Vydání 3/2005

S právním názorem žalobce se soud nemohl ztotožnit. Předně je nutné zdůraznit, že institut "neplatnosti" je užíván v právu soukromém a nelze jej aplikovat při hodnocení rozhodnutí správních orgánů jako vrchnostenských aktů veřejné správy. Ve správním právu na rozdíl od jiných právních odvětví je třeba rozlišovat a aplikovat jen existenci (bezvadného nebo vadného) správního aktu nebo jeho neexistenci. Platnost a neplatnost právního aktu lze rozlišovat a aplikovat totiž pouze v těchto jiných právních odvětvích, tedy zejména v právu občanském. Proto žalobcovo tvrzení o neplatnosti kolaudačního rozhodnutí, které je nepochybně správním aktem patřícím do správního práva, lze posoudit jen z hlediska existence či neexistence tohoto správního aktu. Žalobcem uvedené žalobní body však neobsahovaly takové námitky, ze kterých by soud mohl vyvodit závěr o neexistenci kolaudačního rozhodnutí týkajícího se uvedené stavby. Tyto žalobní body obsahovaly jen námitky týkající se žalobcem tvrzených vad tohoto rozhodnutí, které samy o sobě nemohly vést k závěru o jeho neexistenci.

Je nepochybné, že správní orgán může vydat rozhodnutí jen tehdy, jestliže dosud neexistuje. Neexistence rozhodnutí znamená, že buď dosud v určité formě (písemné či ústní) nebylo vydáno, anebo vydáno bylo, ale trpí takovými těžkými vadami, které měly za následek jeho nicotnost (tj. neexistenci, nulitu). Pokud z uvedených důvodů nelze považovat rozhodnutí za neexistující, čili je prokázáno, že rozhodnutí správního orgánu vydáno bylo a netrpí takovými těžkými vadami, které by mohly způsobit jeho nicotnost, brání překážka (překážka věci rozhodnuté) dalšímu rozhodnutí ve stejné věci. Proto i kolaudační rozhodnutí jako správní rozhodnutí nemůže být vydáno v případě, že již existuje. Z toho logicky vyplývá závěr, že kolaudační rozhodnutí může být vydáno jen tehdy, pokud neexistuje. A za takové neexistující kolaudační rozhodnutí lze považovat buď jen takové, které nebylo buď vůbec vydáno, tj. žádný správní orgán či jiný subjekt rozhodnutí nevydal (což znamená, že toto rozhodnutí v zákonem požadované formě nebylo vůbec vydáno), anebo již vydáno bylo, avšak vykazuje tak těžké vady, že ty mají za následek jeho nicotnost (tj. nulitu, neexistenci). Jak v době vydání rozhodnutí Okresní národní výbor v Ústí nad Orlicí, tak i v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyla definice nicotnosti v platných a účinných právních předpisech vymezena (v ustanovení § 77 zákona č. 500/2004 Sb. je sice nicotnost rozhodnutí správního orgánu obsažena, ale tento právní předpis nabývá účinnosti až dnem 1. 1. 2006). Podle právní teorie nicotnost správního aktu způsobuje například nedostatek pravomoci správního orgánu, absolutní neexistence právního podkladu, těžké vady příslušnosti správního orgánu, absolutní nedostatek formy rozhodnutí, absolutní omyl v osobě adresáta, neurčitost či nesmyslnost rozhodnutí, neexistence vůle správního orgánu. Jiné vady správního rozhodnutí mohou mít za následek nikoliv jeho nicotnost, ale jen nezákonnost nebo věcnou nesprávnost správního rozhodnutí.

Ze správního spisu soud zjistil, že podle sdělení Obecního úřadu C. ze dne 15. 1. 2004 je v archivu tohoto obecního úřadu založen originál rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 6. 1975. Z tohoto rozhodnutí, vyžádaného soudem a založeného ve spisu, soud zjistil následující skutečnosti.

Bývalý Okresní národní výbor v Ústí nad Orlicí, odbor výstavby a územního plánování, vydal dne 27. 6. 1975 rozhodnutí, kterým povolil k trvalému užívání dnem 27. června 1975 stavbu označenou jako stavbu "šesti bytových jednotek pro Státní statek L. v C.". Toto rozhodnutí bylo adresováno Okresnímu výstavbovému družstvu v Ústí nad Orlicí a bylo vydáno podle ustanovení části čtvrté vládního nařízení č. 8/1956 Sb., o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich užívání a o povolení k jejich uvedení do trvalého provozu (užívání), a dále podle vyhlášky č. 243/1957 Ú.l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k tomuto vládnímu nařízení, a to na základě kolaudačního zápisu ze dne 18. 12. 1974 a zároveň na základě žádosti uvedeného adresáta, tj. Okresního výstavbového bytového družstva v Ústí nad Orlicí, rovněž ze dne 18. 12. 1974. Rozhodnutí je podepsáno vedoucím odboru výstavby a územního plánování bývalého Okresního národního výboru v Ústí nad Orlicí Jaromírem M. a je na něm otisk kulatého úředního razítka tohoto správního orgánu. Soud proto dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno v písemné formě.

Z části čtvrté vládního nařízení č. 8/1956 Sb. a z vyhlášky č. 243/1957 Ú.l., podle nichž bylo rozhodnutí vydáno, vyplývá, že jeho předmětem bylo vydání povolení k trvalému užívání stavby v povolovacím řízení. Přestože citované právní předpisy, které v době jeho vydání platily, nepoužívaly přímo pojem "kolaudační rozhodnutí" a "kolaudační řízení", protože tyto pojmy byly zavedeny až zákonem č. 50/1976 Sb., stavebním zákonem, jenž oba zmíněné právní předpisy zrušil, je možné hodnotit toto povolení a povolovací řízení jako kolaudační rozhodnutí a kolaudační řízení, protože jejich význam a účel je v podstatě shodný. Ostatně pojem "" se v době vydání kolaudačního rozhodnutí též používal, což vyplývá i z uvedení pojmu "kolaudační zápis" v něm obsaženého. Proto žalovaný v napadeném rozhodnutí nepochybil, když tento pojem uváděl.

Protože kolaudační rozhodnutí bylo vydáno, a existuje tak v zákonem požadované písemné formě, zabýval se dále soud tím, zda byly splněny další předpoklady jeho existence, a za tím účelem zjišťoval, zda rozhodnutí nelze považovat za nicotné.

Ze samotného kolaudačního rozhodnutí závěr o nicotnosti nevyplynul. Rovněž žalobní body neobsahovaly takové skutečnosti, ze kterých by soud mohl vyvodit závěr o existenci takových těžkých vad kolaudačního rozhodnutí, které by mohly mít za následek jeho nicotnost. Žalobce se zmýlil, když tvrdil, že Okresní národní výbor v Ústí nad Orlicí překročil a porušil při vydání kolaudačního rozhodnutí svou pravomoc, když vydal toto rozhodnutí na nedokončenou stavbu nepřevzatou investorem. O takové překročení by se jednalo jen v případě, když by tento správní orgán podle předpisů platných v době vydání rozhodnutí nebyl vůbec ze zákona vybaven mocí je vydat. Pod pojem "pravomoc" je na rozdíl od názoru žalobce nutné v daném případě zahrnout jen generické označení orgánu oprávněného o věci rozhodnout, nikoliv však jiné další skutečnosti související s vydáním rozhodnutí, tj. v daném případě nedokončení stavby či její nepřevzetí investorem. Okresní národní výbor v Ústí nad Orlicí, odbor výstavby a územního plánování, však oprávněným správním orgánem vydat zmíněné rozhodnutí rozhodně byl, přičemž toto oprávnění bylo obsaženo v ustanovení § 26 vládního nařízení č. 8/1956 Sb., o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich užívání a o povolení k jejich uvedení do trvalého provozu (užívání).

Rovněž označení "koncept" samo o sobě ještě neznamená, že rozhodnutí lze považovat za nicotné. Navíc ve spisu je založen originál zmíněného rozhodnutí, předloženého v průběhu řízení Obecním úřadem C., který toto označení neobsahuje.

Další žalobní námitky poukazující na nepřevzetí stavby investorem, na nedokončení stavby, na nesprávné vymezení účastníků kolaudačního řízení, na nesprávné označení zápisu ze dne 18. 12. 1975, na neúčast stavebního úřadu na jednání dne 18. 12. 1975, při němž byl pořízen zápis o kolaudačním řízení, a na porušení ustanovení § 3 a § 10 vládního nařízení č. 8/1956 Sb. se již netýkají nicotnosti tohoto rozhodnutí, ale zahrnují tvrzení o jeho nezákonnosti. Tyto žalobcem tvrzené vady však nicotnost kolaudačního rozhodnutí způsobit nemohly. Pokud podle právní úpravy platné v době vydání rozhodnutí způsobily tyto tvrzené vady nezákonnost tohoto rozhodnutí, nemohl se žalobce domáhat jeho přezkoumání v tomto soudním řízení. Je totiž nutné vycházet z principu správnosti správního aktu, podle kterého se na správní akt (a tedy i na zmíněné kolaudační rozhodnutí) hledí jako na bezvadný akt, pokud není zákonem stanoveným postupem shledán opak. Tento zákonný postup ale zahrnuje zákonem stanovené předpoklady, a ty v případě žalobních námitek zpochybňujících zákonnost kolaudačního rozhodnutí splněny nebyly. K těmto předpokladům mimo jiné patří žalobní legitimace, jež u žalobce být dána nemůže, protože nebyl účastníkem řízení, v němž bylo kolaudační rozhodnutí vydáno, ale ani tímto rozhodnutím nebyla založena, změněna, zrušena nebo závazně určena jeho práva nebo povinnosti, přičemž žalobce nebyl tímto rozhodnutím na svých právech zkrácen (§ 65 s. ř. s.). S přihlédnutím k principům právní jistoty, správnosti správních aktů a ochrany dobré víry ochraňujících práva v dobré víře nabytá účastníky správního řízení, v němž bylo kolaudační rozhodnutí vydáno, nelze již s odstupem téměř 30 let od vydání rozhodnutí posuzovat jeho věcnou správnost a zákonnost či jinak zpochybňovat jeho závaznost. V takovém případě by bylo možné kdykoliv, tj. třeba i po 100 či více letech od vydání správního rozhodnutí, napadat soudní cestou zákonnost rozhodnutí, což soud považuje z důvodu dodržení zmíněných principů za nepřijatelné. Je nutné zdůraznit, že především aplikace principu právní jistoty může vést k závěru o existenci právního státu. Za tímto účelem je třeba chránit práva přímých účastníků řízení v nich nabytá více než práva rozhodnutím dotčených osob. A to tím spíše, když žalobce jako jiná osoba než účastník řízení, v němž bylo kolaudační rozhodnutí vydáno, zpochybňuje toto rozhodnutí téměř po 30 letech.

Protože soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nemohl vyslovit závěr o neexistenci kolaudačního rozhodnutí, dospěl k závěru, že vzhledem k existujícímu kolaudačnímu rozhodnutí brání překážka (překážka věci rozhodnuté) vydání dalšího, nového kolaudačního rozhodnutí. Z těchto důvodů správní orgán prvního stupně nepochybil, když návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí zamítl, a žalovaný po právu rozhodl, když toto rozhodnutí potvrdil a zamítl odvolání žalobce. Proto žalobu, a to i bez nutnosti provádění žalobcem navrhovaného místního šetření a navrhovaných důkazů, jež směřovaly k nepřípustnému přezkoumání zákonnosti kolaudačního rozhodnutí, musel soud zamítnout jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).