3238/2015
Kompetenční spory: platba za službu šíření reklamních sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací
Kompetenční spory: platba za službu šíření reklamních sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací
k § 2 písm. a), b) a n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění zákona č. 247/2008 Sb.
Šíření reklamních sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací není službou elektronických komunikací, nýbrž službou obsahu ve smyslu § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Objednavatel takové služby není účastníkem ani uživatelem ve smyslu § 2 písm. a) a b) uvedeného zákona. Příslušným k rozhodnutí sporu mezi objednavatelem reklamy a osobou vykonávající komunikační činnost o úhradu za šíření reklamy je soud.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 19. 8. 2014, čj. Konf 10/2014-12)
Prejudikatura:
č. 1994/2010 Sb. NSS.Věc:
Spor o pravomoc mezi Českým telekomunikačním úřadem a Obvodním soudem pro Prahu 1, za účasti žalobkyně akciové společnosti T-Mobile Czech Republic a žalované společnosti s ručením omezeným Kolektiva, ve věci žaloby o zaplacení 75 600 Kč s příslušenstvím.Žalobkyně podala proti žalované dne 12. 10. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na zaplacení částky 75 600 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná si objednávkou ze dne 13. 6. 2011 u žalobkyně závazně objednala šíření reklamy, přičemž reklamním kanálem byla žalovanou zvolena reklamní SMS. Termín, po který měla být reklama šířena, byl rozčleněn na dvě části. Kampaň cílená na iPhone telefony měla být šířena od 20. 6. 2011 do 24. 6. 2011. Kampaň cílená na Android telefony měla být šířena od 18. 7. 2011 do 22. 7. 2011. Žalobkyně z uzavřené smlouvy plnila a zaslala v uvedených termínech 20 000 ks reklamních SMS uživatelům iPhone a 30 000 ks reklamních SMS uživatelům Android, celkem tedy 50 000 ks reklamních SMS. V objednávce se žalovaná v souladu s čl. V odst. 1 Obchodních podmínek reklamních kanálů (dále jen "obchodní podmínky") zavázala uhradit žalobkyni odměnu za poskytnutí reklamního prostoru ve výši 105 000 Kč bez DPH, tj. 126 000 Kč s DPH. Žalovaná zaplatila část ceny ve výši 50 400 Kč; zbývající částku ve výši 75 600 Kč přes telefonické a písemné upomínky žalovaná neuhradila.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 2. 2013, čj. 16 C 157/2012-13, rozhodl o zastavení řízení s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu; současně rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni. V odůvodnění konstatoval, že podle § 103 o. s. ř. soud přihlíží kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé. V posuzovaném případě je předmětem řízení zaplacení ceny za šíření reklamy formou SMS zpráv prostřednictvím reklamních kanálů žalobkyně zřízených v rámci veřejné komunikační sítě elektronických komunikací, jíž je žalobkyně zřizovatelem a provozovatelem. To vše se děje na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací na straně jedné a žalovanou jako uživatelem na straně druhé. S ohledem na § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je k projednání a rozhodnutí sporu příslušný Český telekomunikační úřad, jelikož předmětem řízení je spor týkající se povinností uložených dle § 64 odst. 1 citovaného zákona. Proto soud řízení zastavil pro nedostatek pravomoci (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) a věc postoupil Českému telekomunikačnímu úřadu.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) následně podal zvláštnímu senátu návrh k rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že žalovaná v dané věci není účastníkem ani uživatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací, jak pro existenci pravomoci rozhodnout spor požaduje § 129 odst. 1 ve spojení s § 2 písm. a) a b) zákona o elektronických komunikacích. Objednávka reklamního kanálu za účelem šíření reklamy není smlouvou o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací dle § 63 zákona o elektronických komunikacích, nýbrž pouze ujednáním o šíření reklamy, byť prostřednictvím sítí elektronických komunikací. Žalovaná rovněž nebyla v souvislosti s objednanou službou účastníkem jakékoliv telefonní stanice žalobkyně. Dále poskytnuté reklamní služby nelze považovat za služby elektronických komunikací dle § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, nýbrž za služby, které nabízí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací. Úhrada za tyto služby proto není povinností uloženou § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Jelikož žalovaná není účastníkem ani uživatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací a současně se spor netýká povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě, nemá navrhovatel pravomoc rozhodnout předložený spor dle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Navrhovatel doplnil, že k rozhodnutí sporu není příslušný ani dle § 127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť žalovaná není osobou vykonávající komunikační činnost. Navrhovatel uzavřel, že k projednání a rozhodnutí sporu je příslušný soud.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby o zaplacení 75 600 Kč s příslušenstvím je soud.
Z odůvodnění:
(...) Navrhovatel je zřízen podle § 3 zákona o elektronických komunikacích jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb.
Ustanovení § 108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá pravomoc navrhovatele rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v § 129 odst. 1: "
Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§ 7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.
"Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009-12, č. 1994/2010 Sb. NSS) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše citovaných pravidel první věty § 129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí vykonávat komunikační činnost, jíž se podle § 7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozumí "
a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací, c) provozování přístrojů (§ 73)
"; službou elektronických komunikací se rozumí dle § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích "služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací
". Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích ("účastníkem
se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb
"), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou § 2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích ("uživatelem
se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací
"); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací se dle § 2 písm. o) citovaného zákona rozumí "služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen
".Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení "
pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě
", přičemž zaplacení ceny je podle § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele ve smyslu § 129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost. Žalovanou ovšem nelze považovat za účastníka ani uživatele, neboť s žalobkyní v souvislosti s projednávaným sporem neuzavřela žádnou smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, resp. takovou službu nevyužívala ani nežádala. Smluvní vztah založený objednávkou reklamního kanálu za účelem šíření reklamy ze dne 13. 6. 2011 nenaplňuje obsahové náležitosti smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací vymezené v § 63 zákona o elektronických komunikacích. Žalovaná rovněž nebyla (v rámci posuzovaného vztahu) účastnicí žádné telefonní stanice, ani sama jinak nevyužívala či nežádala jiné služby elektronických komunikací (volání, internet, SMS či MMS zprávy apod.). Skutečnost, že žalovaná neměla postavení účastníka či uživatele, potvrzují i obchodní podmínky. Žalovaná je v obchodních podmínkách (čl. I bod 1) označena jako "
partner
". Odlišně od ní je v čl. I bodu 11 definován "zákazník
" jako každý, kdo má zájem uzavřít nebo má s žalobkyní uzavřenu smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací či je uživatelem těchto služeb anebo kterému je reklama adresována. Definice osoby zákazníka (kterým žalovaná být nemůže) tak v sobě zahrnuje účastníka a uživatele ve smyslu § 2 písm. a) a b) zákona o elektronických komunikacích. Žalovaná jako objednavatelka šíření reklamy tedy nesplňuje osobní podmínku nutnou pro existenci pravomoci navrhovatele rozhodnout spor.Naplněna ovšem není ani věcná podmínka. Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických komunikací obsažené v § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá, že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvaze o povaze dotčené služby vycházel z podkladů přiložených k žalobě. Z objednávky reklamního kanálu za účelem šíření reklamy ze dne 13. 6. 2011 plyne, že žalobkyně poskytla žalované jako objednavateli (zadavateli) reklamy kanál pro její šíření, konkrétně kanál SMS. Samotnou reklamu však měla dodat žalovaná. V čl. IV bodu 3 obchodních podmínek je uvedeno, že žalobkyně poskytuje žalované na základě smlouvy pouze prostor pro šíření reklamy; vytvoření reklamy si přitom zajišťuje žalovaná. Z daňového dokladu ze dne 31. 7. 2011 je patrno, že žalobkyně žalované fakturovala za "
mobilní reklamu
". Z uvedených dokumentů je zřejmé, že žalobkyně umožnila žalované, aby prostřednictvím sítě elektronických komunikací žalobkyně a prostřednictvím služby elektronických komunikací (SMS) šířila svoje reklamní sdělení. Žalobkyně tak pouze svou sítí a prostřednictvím služby elektronických komunikací zprostředkovala šíření reklamy žalované konkrétním účastníkům či uživatelům. Obsah samotné služby (reklamy) však závisel na žalované, nikoliv na žalobkyni. Zvláštní senát proto shledal, že předmětná služba odpovídá službě obsahu ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, která podle citovaného ustanovení není službou elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny za takovou službu pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických komunikacích.Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě žalovaná nemá postavení účastníka či uživatele a poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických komunikací, jak vyžaduje § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy rozhodují "
spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány
".Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.