Vydání 5/2019

Číslo: 5/2019 · Ročník: XVII

3875/2019

Kompetenční spory: popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku

Kompetenční spory: popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku
k § 267a občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni 22. 1. 2015
O žalobou uplatněném nároku o popření pravosti daňové pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku podle § 267a o. s. ř. je příslušný rozhodnout soud, neboť předpisy správního (finančního) práva pravomoc stanovenou obecně § 267a odst. 1
in fine
o. s. ř. správnímu (ani jinému) orgánu výslovně nezakládají.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 22. 1. 2015, čj. Konf 11/2014-11)
Prejudikatura:
č. 485/2005 Sb. NSS.
Věc:
Spor o pravomoc mezi Finančním úřadem pro Ústecký kraj a 1) Okresním soudem v Lounech a 2) Krajským soudem v Ústí nad Labem, za účasti žalobkyně Petry Š. a navrhovatele, ve věci popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku.
K návrhu žalobkyně byla usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 2. 2006, čj. 9 Nc 3718/2006-5, nařízena
exekuce
na majetek povinného pro pohledávku ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Exekučním příkazem byly postiženy mimo jiné nemovitosti ve vlastnictví povinného.
Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „navrhovatel“) přihlásil k rozvrhu výtěžku podle § 337c odst. 1 o. s. ř. své pohledávky vůči povinnému sestávající z nedoplatku na dani z příjmu fyzických osob a na dani z přidané hodnoty. K zajištění svých pohledávek vůči povinnému zřídil navrhovatel rozhodnutími o uplatnění zástavního práva ze dne 19. 2. 2002 a ze dne 2. 7. 2002 k nemovitostem ve vlastnictví povinného zástavní právo.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 9. 2. 2007 u Okresního soudu v Lounech určení, že daňové pohledávky navrhovatele neexistují a vylučují se z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí ve vlastnictví povinného prováděného Okresním soudem v Lounech. V žalobě uvedla, že pohledávky navrhovatele sestávající z nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob a z nedoplatku na dani z přidané hodnoty byly zcela zaplaceny ve splátkách ke dnům 18. 12. 2002 a 16. 7. 2003.
Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 3. 6. 2008, čj. 11 C 33/2007-64, řízení o žalobě zastavil a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena navrhovateli. Odkázal na § 7, § 267a odst. 1 a § 104a odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že pravomoc projednat a rozhodnout spor o pravost nebo výši jiných pohledávek, např. daňových, mají příslušné správní orgány. Dále uvedl, že na otázku pravomoci správního orgánu nemá vliv okolnost, že procesní normy správního práva výslovně neupravují postup daňových a jiných správních orgánů k projednání a rozhodnutí takového sporu. Nemá na ni vliv ani skutečnost, že orgán, v jehož pravomoci je spor rozhodnout, může být současně v postavení věřitele, jehož pohledávka byla popřena.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 4. 2010, čj. 9 Co 540/2008-77, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry, že k odporové žalobě je dána pravomoc soudu, týká-li se popření pravosti, nebo výše takové pohledávky, o níž jsou ve věci samé oprávněny rozhodovat soudy (dle § 7 odst. 1 o. s. ř.). Patří-li rozhodování o přiznání pohledávky do pravomoci jiného orgánu, rozhoduje tento orgán také o popření její pravosti a výše. Jedná-li se v daném případě o pohledávku na dani z příjmů fyzických osob a na dani z přidané hodnoty, pak právo činit správu daně podle § 1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jíž se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době, má správce daně, jímž jsou v první řadě územní finanční orgány (§ 1 odst. 3 téhož zákona).
Navrhovatel odmítl svou kompetenci k rozhodnutí uvedeného sporu a navrhl, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl o tomto kompetenčním sporu tak, že příslušným v předmětné věci je soud. V průběhu řízení před Okresním soudem v Lounech navrhovatel prokázal existující daňové nedoplatky (pohledávky) a jejich zajištění zástavním právem. Vydané platební výměry, jakož i rozhodnutí o zřízení zástavního práva, byly řádně doručeny a povinný neuplatnil žádné řádné ani mimořádné opravné prostředky; platební výměry i rozhodnutí o zřízení zástavního práva byly proto v právní moci i vykonatelné. Navrhovatel v této souvislosti poukázal na to, že skutečnost, že ve věci, v níž vydal správní orgán rozhodnutí, které je v právní moci, nemůže opětovně rozhodnout, vyplývá i z celé řady judikátů Nejvyššího správního soudu. Navrhovatel může pouze vydat osvědčení o stávajících skutečnostech, tj. že daňové nedoplatky stále trvaly a byly zajištěny zástavním právem na základě rozhodnutí vydaného v souladu s právními předpisy. Navrhovatel dále poukázal na to, že listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, jakož i listina, která je zákonem prohlášena za veřejnou, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu veřejné moci, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzuje i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Navrhovatel v neposlední řadě uvedl, že správní orgán – finanční úřad může vydat jen taková rozhodnutí, která nařizují nebo umožňují vydat platné právní předpisy. Rozhodnutí o žalobě na existenci přihlášené daňové pohledávky a platnosti jejího zajištění zástavním právem přísluší pouze soudu.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku je soud, a usnesení Okresního soudu v Lounech a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
Z odůvodnění:
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, č. 485/2005 Sb. NSS).
S účinností od 1. 1. 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Stranami takového sporu jsou podle § 1 odst. 1 tohoto zákona:
a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví
“.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle § 1 odst. 2 tohoto zákona „
spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí
“; záporným (negativním) sporem je podle téhož ustanovení „
spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků
“.
Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Okresní soud v Lounech v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc rozhodnout věc (přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem jeho rozhodnutí potvrdil) a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Odporová žaloba je upravena § 267a o. s. ř. Podle § 267a odst. 1 o. s. ř. je návrhem „
třeba uplatnit vůči věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo jiných práv anebo prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku. Nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu (§ 7 odst. 1), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán.
Z dikce zákona je jednoznačné, že k odporové žalobě je dána pravomoc soudu, týká-li se popření pravosti nebo výše takové pohledávky, o níž jsou ve věci samé oprávněny rozhodovat soudy (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Patří-li rozhodování o přiznání pohledávky do pravomoci jiných orgánů (např. správců daně nebo jiných správních orgánů), podle textu zákona rozhodne tento orgán také o popření její pravosti a výše. K rozhodnutí ve sporu o popření skupiny a pořadí pohledávky je vždy dána pravomoc soudu.
Pravomoc správního (nebo jiného) orgánu rozhodnout o popření pravosti pohledávky však nemůže být založena toliko § 267a odst. 1 o. s. ř., neboť to samo o sobě není kompetenčním předpisem a předpisy správního (finančního) práva skutečně pravomoc popisovanou § 267a odst. 1
in fine
o. s. ř. nikomu (především žádnému správnímu orgánu) nezakládají. Takový postup by byl v přímém rozporu s ústavními principy.
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy „[s]
tátní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon
.
Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem
“ (čl. 79 odst. 1 Ústavy).
Obdobně podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) lze státní moc „
uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví
“. „
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu
“ (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z výše uvedeného vyplývá pravidlo, že státní moc může být uplatňována jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Pokud tedy správní orgány nebo jiné orgány nemají odpovídajícím kompetenčním předpisem výslovně vymezenou pravomoc, je třeba učinit závěr, že jsou k rozhodnutí příslušné soudy, které mají pravomoc obecnou. To, že správní, nebo jiný orgán má být k rozhodnutí příslušný, je předpokladem právní normy, který v takovém případě není naplněn. Jinými slovy, existuje-li zákonodárcem nevyplněná mezera v zákoně, nelze z důvodu nutnosti respektování výše citovaných ústavních principů rozšiřovat státní moc (exekutivu).
V neposlední řadě je třeba přihlédnout i k tomu, že rozhodování správního orgánu o popření pravosti vlastní pohledávky by bylo v rozporu se zásadou „
nemo
iudex
in re
sua
“, a tudíž již z povahy věci nepřijatelné. Správních orgánů, které se do takové situace mohou dostat, je hodně (včetně orgánů samosprávy). Konečně je opodstatněná i námitka navrhovatele, že správní orgán již vydal ve věci rozhodnutí, které je v právní moci, a nemůže proto opětovně rozhodnout. Jak vyplývá z obsahu spisu, existují totiž pravomocné platební výměry, jimiž bylo rozhodnuto jak o pravosti, tak o výši předmětných daňových pohledávek, a proto nelze podruhé o téže věci rozhodovat („
res
administrata
“).
Ze všech uvedených důvodů zvláštní senát dospívá k závěru, že výklad podporující pouze dikci § 267a odst. 1 o. s. ř., na základě něhož by pravomoc rozhodovat o popření pravosti a výše pohledávky měla být svěřena správnímu nebo jinému orgánu, stvrzuje spíše „
nejistotu zákonodárce
“, jak v takovém případě postupovat, a proto je třeba přistoupit k interpretaci ustanovení souladné i s širším kontextem právního řádu (zvláště ústavního pořádku – viz citace výše).
Zvláštní senát proto usnesením dle § 5 odst. 1 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů rozhodl, že v předložené věci není založena pravomoc správního orgánu (finančního úřadu) rozhodnout o popření pravosti daňové pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku (odporová žaloba) a že věc projedná a rozhodne soud. Podle § 5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil rozhodnutí okresního i krajského soudu, která výroku zvláštního senátu odporují a kterými byla pravomoc soudu k jednání popřena.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.