3700/2018
Kompetenční spory: rozhodnutí ve sporu o náklady na přepravu
Kompetenční spory: rozhodnutí ve sporu o náklady na přepravu
k § 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů
Jestliže správce daně v rámci daňové
exekuce
sjednal s řidiči přepravní společnosti spolupráci při převozu zajištěných movitých věcí (pohonných hmot) do daňového skladu, je k rozhodnutí ve sporu o náklady na přepravu příslušný soud (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů).(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. 12. 2017, čj. Konf 22/2017-6)
Věc
: Spor o pravomoc mezi Městským soudem v Praze a Odvolacím finančním ředitelstvím, za účasti žalobkyně společnosti s ručením omezeným JASA a žalovaného Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, ve věci nákladů na přepravu.Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 17. 1. 2014 rozhodnutí, kterým přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 67 954 Kč dle § 107 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, neboť zaměstnanci žalobkyně jako řidiči přepravili pohonné hmoty, které vezli v cisternách z Rozvadova, kde bylo provedeno místní šetření k soupisu a zajištění movitých věcí jiného daňového subjektu, do daňového skladu v Třemošné poté, co tyto pohonné hmoty byly zajištěny v rámci daňové
exekuce
probíhající jiného daňového subjektu.Původní nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení však činil 135 181 Kč, neboť si nárokovala náhradu nákladů též za trasu Benešov – Ingolstadt – Rozvadov, tedy první část cesty, z místa odkud pohonné hmoty vezla, nicméně byla jí přiznána náhrada nákladů pouze za přepravu na trase z místa soupisu do místa uskladnění. Z toho důvodu podala proti výše uvedenému rozhodnutí odvolání.
Odvolací finanční ředitelství (odpůrce) rozhodnutí správce daně I. stupně zrušilo a řízení zastavilo, neboť bylo toho názoru, že správce daně v dané situaci nesprávně aplikoval § 107 daňového řádu. Odpůrce dospěl k závěru, že žalobkyně v rámci daňové
exekuce
jiného daňového subjektu nebyla třetí osobou ve smyslu § 22 daňového řádu, neboť v rámci svého postavení neměla žádná práva ani povinnosti v rámci správy daňových záležitostí jiného daňového subjektu. Správce daně nebyl oprávněn žalobkyni uložit, aby něco vykonala apod. Správce daně fakticky prováděl výkon své pravomoci v rámci správy daní. Pokud správce daně nemá možnost provést veškeré nutné činnosti pouze prostřednictvím úředních osob, lze sjednat provedení prací jinou osobou. Dle odpůrce se však v takovém případě jedná o standardní soukromoprávní závazek, kdy správce daně nevystupuje jako nositel státní moci, ale jako rovnocenná strana uzavřeného kontraktu. Nárok na náhradu za poskytnuté služby je tedy dle jeho názoru nutno vypořádat v rámci vzniklého smluvního vztahu mezi jeho stranami.Ačkoliv odpůrce zrušil rozhodnutí o přiznání nároku na náhradu nákladů řízení ve výši 67 954 Kč dle § 107 daňového řádu, nesouhlasil pouze s formou, jakou se správce daně s uplatněným nárokem vypořádal. Ohledně oprávněnosti nároku na částku 67 954 Kč nevznikl spor, proto po zrušení rozhodnutí došlo k jejímu započtení.
Ohledně zbytku nárokované částky, tj. 67 227 Kč s příslušenstvím, se žalobkyně obrátila s žalobou na soud. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl jako nedůvodnou. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání k Městskému soudu v Praze, který podal návrh na zahájení kompetenčního sporu dle zákona č. 131/2002 Sb., neboť zpochybnil svou pravomoc rozhodnout a domníval se, že příslušné k vydání rozhodnutí v dané věci je Odvolací finanční ředitelství.
Dle názoru Městského soudu v Praze (navrhovatel) jsou podstatné skutkové okolnosti plynoucí z listin nacházejících se ve spise, totiž že daňoví exekutoři vždy výslovně poučili řidiče žalobkyně, že jestliže převezou pro správce daně sepsané věci do skladu v Třemošné, pak nastane situace, kdy se na výzvu správce daně zúčastní řízení třetí osoba, které náleží náhrada účelně vynaložených nákladů a ušlého zisku. Dále byli řidiči výslovně poučeni, že nárok na náhradu nákladů může třetí osoba uplatnit u správce daně, na jehož výzvu se řízení zúčastnila, do 8 dnů. Při poučení bylo výslovně odkázáno na § 107 daňového řádu.
Navrhovatel se domníval, že jestliže úřední osoby správce daně výslovně vyzvaly zaměstnance žalobkyně ke spolupráci na převozu věcí do skladu a poučily je dle § 107 daňového řádu, pak je žalobkyně třetí osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu § 107 odst. 2 tohoto zákona. O nárocích z titulu práva na náhradu nákladů je proto povolán věcně rozhodnout toliko správce daně v souladu s § 107 odst. 5 téhož zákona.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci náhrady nákladů řízení je soud.
Z odůvodnění:
[10] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou:
[11] Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, je negativním kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc Odvolací finanční ředitelství i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
[12] § 107 odst. 2 daňového řádu, na základě kterého bylo žalobci původně přiznána část jeho uplatňovaných nákladů, zní: „
Pokud se na výzvu správce daně zúčastní řízení třetí osoba, náleží jí náhrada účelně vynaložených hotových výdajů a ušlého výdělku, nestanoví-li jiný právní předpis jinak; to platí i pro náklady vzniklé při vyhledávací činnosti. Jde-li o právnickou osobu, náleží jí úhrada účelně vynaložených nákladů, zejména hotových výdajů a mzdových prostředků.
“ Odstavec 3 potom uvádí, že: „Nárok na náhradu může třetí osoba uplatnit u správce daně, na jehož výzvu se řízení zúčastnila, spolu s doklady prokazujícími uplatňované nároky do 8 dnů ode dne účasti, jinak tento nárok zaniká.
“[13] Pro posouzení, zda se toto ustanovení aplikuje na nynější případ, je nutné zodpovědět klíčovou otázku, a to zda byla žalobkyně (resp. její zaměstnanci – řidiči) v pozici třetí osoby tak, jak ji definuje § 22 daňového řádu. Ten zní: „
Třetími osobami se rozumějí osoby jiné než daňový subjekt, které mají práva a povinnosti při správě daní, nebo jejichž práva a povinnosti jsou správou daní dotčena.
“ Třetími osobami se tedy rozumí osoby odlišné od daňového subjektu a správce daně, jejichž znalosti, zkušenosti či dokumenty, které mají v držení, jsou pro faktický výkon správy daní nezbytné, a jejichž práva jsou tak při správě daní dotčena. Typicky jsou třetími osobami svědci, znalci, tlumočníci a osoby, které mají u sebe dokumenty relevantní
pro správu daní jednotlivých daňových subjektů. [14] Povinnost třetí osoby k součinnosti v rámci daňového řízení však může být založena výhradně rozhodnutím správce daně, popř. stanovena přímo zákonem. V současném případě však nebylo žádné takové rozhodnutí vydáno, ani vydáno být nemohlo. Správce daně nemohl uložit řidičům a ani žalobkyni povinnost převézt naftu do daňového skladu, neboť tito neměli k jinému daňovému subjektu žádný daňově
relevantní
vztah a pro faktický výkon správy daní nebylo nezbytné, aby řidiči provedli přepravu zabavených věcí do daňového skladu, neboť tato mohla být v případě jejich nesouhlasu realizována jinak. V rámci správy daňových záležitostí jiného daňového subjektu nebyly práva a povinnosti žalobkyně žádným způsobem dotčeny. [15] Z protokolu o soupisu věcí vyplývá, že daňový exekutor se řidiče dotázal, zda bude při odebírání sepsaných věcí, tj. při jejich převozu, spolupracovat se správcem daně, na což řidič odpověděl, že ano. Z protokolu je tedy zřejmá dohoda mezi daňovým exekutorem a řidičem kamionu, na jejímž základě vznikl soukromoprávní vztah. V případě, že by řidič nesouhlasil s poskytnutím součinnosti správci daně, nemohl by být žádným způsobem k součinnosti nucen a správce daně by musel přepravu nafty do daňového skladu zařídit jinak – typicky ovšem opět prostřednictvím soukromoprávního vztahu.
[16] Skutečnost, že dle protokolu o soupisu věcí byli řidiči poté, co souhlasili s provedením přepravy, poučeni o možnosti nárokovat si náhradu vynaložených nákladů dle § 107 daňového řádu, sama o sobě nemůže založit postavení řidičů jakožto třetích osob dle daňového řádu a ani pravomoc správce daně rozhodovat o nákladech přepravy. Samotné nesprávné poučení nemůže nahradit autoritativní rozhodnutí správce daně o uložení povinnosti.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.