Vydání 2/2012

Z § 9 odst. 1 zákona o půdě vyplývá, že oprávněná osoba uplatní nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k jejímu vydání. Do 60 dnů od podání výzvy uzavře povinná osoba s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti. Tato dohoda podle § 9 odst. 2 zákona o půdě podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Nedojde-li k této dohodě, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby pozemkový úřad (§ 9 odst. 4 téhož zákona). Správní orgán v daném případě rozhoduje o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti až poté, kdy nebylo dosaženo vzájemné dohody o vydání nemovitosti. Předmětem tohoto správního řízení je vlastnické právo oprávněné osoby, které je soukromým právem, tradičně považovaným za výraz soukromého zájmu. Správnímu orgánu (pozemkovému úřadu) je sice – nedojde-li k dohodě o vydání nemovitosti mezi oprávněnou a povinnou osobou – svěřeno autoritativní rozhodování, rozhoduje se tu ale o tom, zda oprávněná osoba je nebo není vlastníkem, tedy o věci soukromoprávní. Nelze zde totiž odhlédnout jednak od povahy vlastnického právního vztahu a jednak od způsobu působení jednotlivých účastníků právního vztahu na jeho vznik a jeho rozvíjení. Schvaluje-li pozemkový úřad dohodu, kterou uzavřela povinná osoba s oprávněnou osobou, je jeho vliv na samotný vznik tohoto právního vztahu minimální. V případě, kdy pak pozemkový úřad rozhoduje o vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, právní vztah sice vzniká vrchnostensky, tj. konstitutivním rozhodnutím správního orgánu, nicméně další působení správního orgánu na formování samotného obsahu tohoto právního obsahu je již minimální. Nelze proto uzavřít jinak, než že rozhodnutí podle § 9 odst. 2 a rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím správního orgánu ve věci soukromoprávní. Od 1. 1. 2003 pak žalobu podanou v této věci mají projednávat a rozhodovat soudy v občanském soudním řízení podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.). Tato nová právní úprava poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soud nebude pouze provádět přezkum správního rozhodnutí s možností v případě zjištěné nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání, ale je povolán k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl, a nahradil tak rozhodnutí správního orgánu (§ 250j o. s. ř.), a to v takovém rozsahu, v jakém je rozhodnutí správního orgánu rozsudkem soudu dotčeno, aniž by toto rozhodnutí správního orgánu rušil. Tento následek musí být přitom uveden ve výroku rozsudku (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 22. 6. 2004, čj. Konf 123/2003-7, č. 372/2004 Sb. NSS, a ze dne 31. 1. 2006, čj. Konf 113/2005-6).

K přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle § 9 odst. 4 zákona o půdě by v obecné rovině byly příslušné soudy v občanském soudním řízení. Zvláštní senát nicméně konstantně judikuje, že „“ (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 9. 2007, čj. Konf 22/2006-8, č. 1952/2007 Sb. NSS).

V posuzovaném případě sice pozemkový úřad napadeným rozhodnutím věcně rozhodl o vlastnictví k předmětným nemovitostem, k žalobě účastníka řízení však samotné hmotněprávní posouzení věci (výrok II o určení vlastnických práv, resp. výrok III) již bylo pravomocně zrušeno a v této části vráceno správnímu orgánu k novému řízení (výrok II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002). Z napadeného správního rozhodnutí pozemkového úřadu tak zůstal k přezkoumání již jen první výrok o zrušení původních rozhodnutí pozemkového úřadu. Aniž by tedy zvláštní senát posuzoval jeho správnost (k tomu se ostatně vyjádřil již Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 316/03), nahlížel na napadené rozhodnutí jako na rozhodnutí obsahující toliko jeden výrok (výrok I) vydaný v důsledku obnovy správního řízení o tom, že se původní rozhodnutí pozemkového úřadu vydané v letech 1993 a 1994 zrušují.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem (v případě obnovy na žádost účastníka) či dozorčím prostředkem (v případě obnovy z moci úřední), který umožňuje z důvodu skutkových omylů zjištěných až po právní moci rozhodnutí znovu rozhodnout ve věci samé, a prolomit tak překážku věci rozhodnuté (srov. Jemelka, L.; Pondělíčková, K.; Bohadlo, D. . Praha: C. H. Beck, 2009, s. 376). Podle Ústavního soudu obnova řízení představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí. Jejím účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozhodnutí v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale je nutné posoudit otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné – účastníkovi příznivější –rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno (srov. nález ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 3386/09).

Řízení o obnově se rozpadá do dvou fází: jednak řízení o povolení nebo nařízení obnovy řízení (), jednak řízení obnovené (); teprve novým rozhodnutím ve věci samé se původní rozhodnutí ruší (§ 64 odst. 3 správního řádu z roku 1967). Procesní institut obnovy řízení tedy způsobí, že pokud byla obnova řízení povolena, novým rozhodnutím vydaným v obnoveném řízení je zrušeno původní rozhodnutí ve věci, aby byla odstraněna překážka věci rozhodnuté (). Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 30 Ca 46/99, Soudní ve věcech správních č. 572/2000, konstatoval, že „“ Ostatně rovněž Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 316/03 vydaném v projednávané věci konstatoval, že „.“ Z výše uvedeného zřetelně vyplývá specifická procesní pozice obnovy řízení, v níž je v rámci obnoveného řízení vzájemně podmíněno vydání nového rozhodnutí ve věci samé a zrušení rozhodnutí původního.

Napadené správní rozhodnutí je tedy důsledkem procesního statusu obnovy řízení, kdy správní orgán v rámci obnoveného řízení vydá nové rozhodnutí a současně zruší rozhodnutí původní. Na základě předchozích soudních rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 316/03) v řešeném případě zbývá soudům posoudit čistě procesní otázku, a to, zda první výrok napadeného rozhodnutí, tj. výrok o zrušení původních rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnickém právu k zemědělskému statku Okarec, obstojí samostatně bez výroku druhého, jímž bylo meritorně rozhodnuto o tom, komu náleží vlastnické právo k předmětné nemovitosti.

V souladu s ustálenou judikaturou zvláštního senátu (srov. především shora citované usnesení čj. Konf 22/2006-6, nebo obdobně usnesení ze dne 31. 12. 2008, čj. Konf 66/2008-5, nebo ze dne 3. 11. 2009, čj. Konf 84/2008-9) je pravomoc soudu v občanském soudním řízení založena tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistí, co je právem, nebo toto právo založí. To odpovídá smyslu zákonné úpravy a nezpochybněnému trendu dřívější doktríny a judikatury. V posuzovaném případě sice správní orgán rozhodl meritorně o vlastnictví oprávněných osob k předmětné nemovitosti, nicméně následně byly v soudním řízení příslušné výroky týkající se věcného posouzení případu pravomocně zrušeny. Nyní tak lze na napadené rozhodnutí nahlížet již pouze jako na rozhodnutí procesní povahy, které řeší důsledky povolené obnovy řízení v projednávané věci. Lze tak uzavřít, že část žaloby směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí, která se týká výlučně posouzení procesní otázky, by měl přezkoumat soud ve správním soudnictví.

Ze shora uvedených důvodů zvláštní senát uzavřel, že k rozhodování o žalobě směřující proti výroku I rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Třebíč ze dne 4. 5. 2000 je příslušný soud ve správním soudnictví (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.).

Zvláštní senát podle § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. dále zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o sporu rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2005, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.

Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy Okresní soud v Třebíči rozhodne o té části žaloby, jíž se žalobce domáhá znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto (nyní již pravomocně zrušeným) výrokem II napadeného rozhodnutí; o zbývající části žaloby směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Brně.