1277/2007
Kompetenční spory: legitimace k podání návrhu; služné vojáků základní služby
Ej 215/2007
Kompetenční spory: legitimace k podání návrhu; služné vojáků základní služby
k § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů
k § 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze
I. Zastaví-li soud řízení ve věci občanskoprávní o podané žalobě s tím, že věc postoupí správnímu orgánu, ale správní orgán pouze účastníkům sdělí, že se věcí zabývat nebude pro nedostatek vlastní pravomoci (aniž by současně podal zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. návrh na rozhodnutí záporného kompetenčního sporu), je žalobce v původním občanskoprávním sporu legitimován k tomuto návrhu sám (§ 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů).
II. Domáhá-li se bývalý voják základní služby doplacení částky rozdílu mezi služným a minimální mzdou za dobu základní služby, rozhodne o tomto nároku služební orgán (§ 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze). Který konkrétní služební orgán z těch, které přicházejí v úvahu, o věci rozhodne, stanoví ministr obrany (Sdělení náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky ze dne 18. ledna 2006, čj. 5142/2006-MSP-SKDP, o rozhodnutí prezidenta republiky jako nejvyššího služebního orgánu, uveřejněné pod č. 13 v částce 1/2006 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti).
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 28. 5. 2007, čj. Konf 34/2006-22)
Věc:
Spor o pravomoc mezi Nejvyšším soudem a prezidentem republiky, za další účasti Mgr. Tomáše A. (žalobce) a Ministerstva obrany (žalovaný), ve věci doplacení rozdílu mezi výší minimální mzdy a služným.Žalobce se žalobou domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 67 950 Kč jako rozdíl mezi výší minimální mzdy a služného vyplaceného mu jako vojáku základní služby v období od dubna 2003, kdy základní vojenskou službu nastoupil, do března 2004. V žalobě uvedl, že za výkon této služby mu bylo podle § 76 zákona č. 220/1999 Sb. vypláceno služné podle dosažené hodnosti ve výši 500, resp. 750 Kč měsíčně. Tuto výši pokládá za jsoucí v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4, č. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť je zjevně nepřiměřená pracovní zátěži a rozsahu práce vojáka základní služby, a je ve zcela zjevném nepoměru k odměně poskytované pracovníkům podle pracovněprávních předpisů.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23. října 2003 žalobu zamítl. Dospěl mimo jiné k závěru, že výše služného poskytovaného vojákům po dobu výkonu základní nebo náhradní služby je stanovena zákonem č. 220/1999 Sb. a že žalovaná není oprávněna tuto výši služného vyplácet v jiných částkách.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. března 2004 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyjádřil nesouhlas s názorem žalobce, že si lidé v průběhu základní vojenské služby nejsou rovni s lidmi v oblasti pracovněprávní, kteří pobírají minimální mzdu.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 13. září 2005 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil s tím, že po právní moci rozsudku bude věc postoupena prezidentu republiky k dalšímu řízení. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a dovolacího řízení. V odůvodnění uvedl:
„V posuzované věci žalobce uplatnil ... nárok na zaplacení služného vojáka vojenské základní služby za období od 1. 4. 2003 do 31. 3. 2004 ve výši rozdílu mezi služným, které mu bylo vyplaceno, a minimální mzdou, který vyčíslil částkou 67 950 Kč, neboť dovozoval, že poskytnutá „výše služného je v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“. Protože jde o výši nároku vojáka, který koná vojenskou činnou službu formou základní služby v ozbrojených silách České republiky, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku, uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř., dána pravomoc soudu.
(...) Právní poměry osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky, a některé právní poměry vojáků v záloze, upravuje zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (§ 1 zákona č. 220/1999 Sb.). V těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§ 2 odst. 1 cit. zákona). Pravomoc služebního funkcionáře jednat a rozhodovat v právních vztazích osob, které konají vojenskou činnou službu, je přitom dána – jak z povahy věci plyne – i po skončení doby trvání vojenské činné služby propuštěním od útvaru a vydáním vojenského dokladu (§ 3 odst. 3 zákona č. 220/1999 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci vyplývající z právních poměrů osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky, nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která náleží do pravomoci soudů [§ 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky – aniž by se mohl zabývat meritem věci – zrušil (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci prezidentu republiky, jako nejvyššímu ze služebních orgánů [§ 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., čl. 63 odst. 1 písm. c) Ústavy České republiky], do jejichž pravomoci náleží jednat a rozhodovat v právních vztazích osob, které konají vojenskou činnou službu (§ 243b odst. 4 o. s. ř.), na němž bude, aby posoudil (určil), kterému ze služebních orgánů v rámci jejich organizační struktury projednání a rozhodnutí přísluší.“
Poté náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky generálporučík Ing. Vlastimil P. zaslal zástupci žalobce písemné sdělení ze dne 9. června 2006, v němž informuje, že prezident republiky jej pověřil vyřízením soudního spisu 4 C 93/2003, který obdržel od předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 6, a po přezkoumání celé této záležitosti sděluje následující:
„Zahájit řízení a následně vydat v předmětném případě rozhodnutí jako individuální správní akt by bylo možné tehdy, pokud by se jednalo o situaci, kdy právní předpisy dovolují příslušnému služebnímu orgánu autoritativně založit, změnit nebo zrušit práva, právem chráněné zájmy a povinnosti účastníka řízení a připouštějí alternativní řešení, např. oprávnění určit, zda vůbec a případně v jaké výši náležejí tomuto účastníkovi finanční prostředky.
Ustanovení § 76 zákona č. 220/1999 Sb. a k jeho provedení vydané nařízení vlády č. 39/2002 Sb. ale žádnou odchylku od zde stanovené výše služného nepovolují. Ministerstvo obrany bylo a je těmito právními předpisy plně vázáno, a tudíž mělo za povinnost vyplatit vojákům v základní nebo náhradní službě přesně tu částku, jaká je ve zmíněném zákoně, popř. v nařízení vlády uvedena, což se podle doložených informací událo. Případným navýšením této částky, tzn. jejím dorovnáním do minimální mzdy, by došlo k porušení rozpočtových pravidel a k poskytnutí plnění bez právního důvodu se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
...Na základě všeho výše zmíněného jsem tudíž nucen závěrem konstatovat, že prezident republiky ani jiný služební orgán ozbrojených sil nebo Ministerstva obrany nemají pravomoc k vydání rozhodnutí o přiznání či nepřiznání rozdílu mezi služným a minimální mzdou Vašemu klientovi.“
K žádosti zástupce žalobce ze dne 26. června 2006, adresované prezidentu republiky, v níž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu a žádá o vydání meritorního rozhodnutí ve věci, byť záporného, s tím, že bude-li prezident republiky svou pravomoc i nadále popírat, pokládá za nezbytné, aby se obrátil na zvláštní senát ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb., jinak tak bude nucen učinit v zájmu klienta sám, zaslal zástupci žalobce JUDr. Jan B., ředitel odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky, písemné vyjádření ze dne 14. července 2006, v němž zejména uvádí:
„(...) Pokud je mi známo, Mgr. Tomáš A. obdržel veškeré finanční i jiné náležitosti související s jeho výkonem základní vojenské služby. Neznám žádný právní předpis, podle kterého by mu prezident republiky mohl z veřejných prostředků poskytnout jakékoliv další peníze.
Nejvyšší soud Vámi citovaným rozsudkem věc postoupil prezidentu republiky k dalšímu řízení. Tento výrok soudu má jen ten význam, že je pravomocně řečeno, že věc nespadá do pravomoci soudů. Není jím samozřejmě zahájeno nějaké správní řízení, které by probíhalo u prezidenta republiky, a právním následkem rozsudku Nejvyššího soudu pochopitelně není ani to, že se by jím prezidentu republiky nově přidávala nějaká rozhodovací pravomoc (roz. o náležitostech vojáků), kterou podle zákona nemá.“
Za tohoto stavu věci se návrhem doručeným dne 21. 8. 2006 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. žalobce domáhal rozhodnutí kompetenčního sporu, který podle jeho tvrzení vznikl ve smyslu § 1 citovaného zákona mezi Nejvyšším soudem a prezidentem republiky ve věci jeho žaloby proti žalovanému o částku 67 950 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 93/2003. V návrhu poukázal zejména na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, shrnul citovanou korespondenci a z těchto podkladů dovodil existenci kompetenčního sporu, protože Nejvyšší soud i prezident republiky odmítají vydat ve věci
meritorní
rozhodnutí. Navrhl, aby zvláštní senát rozhodl, že příslušným k rozhodnutí žaloby je Nejvyšší soud; současně se domáhal zrušení jeho rozsudku.Příslušný vydat rozhodnutí o tom, který ze služebních orgánů v dalším řízení projedná věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 93/2003, o zaplacení rozdílu mezi výší minimální mzdy a služného vyplaceného žalobci jako vojáku základní služby, je ministr obrany.
Z odůvodnění:
(...) Zvláštní senát vychází z toho, že nepostačí nějaké neurčité vyjádření nevůle rozhodovat; trvat však důsledně na formální stránce soudního nebo správního aktu by ale také nevedlo k potřebnému cíli; ve svém důsledku by zejména působilo v neprospěch účastníka řízení. Spíše než k formě je proto nutno upnout se k obsahu a hodnotit, nakolik srozumitelně a určitě byla pravomoc ve věci rozhodovat popřena a zda tak učinil ten, kdo k tomu byl oprávněn.
Zvláštní senát proto posoudil citované přípisy náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, resp. ředitele odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky. Tak dospěl k závěru, že jak náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky, tak posléze ředitel odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky byli prezidentem republiky pověřeni k vyřízení postoupené věci a že jednoznačně vyjádřili, že prezident republiky – citováno z přípisu ředitele odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky –
„skutečně nehodlá vydávat jakékoliv rozhodnutí“
. Prezident republiky tedy zřetelně odmítl ve věci rozhodovat - byť, jak uvedeno, z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že na něm jako na nejvyšším služebním orgánu bylo pouze určit, který služební orgán ve věci má rozhodnutí vydat.Jak orgány justiční, tak orgány moci výkonné tedy odpírají ve věci samé rozhodnout. Zvláštní senát tedy má důvodně za to, že je tu negativní kompetenční konflikt ve smyslu § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb. Proto jej předsevzal k řešení.
Návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu přitom podal žalobce. K podání návrhu je aktivně legitimován (§ 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.), protože byl účastníkem řízení ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou.
Zvláštní senát ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že předloží-li účastníci řízení svůj spor vůbec poprvé orgánu veřejné moci a ten usoudí, že k rozhodování o věci není příslušný, je jeho povinností rozhodnout podle pravidel předepsaných příslušnými procesními řády (o zastavení řízení, odložení věci či odmítnutí podání) a zároveň vyslovit, kterému orgánu se věc postupuje, případně poučit účastníka o tom, u kterého orgánu má svůj nárok uplatnit. Pokud posléze i orgán, k němuž se věc dostala jako ke druhému v řadě, odmítá ve věci rozhodnout, musí věc jako kompetenční spor předložit zvláštnímu senátu. Nemůže totiž s návrhem naložit stejně jako orgán prvý a odmítnout vydat jakékoli věcné rozhodnutí nebo vydat jen odmítavé procesní rozhodnutí ( ve smyslu soudní nebo správní): v takovém případě totiž nezbývá účastníkovi, aby se domohl řešení své věci podat návrh zvláštnímu senátu sám. Takový postup je sice právně možný (viz § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.), ale měl by sloužit jen , například tehdy, pokud by druhý orgán v řadě vůbec neměl povědomí o vzniklé kompetenční nejasnosti (k tomu srov. usnesení zvláštního senátu publikované pod č. 967/2006 Sb. NSS).
denegatio iustitiae
in extremis
(...) Žalobce brojí proti výši služného upravené v § 79 zákona č. 220/1999 Sb. Vzhledem k tomu, že podle § 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb. rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci, bylo zapotřebí zkoumat, který z uvedených služebních orgánů je oprávněn (a povinen) rozhodnout o nároku žalobce.
Zvláštní senát proto zjišťoval, zda existují vnitřní služební předpisy upravující služné osob, které konaly vojenskou činnou službu formou základní služby, a stanovící, které služební orgány byly oprávněny o služném uvedených osob jednat a rozhodovat, a to z hlediska věcné, místní i funkční příslušnosti. Systém nároku na služné a způsob výplaty je dostatečně upraven obecně závaznými právními předpisy (shodně i odbor platové politiky a sociálních věcí sekce personální Ministerstva obrany). V § 76 zákona č. 220/1999 Sb. jsou částky služného fixně stanoveny v závislosti na dosažené hodnosti, a ve vyhlášce č. 271/1999 Sb. jsou stanoveny podrobnosti vyplácení služného. Proto - jak sdělil zmíněný odbor - služební předpisy ani interní normativní akty, které by stanovily, které služební orgány jsou oprávněny rozhodovat o služném, dosud vydány nebyly.
Po vydání rozsudku Nejvyššího soudu bylo pod č. 13 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti (částka 1, roč. 2006, str. 13) publikováno Sdělení náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky ze dne 18. ledna 2006, čj. 5142/2006-MSP-SKDP, o rozhodnutí prezidenta republiky jako nejvyššího služebního orgánu. Podle tohoto sdělení v případě, že v občanském soudním řízení ve věcech týkajících se služebních poměrů vojáků z povolání (zákon č. 221/1999 Sb.), právních poměrů osob, které konaly nebo konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení, a dále ve věcech některých právních poměrů vojáků v záloze (zákon č. 220/1999 Sb.) soud svým rozhodnutím zastaví řízení z důvodu nedostatku své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), neboť věc má být projednána a rozhodnuta služebním orgánem (§ 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.), je služebním orgánem příslušným stanovit, který ze služebních orgánů postoupenou věc v dalším řízení projedná a rozhodne, ministr obrany.
Toto rozhodnutí prezidenta republiky se vztahuje právě na projednávanou věc. Proto zvláštní senát rozhodl, že ministr obrany příslušný služební orgán určí svým rozhodnutím.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.