozhodnutí, jejichž obsahem je zásah do práva a oprávněných zájmů subjektu údajů, d) příjemci, případně kategoriích příjemců
“ (odstavec 2). „Správce má právo za poskytnutí informace požadovat přiměřenou úhradu nepřevyšující náklady nezbytné na poskytnutí informace
“ (odstavec 3). „Povinnost správce poskytnout informace subjektu údajů upravenou v § 12 může za správce plnit zpracovatel
“ (odstavec 4).V posuzovaném případě měl pravděpodobně Okresní soud v Opavě za to, že žalobkyně požaduje po žalované informaci o zpracování jejích osobních údajů ve smyslu § 12 zákona o ochraně osobních údajů, proto přiřkl pravomoc ve věci rozhodnout navrhovateli (byť tato úvaha z usnesení Okresního soudu v Opavě explicitně nevyplývá a nadto je mylná – srov. níže). Z podané žaloby je však patrné, že se žalobkyně nedomáhá poskytnutí údajů podle § 12 odst. 2 citovaného zákona, ale požaduje vydání kopie předmětné dokumentace, nikoliv pouze informaci o tom, jaké údaje o ní žalovaná zpracovává. Z § 12 zákona na ochranu osobních údajů nelze dovozovat právo pacienta na přímé sdělení osobních údajů, resp. právo „
na poskytnutí kopie každého dokumentu, který je součástí zpracování osobních údajů, pokud takové právo nestanoví zvláštní zákon
“ [srov. Matoušová, M.; Hejlík, L. Osobní údaje a jejich ochrana
. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 307, nebo přiměřeně výklad Úřadu pro ochranu osobních údajů k problémům z praxe č. 1/2002 – Výpisy ze zdravotní dokumentace, dostupné na www.uoou.cz: „Informace o osobních údajích, poskytovaná podle § 11 odst. 1 popřípadě podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů neznamená, že jsou subjektu údajů sděleny přímo ony osobní údaje (respektive jejich obsah), ale jde o informaci, jejíž nedílnou součástí je informace o
,rozsahu osobních údajů‘ (§ 11 odst. 1), popřípadě informace
,o osobních údajích o něm zpracovávaných‘ (§ 12 odst. 2)
“]. Nicméně i v případě, že by se žalobkyně domáhala informace o zpracování jejích osobních údajů podle § 12 zákona o ochraně osobních údajů a správce údajů by jí požadovanou informaci odmítl sdělit, nebyla by dána pravomoc navrhovatele o takovémto sporu rozhodnout. Jak správně uvedl navrhovatel ve svém podání, rozhodování o sporech vyplývajících ze soukromoprávního vztahu mezi správcem a subjektem osobních údajů přísluší soudům (§ 7 o. s. ř.), pravomoci navrhovatele jsou spíše kontrolní a dozorové.Odkaz okresního soudu na usnesení zvláštního senátu čj. Konf 11/2003-12 a čj. Konf 15/2003-24 je v posuzované věci nepřípadný. Ve zmiňovaných usneseních se zvláštní senát vyjadřoval k otázce, který orgán je příslušný rozhodnout o návrhu subjektu údajů na zdržení se jednání porušujícího povinnosti správce při zpracování osobních údajů. V předmětné věci mezi žalobkyní a žalovanou je spor veden o vydání kopie dokumentace. Předmět sporu je tedy odlišný než ve shora citovaných usneseních, proto nelze ze závěrů tam vyslovených v řešené věci vycházet. Nadto lze poznamenat, že v předmětných usneseních zvláštní senát aplikoval znění zákona o ochraně osobních údajů účinné ještě před novelou provedenou zákonem č. 439/2004 Sb., z něhož v posuzovaném případě nelze vycházet, neboť zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, č. 485/2005 Sb. NSS).
Z podané žaloby zřetelně vyplývá, že žalobkyně se nedomáhá postupu podle § 21 zákona o ochraně osobních údajů (nestěžuje si na postup správce osobních údajů); nejde jí o výkon pravomoci kontrolní či dozorové nad správcem údajů, jímž je žalovaná. Žalobkyně požaduje po žalované vydání kopií v žalobě blíže specifikovaných dokumentů, o čemž přísluší rozhodovat soudu. Popsaný závěr je rovněž v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva; ten v plenárním rozsudku ze dne 7. 7. 1989 ve věci
Gaskin proti Spojenému království
, stížnost č. 10454/83, Series A, č. 160, bod 49, ve věci žadatele (umístěné dítě) domáhajícího se přístupu k jeho sociální dokumentaci konstatoval, že „podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, zájmy jedince domáhajícího se přístupu k údajům vztahujícím se k jeho právu na respektování rodinného a soukromého života musí být zaručeny v případě, že třetí osoba, která k vytváření dokumentace přispívala, nezákonně odmítne udělit souhlas se zpřístupněním dokumentace žadateli nebo její souhlas nelze obstarat. Systém zpřístupňování informací bude v souladu se zásadou proporcionality jedině tehdy, pokud v konečném rozhodnutí nezávislý orgán posoudí, zda má být žadateli povolen přístup k jeho dokumentaci, odmítne-li třetí osoba souhlas udělit nebo je nekontaktní
“ (pozn. překlad soudu).Ze shora uvedených důvodů zvláštní senát uzavřel, že k rozhodování o podané žalobě je příslušný soud. Na okresním soudu tedy dále bude, aby v řízení o podané žalobě pokračoval. Nejprve bude třeba postavit najisto, jakou povahu mají žalobkyní požadované dokumenty. Za tímto účelem bude patrně nezbytné vyžádat si předmětné dokumenty od žalované a posoudit, zda se v daném případě jedná o zdravotnickou dokumentaci (čemuž by mohla nasvědčovat skutečnost, že dokumenty byly archivem postoupeny žalované) či zda se jedná o dokumenty jiné povahy, jež jsou dětské domovy povinny vést. Zdravotnickou dokumentací totiž v souladu s § 67b odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu může být pouze soubor informací „
zdravotnické i nezdravotnické povahy získaných o konkrétní osobě v souvislosti se zdravotnickým posuzováním jejího fyzického či duševního stavu
“ (srov. Buriánek, J. Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace a související právní otázky.
Praha: Linde, 2005, s. 31). Významnou otázkou by mohla být rovněž skutečnost, z jakého typu zařízení (dětského domova) dokumenty pocházejí a jaká je jejich skutečná povaha. Dětské domovy pečující o děti mladší než 3 roky lze totiž chápat jako zdravotnická zařízení (podle § 20 odst. 1 zákona č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochraně mládeže, poskytovaly kolektivní péči dětem mladším než tři léta dětské zdravotnické ústavy, dětem starším domovy a jiná výchovná zařízení; v současné době jsou dětské domovy pro děti do tří let součástí soustavy zdravotnických zařízení podle § 38 zákona o péči o zdraví lidu), nicméně dětské domovy pro děti starší tří let jsou považovány za školská zařízení [v předmětné době byly dětské domovy pro děti od 3 do 15 let považovány za mimoškolní výchovná zařízení podle § 14 zákona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon), blíže specifikovány v § 2 bod 2 vyhlášky Ministerstva školství, věd a umění č. 333/1952 Ú.l., o zařízeních mimoškolní výchovy; právo žalobkyně na přístup k takové dokumentaci by v současnosti mohlo vycházet např. z § 21 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon); podrobněji k této otázce srov. Matoušová, M. Povinná dokumentace školy a ochrana osobních údajů. Řízení školy
, 2006, č. 4, s. 21]. Zodpovězení nastíněných otázek může být relevantní
pro určení právního předpisu, podle něhož má být o poskytnutí informace rozhodováno, případně také pro určení věcné příslušnosti soudů, jež mají v dané věci rozhodovat.Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc soudu.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.