Vydání 8/2013

(...) Předmětem sporu je tedy toliko otázka, zda v případě, kdy je katastrálnímu úřadu doručen návrh na provedení záznamu vlastnického práva, je úřad povinen takový záznam provést, a to bez ohledu na skutečnost, že předcházející návrh či návrhy na zápis do katastru nemovitostí, týkající se shodné nemovitosti, nejsou dosud s definitivní platností vyřešeny.

Úvodem je nutno připomenout, že jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu jasně stanovila, že na provedení záznamu se nevztahuje správní řád z roku 1967, který se naopak vztahuje na řízení o povolení vkladu. Tak např. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 2191/2005 konstatoval: "" Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 315/98, či v usnesení ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 43/99, uvedl, že "[o zápisech] "

Nejvyšší správní soud považuje za vhodné doplnit, že uvedená vycházela jednak z již neúčinného správního řádu z roku 1967 a dále z § 8 zákona o zápisech ve znění účinném do 31. 12. 2011, kdy uvedené ustanovení neobsahovalo povinnost katastrálního úřadu posoudit návaznost předložené listiny na předcházející zápisy.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném usnesení čj. 7 Aps 3/2008-98 posuzoval povahu úkonu katastrálního úřadu při provádění záznamu do katastru nemovitostí za účinnosti správního řádu z roku 2004. Ztotožnil se se závěrem, dle kterého historický zákonodárce zjevně neměl v úmyslu podrobit provedení či neprovedení záznamu proceduře běžného správního řízení, jaké probíhá ve věcech vkladů. Dospěl však k závěru, že úkony katastrálního úřadu podle § 7 a § 8 zákona o zápisech lze označit za tzv. jiné úkony podle § 158 odst. 1 správního řádu z roku 2004.

Jinými slovy aplikace správního řádu z roku 2004 na postup dle § 7 a § 8 zákona o zápisech vyloučena není. Z § 158 odst. 1 ve spojení s § 177 odst. 2 a § 180 odst. 2 správního řádu z roku 2004 vyplývá, že obecný procesní základ pro postupy správních orgánů při provádění těchto jiných úkonů vyplývá z ustanovení části čtvrté správního řádu z roku 2004, včetně ustanovení části druhé a třetí, na něž je odkazováno v § 154 uvedeného zákona.

Městský soud tedy na jedné straně správně dovodil, že správní řízení v projednávané věci neběží, a žádné usnesení o přerušení řízení o provedení záznamu tak nepřipadá v úvahu. Na druhé straně však také zcela správně dovodil, že lhůta pro provedení záznamu nemůže katastrálnímu úřadu běžet po dobu trvání překážky v podobě předcházejícího návrhu, tj. po dobu vyznačení plomby na příslušném listu vlastnictví, a to za přiměřené aplikace § 145 odst. 2 správního řádu z roku 2004.

Katastrální úřad je - za předpokladu, že jsou splněny zákonem předepsané podmínky pro provedení záznamu - povinen záznam jako faktický úkon spočívající v zanesení určitého údaje do katastru nemovitostí provést, a nesmí tedy záznam neprovést a vrátit listinu, jež má být podkladem provedení záznamu. Neučiní-li to, co mu zákon ukládá, ačkoli jsou podmínky k tomu splněny, pak postupuje protiprávně a zasahuje do práv a povinností toho, kdo se záznamu domáhá, případně i dalších osob, které mají veřejné subjektivní právo na to, aby jejich soukromá práva či soukromé povinnosti vztahující se k nemovitostem byly stanoveným způsobem za splnění předepsaných podmínek zaznamenány v katastru nemovitostí.

Zákonným předpokladem pro provedení záznamu je dle § 8 zákona o zápisech jednak to, že předložená listina nevykazuje chyby v psaní nebo počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti, a dále její návaznost na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí. Pokud jsou tedy splněny uvedené předpoklady, katastrální úřad je povinen záznam provést; vykazuje-li naopak předložená listina uvedené nedostatky či nenavazuje-li na dosavadní zápisy, katastrální úřad vrátí listinu navrhovateli. Zdejší soud připomíná, že katastrální úřad je oprávněn listinu, na základě níž má být proveden záznam, zkoumat jen z hlediska vymezeného v § 8 uvedeného zákona.

Výše uvedené musí katastrální úřad skutečně učinit v 30denní lhůtě, stanovené v § 5 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon). Tato lhůta se však uplatní pouze za předpokladu, že katastrální úřad může zákonem stanovené předpoklady pro provedení záznamu posoudit. V opačném případě, tj. brání-li posouzení předložené listiny zákonem stanovená překážka, nemůže katastrální úřad objektivně konat, tj. ani nemůže provést záznam, ani nemůže navrhovateli vrátit předložené listiny. Námitka stěžovatele, dle které by v zákoně muselo být výslovné ustanovení o přerušení uvedené lhůty, proto není důvodná.

Za zákonem stanovenou překážku považuje zdejší soud nemožnost žalovaného dostát své povinnosti posoudit předloženou listinu z hlediska její návaznosti na předcházející zápisy, a to pro existenci nevyřízených (zaplombovaných) přednostních návrhů na zápis do katastru nemovitostí.

Uvedená povinnost byla do zákona o zápisech zakotvena zákonem č. 349/2011 Sb., a to z podnětu veřejného ochránce práv. V důvodové zprávě se k této povinnosti mimo jiné uvádí: "[...] " Dále je zde uvedeno, že "[z]"

Výše uvedené problémy mohou samozřejmě nastat i v případě záznamu učiněného na základě jakékoliv jiné listiny osvědčující vlastnické právo určité osoby, pokud tato na předcházející záznamy nenavazuje.

V projednávané věci je nesporné, že na LV č. 460 pro k. ú. Nové Město je jako většinový spoluvlastník budovy č. p. 2074 na pozemku p. č. 31/2 (jehož spoluvlastnický podíl činí 7/8) a většinový spoluvlastník pozemku p. č. 31/2 (jehož spoluvlastnický podíl činí 7/8) v katastru nemovitostí zapsán právní předchůdce stěžovatele - společnost G. E. N., a.s. Dále je nesporné, že ke dni podání návrhu na záznam bylo k předmětným nemovitostem (tj. jak pozemku, vedenému jako p. č. 31/2, tak k budově č. p. 2074, která se nachází na pozemku vedeném jako p. č. 31/2) vyznačeno šest plomb upozorňujících na řízení o šesti návrzích na zápis vkladem, záznamem či poznámkou, které mají vůči návrhu stěžovatele podanému dne 25. 5. 2012 přednostní pořadí. V souladu s § 12 zákona o zápisech se pořadí zápisů v katastru řídí, pokud zákon nestanoví jinak, dobou, ve které návrh na zápis do katastru byl doručen katastrálnímu úřadu. Existují-li tedy návrhy s přednostním pořadím, katastrální úřad musí nejprve posoudit tyto návrhy a to za použití přiměřené aplikace § 145 odst. 2 správního řádu z roku 2004 ve smyslu § 158 odst. 1 ve spojení s § 180 odst. 2 téhož zákona.

Pokud pak jde o návrh na záznam vlastnického práva k budově č. p. 2074, zdejší soud ze spisu ověřil, že dne 1. 2. 2006 byl katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad vlastnického práva na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tento návrh na vklad vlastnického práva JUDr. Jany V. k 7/8 domu č. p. 2074 na pozemku p. č. 31/2 v k. ú. Nové Město byl rozhodnutím ze dne 29. 11. 2011 zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba podle části páté občanského soudního řádu, o které vede řízení městský soud (sp. zn. 33 C 7/2011). Vázán § 87 odst. 1 s. ř. s., dle kterého Nejvyšší správní soud rozhoduje podle skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, zdejší soud zjistil, že městský soud ve shora uvedené věci ke dni vydání tohoto rozhodnutí nerozhodl.

Zapsal-li by tedy žalovaný jako vlastníka 7/8 domu č. p. 2074 na pozemku p. č. 31/2, jakož i vlastníka 7/8 pozemku vedeného jako p. č. 31/2, stěžovatele, aniž by vyčkal rozhodnutí soudu o předcházejícím návrhu na zápis a aniž by posoudil veškeré ostatní návrhy na zápis, které mají vůči stěžovatelovu návrhu na zápis záznamem přednostní právo, porušil by jak § 8, tak § 12 zákona o zápisech.

Takový zápis by byl navíc předčasný, neboť pokud by kterýkoliv z přednostních, protichůdných návrhů byl do katastru nemovitostí ke dni jeho podání skutečně následně zapsán, nemohl by být naopak zapsán záznam navrhovaný stěžovatelem, a to právě pro nesplnění podmínky stanovené v § 8 zákona o zápisech.

Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaný nezákonného zásahu nedopustil. Uplatnění zásady priority návrhů, která se vztahuje dle § 12 zákona o zápisech i na záznam, jakož i povinnost zkoumat návaznost katastru předkládaných listin na předcházející zápisy, není dogmatickým výkladem. Uplatnění této zásady naopak napomáhá k posílení základní funkce katastru, kterou je poskytování informací sloužících k ochraně práv k nemovitostem [§ 1 odst. 3 písm. a) katastrálního zákona]. Informace ze zápisu v katastru nemovitostí může ve společenských a právních vztazích splnit očekávaný význam jedině tehdy, je-li nadána pravdivostí. Neobsahuje-li katastr nemovitostí údaje, jež by bylo možno takto označit, právní subjekty jsou při jednání s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny neodůvodněnému riziku.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, pokud žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s § 110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.