Vydání 10/2005

Rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 1. 7. 1998, vydaným na základě § 36 odst. 2 písm. b) zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „zákon č. 248/1992 Sb.“), byla žalobci jako předsedovi představenstva akciové společnosti S. uložena pokuta podle § 37k zákona č. 248/1992 Sb. ve výši 100 000 Kč za porušení ustanovení § 17 odst. 1 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení musí být majetek investičního fondu uložený v cenných papírech tvořen výlučně tam specifikovanými veřejně obchodovatelnými cennými papíry. Žalobce v rozporu s tímto ustanovením odkoupil v průběhu roku 1996 do majetku společnosti S. celkem 14 směnek akciové společnosti P., které nejsou výše specifikovanými veřejně obchodovatelnými cennými papíry. Dále byla žalobci uložena pokuta též za porušení § 7 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., podle kterého používá investiční fond prostředky získané kolektivním investováním k nákupu cenných papírů, nemovitostí nebo je ukládá na zvláštní účet, ve spojení s § 31 odst. 2 a 3 téhož zákona, jehož se žalobce dopustil tím, že dne 31. 12. 1996 uzavřel za společnost S. mandátní smlouvu se společností s ručením omezeným R. o obhospodařování majetku společnosti S. a sjednal jednostrannou smluvní pokutu ve výši 10 000 000 Kč, přičemž k zajištění zaplacení této pokuty složil z prostředků společnosti S. jednorázovou kauci ve stejné výši.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž poukazoval zejména na skutečnost, že podle § 37k zákona č. 248/1992 Sb. v případě, že Komise pro cenné papíry, jakožto orgán státního dozoru pro kapitálový trh, zjistí při výkonu státního dozoru, že členové představenstva zaviněně závažně nebo opětovně porušují anebo porušovali své povinnosti, uloží jim pokutu podle stupně závažnosti takového porušení právní povinnosti a podle formy zavinění až do výše 100 000 Kč. Použitím slučovací spojky „a“ mezi stupněm závažnosti a formou zavinění je podle žalobce zcela jednoznačně stanoveno, že jde o kumulativní podmínku a při ukládání pokuty musí být přihlíženo k naplnění všech kritérií současně. Dále žalobce poukazoval na skutečnost, že se Komise pro cenné papíry před vydáním napadeného rozhodnutí dostatečně nezabývala prokázáním jednotlivých znaků rozhodných pro uložení pokuty podle § 37k zmíněného zákona, a dále jí vytýkal, že s ohledem zejména na formu jeho zavinění lze výši uložené pokuty pokládat za zjevně nepřiměřenou. Ve vztahu k druhému vytýkanému porušení zákona č. 248/1992 Sb., konkrétně ustanovení jeho § 7 odst. 2, jehož se podle žalované dopustil tím, že za společnost S. uzavřel mandátní smlouvu se společností R., pak žalobce v rozkladu především poukazoval na uplynutí prekluzivní lhůty, která brání uložení pokuty.

Rozhodnutím prezidia žalované ze dne 15. 11. 1999 bylo k rozkladu žalobce změněno rozhodnutí Komise pro cenné papíry podle § 59 odst. 2 správního řádu tak, že se žalobci jako předsedovi představenstva společnosti S. ukládá podle § 37k zákona č. 248/1992 Sb. pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení ustanovení § 17 odst. 1 téhož zákona. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí prezidia žalované lze zjistit, že změna výroku původního rozhodnutí je důsledkem zrušení bodu 2 výroku uvedeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně, k němuž orgán rozhodující o rozkladu přistoupil s ohledem na skutkovou nouzi ve vztahu k možnosti ověřit žalobcem vznesenou námitku, že správní řízení o uložení pokuty bylo zahájeno až po uplynutí prekluzivní jednoroční lhůty. Nedůvodnou však prezidium žalované shledalo tu část žalobcova rozkladu, která se týkala uložení pokuty za porušení ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb. V odůvodnění se poukazuje na to, že žalobce byl v době porušení uvedeného ustanovení předsedou tříčlenného představenstva společnosti S., jehož jediným akcionářem byla v té době společnost R. Společníky společnosti R. byli v roce 1996 společnost s ručením omezeným T. a společnost s ručením omezeným E., v nichž byl žalobce jediným společníkem. Třetím a posledním společníkem společnosti R. byl sám žalobce. Vzhledem k tomuto propojení byla tedy společnost S. v předmětné době subjektem, který byl ze strany žalobce plně ovládán. Prezidium žalované poukazuje na to, že žalobce nejednal s náležitou péčí, pokud svým jednáním umožnil nabýt do majetku investičního fondu směnky, ačkoliv z § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb. jasně plyne, že směnky do majetku investičního fondu nabývat nelze. Svým jednáním bez náležité péče způsobil nebezpečí snížení majetku společnosti S. o částku 6 559 610,30 Kč, přičemž jednal minimálně v nevědomé nedbalosti, a tedy zaviněně. Prezidium žalované poté zdůraznilo, že pokuta byla ponechána v maximální výši 100 000 Kč, neboť při rozhodování o její výši byl vzat v úvahu stupeň závažnosti porušení právní povinnosti a forma zavinění s tím, že stupeň závažnosti je zákonem vztahován k vlastní povinnosti, a nikoliv pouze k následkům tohoto jednání. Jednání žalobce, který peněžní prostředky investičního fondu použil v rozporu s § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., označil správní orgán za závažné porušení právní povinnosti, a to zejména vzhledem k výši protiprávně použitých prostředků. Připustil, že míra zavinění žalobce nedosáhla úmyslného jednání – jednalo se pouze o nedbalost – avšak v této souvislosti zdůraznil, že i za této situace je pokuta uložená v maximální výši adekvátní, neboť je třeba přihlédnout také k tomu, že žalobce nejednal s náležitou péčí, ačkoliv k tomu byl povinen.

Žalobce proti rozhodnutí o rozkladu brojil žalobou, neboť se domníval, že jím byl zkrácen na svých právech. Toto zkrácení spatřuje v porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1 a 2, § 34 odst. 1, 2, 5 a 6, § 35 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu ze strany správního orgánu I. stupně, ale i žalovaného, neboť ani ten se povinnostmi uloženými mu správním řádem v řízení neřídil a jeho rozhodnutí o rozkladu nesplňuje všechny náležitosti stanovené nejen správním řádem, ale i ustanovením § 37k zákona č. 248/1992 Sb., a je nepřezkoumatelné zejména v části týkající se výše uložené pokuty. Neobsahuje totiž uvedení konkrétních skutečností, z nichž by bylo možno zjistit, zda a jak byla vzata v úvahu hlediska v zákoně stanovená ve vztahu k výši uložené pokuty na samé horní hranici zákonné sazby, a to i vzdor konstatování žalované, že jde o jediné porušení zákona zaviněné jen nevědomou nedbalostí. Správnost svého postupu podle statutu fondu a možnost následného prodeje akcií žalobce dovozoval z obsahu jednání na Ministerstvu zemědělství a Fondu národního majetku. Vzdor počátečnímu nadějnému přístupu pracovníků uvedeného ministerstva k vyřízení věci se později jejich postoj změnil. Postoj investičního fondu vycházel z tehdy platného statutu fondu, který zahrnoval pomoc společnosti S. při rozvoji společností v regionu „Slovácko“, a vycházel i z názoru, že cenným papírem je podle § 1 odst. 1 písm. g) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, i směnka vystavená podle zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., která je veřejně nabízena k prodeji. Žalobce přiznal, že nejen on, ale i celé představenstvo společnosti S. zcela přehlédlo skutečnost, že směnka, aby mohla být považována za veřejně obchodovatelný cenný papír, musí obsahovat i údaj o povolení podle § 72 odst. 2 zákona o cenných papírech. V době nákupu směnek žalobce jednal v nevědomé nedbalosti a vzniklý následek se dodatečně pokoušel v mezích zákona napravit. Představenstvo společnosti S. proto konzultovalo svůj další postup s pracovníky Ministerstva financí – úřadu pro cenné papíry a na základě této konzultace byla dne 21. 7. 1997 uzavřena a podepsána smlouva o postoupení pohledávky tvořené předmětnými směnkami na společnost R., přičemž stejnopis smlouvy byl Komisi pro cenné papíry předán před vydáním rozhodnutí, jež bylo později napadeno rozkladem. Žalobce vyslovuje přesvědčení, že i přes počáteční formální pochybení jednáním v nevědomé nedbalosti on i ostatní členové představenstva učinili všechny v úvahu přicházející kroky k záchraně majetku společnosti S. a k zajištění maximální návratnosti vynaložených prostředků. Proto žalobce setrvává na svém přesvědčení, že v době, kdy bylo opatření k nápravě činěno, postupoval on i další členové představenstva s řádnou péčí, kterou bylo za dané situace možno na něm požadovat. Je dále přesvědčen i o tom, že při ukládání výše pokuty mělo být přihlédnuto k tomu, že společně s ostatními členy představenstva nevyčkával, až bude k nápravě vyzván, ale opatření činil z vlastní iniciativy.

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odůvodnila svůj postup a úvahy, jimiž byla vedena při rozhodování o rozkladu proti rozhodnutí o uložení pokuty žalobci. Na svém názoru setrvala a neshledala důvod, pro který by vydané rozhodnutí odporovalo zákonu. Zdůraznila ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., které podává výčet cenných papírů, jež smí investiční fond do svého majetku nabývat. Směnka v tomto výčtu obsažena není, a do majetku investičního fondu ji tudíž nelze vůbec nabývat bez ohledu na to, zda je či není veřejně obchodovatelná.

Nejvyšší správní soud, který věc převzal podle § 132 s. ř. s. k dokončení řízení, nařídil ve věci jednání, při němž zástupce žalobce s ohledem na novou právní úpravu danou ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s. učinil alternativní návrh na přiměřené snížení výše pokuty, pokud nebude vyhověno primárnímu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí vůbec. Poukazoval v tomto směru na tu část žaloby, kde již na nepřiměřenost výše uložené pokuty upozornil, avšak tehdejší právní úprava mu neumožňovala podat návrh na případné snížení uloženého správního trestu.

Nejvyšší správní soud neshledal důvodným žalobní návrh na zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost. Důvodným však shledal žalobcův návrh na snížení uložené sankce podle § 78 odst. 2 s. ř. s.; pokutu uloženou žalobci ve výši 100 000 Kč proto snížil a uložil ji ve výši 30 000 Kč.