Vydání 6/2021

(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 29. 3. 2021, čj. Konf 1/2020-7)

Návrhem doručeným dne 15. 1. 2020 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), se Městský soud v Praze, rozhodující ve věcech správního soudnictví, domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Okresním soudem ve Zlíně, rozhodujícím v občanském soudním řízení, ve věci žaloby proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 15. 4. 2019, respektive žaloby na náhradu nákladů a ztrát ve výši 1 271 000 Kč, které měly žalobkyni vzniknout ztrátou hmoty na porostech silážní kukuřice v důsledku zavedení mimořádných veterinárních opatření.

Žalobkyni, jež se zabývá zemědělskou výrobou a chovem skotu, vznikla podle jejího tvrzení v období srpen až září 2017 škoda ztrátou hmoty na porostech silážní kukuřice, a to v souvislosti se zavedením mimořádných veterinárních opatření nařízených rozhodnutím Krajské veterinární správy pro Zlínský kraj ze dne 27. 6. 2017 k zamezení šíření a zdolávání nebezpečné nákazy afrického moru prasat. Žalobkyně podle svých slov důsledně plnila nařízená opatření a pokyny Státní veterinární správy (dále jen „SVS“), která byla postupně přijímána a prováděna a jejichž cílem bylo udržet nemocná prasata na co nejmenší ploše. K vymezení zamořené plochy došlo nařízením SVS a v této ploše byla dále vymezena vysoce riziková zóna, tzv. červená zóna, která zahrnovala i pozemky, na kterých hospodaří žalobkyně. Pro tuto zónu platila nejpřísnější pravidla, jednalo se zejména o soubor zákazů a příkazů, které měly zabránit šíření nákazy. Jedním z nařízení bylo i ponechání některých porostů jako krmení pro nakažená prasata; porosty na plochách účelně zanechaných žalovaná vlastníkům, včetně žalobkyně, uhradila. Vedle účelně zanechaných porostů však nemocná prasata v tzv. červené zóně zlikvidovala rovněž výhonky mladé silážní kukuřice, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda. Znaleckým posudkem byla škoda vyčíslena na 1 221 000 Kč, cena znaleckého posudku pak představuje částku 50 000 Kč.

Žalobkyně dne 20. 11. 2017 uplatnila svůj nárok na náhradu škody u žalované, a to s poukazem na prohlášení ministra zemědělství, které vyslovil na jednání subjektů dotčených epidemií, jež se konalo dne 10. 8. 2017 v Lukově. Ministr zde měl výslovně přislíbit poškozeným zemědělcům, kteří mají pozemky v tzv. červené zóně, odškodnění přímo od ministerstva, respektive státu. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, odboru živočišných komodit, ze dne 21. 5. 2018, byla žádost žalobkyně podle § 44 odst. 1 písm. h) veterinární zákona zamítnuta. Žádost žalobkyně byla zamítnuta s odkazem na ustanovení § 67 odst. 2 písm. e) a § 70 veterinárního zákona. Ministr zemědělství následně rozhodnutím ze dne 15. 4. 2019 zamítl rozklad žalobkyně podaný proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství a napadené rozhodnutí potvrdil. Důvodem pro zamítavá stanoviska byl údajně nesprávný postup žalobkyně, kdy požadovala náhradu škody přímo po státu a nikoliv po uživateli honitby postupem podle § 52 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.

S takovým postupem žalobkyně nesouhlasila, a proto dne 13. 6. 2019 podala žalobu k Okresnímu soudu ve Zlíně, jako soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, který však usnesením ze dne 4. 9. 2019, čj. 35 C 229/2019-87, řízení zastavil. Okresní soud ve Zlíně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle obsahu je nutno podání žalobkyně posuzovat jako žalobu, kterou se žalobkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí správních orgánů, kterými byla zamítnuta její žádost o náhradu ztrát vzniklých v důsledku mimořádných veterinárních opatření. Rozhodování ve věcech náhrady škody v důsledku mimořádných veterinárních opatření je podle Okresního soudu ve Zlíně rozhodováním v oblasti veřejné správy. Ve věci tedy měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, k jejímuž projednání je věcně příslušný soud ve správním soudnictví. Žalobkyni proto poučil o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu u věcně a místně příslušného soudu ve správním soudnictví, a to do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení.

Žalobkyně tak učinila a dne 4. 10. 2019 podala žalobu u Městského soudu v Praze, jako soudu rozhodujícího ve věcech správního soudnictví. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu ze dne 15. 4. 2019. Žalobkyně namítala, že se žalovaná nevypořádala s tvrzením žalobkyně, že postupovala v souladu s pokyny ministra zemědělství, který veřejně přislíbil odškodnění zemědělců hospodařících v červené vnitřní zóně za škody na porostech, které vznikaly v době realizace nařízených opatření SVS k zamezení rozšíření epidemie afrického moru prasat. Ministerstvo zemědělství tento příslib neodvolalo, nezrušilo, či jiným způsobem nezpochybnilo jeho závaznost. Podle žalobkyně je jednoznačnou příčinou vzniku škody důsledné plnění pokynů podle nařízení SVS, neboť nebýt jich, nebyly by škody na porostech kukuřic tak velkého rozsahu. Dále namítala, že napadená rozhodnutí se opírají o zákon o myslivosti a z jejich odůvodnění není zřejmé, proč nebylo možné postupovat při náhradě škody podle veterinárního zákona, jehož aplikace byla vyloučena. Žalobkyně je přesvědčena, že je chovatelem ve smyslu § 67 odst. 1 veterinárního zákona, neboť vlastní a chová hospodářská zvířata, přičemž došlo ke zničení krmiva pro ně určeného. Žalobkyně rovněž vysvětluje, že nepožadovala náhradu škody prostřednictvím příslušného mysliveckého sdružení z důvodu, že řádné provozování myslivosti bylo vydanými nařízeními popřeno. Zároveň byli myslivci ministrem zemědělství ujištěni, že škody na plodinách v červené vnitřní zóně nebudou muset hradit.

Městský soud v Praze, jako soud rozhodující ve věcech správního soudnictví (dále jen „navrhovatel“), však s postupem Okresního soudu ve Zlíně, rozhodujícího v občanském soudním řízení, nesouhlasil a podal zvláštnímu senátu návrh na vyřešení negativního kompetenčního sporu. Navrhovatel má za to, že ve věci nebylo rozhodováno o veřejném subjektivním právu žalobce, což je podle § 2 soudního řádu správního jedna ze základních podmínek pro to, aby byla dána pravomoc soudu ve správním soudnictví. Rozhodnutí ve věci poskytnutí náhrady nákladů a ztrát ve smyslu § 67 odst. 1 veterinárního zákona je rozhodnutím, jehož předmětem jsou soukromoprávní vztahy. Jde v podstatě o náhradu škody, která vznikla určitému subjektu v důsledku mimořádných veterinárních opatření, k jejichž provedení jsou podle veterinárního zákona příslušné orgány veterinární správy. Jakkoli toto veterinární opatření je úkonem veřejnoprávní povahy, následné rozhodování o právu na náhradu nákladů a ztrát je rozhodování o právech a povinnostech soukromoprávní povahy, neboť je rozhodováno o tom, zda žadateli přísluší právo na náhradu tvrzených vzniklých škod (nákladů a ztrát). Bylo tak rozhodnuto o majetkových právech žalobce. Majetková práva jsou nepochybně práva, která je nutno zařadit do vztahů soukromoprávních.

Navrhovatel se domnívá, že jde o obdobnou situaci, která byla řešena rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-125. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zde konstatoval ve vztahu k vyvlastnění a zřízení věcného břemene, že rozhodnutí stavebního úřadu není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, avšak rozhodnutí o způsobu a určení výše náhrady za vyvlastnění nebo zřízení věcného břemene, je nutno považovat za rozhodnutí ve věci soukromého práva.

Podle navrhovatele je obdobně v této věci nutno rozlišovat samotné nařízení mimořádných veterinárních opatření na straně jedné (zde jde o vztahy veřejnoprávní) a na straně druhé o rozhodování o náhradě ztrát a nákladů, které jednotlivým subjektům v důsledku tohoto veterinárního nařízení vznikly (zde jde o vztahy soukromoprávní). Soud poznamenává, že shodný právní názor zaujal Městský soud v Praze v usnesení ze dne 31. 1. 2019, čj. 9 A 18/2018-35, v řízení o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalované ve věci náhrady nákladů a ztrát, které vznikly v důsledku provádění mimořádných veterinárních opatření, a navrhovatel nemá důvod odchýlit se od tohoto právního závěru.

Navrhovatel podotýká, že právní úprava pamatuje i na situace, kdy správní orgán rozhoduje na základě svěřené pravomoci o soukromých právech. V těchto případech se lze u soudu domoci ochrany svých práv v řízení podle části páté o. s. ř. Navrhovatel má proto za to, že v této věci by mělo být postupováno právě podle části páté občanského soudního řádu.

Zvláštní senát rozhodl, že k vydání rozhodnutí ve věci náhrady nákladů a ztrát vzniklých v souvislosti s nebezpečnými nákazami dle § 67 veterinárního zákona je příslušný soud v občanském soudním řízení dle části páté o. s. ř. a usnesení Okresního soudu ve Zlíně zrušil.