Vydání 8/2010

Katastrální úřad pro Vysočinu, katastrální pracoviště Pelhřimov, rozhodnutím ze dne 13. 10. 2004 nevyhověl žalobci, který se domáhal opravy na listu vlastnictví. Nebylo zde totiž zapsáno zástavní právo za pohledávání nezletilého Ladislava S. v částce 10 000 Kčs, ačkoliv bylo řádně vloženo na základě smlouvy postupní ze dne 4. 12. 1948.

Proti rozhodnutí se žalobce odvolal. Žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne 18. 2. 2005 zamítl. V odůvodnění uvedl, že zřejmým omylem při vedení katastru, který je důvodem k provedení opravy, je jen takové pochybení pracovníka provádějícího zápis do katastru, ke kterému došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti byl tento zápis proveden. Nepřevzetí zápisu v pozemkové knize při komplexním zakládání evidence nemovitostí v roce 1983 nemůže být po téměř 60 letech důkazem zřejmého omylu, neboť zápisy v pozemkových knihách bylo možno použít při zakládání této evidence pouze podpůrně. Na tom nic nemění ani neexistence dokladu o provedeném šetření skutečného stavu orgány geodézie.

Proti rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 30. 5. 2007 rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu vyložil žalovaný pojem „zřejmý omyl“ nepřiměřeně zužujícím způsobem v rozporu se smyslem a účelem zákona, v důsledku čehož žalovaný rezignoval na zjištění skutkového stavu věci. Současně katastrální úřad porušil § 32 odst. 2 správního řádu z roku 1967, když nedal žalobci možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k dosud shromážděným podkladům.

Rozsudek napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností, v níž mimo jiné uvedl, že podle platné právní úpravy není důvodem k opravě údajů v katastru pouze chyba vyplývající z porovnání evidovaného údaje v katastru s údaji v listině, která byla podkladem k zápisu, ale především chyba, která je důsledkem vadného postupu příslušných pracovníků provádějících zápis do katastrálního operátu, resp. do operátu evidence nemovitostí jako jeho právního předchůdce. Je tedy především třeba zjistit, zda postup příslušného orgánu při zápisu byl v souladu s tehdy platnými právními předpisy upravujícími zápis do příslušné pozemkové evidence. Stěžovatel se v kasační stížnosti dále zabýval tzv. komplexním zakládáním evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. Zápisy ve veřejných knihách byly pro tvorbu evidence nemovitostí využity tak, že orgány geodézie byly povinny zapsat do evidence nemovitostí toho, kdo byl podle výsledků šetření oprávněným nebo povinným. Tehdejší orgány geodézie byly nadány oprávněním posuzovat, zda právní vztah evidovaný v pozemkové knize je v souladu se skutečným stavem. O výsledku šetření se nevyhotovoval žádný doklad, ale výsledek šetření byl přímo zapsán do výkazu změn, spočíval tedy ve vlastním převzetí či nepřevzetí určitého údaje či zápisu údaje nového, odlišného od údajů v pozemkové knize. Výsledný zápis měl být potvrzen jednak podpisem vlastníka či jiné oprávněné osoby v posledním sloupci výkazu změn, eventuálně doložen příslušnou listinou založenou ve sbírce listin. Z praxe je však známo, že tyto podpisy, či poznámky o jejich odmítnutí nebyly důsledně vyžadovány a rovněž příslušné listiny nebyly důsledně do sbírky listin zakládány. To však nic nemění na tom, že výsledkem šetření orgánů geodézie byl příslušný zápis ve výkazu změn, tj. v daném případě zápis vlastnického práva bez jeho omezení právem zástavním. Nelze-li jednoznačně prokázat, že tehdejší orgán geodézie v případě zástavního práva žádné šetření o jeho trvání neprovedl, a dopustil se tudíž porušení právních předpisů upravujících zápis údajů o nemovitostech, nelze ani rozhodnout, že sou- časný nedostatek zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí je takovou chybou, která je zřejmým omylem při vedení katastru ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2006, čj. 59 Ca 94/2005-34, č. 1246/2007 Sb. NSS. Podle stěžovatele musí být zjištění skutkových okolností vždy podřízeno předmětu probíhajícího řízení; v daném případě jde o takové skutečnosti, které prokazují, zda při komplexním zakládání evidence nemovitostí došlo ke zřejmému omylu či nikoliv. Takovým omylem by sice mohlo být opomenutí vyšetřit trvání zástavního práva v roce 1983, avšak nedostatek důkazu, tj. založení příslušných listin ve sbírce listin, toto opomenutí neprokazuje a není ani důkazem, že zástavní právo v době komplexního zakládání evidence nemovitostí již neexistovalo. Tento stav nemůže tudíž podle žalovaného vést k závěru o neúplném zápisu v evidenci nemovitostí, který je třeba doplnit ve smyslu § 7 katastrálního zákona, a nemůže být ani důvodem k postupu, kterým by katastrální úřad nahrazoval údajně chybějící šetření (zjišťoval, zda zástavní právo nadále trvá, bylo změněno, či zaniklo), neboť by tak překročil meze své zákonné pravomoci. Řízením o opravě chyby totiž nelze řešit spory o existenci a obsah věcného práva k nemovitosti, k čemuž stěžovatel odkazuje na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem publikovaný pod č. 1246/2007 Sb. NSS.

Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že žalovaný vykládá § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona nepřiměřeně zužujícím způsobem. Za zřejmý omyl žalobce považuje skutečnost, že články I a IV smlouvy postupní ze dne 4. 12. 1948, založené do sbírky listin pozemkové knihy, byly do katastru nemovitostí promítnuty, zatímco články II a X pojednávající o zástavním právu promítnuty nebyly. Poukazování na „praxi správních orgánů na úseku katastru nemovitostí“, kdy příslušné listiny nebyly při komplexním zakládání evidence nemovitostí důsledně vyžadovány a do sbírky listin zakládány, svědčí spíše o tom, že žalovaný si je vadného postupu pracovníků při vedení a obnově katastru vědom. Poukazování žalovaného na výsledek šetření orgánů geodézie při komplexním zakládání evidence nemovitostí (zápis ve výkazu změn) a zároveň konstatování, že takové šetření vůbec nemuselo proběhnout, je ve své podstatě kontradiktorní.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.