Vydání 2/2013

Celní úřad Kolín, samostatné oddělení 012 tabákových nálepek (dále jen "celní úřad"), rozhodnutím ze dne 28. 3. 2007 uložil podle § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních společnosti CZ TABÁK, a.s., jejíž právním nástupcem je žalobkyně, povinnost k úhradě nákladů v celkové výši 116 946,72 Kč. Žalobkyně si tabákové nálepky u celního úřadu objednala, později je však neodebrala.

Žalobkyně se proti uvedenému rozhodnutí odvolala k Celnímu ředitelství Praha, které rozhodnutím ze dne 12. 6. 2007 odvolání žalobkyně zamítlo. Žalobkyně si u celního úřadu objednala tabákové nálepky ke značení doutníků (značky Gullivers a Merlin) pro tabákové výrobky, které nesplňují požadavky pro zařazení do předmětu spotřební daně z tabákových výrobků jako doutník nebo cigarillos (s nižší sazbou spotřební daně). Žalobkyně si dle odvolacího orgánu situaci zavinila sama, neboť měla vědět, jaké tabákové výrobky vyrábí, a podle toho je zařadit v souladu se zákonem o spotřebních daních.

Žalobkyně proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha podala u Městského soudu v Praze žalobu. Ten ji rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, čj. 7 Ca 217/2007-77, pro nedůvodnost zamítl. Důvody, pro které nebyly ze strany žalobkyně objednané nálepky odebrány, nemají vliv na existenci povinnosti dle § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních. Neodebráním nálepek vznikla státu škoda, přičemž "". Městský soud tedy shledal postup správních orgánů v dané věci v souladu se zákonem.

Žalobkyně proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2010, čj. 9 Afs 97/2009-115, č. 2104/2010 Sb. NSS, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Dospěl k závěru, že posuzovaný případ spadá do kategorie soukromoprávních vztahů. Argumentuje zejména tím, že při aplikaci § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních se nejedná o správní trestání, neboť smyslem tohoto ustanovení není ukládat stěžovateli sankci za porušení právní povinnosti na rozdíl od § 135a odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Zákon o spotřebních daních tedy upravuje deliktní odpovědnost osoby, která neodebere tabákové nálepky [(§ 135a odst. 1 písm. f)] a v jiné části zákona upravuje povinnost toho, kdo objednal a neodebral tabákové nálepky, uhradit náklady související s výrobou, prodejem a likvidací neodebraných tabákových nálepek (§ 118 odst. 6). Dále uvádí, že odebere-li odběratel objednané tabákové nálepky, je povinen kromě jejich hodnoty (§ 119 odst. 1), která odpovídá výši daňové povinnosti a je nepochybně veřejnoprávního charakteru, uhradit pověřenému celnímu úřadu také jejich cenu (§ 118 odst. 10) stanovenou na tržním principu. Tato cena přitom obsahuje náklady na výrobu tabákových nálepek a přiměřený zisk výrobce, od něhož pověřený celní úřad vyrobené tabákové nálepky odebírá. Proto kasační soud dospěl k závěru, že stejně jako pověřený celní úřad ve vztahu k výrobci (Státní tiskárně cenin) nevystupuje jako nositel veřejné moci, ale oba účastníci mají v tomto obchodním vztahu rovné postavení, tak také platí, že pověřený celní úřad a odběratel tabákových nálepek se nachází v rovném postavení, pokud jde o úhradu ceny tabákových nálepek, resp. následně požadovanou úhradu nákladů spojených s výrobou, prodejem a likvidací tabákových nálepek. Dovozuje přitom, že smyslem § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních je přenést na odběratele alespoň v částečném rozsahu povinnost spočívající v úhradě nákladů, které ač si odběratel u celního úřadu objednal, následně neodebral. Přestože je uvedená povinnost stanovena veřejnoprávním předpisem, zákonodárce zde k ochraně vynaložených nákladů a k ochraně proti riziku spojenému s výrobou neodebraných tabákových nálepek využívá soukromoprávního institutu náhrady škody. Podle kasačního soudu nelze rovněž přehlédnout okolnost, že občanské soudní řízení poskytuje jeho účastkům vyšší stupeň soudní ochrany, zejména s ohledem na rozsah dokazování. Z důvodů výše uvedených uzavřel, že posuzovaný případ není v pravomoci správních soudů rozhodujících dle § 4 s. ř. s., a návrh žalobkyně odmítl pro soukromoprávní povahu věci a poučil ji, že má právo podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí žalobu k Okresnímu soudu v Kolíně.

Žalobkyně poté podala u Okresního soudu v Kolíně žalobu podle § 244 o. s. ř. a domáhala se nahrazení rozhodnutí správního orgánu. Uvedla, že nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že věc nepatří do pravomoci správních soudů. Odběratel tabákových nálepek je ze zákona výhradně ve vztahu s celním úřadem (§ 118 odst. 2 zákona o spotřebních daních) a pokud chce vyrábět tabákové výrobky a uvolňovat je do volného daňového oběhu, musí si tabákové nálepky objednat. Odběratel tabákových nálepek není ve smluvním vztahu s výrobcem tabákových nálepek (Státní tiskárnou cenin), a nezná proto smluvní podmínky (např. cenu za výrobu, distribuci a likvidaci tabákových nálepek). Nesouhlasí s hodnocením tabákových výrobků Gullivers a Merlin jako tabáku ke kouření ze strany celních orgánů, neboť má za to, že se jedná o doutníky. Argumentovala přitom výkladem zákonného pojmu "" obsaženém v § 101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, přičemž výklad celních orgánů je podle ní naprosto odlišný. Celní orgány byly seznámeny s výrobním postupem, proti kterému neměly žádné návrhy, připomínky ani námitky. Poukazovala na zásadu předvídatelnosti práva, ochrany dobré víry ve správnost aktů veřejné moci a ochrany práv nabytých v dobré víře, neboť je přesvědčena, že závadný stav nezavinila. Celní orgány podle ní nezohlednily nepřiměřenou tvrdost § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních.

Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 10. 1. 2011 řízení zastavil, pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Ztotožnil se se závěrem Nejvyššího správního soudu, že předmětem řízení je věc soukromoprávní a dospěl k závěru, že pouze s žalobkyní jako s jediným účastníkem řízení nelze řízení podle části páté o. s. ř. vést. Uvedl také, že "" a že "" stejně jako rozhodnutí Celního ředitelství Praha.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2011 zrušil k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že okruh účastníků je určen přímo zákonem (§ 250a o. s. ř.), a není tedy vadou žaloby, že žalobce opomene uvést některého z účastníků řízení. Dále uvedl, že rozhodnutí Celního úřadu Kolín a rozhodnutí Celního ředitelství Praha netrpí žádnou vadou, pro kterou by bylo možné tato rozhodnutí označit za nicotná, zejména, že správní orgány byly oprávněny ve věci rozhodnout. Mimo jiné se zabýval také otázkou, zda předmětem sporu je věc soukromoprávní povahy. Podle jeho názoru, žalobkyně není v této věci zcela v rovnoprávném postavení s pověřeným celním úřadem, který má vždy k odběrateli tabákových nálepek vrchnostenské postavení. Celní úřad je správcem daně a je nositelem veřejné moci, přičemž odběratel tabákových nálepek (žalobkyně) je ve vztahu výhradně s celním úřadem. Protože výrobce tabákových nálepek je osoba odlišná od celního úřadu, nemůže si objednatel (žalobkyně) diktovat smluvní podmínky, za kterých výrobce vyrábí tabákové nálepky. Žalobkyně jako odběratel totiž nemůže zasahovat do smluvního vztahu mezi pověřeným celním úřadem a výrobcem tabákových nálepek. Podle něj se tedy nejedná o běžný soukromoprávní vztah vyplývající z obchodní smlouvy, kde účastníci mají rovné postavení. Uzavřel proto, že v souzené věci není dána civilní pravomoc obecných soudů a zavázal soud prvního stupně k tomu, aby podal návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu.

Okresní soud v Kolíně vázán právním názorem odvolacího soudu podal návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Navrhl, aby zvláštní senát rozhodl, tak že příslušný vydat rozhodnutí v této věci je soud ve správním soudnictví a aby zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010.

Zvláštní senát rozhodl, že rozhodnutí celního úřadu vydané podle § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních, jímž byla odběrateli uložena povinnost uhradit náklady spojené s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek, je rozhodnutím správního orgánu o věci, která vyplývá z občanskoprávních či obchodních vztahů, a proto příslušným v této věci rozhodnout je soud v občanském soudním řízení. Současně zvláštní senát zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze.