Brojí-li žalobce u soudu v občanském soudním řízení proti povinnosti zaplatit telekomunikační úhrady, je nezbytné nejprve uvážit, zda tato povinnost již byla předmětem řízení před správním orgánem. Jestliže se žalobce domáhá revize proběhlého správního řízení, musí tak učinit žalobou podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 1. 2003. Neproběhlo-li však takové správní řízení, musí soud především zkoumat, zda je vůbec dána jeho pravomoc.
Žalobce se žalobou napadlou dne 10. 8. 2001 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal určení, že není povinen zaplatit částku 2837,60 Kč za vyúčtované telekomunikační úhrady za období od 11/1996 do 11/1998. Podle žalobního tvrzení vyúčtoval žalovaný B) žalobci tyto částky, ačkoli mu týž žalovaný již dne 25. 10. 1996 zastavil provoz telefonní stanice a žalobce ji nemohl používat. Věcnou příslušnost obvodního soudu žalobce dovodil z § 102 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, v původním znění.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 27. 9. 2001 vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc po právní moci usnesení postoupil Městskému soudu v Praze. V odůvodnění uvedl, že žalobce se žalobou domáhal přezkoumání správního rozhodnutí, a dále, že k řízení o těchto žalobách jsou podle § 246 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, věcné příslušné krajské soudy.
Podáním doručeným dne 12. 12. 2002 se obrátil Městský soud v Praze (senát rozhodující věci správního soudnictví) na Vrchní soud v Praze s návrhem na rozhodnutí sporu o věcnou příslušnost, který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 9. Řízení u vrchního soudu nebylo do 31. 12. 2002 skončeno.
Dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Řízení poté převzal k dokončení zvláštní senát zřízený podle tohoto zákona, který spor posoudil jako spor o věcnou příslušnost vzniklý mezi soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení a soudem rozhodujícím ve správním soudnictví [§ 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb.].
Zvláštní senát vyslovil, že příslušný vydat rozhodnutí v této věci je soud v občanském soudním řízení; současně zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 9. 2001.
Z odůvodnění:
V návrhu na řešení kompetenčního sporu Městský soud v Praze vyslovil názor, že vzhledem ke znění § 102 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, v původním znění*) (dále též "zákon o telekomunikacích"), se žalobce svých práv může domáhat pouze pořadem práva podle obecných ustanovení občanského soudního řádu; soudem místně a věcně příslušným věc projednat a rozhodnout je Obvodní soud pro Prahu 3. Městský soud v Praze konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002.
K návrhu byly připojeny i správní a soudní spisy. Vyplynulo z nich:
Ministerstvo dopravy a spojů - Český telekomunikační úřad dne 29. 8. 1997 zamítlo námitky žalobce proti účtování ceny za používání stanice a ceny za pronájem telefonního přístroje za zúčtovací období 11/1996 - 3/1997 a rozhodlo o uložení pokuty SPT TELECOM, a.s., za neoprávněné vypojení telefonní stanice z provozu. Rozklad, který žalobce podal, ministr dopravy a spojů zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil svým rozhodnutím ze dne 12. 5. 1998.
Žalobce proti tomuto správnímu rozhodnutí podal žalobu, o níž rozhodoval Vrchní soud v Praze ve správním soudnictví. Ten svým rozsudkem ze dne 20. 10. 2000 napadené rozhodnutí v části zamítající rozklad a potvrzující rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 8. 1997 zrušil a věc v této části vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Český telekomunikační úřad, který po nabytí účinnosti zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně některých dalších zákonů, rozhoduje o všech dosud neskončených řízeních, však dne 1. 6. 2001 opětovně rozhodl, že odvolání (rozklad) žalobce se zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje.
Povinnost zaplatit telekomunikační úhrady za listopad 1996 až březen 1997 tedy byla předmětem správního řízení; jeho výsledkem je rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 1. 6. 2001, které žalobce v jeho podstatě žalobou napadá.
Kromě toho však o žalobcově povinnosti zaplatit telekomunikační úhrady za duben 1997 až listopad 1998 správní řízení vedeno nebylo (z předloženého správního spisu ani z žaloby tato skutečnost nevyplývá); žalobce se tedy domáhá určení, že není povinen za tato období platit telekomunikační úhrady, a poprvé tak činí v žalobě. Skutečnost, že žalobcovy námitky směřující proti vyúčtování telekomunikačních úhrad za zúčtovací období duben 1997 až listopad 1998 nebyly ve správním řízení projednány, k dotazu zvláštního senátu potvrdil i Český telekomunikační úřad, který by jinak byl příslušný o nich rozhodovat.
Podle dříve platného zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, a k němu vydaných prováděcích předpisů rozhodovaly správní úřady o povinnosti telefonního účastníka platit poplatky za telekomunikační služby ve správním řízení; jejich rozhodnutí podléhala přezkoumání soudu v tehdejším správním soudnictví (1992 - 2002), totiž v soudním řízení podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002. Správní soud pak mohl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení a zavázat správní úřad právním názorem správním soudem vysloveným.
Zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, byl s účinností od 1. 7. 2000 zrušen zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů. Pro rozsuzovanou věc pak bylo rozhodné přechodné ustanovení § 107 odst. 1 tohoto nového zákona: "(1) Pokud není uvedeno jinak, řídí se tímto zákonem i právní vztahy vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona."
Právní vztahy, o které tu jde, tedy sice vznikly za účinnosti starého zákona, ale od 1. 7. 2000 bylo nutno je posuzovat - s přihlédnutím k citovanému intertemporálnímu ustanovení nového zákona - podle práva nového. Tento nový zákon obsahoval ustanovení § 102 odst. 3, jehož smyslem byl návrat k zásadám prosincové ústavy z roku 1867 (čl. 15 základního zákona státního č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské); podrobně se k charakteru a k historii tohoto ustanovení vyslovila
judikatura
Vrchního soudu v Praze (srov. Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 698/2000).
Žalobce tedy - pokud jde o povinnost platit telefonní úhrady za období od listopadu 1996 do března 1997 - po datu 1. 7. 2000 (což je právě posuzovaný případ, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v červnu 2001) nemohl hájit své právo stejnou formou tak jako dosud, tedy správní žalobou proti rozhodnutí správního úřadu, ale - ve smyslu tehdy platného § 102 odst. 3 zákona o telekomunikacích - civilní žalobou proti tomu, kdo nárok uplatnil; to ostatně učinil, neboť žalobu podal u Obvodního soudu pro Prahu 9.
Jeho žalobu však tento soud postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému ve správním soudnictví; ten pak vyvolal spor o věcnou příslušnost, vzniklý mezi ním na straně jedné a soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení na straně druhé.
Je třeba předeslat, že obecné otázky řízení o kompetenčních sporech, formy rozhodování, stanovení okruhu účastníků atd. jsou upraveny zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, kterým byl také zřízen zvláštní senát. Ten rozhoduje podle skutkového a právního vztahu, který tu je v době jeho rozhodování.
Dále je nutno uvést, že s účinností od 1. 1. 2003 došlo k reformě správního soudnictví, kterou bylo mj. zcela nově upraveno řízení před obecnými soudy o všech soukromoprávních nárocích, o nichž rozhodovaly správní orgány (nová část pátá občanského soudního řádu, po novele provedené zákonem č. 151/2002 Sb.). Tato reforma se definitivně přiklonila k obnovení obecného principu, že všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu rozhodování ve věcech soukromého práva, může se ten, kdo s takovým rozhodnutím není spokojen, obrátit na soud, který nebude rozhodovat ve správním soudnictví o zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, ale v kontradiktorním sporu o věci samé, tj. v občanském soudním řízení (v tzv. pořadu práva). Citovaný zákon č. 151/2002 Sb. rovněž zrušil v § 102 zákona o telekomunikacích jeho odst. 3, který se s ohledem na novou obecnou právní úpravu stal nadbytečným.
Brojil-li tedy žalobce proti výsledku řízení o rozkladu, je nutno jeho žalobu v této části posoudit jako žalobu podle (nové) části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003. Proto zvláštní senát podle § 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. vyslovil, že rozhodovat o žalobě mířící proti povinnosti platit telekomunikační úhrady v období listopadu 1996 až března 1997 je příslušný soud v občanském soudním řízení.
Žalobce se ale svou žalobou bránil i povinnosti platit telekomunikační úhrady za další období (od dubna 1997 do listopadu 1998).
V této části především nemůže jít o žalobu, k jejímuž projednání by byl příslušný soud ve správním soudnictví, neboť v něm poskytují soudy podle § 2 soudního řádu správního ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví soudní řád správní. Pravomoc soudů ve správním soudnictví upravuje § 4 s. ř. s., podle něhož soudy ve správním soudnictví mj. jednají a rozhodují o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu, o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu a o kompetenčních žalobách, ve věcech volebních a ve věcech politických stran a politických hnutí.
Zjevně tedy Obvodní soud pro Prahu 9 věc Městskému soudu v Praze postoupil nesprávně, protože o věc správního soudnictví nejde; v této části se sám měl především zabývat charakterem vyúčtovaných telekomunikačních úhrad.
Telekomunikační úhrady vyúčtované v období 4/1997 - 11/1998 se skládaly z poplatku za používání hlavní telefonní stanice, poplatku za pronájem a údržbu telefonního přístroje a z částky požadované za zaslání upomínek. Fyzická nebo právnická osoba, které je poskytována veřejná telekomunikační služba a která je s jejím poskytovatelem ve smluvním vztahu (tj. účastník ve smyslu § 2 odst. 11 zákona o telekomunikacích), je povinna uhradit cenu ve výši ceny platné v době poskytnutí této služby, pokud zákon nestanoví jinak (§ 82 odst. 3 zákona o telekomunikacích, podle dříve platné právní úpravy § 8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb.).
Také tyto právní vztahy, třebaže vznikly za účinnosti starého zákona o telekomunikacích č. 110/1964 Sb., je třeba posuzovat podle zákona nového, a to s přihlédnutím k intertemporálnímu ustanovení § 107 odst. 1 nového zákona o telekomunikacích.
Podle § 95 bodu 1 písm. c) zákona o telekomunikacích rozhoduje obecně ve sporech, nestanoví-li zákon jinak, v rámci všeobecné působnosti Český telekomunikační úřad. Ten dále v oblasti telekomunikačních služeb rozhoduje o námitkách proti vyřízení reklamace vyúčtování cen za telekomunikační služby [§ 95 bod 8 písm. c) zákona o telekomunikacích] a rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění, vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb [§ 95 bod 8 písm. d) zákona o telekomunikacích], a to postupem podle § 102 zákona o telekomunikacích.
Soud v občanském soudním řízení se v této části bude muset zabývat charakterem námitek uplatněných v této části žaloby a v návaznosti na to shora citovanou právní úpravou. Připomíná se, že v této části nemůže jít o žalobu podle (nové) části páté občanského soudního řádu, neboť tu dosud není žádné rozhodnutí správního orgánu o sporu vyplývajícím z občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. Bude proto třeba uvážit i to, zda (ohledně telekomunikačních úhrad za období 4/1997 - 11/1998) je tu vůbec dána pravomoc soudu.
Zvláštnímu senátu nenáleží tuto úvahu předsevzít. Lze řešit jen ten kompetenční spor, který v tomto řízení vznikl, a lze jej řešit toliko mezi jeho stranami. Český telekomunikační úřad stranou tohoto kompetenčního sporu není, protože spor vznikl jen mezi soudem civilním a soudem ve správním soudnictví.
Proto tedy zvláštní senát vyslovil, že o žalobě musí rozhodovat soud, u něhož žaloba napadla, tedy soud činný v občanském soudním řízení. V důsledku toho pak zvláštní senát zrušil podle § 5 odst. 1 téhož zákona usnesení, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoli podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci.