Vydání 5/2016

Návrhem podaným ministrem spravedlnosti u kárné komise Exekutorské komory České republiky (dále jen „kárný senát“) dne 23. 7. 2012 a dne 24. 7. 2013 a dále návrhem podaným předsedou kontrolní komise Exekutorské komory dne 8. 4. 2013 bylo zahájeno kárné řízení o kárné odpovědnosti exekutorského kandidáta Mgr. Reného M., který se měl dopustit kárného provinění podle § 116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Ministr spravedlnosti v průběhu kárného řízení jmenoval dne 20. 11. 2013 kárně obviněného Mgr. Reného M. soudním exekutorem. Dne 19. 2. 2014 zanikl kárně obviněnému pracovní poměr k soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši V. a k témuž dni byl vyškrtnut ze seznamu exekutorských kandidátů, neboť dne 20. 2. 2014 zahájil výkon samostatného exekutorského úřadu.

V důsledku jmenování kárně obviněného soudním exekutorem a ukončení jeho pracovního poměru u soudního exekutora musel kárný senát zvážit, zda má pravomoc o předmětných kárných žalobách rozhodnout. Kárný senát hodnotil, zda by měl ve věci pokračovat, neboť § 120a odst. 1 exekučního řádu stanoví, že „[p]“ by však bylo možné dospět k výkladu, kdy by s odkazem na předchozí bylo možné kárně trestat i osoby, které již zcela opustily profesní společenství a vůči nimž již kárný senát nemá žádná kárná oprávnění. Okamžik spáchání žalovaného skutku je tedy rozhodující pro posuzování viny a ukládání trestu, avšak pro posouzení pravomoci rozhodnout o vině a trestu nemůže být rozhodný. Kárný senát také zvažoval, zda v řízení pokračovat, neboť pro určení pravomoci je rozhodný den podání kárné žaloby, tedy zahájení kárného řízení, a proto by měl řízení dokončit ten orgán veřejné moci, u něhož bylo řízení zahájeno. Shledal však, že podle § 132 správního řádu ve spojení s § 45 exekučního řádu se zásada pro kárné řízení použije přiměřeně, avšak pouze na situace, kdy věcná příslušnost přechází ze správního orgánu nižšího stupně na správní orgán vyššího stupně, což v tomto případě není. Dále se kárný senát zabýval otázkou, zda kárné řízení zastavit, neboť pro určení pravomoci je rozhodný den vydání případného kárného rozhodnutí. Uzavřel však, že pokud nemá pravomoc vést kárné řízení proti exekutorovi, pak nemůže ani rozhodnout o zastavení kárného řízení, a to ani za situace popsané v § 119 odst. 1 písm. b) exekučního řádu, kdy „“, neboť usnesení o zastavení je způsobilé zasáhnout do právní sféry účastníků kárného řízení.

V návaznosti na tyto úvahy kárný senát rozhodnutími ze dne 20. 1. 2015 řízení ve věci kárných žalob proti kárně obviněnému Mgr. René M. postoupil kárnému senátu Nejvyššího správního soudu jako kárnému soudu (dále jen „kárný soud“), neboť shledal, že podle § 117a odst. 1 exekučního řádu je sám kárný senát ustanovený podle § 114 odst. 4 exekučního řádu oprávněn rozhodnout pouze v případě, pokud se kárného provinění dopustil exekutorský kandidát nebo . Jde-li o kárné řízení proti exekutorovi, pak exekuční řád ve svém § 121 odst. 1 odkazuje na použití ustanovení zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „kárný zákon“). V odůvodnění kárný senát uvedl, že není kompetentní ve věci rozhodnout, pokud by rozhodnutí mohlo mít pro kárně obviněného hmotněprávní důsledky. Řízení o kárných žalobách proto postoupil kárnému soudu, neboť jemu je svěřena pravomoc a příslušnost k vedení řízení ve věcech soudních exekutorů s tím, že tento by měl z hlediska hmotného práva rozhodnout tak, jak by rozhodl kárný senát, tedy zejména soudnímu exekutorovi neuložit trest vyšší, než který by mohl být uložen exekutorskému kandidátovi.

Kárný soud se s postoupením věci neztotožnil, a proto podal návrh na řešení kompetenčního sporu zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, kterým se domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Kárný soud po předběžné poradě dospěl k závěru, že předložené věci nelze kvalifikovat jako spory, k jejichž rozhodnutí by byla dána jeho pravomoc. Své stanovisko hájil tím, že právní úprava rozděluje pravomoc rozhodovat o kárných deliktech exekutorského stavu mezi orgán profesní samosprávy a soud. Dopustil-li se kárného provinění exekutorský kandidát nebo , rozhoduje kárný senát (§ 117a odst. 1 za použití § 144 exekučního řádu), o kárném provinění soudního exekutora však rozhoduje kárný soud [§ 121 odst. 1 exekučního řádu za použití § 2 písm. a) a § 4b kárného zákona], přičemž možnost kárného stíhání je vázána na výkon té které funkce. Kárně obviněného kandidáta proto není podle § 119 odst. 1 písm. b) exekučního řádu možné dále stíhat, pokud skončil jeho pracovní poměr u exekutora. Podobně nelze stíhat exekutora, zanikl-li mu výkon exekutorského úřadu [§ 14 písm. b) kárného zákona]. Pravomoc kárného senátu je proto vymezena trvajícím pracovním poměrem k exekutorovi a jednáním, jehož se dopustil jako kandidát. Obdobně pravomoc kárného soudu je vymezena výkonem exekutorského úřadu kárně obviněným a jednáním, jehož se dopustil jako exekutor. Kárný soud by ve snaze překlenout tuto mezeru v právní úpravě rozšířením své na jednání, jehož se exekutor nedopustil v postavení exekutora, čelil shora popsané právní úpravě i ústavním mantinelům (čl. 2 odst. 3 Ústavy; čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ze všech těchto skutečností vyplývá, že se jedná o spor, který by měl rozhodnout kárný senát, nikoli kárný soud. Usnesením ze dne 22. 6. 2015, čj. 15 Kse 3/2015-10, proto kárný soud spojil věci ke společnému projednávání a rozhodnutí a dalším výrokem rozhodl o předložení této věci zvláštnímu senátu.

Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve sporech vedených u kárného senátu kárné komise Exekutorské komory České republiky, ve věci kárných řízení, je kárný senát kárné komise Exekutorské komory České republiky.