Vydání 6/2015

(...) [14] Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, č. 485/2005 Sb. NSS).

[15] V předložené věci má zvláštní senát posoudit, kdo je příslušný rozhodnout o žádosti o povolení splátek soudního poplatku za řízení před odvolacím soudem.

[16] Zákon o soudních poplatcích v § 3 obecně stanoví, že ve věcech poplatků za řízení rozhoduje soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci v I. stupni. Ve věcech poplatků za řízení před odvolacím soudem a dovolacím soudem rovněž zpravidla rozhoduje soud, který rozhodl o věci v prvním stupni (§ 3 odst. 2; výjimky uvedené v tomto odstavci nedopadají na nyní předloženou věc, neboť ty upravují příslušnost u rozhodnutí vydaných v I. stupni soudním exekutorem).

[17] V § 3 odst. 5 je pak upravena příslušnost k rozhodování o poplatcích za úkony, o nichž „“.

[18] Dle § 8 odst. 1 zákona o soudních poplatcích platí, že „[s]“.

[19] Dle § 9 zákona o soudních poplatcích platí, že:

„ [...]

[...]

“

[20] Dle § 13 zákona o soudních poplatcích „[v]“. Přitom „[p] [z roku 2009] [zákon o soudních poplatcích] “.

[21] Zákon o soudních poplatcích tedy v § 3 vždy u poplatků stanoví příslušnost (rozlišuje pouze, který ze soudů je k rozhodnutí o poplatku příslušný), nikdy příslušnost . Ta je příslušná pouze k rozhodování o poplatcích . U správy placení poplatků odkazuje § 8 na příslušnost určenou § 3 zákona o soudních poplatcích, tedy taktéž na rozlišení, podle něhož je soud příslušný k rozhodování o poplatcích za řízení, a soud i správa soudu k rozhodování o poplatcích za úkony. Zákon o soudních poplatcích také v § 9 určuje, jak postupuje v případě nezaplacení poplatku za řízení a jak postupuje v případě nezaplacení poplatku za úkon.

[22] Zákon o soudních poplatcích však v rozlišování příslušnosti soudu a správy soudu není důsledný. Například § 10 a § 10a zákona o soudních poplatcích upravuje pouze vracení poplatku, které dle textu zákona má činit soud. Ze zákona tak není jasné, jak se má postupovat v případě vracení poplatku za úkony. Stejně tak v § 12 je upraven postup soudu v případě, že vydá nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek, není však upraven postup správy soudu v obdobných případech. U pojmu soud je teoreticky možné rozlišovat pojetí v užším a širším smyslu. Přitom by se za soud v užším smyslu považoval samotný výkon soudní moci dle článku 81 Ústavy, kdy soudní moc vykonávají soudci v senátech nebo jako samosoudci (čl. 94 odst. 1 Ústavy). Pojetí soudu v širším smyslu by zahrnovalo jak výkon soudní moci, tak i správu soudu. Ačkoli zákon o soudních poplatcích výslovně v § 3 rozlišuje rozhodování soudu ve smyslu výkonu soudní moci a rozhodování správy soudu a činí tak i u úpravy nezaplacení poplatku v § 9, nečiní tak tedy např. v § 10, § 10a a § 12. Zvláštní senát tedy při rozhodování v předložené věci nemůže vyjít pouze ze samotného znění zákona.

[23] Nadto možnost rozložení úhrady soudního poplatku za řízení na splátky v zákoně o soudních poplatcích v jeho nyní účinném znění výslovně upravena není. Z toho však nelze bez dalšího dovodit, že by tato možnost byla vyloučena.

[24] Krajský soud v Plzni ve svých usneseních vydaných v posuzované věci zdůrazňoval, že zákon o soudních poplatcích „“. Ačkoli toto tvrzení blíže nevysvětloval, poukazoval zřejmě na to, že příloha č. 1 zákona o soudních poplatcích – „“ (dále jen „Sazebník“) ve znění účinném do 31. 8. 2011 obsahovala položku 31 a), podle níž poplatek za žádost o povolení posečkání poplatku nebo o povolení zaplacení poplatku ve splátkách činil 200 Kč.

[25] Uvedená položka byla ze Sazebníku vypuštěna novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. Tato novela zcela nahradila předchozí Sazebník novým. Nabyla účinnosti převážně dnem 1. 9. 2011 (v částech týkajících se osvobození od soudního poplatku dny 31. 12. 2011 a 1. 1. 2012). Ze změny Sazebníku tedy krajský soud zřejmě dovodil nemožnost rozložení úhrady soudního poplatku za řízení na splátky.

[26] Důvodová zpráva k zákonu č. 218/2011 Sb. však uvádí ke zrušení zmíněného poplatku za žádost i zrušení dalších dvou poplatků, že tato změna reflektovala především skutečnost, „“ (digitální repozitář PSP ČR, VI. volební období, tisk č. 269/0, dostupné na www.psp.cz).

[27] Smyslem výše uvedené novely tedy nebylo znemožnění zaplacení soudního poplatku ve splátkách. Naopak šlo o větší zpřístupnění této výhody pro nemajetné osoby i zjednodušení postupu soudů při jejím přiznávání. Zvláštní senát přitom podotýká, že zdroje, příčiny či důvody vzniku právních norem patří mezi standardní metody výkladu práva (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, čj. 2 Afs 88/2013-50).

[28] Dle § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích se při správě placení poplatků postupuje podle daňového řádu, pokud zákon o soudních poplatcích nestanoví jinak. Současně § 9 zákona o soudních poplatcích, který upravuje následky nezaplacení poplatku, v odstavci 9 uvádí, že se neuplatňuje „“.

[29] Odkaz na subsidiární použití daňového řádu z roku 2009 u správy placení poplatků byl do zákona o soudních poplatcích vložen zákonem č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu z roku 2009. Zákon o soudních poplatcích upravoval do přijetí zákona č. 281/2009 Sb. institut posečkání samostatně v § 13, a to i vedle žádosti o odložení placení poplatku dle § 9 odst. 4 písm. c), na niž upozorňoval krajský soud. Důvodová zpráva ke změně § 13 zákona o soudních poplatcích uvádí: „ [z roku 2009]“ (digitální repozitář PSP ČR, V. volební období, tisk č. 686/0, dostupné na www.psp.cz).

[30] Důvodové zprávy tedy nasvědčují tomu, že zákonodárce chtěl umožnit rozložení úhrady soudního poplatku za řízení na splátky. Přitom je však zřejmé, že úprava zákona o soudních poplatcích není jednoznačná, o čemž svědčí nejen samotný kompetenční spor, který zde zvláštní senát posuzuje, ale i další rozporná soudů popsaná níže. K tomu zvláštní senát zdůrazňuje, že „[s]“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 1994, čj. 6 A 59/93-43).

[31] Aby zvláštní senát mohl dovodit, kdo je k rozložení úhrady soudního poplatku za řízení na splátky příslušný, musel se tedy nejprve zabývat otázkou, zda je rozložení soudního poplatku na splátky vůbec možné a podle jakých procesních předpisů se o něm případně rozhoduje.

[32] Zvláštní senát nemohl přehlédnout, že k otázce, zda je vůbec možné povolit rozložení úhrady soudního poplatku na splátky, existuje rozporná soudů. Přitom si je zvláštní senát vědom, že není jeho úkolem, aby judikaturu všech soudů sjednocoval. Zvláštní senát závazně rozhoduje pouze o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení před zvláštním senátem (§ 5 odst. 1 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů), nikoli o věci samé. Posouzení možnosti rozložit soudní poplatek na splátky však považoval v předložené věci za nezbytné pro určení působnosti.

[33] Krajský soud v Plzni poukazoval na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se převážně řídila právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 11. 7. 2012, čj. 1 Ans 3/2012-34. Podle tohoto usnesení není přípustná žádost o posečkání úhrady soudního poplatku, resp. žádost o rozložení jeho úhrady na splátky dle § 156 daňového řádu z roku 2009, v případě poplatku splatného podáním návrhu [§ 4 odst. 1 písm. a) až d) zákona o soudních poplatcích], kdy zaplacení soudního poplatku je podmínkou pro to, aby řízení mohlo dále pokračovat. Nejvyšší správní soud uvedl, že v těchto případech stanoví zákon o soudních poplatcích jiný postup v § 9 odst. 4 písm. c), případně může být této povinnosti poplatník zproštěn využitím institutu osvobození od soudního poplatku.

[34] Ještě dříve však Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 3. 8. 2011, čj. 6 As 27/2011-77, vyslovil k povolení posečkání s placením soudního poplatku splatného podáním návrhu, že subsidiární použití daňového řádu z roku 2009 vyplývá jednoznačně z § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a samotná možnost posečkání dle daňového řádu z roku 2009 plyne z § 9 odst. 9 zákona o soudních poplatcích i výše citované důvodové zprávy k zákonu č. 281/2009 Sb.

[35] První senát Nejvyššího správního soudu následně vydal usnesení zmíněné v bodu [33], v němž vyslovil opačný právní názor. Přitom však věc v rozporu s § 17 odst. 1 s. ř. s. nepředložil k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Ani Nejvyššího správního soudu k této otázce tak není jednotná.

[36] Stejnou problematikou se v nedávné době zabýval i Ústavní soud, a to v usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14. V dané věci stěžovatelé zasílali soudní poplatek ve splátkách, aniž by o to příslušný soud požádali. Ústavní soud podotkl, že „[s] – [daňového řádu z roku 2009] [zákona o soudních poplatcích] ,zahájení splácení soudního poplatku‘ “

[37] Zvláštní senát vyšel z textu § 13 zákona o soudních poplatcích a nejprve zvažoval, zda zákon o soudních poplatcích obsahuje úpravu dopadající na případy, kdy (přechodně) nemajetné osoby žádají o posečkání či rozložení soudního poplatku na splátky. Dospěl k závěru, že tyto případy je možné vyřešit postupem podle zákona o soudních poplatcích, případně občanského soudního řádu či soudního řádu správního, a není tak nutné ani možné přistoupit k použití daňového řádu z roku 2009.

[38] Soudní poplatek za řízení má mimo jiné funkci regulační, „“ (Waltr, R. . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1.). Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby poskytovaly pokud možno rychlou a účinnou ochranu práv osob, které se soudní ochrany dovolávají (článek 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Soudní poplatek za řízení a jeho vybírání tak nesmí zbrzdit nebo nadměrně zatížit postup soudu. Proto zákon o soudních poplatcích obsahuje specifické instituty pro splnění poplatkové povinnosti. Zvláštní senát tedy při řešení předloženého kompetenčního konfliktu přihlížel i k tomu, aby vybírání soudního poplatku nebrzdilo samotnou činnost soudů na úkor rychlé a účinné ochrany práv účastníků řízení.

[39] Žádost o posečkání s úhradou soudního poplatku nebo rozložení jeho úhrady na splátky vyplývá z majetkových poměrů žadatele. Na nemajetnost žadatele přitom dopadá především institut osvobození od soudního poplatku, a to dle § 11 zákona o soudních poplatcích, který soud aplikuje i bez návrhu žadatele. Toto osvobození je tedy absolutní, určené buď věcně (zejména § 11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), nebo osobně (§ 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Soud může dále dle procesního řádu, podle něhož v řízení postupuje, přistoupit i k osvobození od soudních poplatků podle majetkových poměrů konkrétního účastníka (§ 138 o. s. ř., § 36 odst. 3 s. ř. s.), tj. k osvobození relativnímu, a to částečnému i úplnému.

[40] Přitom k placení soudního poplatku stanoví soud lhůtu, jejíž délka je na úvaze soudu (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Komentář k zákonu o soudních poplatcích uvádí: „ – – “ (Waltr, R., op. cit., s. 29).

[41] Nadto zákon o soudních poplatcích obsahuje i speciální úpravu v § 9 odst. 4 písm. c), podle něhož soud nezastaví řízení pro nezaplacení poplatku mimo jiné i tehdy, „ [k zaplacení soudního poplatku] “. Pak dle § 9 odst. 6 téhož zákona soud rozhodne o uložení povinnosti zaplatit poplatek až spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí.

[42] Postavení žadatele o rozložení soudního poplatku na splátky se od postavení žadatele o posečkání s úhradou soudního poplatku nebude podstatně lišit. Mimo nemajetné osoby je možné si představit například i podnikatele, kterého nebude možné považovat za nemajetného, neboť bude vlastnit nelikvidní majetek, bude ochoten soudní poplatek zaplatit, ale nebude schopen jej zaplatit v soudem určené lhůtě z důvodů nedostatku peněz (jako plně likvidního majetku) v konkrétním časovém období. Proto bude žádat buď o posečkání, nebo o možnost úhrady soudního poplatku ve splátkách.

[43] V takovém případě soud nebude rozhodovat o osvobození od soudního poplatku, ale postačí, když k zaplacení soudního poplatku určí lhůtu dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, která bude přiměřená okolnostem sděleným žadatelem, případně ji prodlouží. Žadatel také může zvolit postup dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, čímž dosáhne oddálení placení soudního poplatku až do rozhodnutí soudu, jímž se řízení bude končit. Přitom bude na žadateli, zda v období určeném soudcovskou lhůtou nebo případně v období do rozhodnutí soudu, jímž se řízení bude končit, bude soudu zasílat soudní poplatek ve splátkách dle svých možností, nebo jej zaplatí jednorázově.

[44] Zvláštní senát má tedy za to, že výše popsanými postupy jsou pokryty situace žadatelů o posečkání s úhradou soudního poplatku i úhrady soudního poplatku ve splátkách. Úprava daňového řádu z roku 2009 o posečkání se tak nepoužije, neboť zákon o soudních poplatcích, případně příslušné procesní řády, stanoví jinak (§ 13 zákona o soudních poplatcích). Současně pak platí i to, že dle § 9 odst. 9 zákona o soudních poplatcích se „[p] [...] “. Soud totiž za případné prodloužení soudcovské lhůty úrok za dobu posečkání po žadateli vyžadovat nebude.

[45] Dojde-li tedy na soud v konkrétní věci žádost „“, je k jejímu vyřízení příslušný soud, nikoli předseda soudu. Soud si ji posoudí dle obsahu: v případě nemajetné osoby jako žádost o osvobození od soudního poplatku, ať už částečné či úplné; v případě osoby, která je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopna soudní poplatek zaplatit v delší lhůtě, než byla soudem stanovena, jako žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku; nebo jako žádost podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, splňuje-li zákonem stanovené podmínky.

[46] Zvláštní senát si přitom byl vědom toho, že záměrem zákona č. 281/2009 Sb. (zakládajícímu subsidiaritu daňového řádu z roku 2009 u správy placení soudních poplatků) bylo zavést dělenou správu, což zmiňuje důvodová zpráva k zákonu č. 281/2009 Sb. v obecné části. Vysvětluje, že u dělené správy může docházet ke třem typům situací:

1) orgán ukládající poplatek je příslušný k jeho uložení, vybrání a vymáhání, dochází tedy pouze k „“, kdy týž orgán ve fázi vybírání či vymáhání pouze postupuje dle daňového řádu z roku 2009;

2) orgán ukládající poplatek je příslušný k jeho uložení a vybrání v případě dobrovolné platby, vymáhání však zajišťuje obecný správce daně, tedy jiný správní orgán (věcná dělená správa);

3) orgán ukládající poplatek je příslušný pouze k uložení poplatku, vybrání i vymáhání zajišťuje obecný správce daně (taktéž věcná dělená správa).

[47] V důvodové zprávě je zdůrazněno, že věcný rozsah působnosti musí být v jednotlivých zákonech jasně vyjádřen, aby bylo zřejmé, do jakého okruhu orgánů daný orgán spadá.

[48] Z předložené věci je zřejmé, že pro případ soudních poplatků se tento záměr nezdařil dokonale, a je otázkou, zda to vůbec bylo možné. Vztah soudu a jeho správy je specifický v tom, že se jejich činnost v jednotlivých fázích správy poplatků může prolínat, neboť správa jako pomocný aparát soudu vytváří soudu podmínky k řádnému výkonu soudnictví (§ 118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).

[49] Typicky tedy v případě soudního poplatku za řízení to bude v první fázi správa soudu, která bude příslušný senát či samosoudce () informovat o tom, že soudní poplatek za řízení nebyl zaplacen. Poté tedy soud vyzve poplatníka k zaplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Bude-li poplatek zaplacen, správa soudu o tom informuje soud, který bude pokračovat v řízení. Bude-li poplatek zaplacen pouze zčásti, správa soudu rovněž informuje soud, který často ještě jednou účastníka vyzve k zaplacení nedoplatku. Poplatník také po výzvě může doručit žádost o osvobození od soudních poplatků nebo žádost dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, o nichž bude rozhodovat soud, nikoli správa soudu. Také může dojít k situaci, kdy správa soudu informuje soud, že poplatek nebyl zaplacen, soud řízení usnesením zastaví, poplatník však zaplatí soudní poplatek dříve, než usnesení nabude právní moci. Po dalším upozornění správy soudu tedy soud usnesení o zastavení řízení zruší.

[50] Fázi vymáhání poplatků zákon o soudních poplatcích vůbec nezmiňuje – v § 8 upravuje pouze „“. Nadto je fáze vymáhání u poplatků za řízení neobvyklá, neboť nezaplacení poplatku za řízení zpravidla vede k zastavení řízení. Vymáhání poplatku je představitelné tehdy, kdy je řízení nejprve provedeno a poplatek ukládán až poté, tedy např. v případě úspěšné žádosti dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích či v případě poplatků za insolvenční řízení, vyrovnací řízení, schválený smír či rozhodnutí o nařízení předběžného opatření [§ 4 odst. 1 písm. e) až h) téhož zákona].

[51] Podstatně odlišný režim mají poplatky za úkony, které však nejsou předmětem posouzení zvláštního senátu v této věci.

[52] Z výše uvedeného plyne, že k jednoznačnému zákonem stanovenému oddělení působnosti mezi soudem a správou soudu nedošlo a ani by neodpovídalo realitě. I z toho důvodu považuje zvláštní senát za smyslu a účelu zákona o soudních poplatcích odpovídající, aby o „“ nebo „“ rozhodoval soud běžnými postupy, které mu umožňují procesní řády, jako je zmíněné prodloužení soudcovské lhůty, nebo specifickým postupem upraveným zákonem o soudních poplatcích.

[53] Nad rámec výše uvedeného zvláštní senát poznamenává, že mu byly známy i argumenty ve prospěch toho, aby o žádosti o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky rozhodovala správa soudu. Ačkoli zvláštní senát dospěl k závěru, že v případě soudních poplatků za řízení nahrazují institut posečkání postupy dle zákona o soudních poplatcích a soudních procesních řádů, o nichž rozhoduje soud, tyto argumenty zde popisuje a vysvětluje, proč podle názoru zvláštního senátu správa soudu o žádosti o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky rozhodovat nemůže.

[54] Již citovaná důvodová zpráva k zákonu č. 281/2009 Sb. zmiňovala, že „[n] [z roku 2009] [zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ,daňový řád z roku 1992‘)] [daňového řádu z roku 2009] “ Důvodová zpráva tedy zřejmě předpokládala, že správa placení a vybrání poplatku v této fázi přejde na předsedu soudu jako obecného správce daně.

[55] Rovněž rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 10 Co 499/2001, otištěné v časopise , 2002, č. 7, s. 246 a násl., a rovněž v komentáři k zákonu o soudních poplatcích (Waltr, R., op. cit., s. 64), podporuje příslušnost správy soudu. Krajský soud v uvedeném rozhodnutí vyslovil, že rozhodnutí o posečkání zaplacení poplatku nebo jeho zaplacení ve splátkách není v pravomoci soudu, nýbrž v pravomoci předsedy příslušného soudu, který v takovém případě vystupuje jako správce daně.

[56] Zvláštní senát měl před vydáním tohoto rozhodnutí k dispozici také stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 1. 2010 adresované Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci (vydané ještě za účinnosti daňového řádu z roku 1992). To rovněž označuje předsedu soudu za osobu povolující hrazení soudních poplatků ve splátkách a posečkání s úhradou nedoplatků. Přitom odkazuje na instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 12. 2003 o vymáhání pohledávek. Stanovisko mimo jiné zmiňovalo, že „“. Zabývalo se i opravným prostředkem proti rozhodnutí předsedy soudu, za nějž označilo odvolání proti rozhodnutí správce daně dle § 50 odst. 1 daňového řádu z roku 1992. K rozhodování o odvolání je dle stanoviska příslušný „“, který napadené rozhodnutí vydal. Stanovisko poté v případě krajského soudu určilo vrchní soud „“ za orgán příslušný k vyřízení odvolání. Odvolací orgán měl přitom postupovat dle § 50 daňového řádu z roku 1992.

[57] Příslušnost správy soudu k rozhodování o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky tedy až dosud měla také podporu: důvodovou zprávu k zákonu č. 281/2009 Sb., rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zmíněné v komentáři k zákonu o soudních poplatcích, instrukci Ministerstva spravedlnosti i jeho stanovisko.

[58] Uvedené argumenty zvláštní senát nepřesvědčily o tom, že by o žádosti o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky měla rozhodovat správa soudu. Zvláštní senát nevidí rozumný rozlišovací důvod pro to, proč by o určité formě odložení povinnosti platit soudní poplatek [žádost o prodloužení lhůty k placení soudního poplatku dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích] měl rozhodovat soud a o jiné formě (posečkání a rozložení úhrady na splátky) měla rozhodovat správa soudu.

[59] Jsou to však především úvahy o otázkách, kdo a jakým způsobem by rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí správy soudu o posečkání nebo rozložení úhrady soudního poplatku na splátky, které vyjevují zřetelnou nepraktičnost až absurditu řešení nastíněného Ministerstvem spravedlnosti.

[60] Samotná formulace stanoviska ze dne 18. 1. 2010, podle něhož je správcem daně , spornou otázku příslušnosti správy soudu či soudu v užším smyslu vhodně neřeší. Citovaná ministerstva skutečně v § 11 svěřovala rozhodování o posečkání „“. Za tu se dle § 1 odst. 2 považovali např. předsedové soudů, vedoucí státních zastupitelství, ministr spravedlnosti a další osoby. však také v § 11 odst. 7 stanovila, že proti rozhodnutí o povolení posečkání nedoplatku nebo povolení splátek není přípustné odvolání. Ministerstvo samo zřejmě později zjistilo, že přípustnost či nepřípustnost odvolání proti posečkání s placením soudního poplatku, v té době výslovně upraveným zákonem o soudních poplatcích, není možné stanovit interní instrukcí ministerstva. Ta je jen vnitřním normativním předpisem, který nemá obecnou závaznost, není obecným pramenem práva, a zavazuje pouze subjekty instančně podřízené tomu, kdo ji vydal.

[61] Snad proto ministerstvo ve stanovisku ze dne 18. 1. 2010 již s přípustností odvolání počítalo. Protože však odvolání proti rozhodnutí o posečkání nepřipouštěla, příslušný odvolací orgán nevymezila. V § 28 a násl. sice upravovala odvolání proti (jiným) rozhodnutím správce daně, ani v těchto ustanoveních ale neurčila, kdo má být příslušným odvolacím orgánem. Ministerstvo tedy ve stanovisku nabídlo řešení založené na podivném hybridním systému kombinujícím instrukci, daňový řád z roku 1992 a občanský soudní řád. Takové určení příslušnosti nejenže protiřečí všem pravidlům výkladu práva, ale dalo by se i označit za protiústavní, neboť žádný účastník řízení ani jeho případný zástupce by z textu právních předpisů stejnou příslušnost odvolacího orgánu nemohli vypátrat (k tomu viz níže).

[62] Nyní účinná ze dne 19. 12. 2012 o vymáhání pohledávek rovněž vyjmenovává odpovědné osoby a v § 11 upravuje povolování splátek a posečkání nedoplatku. Nově v odst. 6 uvedeného ustanovení již uvádí, že se proti rozhodnutí o povolení, případně nepovolení, posečkání nedoplatku nebo splátek lze odvolat. Odvolací orgány určuje tak, že odvolacím orgánem vůči rozhodnutím okresních (resp. obvodních) soudů je krajský soud, vůči rozhodnutím krajských soudů (resp. Městského soudu v Praze) je odvolacím orgánem Ministerstvo spravedlnosti (§ 18 odst. 4 ). Z toho plyne, že nadále není určen odvolací orgán např. vůči rozhodnutím o posečkání, které by vydal Nejvyšší správní soud (jeho předseda). Z určení odvolacího orgánu není zřejmé, zda má dle o odvolání rozhodovat pouze předseda soudu nebo soud ve smyslu zákona o soudních poplatcích. Stejně tak nadále platí, že (nyní podrobnější) úprava rozhodnutí o posečkání a odvolání na úrovni vnitřního normativního předpisu není vhodná a především není závazná pro účastníky řízení před soudem. Ústava ostatně vyžaduje, aby působnost a organizaci soudů a působnost správních orgánů stanovil zákon (čl. 91 odst. 2 a čl. 79 odst. 1 Ústavy). To je v souladu i s ústavním principem, podle něhož může být státní moc uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).

[63] Oproti složité a nepřehledné konstrukci ministerstva přitom existují pouze dvě zákonné varianty.

A) V I. stupni je k rozhodování o žádostech o „“ nebo „“ příslušný soud (v užším smyslu) a rozhoduje pouze podle zákona o soudních poplatcích a příslušných soudních procesních řádů. Pak bude o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu (o odvolání či kasační stížnosti) rozhodovat nadřízený soud (pochopitelně opět v užším smyslu) podle občanského soudního řádu nebo soudního řádu správního. Ani jeden ze soudů by tak nerozhodoval jako správce daně a nevydával správní rozhodnutí.

B) V I. stupni je k rozhodování o „“ nebo „“ příslušná správa soudu, resp. předseda daného soudu, jako orgán státní správy soudu dle § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Dle daňového řádu z roku 2009 je pak odvolacím orgánem „“ (§ 114 odst. 1 daňového řádu z roku 2009). V souladu s předpisem upravujícím správu soudu, tj. zákonem o soudech a soudcích, vykonává Ministerstvo spravedlnosti „ [sic] “ (§ 120 odst. 1) a současně je „[ú]“ (§ 119 odst. 1). Z toho je tedy možné dovodit, že o odvoláních proti rozhodnutí o posečkání většiny předsedů soudů by rozhodovalo ministerstvo. Takto stanovená příslušnost by se mohla komplikovat v případě okresních soudů (u nichž může ministerstvo vykonávat státní správu prostřednictvím předsedů krajských soudů) a specificky upravené správy Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.

[64] Není přitom možné opomenout, že v případě B), který je sám o sobě nepřehledný, by mohl navazovat přezkum takového rozhodnutí správy soudu ve správním soudnictví. Pokud by správa soudu rozhodovala jako správce daně dle daňového řádu, rozhodovala by jako správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že zákon o soudních poplatcích ani daňový řád z roku 2009 podání žaloby nevylučují (s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny lze pochybovat, zda by to vůbec bylo přípustné), mohl by účastník řízení napadnout rozhodnutí o odvolání proti nepovolení rozložení úhrady soudního poplatku na splátky žalobou proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 s. ř. s. Proti rozhodnutí soudu v I. stupni by se účastník řízení mohl dále bránit kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, a konečně i ústavní stížností u Ústavního soudu. Varianta B) tak vede k příslušnosti až pěti po sobě nastupujících různých orgánů (správních a soudních), které by se musely zabývat jedinou žádostí o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky.

[65] Žádosti o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky, proti nimž by byla podána správní žaloba, by se tedy vzhledem k průměrné době soudních řízení ve správních věcech řešily i roky, započte-li se řízení před předsedou příslušného soudu, řízení o odvolání před Ministerstvem spravedlnosti, a následná soudní řízení.

[66] Zvláštní senát nemá za to, že by vyšší počet orgánů, který by přezkoumával žádosti o posečkání, zvýšil vymahatelnost práva jednotlivcem. Právě naopak, je přesvědčen, že přesun banální otázky na předsedu soudu (u soudních „“ spojený s přesunem věci do jiného města) včetně všech následných přezkumných řízení spolu s neúměrně dlouhou dobou řešení by způsoboval účastníkům řízení nadměrnou až neústavní zátěž. Navrhovatelé by v konečném důsledku byli odrazováni od toho, aby své nároky vůbec vymáhali cestou práva. Akceptování takového řešení je v právním státě nemyslitelné. Již placení soudního poplatku by tak bylo určeno právním odborníkům obdařeným „“. Pouze z toho důvodu by měl být právní předpis, který by takové řešení předepisoval, v rozporu s principem právního státu (srov. Filip, J. . 4. vyd. Brno: Doplněk, 2003, s. 131; s odkazem na rozhodnutí rakouského Ústavního soudního dvora, tzv. Denksporterkenntnis, sp. zn. G 135/93 VfGH).

[67] Zvláštní senát se tedy k výše uvedenému řešení B) nepřiklání tím spíše, že jej právní úprava přímo nepředepisuje a existuje možnost zvolit jiný, ústavním principům dostupnosti práva odpovídající a prakticky vhodnější výklad zákona o soudních poplatcích.

[68] Aktuální právní úprava nadto není na variantu B) připravena. Na předním místě důkazů nepřipravenosti stojí zmíněné pochybné určení odvolacího orgánu. V praxi by však byla předložená varianta ještě absurdnější v tom, že za správní žalobu proti rozhodnutí ministerstva potvrzující „“ s úhradou soudního poplatku by žalobce opět musel zaplatit soudní poplatek. Zákon o soudních poplatcích nepočítá s osvobozením navrhovatelů ve věcech žalob týkajících se placení soudních poplatků. Proto by mohlo docházet k neustálému řetězení téhož problému.

[69] Ačkoli zřejmě určitá část soudní praxe variantu B) upřednostňuje, zvláštní senát se ze všech výše uvedených důvodů přiklání k variantě A), vedoucí k příslušnosti soudu.

[70] Zvláštní senát má za to, že naznačené řešení by nemělo být trvalé, protože plyne z nedokonalého zákonného textu. Za současného stavu právních předpisů však varianta B) není akceptovatelná. Proto rozhodl, že k vyřízení žádosti o „“ je příslušný soud, a to postupem podrobněji popsaným v části IV. tohoto usnesení.

[71] Zvolené řešení, tj. určení příslušnosti soudu k rozhodování o žádosti o „“ nebo „“ soudního poplatku za řízení prostřednictvím úpravy zákona o soudních poplatcích a příslušných procesních řádů, je přitom i jednodušší a uchopitelnější pro účastníky řízení i soudy samotné. Je to ostatně samotný posuzující senát, který již bude seznámen s majetkovými poměry účastníka řízení z jeho žádosti o osvobození poplatků, která bude žádosti o „“ zpravidla předcházet. Rozhodování o takové žádosti přitom od senátu nevyžaduje zvláštní matematické či finančnické schopnosti, pro něž by žádosti měl posuzovat specializovaný orgán (žádný předpis nestanoví, že by tyto zvláštní schopnosti měl mít předseda soudu). Jak již zvláštní senát uvedl v bodu 52, smyslu a účelu zákona o soudních poplatcích odpovídá, aby o „“ nebo „“ rozhodoval soud běžnými postupy, které mu umožňují procesní řády, jako je zmíněné prodloužení soudcovské lhůty, nebo specifickým postupem upraveným zákonem o soudních poplatcích v § 9 odst. 4 písm. c). Tím se vybírání soudního poplatku nestane ani překážkou v účinném uplatňování práv účastníky řízení.