Vydání 7/2021

[18] Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o kompetenčním sporu, přičemž vycházel z následujících skutečností a úvah:

[19] Podle § 1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. se podle tohoto zákona postupuje „“.

[20] Z § 1 odst. 2 téhož zákona plyne, že kompetenčním sporem je buď „“ (pozitivní kompetenční spor), anebo „“ (spor negativní).

[21] Takto vymezené kompetenční spory projednává a rozhoduje zvláštní senát (srov. § 2 odst. 1 tohoto zákona). Ten pak rozhodne, kdo je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (§ 5 odst. 1 téhož zákona).

[22] Esenciální podmínkou pro to, aby byla založena pravomoc zvláštního senátu, je tedy existence kompetenčního sporu. Ten podle názoru zvláštního senátu v dané věci nevznikl.

[23] S ohledem na mimořádně komplikovanou a nepřehlednou skutkovou genezi dané věci považuje zvláštní senát za vhodné nejprve shrnout, jaké skutkové závěry ze shora uvedených skutečností dovodil.

[24] Pokud jde o žalobcem uplatněný nárok na za období , o této části návrhu bylo pravomocně rozhodnuto prvním rozhodnutím MV; to platí i pro tu část návrhu, kde se žalobce dožadoval po žalovaném plnění z titulu . O návrhu v části týkající se nároku na za období dosud v této fázi nebylo pravomocně rozhodnuto, s ohledem na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 107/2017-30; řízení o tomto návrhu dále probíhalo před navrhovatelem.

[25] Značně komplikovaná byla situace týkající se návrhu žalobce na úhradu za jednotlivá dílčí období. Pokud jde o období od , zde byl navrhovatel výše zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (po zrušení druhého rozhodnutí MV) zavázán, aby (v tehdy již samostatně vedeném řízení, po vyloučení části návrhu týkající se za období od ledna do května 2006 k samostatnému řízení) „[tj. žalobcem – pozn. zvláštního senátu] [také] “. Nejvyšší správní soud přitom zcela přehlédl, že žalobce sice v žalobě samostatně uplatnil () i nárok na úhradu bezdůvodného obohacení, ovšem pouze za období (po rozšíření návrhu) od května 2006 do prosince 2010, přičemž v žalobě ani v kasační stížnosti netvrdil, že by jeho skutková tvrzení týkající se služeb poskytnutých v období ledna až dubna 2006 měla být právně posuzována i z pohledu možného vzniku škody či bezdůvodného obohacení. Navrhovatel nicméně na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu vedl dále nejen řízení o nároku na za období ledna až května 2006, ale též o nároku na úhradu za toto období (byť, jak již bylo uvedeno, takový nárok žalobcem uplatněn nebyl). Co se týče nárokovaného za měsíc , rozhodování o tomto dílčím nároku bylo rovněž součástí řízení zmiňovaného v předchozí větě, jakkoli je třeba upozornit, že takový postup byl v přímém rozporu s usnesením zvláštního senátu čj. Konf 55/2012-21, který určil, že o nároku na úhradu bezdůvodného obohacení za období od května 2006 do prosince 2007 má rozhodovat soud v občanském soudním řízení. Tento postup však nelze navrhovateli vytýkat, neboť se i v této části řídil závazným právním názorem kasačního soudu, vyjádřeným v rozsudku čj. 4 As 107/2017-30. Rozhodnuto nebylo ani o návrhu na úhradu za období od . V této části (a také pokud jde o období května 2006 a období od ledna 2008 do prosince 2010) navrhovatel svou pravomoc rozhodovat popřel, neboť výrokem ad IV. prvního rozhodnutí MV věc týkající se celého nároku na úhradu bezdůvodného obohacení podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu odložil a podal zvláštnímu senátu návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu v rozsahu měsíců května 2006 až prosince 2007. Fakt, že byl tento výrok později zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 10 A 151/2012-92, není podstatný, neboť usnesením zvláštního senátu čj. Konf 55/2012-21 bylo určeno, že ve věci nároku na úhradu bezdůvodného obohacení za období od května 2006 do prosince 2007 je příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Na základě tohoto usnesení tak měl řízení o tomto dílčím nároku vést soud, ten však řízení fakticky nevedl a ve věci nerozhodl. Konečně, co se týče nároku na úhradu za období , zde svou pravomoc věc rozhodnout popřel navrhovatel již opakovaně zmiňovaným výrokem ad IV. prvního rozhodnutí MV. Tento výrok však byl – jako celek – zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 10 A 151/2012-92, přičemž věc nebyla žalovanému vrácena k dalšímu řízení (městský soud dovodil obsoletnost takového postupu za situace, kdy byla pravomoc navrhovatele popřena podáním návrhu na rozhodnutí kompetenčního sporu, a proto předmětný výrok bez dalšího pouze kasačním výrokem odklidil). Zde ovšem městský soud vůbec nereflektoval skutečnost, že navrhovatel svou pravomoc rozhodovat o nároku na úhradu bezdůvodného obohacení cestou návrhu na rozhodnutí kompetenčního sporu popřel toliko v rozsahu měsíců května 2006 až prosince 2007. Tento postup navrhovatele byl přitom procesně zcela logický, neboť pouze v tomto rozsahu se jeho popření pravomoci dostalo do konfliktu se stejným postupem soudu v jeho prvním usnesení; popření pravomoci navrhovatele rozhodovat i o zbývajícím období (tj. právě leden 2008 až prosinec 2010) vyplývalo z – v té době dosud existujícího a pravomocného – prvního rozhodnutí MV. Jelikož byl ovšem výrok ad IV. prvního rozhodnutí MV (tj. výrok o odložení věci, pokud jde o celý nárok na úhradu bezdůvodného obohacení) později zrušen Městským soudem v Praze, po jeho odklizení pravomoc navrhovatele rozhodovat o předmětné části nároku popřena nebyla (ani rozhodnutím o odložení věci, ani rozhodnutím zvláštního senátu). Stejně tak pravomoc rozhodnout o tomto dílčím uplatněném nároku (tj. nároku za období ledna 2008 až prosince 2010) nebyla popřena ani soudem v jeho prvním usnesení. Soud tak ani učinit nemohl, neboť v době, kdy svou pravomoc popíral, žalobce uplatňoval nárok na úhradu bezdůvodného obohacení toliko za období května 2006 až prosince 2007; k rozšíření návrhu i na období od ledna 2008 do prosince 2010 došlo až v době, kdy se řízení vedlo před navrhovatelem. Ani o této části žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení tedy v této fázi nebylo rozhodnuto.

[26] Lze tedy konstatovat, že v době před vydáním třetího rozhodnutí MV nebylo dosud rozhodnuto o části nároku žalobce na týkající se období a dále o celém nároku žalobce na úhradu (tj. za celé období).

[27] V následujícím období navrhovatel vydal třetí rozhodnutí MV, kterým zamítl „ [tj. žalovanému – pozn. zvláštního senátu] [tj. žalobci – pozn. zvláštního senátu] “. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že jím bylo především rozhodnuto o nárokované za období ledna až května 2006; tato skutečnost je nicméně z pohledu řešeného kompetenčního sporu nepodstatná. Podstatné je, že navrhovatel současně shledal za vyloučené uznat oprávněnost požadovaného nároku z titulu vzniku na straně žalovaného. Pokud jde o období , navrhovatel poukázal na usnesení zvláštního senátu čj. Konf 55/2012-21, kterým bylo určeno, že příslušným pro rozhodnutí o nároku žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení za období od je soud v občanském soudním řízení. Z tohoto důvodu se touto dílčí části uplatněného nároku věcně nezabýval pro nedostatek pravomoci. Co se týče zbývajícího období, tj. , zde navrhovatel poukázal na podání žalobce, z nichž jednoznačně vyplývá, že za toto období nárok na úhradu bezdůvodného obohacení vůbec neuplatňoval. Jakkoli by dle názoru navrhovatele bylo principiálně možné podřadit zjištěný skutkový stav pod právní institut bezdůvodného obohacení, nepovažoval za potřebné zabývat se jeho existencí, neboť by tím nepřípustně překročil rozsah návrhu.

[28] Konečně, druhým usnesením soudu došlo (opětovně) pouze k popření pravomoci projednat a rozhodnout nárok žalobce na úhradu za období .

[29] Ze všech výše uvedených skutečností je tedy zřejmé, že o V části týkající se období svou pravomoc popřel jak soud (oběma vydanými usneseními), tak i navrhovatel (prvním rozhodnutím MV). Zvláštní senát přitom již v usnesení čj. Konf 55/2012-21 autoritativně určil, že tuto část uplatněného nároku má rozhodnout a projednat soud (v občanském soudním řízení). Co se týče zbývajícího období, tj. , zde soud svou pravomoc nepopřel, a to ani prvním usnesením (tak ostatně postupovat nemohl, protože v té době žalobcův nárok nebyl o toto období rozšířen), ani druhým usnesením (zde soud rozšíření návrhu, ke kterému došlo v době řízení před navrhovatelem, zcela pominul). Navrhovatel sice pravomocně svou pravomoc projednat nárok žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení popřel v plném rozsahu (tzn. i za toto období) výrokem ad IV. prvního rozhodnutí MV, tento výrok však byl následně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 10 A 151/2012-92. by tedy mělo řízení o této části nároku před navrhovatelem dosud probíhat, nelze ovšem přehlédnout, že městský soud věc po zrušení rozhodnutí navrhovateli nevrátil k dalšímu řízení, neboť vycházel (z nesprávného) předpokladu, že podáním návrhu na rozhodnutí kompetenčního sporu navrhovatel svou pravomoc projednat návrh žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení popřel v plném rozsahu, přičemž v tomto rozsahu byl následně i rozhodnut kompetenční spor. Proto městský soud považoval jakékoli další vedení řízení o tomto nároku za vyloučené, a ustal tak pouze na odklizení výroku, kterým navrhovatel věc odložil. Jak uvedeno výše, tento předpoklad byl ovšem nesprávný. Zvláštní senát usnesením čj. Konf 55/2012-21 rozhodl pouze o tom, že příslušný k vydání rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 131/2008 „“ je soud. Není tedy pochyb o tom (a plyne to i z odůvodnění citovaného usnesení), že zvláštní senát určoval příslušnost , neboť právě tato částka byla žalobcem v žalobě (před jejím rozšířením) požadována za uvedené období. Tento výrok zvláštního senátu odpovídá rozsahu návrhu na rozhodnutí kompetenčního sporu, kterým byl vázán. Současně zvláštní senát reflektoval, že navrhovatel ve zbytku uplatněného nároku na úhradu bezdůvodného obohacení svou pravomoc pravomocně popřel (první rozhodnutí MV v té době nebylo městským soudem odklizeno), zatímco soud (dosud) nikoli; v rozsahu období ledna 2008 až prosince 2010 tedy žádný kompetenční spor ve věci návrhu na úhradu bezdůvodného obohacení ani neexistoval.

[30] Zbývá tedy posoudit, zda v nyní probíhajícím řízení před zvláštním senátem kompetenční spor existuje, případně v jakém rozsahu.

[31] Pokud jde o návrh žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období , zde kompetenční spor neexistuje, neboť v tomto rozsahu byl již kompetenční spor rozhodnut usnesením zvláštního senátu čj. Konf 55/2012-21. Rozhodne-li zvláštní senát kompetenční spor, představuje jeho (pravomocné) rozhodnutí překážku , a nelze tak stran stejného předmětu řízení vyvolávat další kompetenční spory. Rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné nejen pro účastníky kompetenčního sporu, ale . Uvedené účinky tohoto rozhodnutí by mohly být zvráceny pouze jeho zrušením Ústavním soudem, k čemuž v dané věci nedošlo. Ani fakt, že by podle rozhodovací praxe zvláštního senátu mohl být kompetenční spor posouzen a rozhodnut jinak, na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit. Aplikace principu incidentní retrospektivy, které se dovolávají žalobce i Okresní soud v Ústí nad Labem, je v tomto případě pojmově vyloučena. Tento princip lze stručně vyložit jako povinnost soudů či správních orgánů (i) v dosud probíhajících či v budoucnu zahajovaných řízeních (ii) reflektovat změnu judikatury, která by byla na projednávanou věc aplikovatelná; respektování tohoto principu ovšem není důvodem ke znovuotevření již pravomocně rozhodnutých věcí, ať již cestou dozorčích či mimořádných opravných prostředků (viz například usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS). Princip incidentní retrospektivity se ovšem týká výlučně užití , tedy závěrů, k nimž soudy dospěly a které by měly svým precedenčním potenciálem zavazovat soud i ve věci aktuálně jím projednávané, odůvodňují-li to skutkové a právní okolnosti této věci. Pokud však dojde ke střetu této (obecné) judikaturní závaznosti a závaznosti pravomocného rozhodnutí, vydaného již v této konkrétní věci, musí mít vždy přednost závaznost rozhodnutí posledně jmenovaného. Pozdější vývoj judikatury na něj nemá vliv; opačný výklad by vedl k absurdním důsledkům v podobě možné revize pravomocných výsledků řízení poté, kdy dojde ke změně judikatury.

[32] Kompetenční spor neexistuje ani ve zbývající části žalobcem uplatněného nároku na úhradu bezdůvodného obohacení, tj. za období od . Jak bylo vyloženo výše (zejména viz bod [29]), navrhovatel svou pravomoc projednat a rozhodnout návrh žalobce na zaplacení bezdůvodného obohacení popřel i v tomto rozsahu (prvním rozhodnutím MV) a věc postoupil soudu. Soud poté ovšem (svým druhým usnesením) svou pravomoc popřel výlučně ve vztahu k období od května 2006 do prosince 2007. Z hlediska posouzení existence kompetenčního sporu o této části žalobcem uplatněného nároku (tj. bezdůvodného obohacení za období ledna 2008 až prosince 2010) přitom není podstatné, zda k postoupení věci soudu navrhovatelem došlo za splnění standardních procesních podmínek pro takový postup. Navrhovatel se totiž v důsledku kasačního zásahu Městského soudu v Praze, který rozsudkem čj. 10 A 151/2012-92 (chybně) zrušil první rozhodnutí MV v celém rozsahu, dostal do bezprecedentní (procesními předpisy nepředvídané) situace, kdy sice kvalifikovaně (svým prvním rozhodnutím, tj. rozhodnutím o odložení věci) svou pravomoc věc projednat a rozhodnout (také) v tomto rozsahu popřel (což lze označit za procesně jediný možný postup, neboť k rozšíření návrhu v tomto rozsahu došlo až v době, kdy se řízení vedlo před ním, a ze strany soudu tak pravomoc dosud popřena nebyla a ani být nemohla, a nemohlo tedy ještě dojít ke vzniku kompetenčního sporu), nicméně věc mu správním soudem po zrušení jeho prvního rozhodnutí nebyla vrácena k dalšímu řízení. Pokud by i za této situace měl řízení o této části návrhu nejprve (v přímém rozporu s právním názorem o nepřípustnosti takového postupu, vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze čj. 10 A 151/2012-92) znovu procesně ukončit [nejspíše opět usnesením o odložení věci dle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu] a až poté věc postoupit soudu, bylo by jím učiněné postoupení (realizované dne 24. 8. 2018) právně neúčinné. Nadále by tak před ním řízení v tomto rozsahu probíhalo, a nebyl by proto oprávněn podat návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu, neboť soud svou pravomoc v tomto rozsahu dosud nepopřel. V opačném případě (tedy bylo-li by možné předpokládané procesní podmínky pro postoupení věci soudu považovat z důvodu existence zcela atypické procesní situace za splněné) by postoupení věci ze dne 24. 8. 2018 bylo právně účinné (opíralo by se o předchozí kvalifikované popření pravomoci), a řízení by tak probíhalo před soudem, který svou pravomoc ohledně dané části nároku dosud nepopřel a návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu nepodal. Je tedy zřejmé, že ani v jednom případě dosud kompetenční spor, týkající se této části žalobcem uplatněného nároku na úhradu bezdůvodného obohacení, nevznikl.

[33] Z hlediska dalšího procesního postupu v dané věci nicméně považuje zvláštní senát za potřebné vyjádřit se k tomu, před kterým orgánem veřejné moci řízení o této části uplatněného nároku žalobce probíhá. Podle názoru zvláštního senátu lze postup zvolený navrhovatelem akceptovat a přiznat mu odpovídající právní konsekvence. Za situace, kdy navrhovatel (i) dospěl k závěru, že není dána jeho pravomoc věc v tomto rozsahu projednat a rozhodnout, přičemž (ii) jeho rozhodnutí o odložení věci (představující kvalifikované popření této pravomoci) bylo Městským soudem v Praze nejen zrušeno, ale soud současně i vyslovil názor, že pro vydání takového rozhodnutí nejsou dány procesní podmínky, nelze mu vytýkat, že věc již v tomto rozsahu předložil bez dalšího soudu. Opačný postup by nutně představoval nerespektování závazného právního názoru správního soudu (viz § 78 odst. 5 s. ř. s.). Za této situace lze vyslovit závěr, že řízení o nároku žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení za období ledna 2008 až prosince 2010 probíhá u Okresního soudu v Ústí nad Labem.

[34] Lze tedy uzavřít, že , a to z důvodů podrobně rozebraných v bodech [30] až [32] výše.

[35] Zvláštnímu senátu proto nezbylo, než návrh Ministerstva vnitra na zahájení řízení o kompetenčním sporu odmítnout [§ 4 zákona č. 131/2002 Sb. a § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neboť nejsou splněny podmínky takového řízení.

[36] Podle § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zvláštní senát zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Přestože byl návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu odmítnut (a zde tedy pro neexistenci kompetenčního sporu neexistují ani ), je podle názoru zvláštního senátu výše citované ustanovení zákona na nyní projednávanou věc aplikovatelné. Smyslem tohoto ustanovení je vyřešit situaci, kdy zvláštní senát rozhodne kompetenční spor se závěrem o existenci pravomoci té strany kompetenčního sporu, která svou pravomoc věc projednat a rozhodnout již dříve popřela pravomocným rozhodnutím. Toto procesní oprávnění zvláštního senátu představuje nejen efektivní způsob odklizení rozhodnutí, které je v rozporu s výrokem zvláštního senátu o určení pravomoci věc projednat a rozhodnout, ale často je i jediným prostředkem, jak tohoto stavu docílit, neboť pro zrušení takového rozhodnutí (případně vyslovení jeho nicotnosti) již nemusí být v rámci dalšího soudního či správního řízení k dispozici žádné procesní nástroje (například pro uplynutí procesních lhůt). Zákonodárce přitom jistě nepočítal se situací, kdy zvláštní senát pravomocně rozhodne kompetenční spor a orgán veřejné moci, který má podle tohoto rozhodnutí pravomoc ve věci rozhodnout, postupem toto rozhodnutí nerespektuje, ač je k tomu podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. povinen. Taková situace nastala nyní, kdy Okresní soud v Ústí nad Labem odmítl respektovat rozhodnutí zvláštního senátu čj. Konf 55/2012-21, kterým bylo autoritativně určeno, že je dána pravomoc tohoto soudu projednat nárok žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení za období od května 2006 do prosince 2007, uplatňovaný po žalovaném. Jeho usnesení ze dne 8. 8. 2019, čj. 34 C 131/2008-763, kterým opětovně popřel svou pravomoc projednat a rozhodnout část návrhu žalobce týkající se nárokovaného bezdůvodného obohacení za období května 2006 až prosince 2007, je tak s tímto rozhodnutím zvláštního senátu v rozporu, a je proto splněna hypotéza § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. pro možnost jeho zrušení. Samotný fakt, že zmiňované usnesení soudu je v rozporu s usnesením zvláštního senátu vydaném v jiném řízení o kompetenčním sporu, přitom nemůže hrát roli, neboť předchozí rozhodnutí zvláštního senátu určilo pravomoc soudu projednat a rozhodnout totožný žalobní návrh. Z tohoto pohledu se tedy věcně jedná stále o tentýž kompetenční spor mezi , přičemž vyřešen byl již rozhodnutím zvláštního senátu čj. Konf 55/2012-21. Z uvedených důvodů proto zvláštní senát užil pravomoc vyplývající z § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb., a výrokem ad II. zrušil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2019, čj. 34 C 131/2008-763, neboť odporuje jeho předchozímu rozhodnutí, jímž rozhodl o pravomoci tohoto soudu předmětnou část uplatněného nároku žalobce projednat a rozhodnout o něm.

[37] S ohledem na mimořádně nestandardní genezi dané věci a s přihlédnutím k tomu, že nárok žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení nebyl ani po více jak 12 letech od podání návrhu na zahájení řízení dosud věcně projednán, považuje zvláštní senát za potřebné vyslovit se alespoň k tomu, jak by mělo být v dané věci dále postupováno, pokud jde o určení orgánu veřejné moci, který tento návrh projedná a rozhodne. Tímto způsobem je možné předejít vzniku možného dalšího kompetenčního sporu, který by jen oddálil věcné projednání návrhu.

[38] Především není pochyb o tom, že nárok žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení za období projedná a rozhodne Okresní soud v Ústí nad Labem, neboť jeho pravomoc byla s konečnou platností určena usnesením zvláštního senátu čj. Konf 55/2012-21.

[39] Co se týče tohoto nároku, zde dosud zvláštní senát o pravomoci navrhovatele či soudu nerozhodl, a v tomto rozsahu by tak mohl být ze strany Okresního soudu v Ústí nad Labem, před kterým se řízení o tomto nároku vede (viz bod [33] výše), podán návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu. Zvláštní senát je nicméně toho názoru, že pro takový postup není důvod.

[40] Okresní soud v Ústí nad Labem své popření pravomoci (byť vztaženém – nesprávně – k nároku na náhradu škody za období od května 2006 do prosince 2007) opřel o (i) závěr, že při posuzování pravomoci k projednání a rozhodování typově shodných věcí došlo po vydání usnesení zvláštního senátu čj. Konf 55/2012-21 k judikatornímu odklonu, v jehož důsledku je v těchto případech určována pravomoc správního orgánu, přičemž (ii) tato by měla být v dosud probíhajících řízeních aplikována za použití principu incidentní retrospektivy.

[41] S prvně uvedeným závěrem se zvláštní senát ztotožňuje. Je pravdou, že v usnesení čj. Konf 10/2015-11 zvláštní senát v typově obdobné věci (provozování veřejné linkové dopravy ve veřejném zájmu, které mělo být poskytováno na základě neplatné veřejnoprávní smlouvy, v důsledku čehož byla žalobcem nárokována úhrada bezdůvodného obohacení po druhém kontrahentovi této smlouvy – územním samosprávném celku, v jehož prospěch bylo plněno) skutečně dovodil, že „“ vskutku nemusí být jen spor pramenící z tvrzeného porušení konkrétního ujednání této smlouvy některým z kontrahentů. Zvláštní senát konstatoval, že sporem z veřejnoprávní smlouvy mohou být i práva a povinnosti mimosmluvní povahy, spojené s touto smlouvou jen volně. V odkazované věci uzavřel, že touto optikou lze žalobcem uplatňovaný nárok na úhradu bezdůvodného obohacení chápat jako spor z veřejnoprávní smlouvy a proto určil, že příslušným k projednání jeho návrhu je správní orgán. Podrobná argumentace zvláštního senátu je navrhovateli, soudu i účastníkům soudního řízení evidentně známa, a není proto důvod ji na tomto místě podrobněji rozvádět. Ke stejnému závěru dospěl zvláštní senát i v dalších věcech (usnesení ze dne 19. 6. 2018, čj. Konf 9/2018-8, a ze dne 18. 6. 2020, čj. Konf 4/2019-60), kde byl věcnou podstatou sporu nárokovaný vypořádací podíl obce při jejím vystoupení z dobrovolného svazku obcí, založeného veřejnoprávní smlouvou (ani v těchto případech se nejednalo přímo o spor z veřejnoprávní smlouvy). Lze tedy mít za prokázané, že k soudem namítanému judikatornímu obratu vskutku v mezidobí došlo, neboť se změnil náhled zvláštního senátu na rozhraničení pravomoci soudů a správních orgánů k rozhodování sporů souvisejících s veřejnoprávní smlouvou pouze zprostředkovaně; současně lze hovořit již o ustálené rozhodovací praxi zvláštního senátu.

[42] Rovněž lze principiálně přisvědčit názoru soudu, že řízení o návrhu žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení dosud probíhá a jelikož je povinností soudu přihlížet ve všech fázích řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, měla by se změna judikatury, vztahující se k pravomoci soudů projednat spory tohoto typu, promítnout i do nyní projednávané věci. Obecně toto pravidlo bezpochyby platí, princip incidentní retrospektivy však nelze mechanicky uplatnit na všechna probíhající řízení. Současně je vhodné opakovaně připomenout, že aplikace tohoto principu je vyloučena v případech, kdy bylo právě ve vztahu ke konkrétnímu nároku žalobce již o pravomoci soudu rozhodnuto rozhodnutím zvláštního senátu vydaným podle § 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. (viz body [31] a [38] výše); to je případ nároku žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení .

[43] Pokud jde o aplikaci principu incidentní retrospektivy, zvláštní senát předesílá, že zatímco v případě změny práva ve smyslu formálním (tj. změny právních předpisů) platí princip zákazu pravé retroaktivity, který může být prolomen jen ve zcela výjimečných případech, v případě změny judikatury (tj. ustáleného výkladu právních předpisů) platí princip opačný, tzn., že na dosud probíhající (či v budoucnu teprve zahajovaná) řízení má být aplikována právě . Ani toto pravidlo (princip incidentní retrospektivy) ovšem neplatí zcela bezvýjimečně. Zde lze poukázat na velmi výstižný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, podle kterého „ [míněno judikatorního vývoje – pozn. zvláštního senátu] “. (obdobně viz nález ÚS ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, č. 208/2015 Sb. ÚS). Zvýšená obezřetnost při aplikaci principu incidentní retrospektivy je namístě právě v otázkách procesních, neboť takový postup nesmí především atakovat princip předvídatelnosti rozhodování, respektive princip legitimních očekávání účastníků, coby integrální součást práva na spravedlivý proces, či dokonce vést k odepření soudní ochrany (). Bez významu přitom není ani otázka procesní ekonomie, neboť i požadavek na projednání věci v přiměřené lhůtě je součástí práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

[44] Podle názoru zvláštního senátu lze v projednávané věci nalézt specifické důvody, pro které by zmiňovaná v bodě [41] výše neměla být na další procesní postup aplikována. Především je vhodné upozornit, že úkolem zvláštního senátu je pouze autoritativně určit, která strana kompetenčního sporu má věc projednat a rozhodnout; zvláštní senát tedy jen určí procesní rámec, ve kterém bude věc meritorně projednána, a žádným způsobem nepředjímá, jak má být rozhodnuto o věcném základu sporu. Jestliže tedy rozhodnutím zvláštního senátu nemůže dojít k zásahu do práv a povinností účastníků řízení vedeného před některou ze stran kompetenčního sporu, oslabuje se tím základní imperativ aplikace incidentní retrospektivy, kterým je primárně požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve věci samé, cestou použití aktuálního výkladu práva. Za této situace lze akcentovat principy předvídatelnosti a procesní ekonomie před požadavkem na aplikaci aktuální judikatury, řešící pravomoc orgánů veřejné moci k projednání a rozhodnutí tohoto typu sporů, existují-li pro to vážné důvody.

[45] Jestliže zvláštní senát již v dané věci autoritativně (a nezměnitelně – viz bod [31] výše) určil, že příslušným k projednání žalobcem uplatněného nároku na úhradu bezdůvodného obohacení za období od května 2006 do prosince 2007 a k rozhodnutí o něm je soud, bylo by , aby o další části téhož nároku (tedy bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému na úkor žalobce vzniknout přijetím plnění ze žalobcem zajišťovaného veřejného závazku dopravní obslužnosti), uplatněného (i) ve stejném řízení (ii) pouze za jiné časové období, rozhodoval jiný orgán. Zvláštní senát je přesvědčen, že o celém nároku žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení má rozhodovat pouze jeden orgán; bylo-li již nezměnitelně určeno, že o jedné jeho části má rozhodovat soud, měl by soud rozhodovat i o části zbývající. Opačný přístup by byl jen výrazem formalistického lpění na uplatnění principu incidentní retrospektivy, který by vedl nejen k dvoukolejnosti rozhodování o jednotlivých částech téhož sporu různými orgány veřejné moci, ale mohl by ve svém důsledku vést i k vydání navzájem rozporných rozhodnutí; taková situace by nepochybně představovala závažné porušení principu předvídatelnosti rozhodování a negativně by se promítla do právního postavení účastníků řízení.

[46] Pro úplnost lze doplnit, že argumentuje-li žalobce ve svém vyjádření tím, že „ [tj. podáním tohoto návrhu na rozhodnutí kompetenčního sporu – pozn. zvláštního senátu] “, jde o argumentaci již ze své podstaty lichou. Jak totiž již zvláštní senát vyložil ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2019, čj. Konf 10/2019-14, princip ochrany legitimního očekávání se nevztahuje na očekávání účastníků ohledně místa (fóra) pro řešení jejich sporů (tedy zda bude jejich právní věc projednána správním orgánem či soudem). Jádrem ochrany legitimního očekávání je především princip předvídatelnosti postupu a konečného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Je evidentní, že závěry zvláštního senátu uvedené v předchozím odstavci takto chápaný princip legitimního očekávání účastníků naplňují.

[47] Jakkoli tedy zvláštní senát není za daného stavu věci oprávněn autoritativně určit, že příslušným k projednání nároku žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení za období od ledna 2008 do prosince 2010 je soud, považuje za žádoucí, aby Okresní soud v Ústí nad Labem při volbě svého dalšího procesního postupu výše uvedený názor zvláštního senátu reflektoval.