Vydání 11/2004

Žalobci (bratři J.) se podanou žalobou domáhali nahrazení projevu vůle žalované akciové společnosti N. k uzavření dohody o vydání nemovitosti v katastrálním území M.; pokládají se za oprávněné osoby ve smyslu restitučních zákonů a žalovaného mají za osobu povinnou, která nemovitost užívá a dobrovolně ji nevydala. Svůj nárok opírali o právní úpravu zákona č. 87/1991 Sb.

Obvodní soud pro Prahu 10 při zastavení řízení vycházel z toho, že předmětný pozemek je veden v evidenci nemovitostí jako zemědělská půda (role), byť není dočasně využíván k zemědělským účelům. Je tedy třeba postupovat pro účely vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., a nikoli podle zákona č. 87/1991 Sb. Věc proto patří do pravomoci příslušného správního orgánu - pozemkového úřadu.

Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") poté rozhodl tak, že žalobci nejsou vlastníky předmětného pozemku a že tento pozemek nelze vydat, neboť je zastaven. Náleží jim však náhradní pozemek nebo náhrada. K opravnému prostředku žalobců zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 1996 rozhodnutí pozemkového úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž mu uložil zkoumat především, zda pozemek podléhá režimu zákona o půdě.

Pozemkový úřad proto podal u Ministerstva zemědělství žádost o vydání rozhodnutí podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových poměrů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Rozhodnutím ze dne 4. 7. 1996 vyslovilo Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad, že předmětná nemovitost není nemovitostí, na kterou se vztahuje zákon o půdě. Podanému rozkladu ministr zemědělství vyhověl a rozhodnutí změnil tak, že na označený pozemek se zákon o půdě vztahuje. Pozemkový úřad pak dne 21. 7. 1997 znovu rozhodl, že žalobci nejsou vlastníky předmětné nemovitosti.

K jejich opravnému prostředku potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 1998 rozhodnutí pozemkového úřadu. Dospěl však k závěru, že nárok žalobců nespadá pod ustanovení zákona o půdě a není dána věcná působnost pozemkového úřadu o něm rozhodovat. I v takovém případě však je na něm, aby o uplatněném nároku rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, přičemž tak nemůže učinit jiným způsobem než výrokem o tom, že oprávněné osoby nejsou vlastníky majetku, na který uplatnili nárok.

Proti rozsudku podali žalobci ústavní stížnost. Nálezem ze dne 28. března 2000, sp. zn. I. ÚS 513/98, Ústavní soud žalobcům vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Ústavní soud vyložil, že pokud soud dospěje k závěru, že věc nepatří do věcné působnosti správního orgánu, který vydal napadené rozhodnutí, nemůže toto rozhodnutí potvrdit, neboť jde o absolutní věcnou nepříslušnost správního orgánu. Protože tak městský soud nepostupoval, nelze jeho rozhodnutí akceptovat. Ústavní soud dále vyslovil názor, že setrvá-li po zrušení rozsudku městský soud na tom, že majetkový nárok žalobců nespadá pod režim zákona o půdě, nemůže než rozhodnutí pozemkového úřadu zrušit pro jeho nicotnost (nulitu), vzniklou z absolutní věcné nepříslušnosti ve věci rozhodovat. Žalobci tak dosáhnou pouze toho, že zde nebude žádné rozhodnutí o jejich restitučním nároku, o něž by mohli opřít svůj případný nárok na finanční náhradu. Jediným možným řešením by tak byl postup podle ustanovení § 8a o. s. ř. o řešení kompetenčních sporů. V tomto ohledu existuje pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 o zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu. Ten není účastníkem soudního sporu, a nemá tudíž právo podat proti usnesení soudu o zastavení řízení opravný prostředek a ani jinak proti němu brojit. Současně ani sám, dospěje-li k závěru, že jeho příslušnost není dána, o tom nemůže vydat procesní rozhodnutí, protože mu to zákon neumožňuje; tím méně může vydat rozhodnutí ve věci samé. V takovém případě by mohl pozemkový úřad po zjištění, že se nejedná o zemědělský majetek, iniciovat negativní kompetenční konflikt, jehož podstata spočívá v tom, že v předepsaném instančním postupu popřela poslední přípustná stolice svou pravomoc. Smyslem řešení sporu o pravomoc je rozhodnout o tom, zda konečné rozhodnutí ve věci náleží soudu nebo správnímu úřadu, a tím odstranit důsledky nesprávného postupu všech orgánů veřejné moci na rozhodování v této věci se účastnících.

Městský soud v Praze pak dalším rozsudkem ze dne 30. dubna 2001 rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shrnul dosavadní skutková zjištění a dospěl k závěru, že prioritní otázkou sporu je posouzení charakteru pozemku podle § 1 odst. 1 zákona o půdě. To předchází posouzení ostatních podmínek zákona, včetně podmínek vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Městský soud v důvodech uvedl, že podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje především na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží. Zákon o půdě odkazuje v odst. 1 písm. a) na zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném ke dni účinnosti zákona o půdě. Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona je zemědělským půdním fondem zemědělská půda obhospodařovaná (orná půda, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny) a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Podle § 1 odst. 2 téhož zákona do zemědělského půdního fondu náleží též pozemky, které sice zemědělské výrobě bezprostředně neslouží, ale jsou pro ni nepostradatelné (polní cesty apod.). Dále soud argumentoval tím, že zákonná úprava zemědělského půdního fondu, platná ke dni účinnosti zákona o půdě, kterou ostatně převzal i další zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, používá hlediska materiálního. Kromě půdy, která do zemědělského fondu náleží, tj. půdy nepostradatelné (potřebné) k zajištění zemědělské výroby (§ 1 odst. 2 zák.), tedy tvoří zemědělský půdní fond pouze půda, která je - nebo byla a má být - zemědělsky obhospodařována. Samotná evidence půdy a označení druhu např. v pozemkových knihách či výpisech z evidence nemovitostí nepostačuje a rozhodující je skutkový stav, tedy to, zda jde o půdu zemědělsky obhospodařovanou nebo o půdu, která takto obdělávána byla, v současné době není, ale nadále má být. Zákonná právní úprava tedy zemědělský půdní fond vymezuje na základě věcných kritérií, a nikoli na základě evidence.

Z toho plyne jediný závěr: jestliže došlo na předmětném pozemku k postavení stavby "Závodu služeb M." před vydáním rozhodnutí o vyvlastnění, o čemž svědčí zejména rozhodnutí o vyčlenění pozemku ze zemědělského užívání z r. 1961, samotné rozhodnutí o vyvlastnění z r. 1965, jehož účelem bylo výslovné vyvlastnění pro účely užívání již provedené stavby, a stavební dokumentace, což v opravném prostředku namítají i žalobci, pak nejde o pozemek, který byl ke dni odnětí zemědělsky obhospodařován a užíván ve smyslu § 1 odst. 1 a § 30 zákona o půdě. Majetkový nárok žalobců proto nespadá pod režim zákona o půdě, a není tedy dána věcná působnost pozemkového úřadu o něm rozhodovat. Pak ovšem tento správní orgán nebyl oprávněn vydat napadené rozhodnutí. Bude na něm (uzavírá městský soud), aby za tohoto stavu vyvolal tzv. záporný kompetenční konflikt, naznačený již v nálezu Ústavního soudu.

Za tohoto stavu tedy podal pozemkový úřad návrh na rozhodnutí sporu o pravomoc, s nímž se obvodní soud ve svém vyjádření ztotožnil.

Žalobci ve vyjádření však proti tomu namítají, že závěr Městského soudu v Praze o tom, že předmětný pozemek již při odnětí vyvlastněním za účelem užívání stavby na něm zřízené pro československý stát - tehdejší národní podnik Stavoservis, o němž rozhodl odbor výstavby ONV v Praze 10 dne 21. 9. 1965 - nebyl zemědělsky obhospodařován, je nesprávný. Byl sice zastavěn dříve, než došlo k jeho vyvlastnění v r. 1965, což však nic nemění na tom, že k převzetí pozemku jako pozemku zemědělského bez právního důvodu došlo již v roce 1961; dne 27. 4. 1961 bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby na tomto pozemku, dne 10. 8. 1961 rozhodnutí o přípustnosti stavby a dne 17. 8. 1961 rozhodnutí NV hl. m. Prahy - odboru zemědělství, jímž byl pozemek vyčleněn ze zemědělského užívání s platností ode dne sklizně. Jen tato skutečnost je důležitá pro posouzení věcné příslušnosti, neboť i případy, kdy byla bez právního důvodu převzata nemovitost, která je zemědělským majetkem, a kdy se ten, kdo pozemek takto převzal, pochopitelně nemohl stát vlastníkem, se řídí režimem zákona o půdě. Žalobci proto navrhují, aby bylo rozhodnuto tak, že k řízení je věcně příslušný Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový úřad.

Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a soudem se zvláštní senát řídil následujícími úvahami:

Zákon o půdě byl přijat s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 - 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. Rozsah působnosti upravuje ustanovení § 1 zákona. Pokud jde o zemědělskou půdu, obsahuje § 1 odst. 1 písm. a) odkaz na § 1 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb., který vymezuje obsah pojmu zemědělského půdního fondu.

Z dosavadních skutkových zjištění plyne, že předmětný pozemek, vyvlastněný v r. 1965 za účelem užívání již provedené stavby, jež dosud trvá, nesplňuje podmínky citovaného ustanovení zákona č. 53/1966 Sb., ve znění zákona č. 75/1976 Sb., ale ani pozdějšího zákona č. 334/1992 Sb.; nejedná se tedy o pozemek definovaný v § 1 odst. 1 zákona o půdě. Nepřísluší proto ani pozemkovému úřadu rozhodovat podle § 9 odst. 4 zákona o půdě o vlastnictví oprávněných osob k pozemku, na který byl uplatněn nárok; tak by tomu bylo pouze za předpokladu, že by se jednalo o pozemek definovaný v § 1 odst. 1 zákona o půdě. Nárok žalobců je třeba posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž jsou povolány soudy, což je ostatně i v souladu s obsahem původně podané žaloby.

Z vyložených důvodů zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o nároku žalobců uvedeném v záhlaví přísluší soudu. Současně zvláštní senát zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, které výroku zvláštního senátu o řešení kompetenčního sporu protiřečí: bylo totiž založeno na nesprávné úvaze o tom, že povaha konkrétního pozemku pro účely zákona o půdě je určena tím, jak je pozemek zachycen v evidenci nemovitostí, ač z obsahu úpravy § 1 odst. 1 zákona o půdě plyne, že rozhodné je jeho věcné vymezení.