Vydání 12/2005

Podáním ze dne 13. 9. 2004, doručeným zvláštnímu senátu dne 19. 9. 2004, se Okresní soud v Břeclavi domáhal rozhodnutí kladného kompetenčního sporu mezi soudem a orgánem moci výkonné. Uvedl, že jak on sám, tak i žalovaný Finanční úřad v Břeclavi mají za to, že k rozhodnutí o předmětné věci není dána pravomoc soudu dle § 7 o. s. ř. Žalobce totiž v tomto případě fakticky podává opravný prostředek proti rozhodnutí Finančního úřadu v Břeclavi o převodu poplatku na dani z přidané hodnoty na nedoplatek na daň z převodu nemovitostí, ačkoli jej označuje jako žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. Dle názoru Okresního soudu v Břeclavi je tedy dána pravomoc Finančního úřadu v Břeclavi a až poté, kdy budou vyčerpány všechny opravné prostředky v rámci správního řízení, žalobce může podat žalobu k soudu, která by však byla projednávána v rámci správního soudnictví. Okresní soud dále poukázal na to, že o věcné příslušnosti soudu rozhodoval Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 3. 2004, avšak z tohoto rozhodnutí není zřejmé, zda se tento soud zabýval i otázkou pravomoci soudu, neboť usnesení neobsahuje odůvodnění. Tímto usnesením Vrchního soudu v Olomouci je dle názoru Okresního soudu v Břeclavi splněna podmínka § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“): jak soud, tak i orgán moci výkonné si totiž osobují pravomoc vydat v uvedené věci rozhodnutí, a jedná se tedy o kladný kompetenční spor.

Přípisem zvláštního senátu ze dne 7. 4. 2005 byl Okresní soud v Břeclavi vyzván k upřesnění návrhu o přesné označení orgánu moci výkonné, který si osobuje pravomoc ve věci rozhodnout, a doložení, z čeho tato skutečnost vyplývá. Podáním ze dne 14. 4. 2005 okresní soud sdělil, že tímto orgánem je Finanční úřad v Břeclavi a tento jeho postoj vyplývá z jeho vyjádření ze dne 16. 9. 2003, v němž tento orgán mimo jiné uvádí, že vztah mezi žalobcem a žalovaným není občanskoprávním vztahem, a že tudíž není dána podle § 7 o. s. ř. pravomoc soudu.

Z předloženého spisu Okresního soudu v Břeclavi vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

Žalobou ze dne 25. 6. 2003, podanou téhož dne u Krajského soudu v Brně, se žalobce domáhal vydání rozsudku, resp. platebního rozkazu, že „(pozn.: Finanční úřad v Břeclavi) “. Žalobce uvedl, že na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2002, kterým byl prohlášen konkurs na majetek společnosti s ručením omezeným T., je správcem konkursní podstaty této společnosti. Žalovaný na základě svého rozhodnutí ze dne 24. 4. 2002 převedl dne 26. 3. 2002 přeplatek na dani z přidané hodnoty úpadce, vykázaný ke dni 18. 4. 2002, v částce 57 483 Kč a dne 16. 4. 2003 (zřejmě správně 2002) v částce 30 894 Kč na nedoplatek úpadce na dani z převodu nemovitostí. Jedním z účinků prohlášení konkursu je též skutečnost, že započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné [§ 17 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů]. Žalovaný porušil toto ustanovení zákona, když převedl, tedy započetl, přeplatek na dani z přidané hodnoty úpadce na jeho nedoplatek na dani z převodu nemovitostí, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Dle ustanovení § 451 a § 456 občanského zákoníku je ten, kdo se bezdůvodně obohatil, povinen vydat předmět bezdůvodného obohacení tomu, na jehož úkor byl získán.

Rozhodnutím Finančního úřadu v Břeclavi ze dne 24. 4. 2002 bylo vysloveno, že tento úřad převádí přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 18. 4. 2002 u správce daně v částce 57 483 Kč na úhradu nedoplatku na dani z převodu nemovitostí s tím, že dnem úhrady na nedoplatek je 26. 3. 2002, a v částce 30 894 Kč rovněž na daň z převodu nemovitostí s tím, že dnem úhrady na nedoplatek je 16. 4. 2002.

Usnesením ze dne 8. 9. 2003 Krajský soud v Brně vyzval žalobce i žalovaného, aby se vyjádřili k předložení věci nadřízenému vrchnímu soudu s tím, že krajský soud má za to, že není věcně příslušný (nejde o žádnou z věcí uvedených v § 9 odst. 2 a 3 o. s. ř., nejedná se o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, žalovaný není podnikatelem).

Žalobce ve vyjádření vyslovil s postupem dle § 104a odst. 2 o. s. ř. souhlas z důvodu nedostatku věcné příslušnosti krajského soudu.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 16. 9. 2003 zejména poukázal na to, že jeho rozhodnutí ze dne 24. 4. 2002 o přeplatku bylo vydáno na základě § 64 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“). Toto rozhodnutí nenapadl daňový subjekt (žalobce) řádným opravným prostředkem; je tedy pravomocné a vykonatelné. Žalobce nemůže využít ani možnost podání žaloby proti tomuto správnímu rozhodnutí, neboť nevyčerpal řádný opravný prostředek. Žalovaný je toho názoru, že vztah mezi žalobcem a žalovaným není občanskoprávním vztahem, a není tedy dána pravomoc okresního soudu. Uvedl, že „dojde-li k zahájení řízení u tohoto soudu, navrhne z tohoto důvodu žalovaný jeho zastavení“. Dle jeho názoru samotná žaloba po formální stránce obsahuje předepsané náležitosti, nelze ji považovat za neurčitou, a proto akceptuje předložení věci nadřízenému vrchnímu soudu.

Usnesením ze dne 29. 3. 2004 s poukazem na § 104a o. s. ř. Vrchní soud v Olomouci vyslovil, že k projednání a rozhodnutí této věci je příslušný okresní soud s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Břeclavi.

Zvláštní senát návrh odmítl.