Vydání 9/2018

[17] Soud musel nejprve zvážit, zda jde o kompetenční spor ve smyslu § 97 s. ř. s. Žalobce a žalovaný si oba osobují pro své orgány pravomoc rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí předsedkyně žalobce jakožto služebního orgánu, který vydal rozhodnutí v řízení ve věcech služby v prvním stupni. Při splnění dalších podmínek by tak šlo o kladný kompetenční spor.

[18] Je nepochybné, že ve věci lze uvažovat jen o kompetenčním sporu ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Aplikace § 97 odst. 1 písm. a) nebo b) s. ř. s. z logiky věci nepřichází do úvahy, neboť obě posléze uvedená ustanovení odkazují na spory správního úřadu s orgánem územní, zájmové nebo profesní samosprávy, resp. mezi orgány územní, zájmové nebo profesní samosprávy navzájem.

[19] Ministerstvo vnitra i Český statistický úřad jsou bezesporu ústřední správní úřady ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a to ať již z hlediska materiálního, tak hlediska formálního (viz § 1 bod 8, resp. § 2 bod 1 zákona č. 2/1969 Sb.). Působnost Českého statistického úřadu leží v oblasti státní statistické služby a je blíže vymezena v § 4 zákona o státní statistické službě.

[20] Soud si je vědom toho, že v daném případě žalobce i žalovaný usilují o vyslovení pravomoci rozhodnout o opravném prostředku nikoliv přímo pro sebe, ale pro předsedu žalobce, respektive náměstka ministra vnitra pro státní službu, kteří mají o věci rozhodovat jako služební orgány podle zákona o státní službě. Ani tato skutečnost však nebrání soudu kompetenční spor věcně rozhodnout.

[21] Soud již ve své minulé rozhodovací praxi dospěl k závěru, že může rozhodnout o pravomoci vydat rozhodnutí i ve vztahu k takovému správnímu orgánu, který není a ani nemůže být účastníkem kompetenčního sporu, jelikož není ústředním správním úřadem ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Vycházel přitom z toho, že dospěje-li k závěru, že pravomoc vydat rozhodnutí ve věci uvedené v kompetenční žalobě má správní orgán, který není žalobcem ani žalovaným, ale je některému z nich organizačně podřízen, soud rozsudkem uloží povinnost rozhodnout v dané věci přímo tomuto správnímu orgánu (viz rozsudek ze dne 4. 8. 2011, čj. Komp 5/2010-35, č. 2557/2012 Sb. NSS, bod [53]). Obdobné úvahy samozřejmě platí i tehdy, je-li správní orgán jinak součástí organizační struktury účastníka řízení o kompetenční žalobě. V tomto smyslu se neuplatní ani norma uvedená v § 98 odst. 3 s. ř. s. (přibrání jiného správního orgánu jako dalšího žalovaného), neboť tato norma zjevně míří jen na takové správní orgány, které mohou být účastníky kompetenčního sporu podle § 97 s. ř. s.

[22] Předseda žalobce i náměstek ministra vnitra pro státní službu jsou v zákonem vymezeném rozsahu správními orgány, současně jsou oba součástí organizační struktury žalobce i žalovaného jako ústředních správních úřadů. Je sice pravda, že ve výsledku dospěl soud k závěru, že předseda žalobce je v rozsahu věcí státní služby podle zákona o státní službě ve vztahu k náměstkovi ministra vnitra pro státní službu podřízeným služebním orgánem (viz dále). Ani to však nebrání soudu rozhodnout, protože to je již otázka věcného posouzení tohoto případu. Pro vymezení sporu jako sporu kompetenčního je klíčové jen to, že účastníky řízení jsou ústřední správní úřady ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s., které si osobují pravomoc vydat rozhodnutí pro správní orgány, které jsou součástí jejich struktury. Podstatné je, že žalobce i žalovaný jsou i formálně ústředními správními úřady, pročež již jen proto mezi nimi nemůže být v obecné rovině vztah instanční nadřazenosti a podřazenosti.

[23] Soud tedy dále posoudil podstatu sporu mezi žalobcem a žalovaným.

[24] Spor o pravomoc vyvěrá ze zákona o státní službě. Podle § 10 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě je služebním orgánem mj. vedoucí služebního úřadu, tedy i předseda žalobce, vůči ostatním státním zaměstnancům. Skutečnost, že sám předseda žalobce ve služebním poměru není [§ 2 odst. 1 písm. j) zákona o státní službě], nemá vliv na jeho postavení služebního orgánu vůči ostatním státním zaměstnancům v daném úřadu. Podle § 162 odst. 2 zákona o státní službě je předseda žalobce jako služební orgán příslušný k rozhodování v ostatních věcech služby (tj. kromě rozhodování ve věcech kárné odpovědnosti) v prvním stupni.

[25] Podle § 162 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě je nadřízeným služebním orgánem náměstek ministra vnitra pro státní službu vůči vedoucímu služebního úřadu, který nemá nadřízený služební úřad. Skutečnost, že toto ustanovení je speciální normou, která nahrazuje pro účely řízení ve věcech státní služby úpravu § 178 správního řádu o nadřízeném správním orgánu, je nepochybná; stejného názoru je ostatně též právní doktrína (srov. Kopecký, M. komentář k § 162, in: Pichrt, J. a kol. . 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2015, s. 517).

[26] Žalobce nepředkládá žádné argumenty ve prospěch jiného závěru. Odkazuje jen na odlišná či konkurující stanoviska k nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 21/14, N 122/77 SbNU 759, č. 199/2015 Sb., ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení zákona o státní službě. Naproti tomu nález sám potvrzuje shora podané argumenty. Ústavní soud vysvětloval, že hierarchicky uspořádaný systém správních úřadů a jejich vykonavatelů či nositelů není v rozporu s požadavkem funkční nezávislosti mj. ČSÚ. Dělba moci a mocí vyžaduje klíčovou funkci vlády v ní: „“ (bod 237 nálezu). „“ (bod 239).

[27] Nic jiného neplyne ani z požadavků práva EU, na které se žalobce (vágně) odvolává. Nařízení č. 223/2009 stanoví právní rámec pro vývoj, vypracovávání a šíření evropské statistiky (čl. 1, srov. též bod 29 preambule nařízení). Nařízení sice nezávislost, integritu a odpovědnost vnitrostátních orgánů, včetně Českého statistického úřadu, předpokládá (čl. 1, srov. též bod 20 preambule, podle něhož „[a]“), žádná konkrétní pravidla v tomto ohledu však nestanoví.

[28] „“ nařízení definuje tak, nestranností [čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) nařízení]. Detaily přesného postavení statistických orgánů ohledně jejich profesionální nezávislosti a nestrannosti nařízení ponechává na členských státech, s přihlédnutím k tradicím jejich uspořádání státní služby.

[29] Jakkoliv žalobce v tomto ohledu poukazuje na separátní stanovisko soudce Zemánka k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/14, ani z tohoto stanoviska neplyne nic jiného, než bylo právě uvedeno. Soudce Zemánek sice v odůvodnění nálezu postrádal větší poukaz na „“. Současně však upozornil, že ani větší rozbor práva EU „“, který Zemánek sdílí, že ani posun unijní legislativy směrem k požadavku politické nezávislosti „“

[30] Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí předsedy Českého statistického úřadu jako služebního orgánu ve věci platu přísluší náměstkovi ministra vnitra pro státní službu (výrok I.). Pokud již náměstek ministra vnitra takové rozhodnutí vydal, učinil tak na základě zákonem mu svěřené pravomoci a jeho rozhodnutí proto nemůže být nicotné, jak tvrdí žalobce.