3987/2020
Kompetenční spory: ochrana legitimního očekávání ve vztahu k fóru
Kompetenční spory: ochrana legitimního očekávání ve vztahu k fóru
Princip ochrany legitimního očekávání se nevztahuje na očekávání účastníků ohledně místa (fóra) pro řešení jejich sporu (tedy před soudem či před správním orgánem). Jádrem ochrany legitimního očekávání je především princip předvídatelnosti postupu a konečného rozhodnutí orgánu veřejné moci.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 28. 11. 2019, čj. Konf 10/2019-14)
Prejudikatura:
č. 1792/2009 Sb. NSS,Věc:
Spor o pravomoc mezi Energetickým regulačním úřadem a Městským soudem v Praze, za účasti žalobců a) akciová společnost ČEZ, b) akciová společnost Elektrárna Počerady, c) akciová společnost Elektrárna Tisová a žalovaných 1) akciová společnost ČEPS, 2) akciová společnost OTE, ve věci vydání bezdůvodného obohacení.Návrhem doručeným dne 11. 4. 2019 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), se Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Spor vznikl mezi ním a Městským soudem v Praze ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 25 Co 45/2017, o vydání bezdůvodného obohacení.
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhali vydání rozsudku, kterým by byli žalovaní z titulu vydání bezdůvodného obohacení zavázáni zaplatit žalobcům určité částky. Konkrétně se žalobce b) domáhal po žalovaném 1) vydání bezdůvodného obohacení ve výši 14 761 122,75 Kč s příslušenstvím a po žalovaném 2) z téhož titulu částky 12 199 275 Kč s příslušenstvím. Jak je uvedeno v záhlaví, na straně žalobců ve sporu dále vystupují i žalobci a) a c), avšak jejich účastenství není pro nyní projednávanou věc rozhodné, neboť spor o pravomoc se týká výlučně sporu žalobce b) se žalovanými.
V žalobě se uvádí, že žalobce b) je držitelem licence na výrobu elektřiny. Se společností ČEPS [tedy se žalovaným 1) – dále jen „ČEPS“] uzavřel dne 18. 12. 2013 smlouvu o poskytování služeb přenosové soustavy v roce 2013. Na základě této smlouvy ČEPS poskytoval žalobci b) přenos elektřiny v místech připojení jeho výrobny do přenosové soustavy a žalobce se zavázal hradit regulovanou cenu, jejíž část tvořila úhrada nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, též označována žalobci jako příspěvek na podporované zdroje energie - POZE (dále jen „příspěvek na POZE“) podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“).
Ve smlouvě bylo ujednáno, že příspěvek na POZE je stanoven jako pevná částka a řídí se čl. 5.1 Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (ERÚ) č. 5/2012, kterým se stanovují ceny regulovaných služeb souvisejících s dodávkou elektřiny. Podle tohoto cenového rozhodnutí se ke každé 1 MWh celkového množství elektřiny spotřebované žalobcem b) v areálu výrobny (kromě elektřiny pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren a vlastní technologické spotřeby elektřiny) účtuje částka ve výši 583 Kč bez DPH. Smlouva dále stanovila, že v případě změny právní úpravy stanovující odlišnou výši příspěvku na POZE je společnost ČEPS povinna účtovat v cenách a za podmínek určených novým právním předpisem. ČEPS v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 popřel svoji pasivní legitimaci s tím, že byl pouze zprostředkovatelem, neboť platbu příspěvku na POZE dále postoupil společnosti OTE [tedy žalovanému 2) – dále jen „OTE“] jako operátorovi trhu. Proto žalobci z „procesní opatrnosti“ označili – kromě ČEPS – jako žalovaného i OTE.
Žalobci v žalobě tvrdí, že došlo ke změně právní úpravy, a proto v období měsíců ledna až září 2013 nemělo účtování příspěvku na POZE za elektřinu spotřebovanou žalobcem b) v areálu výrobny ze strany ČEPS oporu v uzavřené smlouvě a příslušných právních předpisech.
V průběhu řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 OTE namítl nedostatek pravomoci soudu ve smyslu § 104 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu s tím, že pravomoc k rozhodnutí ve sporu má ERÚ. Odkázal přitom na § 52 odst. 2 zákona o POZE. Uvedl, že ve sporu o bezdůvodné obohacení nelze nahlížet na bezdůvodné obohacení izolovaně a bez ohledu na okolnosti, za nichž k němu mělo dojít. Jádrem sporu je totiž rozsah částky, kterou měli žalobci hradit ČEPS jako příspěvek na POZE. Poukázal na právní úpravu hrazení těchto nákladů dle § 13 a § 28 zákona o POZE.
Žalobci ve svém vyjádření nesouhlasili s tím, že by k rozhodnutí sporu měl pravomoc ERÚ. Zdůraznili, že předmětem sporu je bezdůvodné obohacení a nezáleží na „skutkových okolnostech“ jeho vzniku. Poukázali také na dřívější judikaturu zvláštního senátu, která stála na stanovisku, že ve sporu o bezdůvodné obohacení náleží pravomoc rozhodovat soudu. Odmítli rozšiřující výklad ustanovení o pravomoci ERÚ rozhodovat soukromoprávní spory s tím, že by kolidoval s ústavní zásadou zákonnosti podle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 27. 12. 2016, čj. 9 C 80/2016-286, zamítl námitku nedostatku pravomoci soudu. Městský soud poté na základě odvolání OTE tento výrok zrušil svým usnesením ze dne 21. 3. 2017, čj. 25 Co 45/2017-330, řízení zastavil a věc postoupil ERÚ.
Městský soud v posledně uvedeném usnesení uvedl, že žalobci učinili předmětem sporu požadavek na vrácení příspěvku na POZE. Jde tak o spor týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla dle § 17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Jde o spor vyplývající z poměrů soukromého práva, který podle zákona projednává a rozhoduje jiný orgán než soud (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
Proti usnesení městského soudu podali žalobci dovolání. Obvodní soud pro Prahu 10 pak ve vztahu k žalobci b) řízení o dovolání zastavil svým usnesením ze dne 13. 7. 2017, čj. 9 C 80/2016-478, pro nezaplacení soudního poplatku. O dovolání žalobců a) a c) Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 24. 4. 2018, čj. 23 Cdo 4165/2017-494, tak, že (mimo jiné) zrušil výrok I. usnesení městského soudu čj. 25 Co 45/2017-330 (ve znění opravného usnesení městského soudu ze dne 28. 4. 2017, čj. 25 Co 45/2017-345) ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovanými a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení čj. 23 Cdo 4165/2017-494 Nejvyšší soud uvedl, že výluky z pravomoci obecných soudů je třeba vykládat restriktivně a posouzení existence případné smluvní či zákonné povinnosti (k placení příspěvku na POZE) je pouze předběžnou otázkou.
Vzhledem k tomu, že se usnesení Nejvyššího soudu čj. 23 Cdo 4165/2017-494 nedotýkalo výroku I. usnesení městského soudu čj. 25 Co 45/2017-330 ve vztahu ke sporu mezi žalobcem b) a žalovanými, byla tato věc postoupena ERÚ (dále také jen „navrhovatel“). Ten s tímto postupem nesouhlasil, popřel svoji pravomoc a podal zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu.
V návrhu ERÚ předně upozornil na – dle jeho slov – naprosto
absurdní
výsledek, kdy tatáž věc ve vztahu k různým žalobcům byla jednou svěřena obecnému soudu [konkrétně ve vztahu k žalobcům a) a c)] a podruhé správnímu orgánu [ve vztahu k žalobci b)], přičemž je vyloučen závěr, aby byly příslušné oba tyto orgány. Navrhovatel dále odkázal na příslušná ustanovení energetického zákona a zákona o POZE. Podle § 17 odst. 7 písm. d) energetického zákona ERÚ „
rozhoduje spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla, elektřiny vyrobené z druhotných energetických zdrojů nebo tepla z obnovitelných zdrojů a spory o výši náhrady při dispečerském řízení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů energie podle § 26 odst. 6
“. Dále podle § 52 odst. 1 zákona o POZE „Úřad rozhoduje spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla
“. Podle odstavce druhého pak „Úřad rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle § 51
“.Navrhovatel připustil, že citovaná ustanovení vymezují
kompetence
pro vedení sporných řízení poměrně široce a neurčitě. Zdůraznil však, že k rozhodování sporů ze soukromoprávních vztahů jsou povolány především soudy a pravomoci ERÚ je třeba vykládat restriktivně a na podporu toho citoval z usnesení zvláštního senátu ze dne 13. 4. 2010, čj. Konf 108/2009-11. Žaloba je označena jako „žaloba na vydání bezdůvodného obohacení“. Právním důvodem, pro který se žalobci domáhají po žalovaných vydání peněžních částek, je bezdůvodné obohacení, proto je dána pravomoc soudu. Citoval předcházející judikaturu zvláštního senátu, dle které je hlavní funkcí ERÚ regulace trhu a dohled, nikoli nahrazování funkce soudu ve sporech, které jsou svou povahou soukromoprávní (usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 3. 2018, čj. Konf 52/2017-17).Podle navrhovatele ani skutečnost, že soud bude muset jako předběžnou otázku posoudit, zda žalovaní měli právo na úhradu příspěvku na POZE, není důvodem, proč by mělo rozhodnutí sporu o vydání bezdůvodného obohacení spadat do
kompetence
ERÚ. Tuto otázku si soud může posoudit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Žalobce se také nedomáhá splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE nebo sjednané na základě zákona ve smyslu § 52 odst. 2 zákona o POZE. Povinnost vrátit neoprávněně zaplacený příspěvek na POZE není uložena zákonem o POZE, ale občanským zákoníkem. Kompetence
ERÚ není založena ani podle § 52 odst. 2 věty druhé zákona o POZE, podle níž ERÚ rozhoduje spory, jejichž předmětem je splnění povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle § 51 tohoto zákona. Tato
zákona o POZE upravující neoprávněně čerpanou podporu, která je spojena se spácháním přestupku. Jedná se tedy o zavedený legální pojem odlišný od pojmu bezdůvodného obohacení. Na podporu svého stanoviska dále ERÚ citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, čj. 32 Cdo 4755/2017-173, které potvrdilo závěry ERÚ a dospělo k závěru, že je ve věci vydání bezdůvodného obohacení – vrácení příspěvku na POZE – dána pravomoc soudu.kompetence
je totiž explicitně navázána na ustanovení § 51Navrhovateli bylo známo, že došlo k posunu v rozhodovací praxi zvláštního senátu jeho usnesením ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14, č. 3859/2019 Sb. NSS, a že v tehdy projednávané věci šlo o podobnou situaci, kdy se žalobce domáhal vrácení peněžitého plnění – příspěvku na POZE, který byl původně uhrazen jako součást vyúčtovaných služeb distribuce elektřiny. Zvláštní senát v judikovaném případě rozhodl, že pravomoc k rozhodnutí sporu má správní orgán, tedy navrhovatel.
Poté navrhovatel uvedl, že argumentace zvláštního senátu v usnesení čj. Konf 45/2017-14 není dostatečně přesvědčivá, protože dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zde navrhovatel odkazuje na několik jeho rozhodnutí), opřená také o předchozí judikaturu zvláštního senátu, založila legitimní očekávání účastníků, že spory budou projednány obecnými soudy.
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl, že v této věci je příslušný vydat rozhodnutí správní orgán.
Z odůvodnění:
[20] Úvodem posouzení věci zvláštní senát předesílá – a přisvědčuje v tomto smyslu navrhovateli, že se předloženou otázkou podrobně zabýval právě ve svém usnesení čj. Konf 45/2017-14, kde dospěl k závěru, že příslušný vydat rozhodnutí v podobné věci je navrhovatel. Přitom podobnost věci je zde dána tím, že v tehdy rozhodované věci se též jednalo o vydání bezdůvodného obohacení, kde základem sporu byla otázka oprávněnosti účtovaného poplatku na POZE, byť v kontextu účtované ceny za
distribuci
(nikoli přenos
) elektřiny. Tento rozdíl je však nevýznamný, protože princip příspěvků na POZE a způsobu jejich placení je v obou případech prakticky shodný.[21] Zvláštní senát nepovažuje za nutné zde opakovat veškeré argumenty předložené v usnesení čj. Konf 45/2017-14, na něž v podrobnostech odkazuje. Pro snadnější přehlednost však na tomto místě alespoň stručně předkládá základní osu argumentace tam obsažené. Předně zvláštní senát nejprve uvedl, že předmětný spor má svůj právní základ v existenci převážně soukromoprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Dále přisvědčil premise, dle které rozhodovací pravomoc náleží zásadně soudům a výluky ze soudní pravomoci ve prospěch správních orgánů je třeba vykládat restriktivně.
[22] V usnesení čj. Konf 45/2017-14 zvláštní senát konstatoval nespornost faktu, že pravomoc ERÚ by byla založena v případě, pokud by zákazník distribuce odmítl provozovateli regionální distribuční soustavy (k níž je připojen) uhradit příspěvek na POZE na základě vyúčtování distribučních služeb. K tomu nyní zvláštní senát dodává, že v aktuálně projednávané věci se platí poplatek za POZE jako složka ceny za přenos elektřiny (nikoli distribuci), nicméně tuto odlišnost považuje – jak je uvedeno v odstavci [20] výše – za nevýznamnou. Zvláštní senát v usnesení čj. Konf 45/2017-14 poukázal na totožný základ sporu, neboť posuzovaná právní otázka je shodná jak v případě neplacení příspěvku na POZE, tak i v případě jeho zaplacení a vrácení. Uvedl k tomu, že „ Uzavřel, že
samotná existence poskytnutého plnění nemůže být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor rozhodnout. Podstata sporu je v obou případech stejná: jde o posouzení, zda zákazník distribuce je (byl) povinen provozovateli distribuční soustavy
[v nyní projednávané věci provozovateli přenosové
soustavy – pozn. zvláštního senátu] splnit peněžitou povinnost sjednanou na základě zákona č. 165/2012 Sb.
“ „pravomoc ERÚ rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona (§ 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb.) není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb.
“.
[23] Navrhovatel ve svém návrhu předně upozornil na „absurdní výsledek“, kdy tatáž věc ve vztahu k různým žalobcům byla jednou svěřena obecnému soudu [konkrétně ve vztahu k žalobcům a) a c)] a podruhé správnímu orgánu [ve vztahu k žalobci b)]. K tomu zvláštní senát uvádí, že nároky žalobců jsou samostatné a že – jak je zřejmé z výše uvedené rekapitulace nyní projednávané věci – kompetenční spor ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. vznikl pouze ve vztahu k žalobci b), nikoli ve vztahu k žalobcům ostatním. Zvláštní senát tedy nemůže jakkoli zasahovat do průběhu sporu, kde vystupují žalobci a) a c). Dále je třeba poukázat na to, že v důsledku usnesení zvláštního senátu čj. Konf 45/2017-14 se změnil i náhled na danou otázku na straně civilních soudů. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 4. 2019, čj. 23 Cdo 4291/2017-265, zcela odkázal na závěry usnesení zvláštního senátu čj. Konf 45/2017-14, a potvrdil, že takto byla překonána i část dosavadní praxe Nejvyššího soudu týkající se žalob na vydání bezdůvodného obohacení, kdy se mělo za to, že není dána pravomoc ERÚ podle § 52 odst. 2 zákona o POZE. Z uvedeného je zřejmé, že i do budoucna budou soudy vycházet právě z usnesení čj. Konf 45/2017-14.
(…)
[33] Závěrem navrhovatel argumentuje legitimním očekáváním účastníků, tedy že na základě dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a zvláštního senátu oprávněně očekávali, že věc bude svěřena obecným soudům. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015, N 109/77 SbNU 577; č. 177/2015 Sb., „[p]“ (zvýraznění bylo přidáno).
ro demokratický právní stát je charakteristický princip právní jistoty, spočívající mimo jiné v tom, že právní pravidla budou jasná a přesná a budou zajišťovat, že právní vztahy a jejich důsledky zůstanou pro adresáty pravidel předvídatelné. Závazky a sliby, které na sebe stát vezme
vůči jednotlivcům
, by měly být dodržovány (princip legitimního očekávání)
“ (zvýraznění bylo přidáno). V citovaném nálezu Ústavní soud vyslovil protiústavnost výluky soudního přezkumu dle § 14e odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 19. 2. 2015. Přitom obsáhle pojednal právě o konceptu ochrany legitimních očekávání příjemců dotací. Nejvyšší správní soud pak k principu ochrany legitimního očekávání uvedl v rozsudku ze dne 27. 4. 2017, čj. 4 As 86/2016-38, že „ideovým základem konceptu ochrany legitimního očekávání je přesvědčení, že ti, kdo jednají v oprávněné důvěře v existující právo, resp. v právo, jak se jim s přihlédnutím k okolnostem a dobré víře obsahově jeví, by neměli být zklamáni ve svých očekáváních, že v souladu s právem jednají a že jejich jednání také právo demokratického právního státu nakonec poskytne svou ochranu. V nejtypičtější podobě se ochrana legitimního očekávání, ve vazbě na ochranu právní jistoty, v oboru správního práva upíná k vázanosti správy vlastní ustálenou správní praxí, ustáleným výkladem procesních i hmotných právních pravidel, veřejně deklarovanou politikou v mezích správního uvážení, interní výkladovou či aplikační směrnicí, anebo k závaznosti konkrétního a kvalifikovaného ujištění o právu či procesním postupu,
poskytnutého orgánem veřejné moci adresátu jeho správy
[34] Citované judikatorní závěry, respektive jejich zvýrazněná část, ukazují, že ochrana legitimních očekávání je princip svědčící ve prospěch adresátů veřejné správy (v oblasti správního práva). je evidentní, že tento princip naopak
A contrario
nesvědčí
správním orgánům při výkonu jejich vrchnostenské pravomoci, což je však právě případ navrhovatele v projednávané věci. Z uvedeného plyne, že případný judikatorní obrat v rozhodovací činnosti zvláštního senátu nemůže zasáhnout do legitimních očekávání navrhovatele
jako správního orgánu (případně soudu), neboť uvedené orgány nemohou mít „legitimní očekávání“ hodná ochrany v tom smyslu, že určitou věc budou, či naopak nebudou muset rozhodovat.[35] Zvláštní senát si je vědom, že navrhovatel vyjádřil obavy o narušení legitimních očekávání
účastníků řízení
. Ani zde však k zásahu do legitimních očekávání nedochází. Předně ze soudního spisu se podává, že žalovaný 1) naopak „očekával“, že věc bude rozhodovat právě navrhovatel a užil přitom argumentaci podobnou té v usnesení zvláštního senátu čj. Konf 45/2017-14. Je sice pravdou, že žalobci pravomoc ERÚ sporovali, avšak spornost této otázky v řízení před soudem ilustruje určitou faktickou neukotvenost očekávání účastníků řízení. Dále je přinejmenším otázkou, zda lze princip legitimních očekávání bez dalšího vztáhnout i na očekávání žalobců ohledně fóra pro řešení jejich sporu se žalovanými. Zvláštní senát se k tomuto názoru nekloní. Jádrem ochrany legitimních očekávání účastníků řízení je především princip předvídatelnosti – tedy aby měl účastník řízení dostatek informací o tom, jaké skutečnosti jsou relevantní
pro další procesní postup rozhodujícího orgánu a pro řešení předmětu sporu, a aby tak v tomto směru mohl předkládat relevantní
argumenty a důkazy. Tímto způsobem je účastník chráněn před překvapivým rozhodnutím, které by mohlo představovat porušení práva na spravedlivý proces. Legitimní očekávání však není podle zvláštního senátu principiálně spjato s místem, kde se má daný spor řešit. Změna fóra (v projednávané věci ze soudu na správní orgán) nepředstavuje bez dalšího odepření práva na věcné projednání sporu. Legitimní očekávání účastníků řízení by mohlo být narušeno v případě, pokud by v důsledku zastavení řízení (či jiného nemeritorního rozhodnutí) před příslušným orgánem, který dosud předmětnou agendu běžně řešil, byl žalobce zbaven možnosti, aby jeho věc byla řádně projednána. Zvláštní senát opakuje, že tak tomu v posuzovaném případě není.[36] K tomu lze dodat, že princip legitimních očekávání neznamená absolutní neměnnost judikatury. Ta musí reagovat nejen na vývoj právní úpravy, ale – v mezích zákona – i na vývoj společenský či na výskyt nových jevů a problémů. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, č. 123/1996 Sb. ÚS, „
ustálenost a platnost
[judikatury] jsou odvislé od vývoje, který je odrazem daných společenských a ústavněprávních podmínek
“ (k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, čj. 1 Afs 140/2008-77, č. 1792/2009 Sb. NSS). Je zjevné, že právě projednávané případy, týkající se příspěvku na POZE, jsou výrazem velmi specifického vývoje, jenž vyžaduje změnit interpretační postup při řešení dané právní otázky.[37] Zvláštní senát připomíná, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích (jakým je i vztah mezi účastníky řízení) se uplatní zásada tzv. incidentní retrospektivity, tedy že nový právní názor (zde vyjádřený v usnesení čj. Konf 45/2017-14) se uplatní na všechna probíhající řízení, ledaže by tím byl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). Je přitom právě na účastnících řízení, aby tvrdili specifické okolnosti, které by odůvodnily nutnost neužít nový právní názor. Navrhovatel žádné takové okolnosti neuvedl, snad kromě oddálení přístupu účastníků k soudu, k čemuž se zvláštní senát již vyjádřil výše. Změna názoru zvláštního senátu však nevede ke zhoršení postavení některého z účastníků řízení, avšak „pouze“ ke změně orgánu, který bude spor rozhodovat. Rovnost účastníků řízení tím není dotčena. Zvláštní senát k této otázce tedy uzavírá, že v projednávané věci neshledal existenci specifických okolností odůvodňujících nutnost aplikace nyní již překonaného právního názoru a ani navrhovatel ve svém návrhu žádné takové konkrétní okolnosti neuvedl.
(…)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.