Vydání 7/2007

Poznámka (§ 9 zákona č. 265/1992 Sb.) je jednou z forem zápisu údajů o právních vztazích do katastru nemovitostí. Sama o sobě nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práva (§ 14 tamtéž) – slouží pouze jako upozornění na to, že údaje evidované v katastru mohou být v budoucnu dotčeny změnou, neboť právní vztahy, k nimž se údaje vztahují, jsou předmětem soudního či správního řízení. Tím se tato forma zápisu liší od vkladu práva, kterým naopak přímo vzniká, mění se či zaniká věcné právo k nemovitosti. Právě to bylo zřejmě důvodem pro výslovnou úpravu obsaženou v § 249 odst. 2 o. s. ř., který – ač v prvé řadě upravuje příslušnost soudů, a nikoli jejich pravomoc – výslovně označuje rozhodnutí ve věcech vkladu práva k nemovitostem jako rozhodnutí, o nichž má být vedeno řízení podle části páté občanského soudního řádu, a nikoli podle soudního řádu správního.

Kritériem pro rozlišení věcí soukromoprávních a věcí veřejnoprávních v činnosti katastrálního úřadu nemůže být pouhý fakt, že se věc týká vlastnického či jiného věcného práva (pak by totiž bylo možno paušálně a bez bližšího zkoumání označit jako soukromoprávní převážnou část agendy katastrálních úřadů, neboť jednou z nejvýznamnějších funkcí katastru nemovitostí je evidence věcných práv k nemovitostem jakožto práv nepochybně soukromých), nýbrž titul, který vede k vyznačení práva v katastru nemovitostí, a s tím související povaha úkonu, jímž katastrální úřad vnáší údaje o věcných právech do katastrálního operátu. Zatímco vklad práva provádí (přesněji řečeno o jeho povolení rozhoduje) katastrální úřad výlučně na návrh účastníků řízení, z nichž alespoň jeden je již v katastru nemovitostí zapsán jako osoba s věcným právem k nemovitosti, která je nepřímým předmětem právního vztahu, poznámku nezapisuje katastrální úřad na základě návrhu účastníků soukromoprávního vztahu jednajících ve vzájemné shodě, nýbrž na základě veřejné listiny či úkonu osoby třetí, jíž byl svěřen výkon veřejné moci (exekutor) nebo jež je nadána zvláštními pravomocemi (dražebník, správce podniku), případně na základě návrhu osoby, která se domáhá svého práva proti vůli osoby, jejíž právo je již v katastru evidováno. Před vkladem práva vykonává katastrální úřad svou rozhodovací pravomoc a rozhodnutím o povolení vkladu (nebo zamítnutím návrhu na povolení vkladu) autoritativně určuje, kdo z účastníků nově nabyl věcné právo (nebo u koho z nich zůstává věcné právo zachováno tak jako dosud). Zápisem poznámky však katastrální úřad o ničem nerozhoduje: toliko zaznamenává – aniž by se tomu mohl jakkoli vzepřít – právní skutečnosti nastalé nezávisle na vůli osob, kterým náleží věcná práva k nemovitostem evidovaným v katastru. Vklad práva je tak úkonem konstitutivním, skutečným „rozhodováním“ ve věci soukromého práva, kdežto zápis poznámky není vůbec rozhodováním, nýbrž pouhým úkonem s deklaratorními účinky, který katastrální úřad provádí z úřední povinnosti. (Podobně je tomu i u záznamu práva na základě rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, případně o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene: ani zde katastrální úřad nerozhoduje, pouze koná v souladu s vůlí jiného orgánu veřejné moci – k tomu srov. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, publikované pod č. 448/2005 Sb. NSS).

Vedle těchto argumentů je však rozhodujícím důvodem pro určení pravomoci soudu ve správním soudnictví skutečnost, že žalobkyně se u správního soudu nedomáhala – jak správně zdůrazňuje navrhovatel – přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, nýbrž ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu. To Městský soud v Praze přehlédl [srov. záhlaví jeho usnesení, v němž se hovoří o „“, a odůvodnění, podle nějž žalobkyně „“], a nesprávně si tak vymezil předmět řízení. Městský soud v Praze dokonce pominul i to, že žalobkyně v petitu žaloby vůbec nenavrhovala zrušení rozhodnutí správního orgánu (což by byl obvyklý v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu před správním soudem), nýbrž žádala soud, aby uložil žalovanému povinnost bezodkladně zajistit výmaz poznámky z dotčených listů vlastnictví.

Takovou pravomoc však civilní soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu nemá. Procesním předpokladem řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) je existence pravomocného rozhodnutí správního orgánu; jeho účastníky (§ 250a odst. 1 tamtéž) jsou pak vedle žalobce též ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. V projednávané věci však žalovaný žádné rozhodnutí nevydal; ve věci ostatně nebylo vedeno správní řízení jako jediný myslitelný postup, z nějž by vůbec nějaké rozhodnutí správního orgánu mohlo vzejít (jediným řízením podle zákona č. 265/1992 Sb. je řízení o vkladu; jen zde lze hovořit o účastnících, kteří se pak při podání žaloby stanou též účastníky řízení před soudem). Co se pak týče řízení před správním soudem, platí, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu je primárním prostředkem ochrany; žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu lze podat jen tehdy, pokud prvně jmenovaná žaloba nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, publikované pod č. 720/2005 Sb. NSS); to však neznamená, že správní soud může libovolně určovat předmět řízení, pokud o něm nesvědčí ani žalobní tvrzení, ani , a konečně ani právní úprava, která jakékoli „rozhodnutí o zápisu poznámky“ nepředpokládá. Žaloba v projednávané věci byla co do svého obsahu a petitu jednoznačná; poskytnout ochranu před tvrzeným zásahem správního orgánu přitom může jen správní soud, a to dokonce i tehdy, byla-li by sporná věc svou povahou soukromoprávní (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, publikované pod č. 487/2005 Sb. NSS, v němž se soud obdobným způsobem vyjádřil k žalobě proti nečinnosti správního orgánu).

Je pak na správním soudu, aby v dalším řízení zvážil, zda žalobkyni požadovaná ochrana skutečně náleží či nikoli, případně zda meritornímu projednání věci nebrání jiné překážky, které dosud nezkoumal; nemůže však žalobu odmítnout s tím, že se věc netýká veřejných subjektivních práv žalobkyně a že rozhodnutí o ní náleží soudu v občanském soudním řízení.