Vydání 7/2011

(...) V daném případě je podstatou sporu posouzení, zda výmaz zástavního práva k budovám na parcelách v k. ú. Trmice na základě návrhu zúčastněné osoby společnosti Euroform doloženého pravomocnými rozsudky městského a vrchního soudu o neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 26. 2. 1992, byl zřejmým omylem při vedení katastru a zda jej lze napravit cestou opravy chyby v katastrálním operátu dle § 8 katastrálního zákona. Napadená rozhodnutí totiž stojí na tom, že předložené rozsudky byly listinami způsobilými pro výmaz zástavního práva. (...)

Co je chyba vzniklá zřejmým omylem při vedení katastru zákon nestanoví. Jak uvádí doktrína, může to být chybný přepis údajů z listin do písemného operátu katastru, chybný zákres do katastrální mapy v rozporu s měřičskými podklady, zápis na základě listiny, která zcela zřejmě nic neprokazuje a na základě které neměl být zápis nikdy učiněn. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, čj. 1 As 40/2007 – 103, č. 2098/2010 Sb.NSS, uvedl, že „[n]eurčitý pojem „zřejmý omyl“ obsažený v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 334/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), je třeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností ( facti – zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak omyl právní ( – např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečností na základě listitny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Omyl je přitom charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru, či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor se skutečným stavem napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního operátu).

Zda se v daném případě jednalo o zřejmý omyl při vedení katastru spočívající ve výmazu zástavního práva záznamem na podkladě listin, které zřejmě neměly být podkladem pro takový postup katastrálního úřadu, je třeba posoudit s ohledem na příslušná ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. a prováděcí vyhlášky účinné v době, kdy katastrální úřad výmaz zástavního práva provedl. Podle § 7 odst. 1 věty prvé zákona č. 265/1992 Sb. „[p]ráva uvedená v § 1 (tedy i právo zástavní), která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem (...) údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru“. Podle § 36 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb. (účinné v době, kdy katastrální úřad výmaz zástavního práva provedl) „[z]áznamem se do katastru zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy k nemovitostem, a) předložených příslušnými státními orgány přímo k zápisu do katastru, nebo b) přiložených k ohlášení vlastníka či jiného oprávněného“. Podle odstavce 2 písm. c) citovaného ustanovení „[l]istinou, která podle zvláštních předpisů potvrzuje právní vztahy, se rozumí také vykonatelné rozhodnutí státního orgánu“.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že katastrální úřad mohl výmaz zástavního práva na návrh společnosti Eroform provést pouze na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu jako státního orgánu, které potvrzovalo či osvědčovalo právní vztah, tedy potvrzovalo či osvědčovalo zánik či neexistenci zástavního práva, které se jako údaj zapisuje do souboru popisných informací katastrálního operátu. Rozsudky Městského soudu v Praze čj. 51 Cm 47/94 – 81 a Vrchního soudu v Praze čj. 5 Cmo 358/2002 – 139 však za takové listiny nebylo možné považovat, neboť nepotvrzují existenci zástavního práva k budovám. Nelze souhlasit ani se závěrem, že neexistenci zástavního práva lze dovodit z odůvodnění těchto rozsudků. Rozsudky městského a vrchního soudu se nevěnovaly existenci zástavního práva a otázce jeho vzniku, trvání či zániku, zabývaly se a vyslovily se pouze k otázce platnosti zástavní smlouvy. Pouze dovozovaly naléhavý právní zájem na určení platnosti zástavní smlouvy a existenci zástavního práva.

Z tohoto závěru však nelze dovozovat, že neplatnost zástavní smlouvy soudy automaticky spojily s neexistencí zástavního práva. Předložené rozsudky, na základě kterých byl výmaz zástavního práva proveden, podle názoru soudu neodpovídají požadavkům § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. a prováděcí vyhlášky, neboť nejsou listinami – vykonatelnými rozhodnutími soudu jako státního orgánu, které by potvrzovaly neexistenci zástavního práva, a výmaz zástavního práva na základě nich neměl být katastrálním úřadem proveden. V tomto směru si soud dovoluje odkázat na známou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se neexistence naléhavého právního zájmu na vyslovení neplatnosti smlouvy, která se netýká pouze věcí movitých, ale také smluv zástavních k nemovitostem. Katastrální úřad tedy zcela zřejmě pochybil, pokud k návrhu společnosti Eurofor jako spoluvlastníka zatížených nemovitostí na základě těchto listin, které neexistenci zástavního práva nepotvrzují, v roce 2003 provedl výmaz zástavního práva záznamem.

Neobstojí ani argumentace žalovaného, že katastrální úřad je oprávněn, pokud jde o listiny podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb., kontrolovat pouze formální náležitosti. To je jistě pravda a toto oprávnění vyplývá z § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., nicméně pokud se jedná o listinu, která není listinou podle § 7 odst. 1 citovaného zákona a neodpovídá požadavkům uvedeným v prováděcí vyhlášce, katastrální úřad není oprávněn záznam na základě takové listiny provést a jako nezpůsobilou pro záznam ji vrátí tomu, kdo ji předložil. Rovněž ani argument, že výmazu zástavního práva nebránil výrok soudu určující neplatnost zástavní smlouvy, neboť není třeba řešit, jaký jiný zápis má být v katastru nemovitostí, neobstojí. Podstatou zůstává, že rozsudky soudů znějící na neplatnost smluv, ať kupních, darovacích nebo zástavních, nejsou listinami potvrzujícími právní vztahy ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. a vyhlášky č. 190/1996 Sb., na základě kterých může katastrální úřad provést záznam o daném právním vztahu, neboť nepotvrzují samotné právní vztahy, ale pouze dané smlouvy. Do katastru nemovitostí se však samotné smlouvy nezapisují, zapisují se, ať vkladem či záznamem nebo naopak výmazem, právní vztahy.

Pokud žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na § 5 odst. 7 katastrálního zákona uváděl, že návrh na opravu je třeba doložit listinou a tou není rozsudek Nejvyššího soudu čj. 21 Cdo 2207/2003 – 187, soud k tomu uvádí následující. Vztah citovaného ustanovení k § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona není zcela zřejmý a v praxi působí potíže. Žalovaný správně dovozuje, že opravený údaj týkající se právního vztahu musí korespondovat nějaké listině uložené ve sbírce listin katastrálního úřadu, která opravený údaj v katastrálním operátu odůvodňuje. Je třeba přihlédnout i k tomu, že provedením opravy v katastrálním operátu se skutečný právní vztah nijak nemění. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu skutečně nehovoří o tom, že dané zástavní právo existuje, existence zástavního práva, jeho vznik či zánik ale není otázkou, kterou by katastrální orgány mohly řešit v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu. Žalovaný však zcela odhlédl od skutečnosti, že údaj o zástavním právu k budovám před jeho výmazem v roce 2003 existoval a byl podložen smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 26. 2. 1992. Ta byla v souladu s § 151b odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 1992 registrována státním notářstvím a vznik zástavního práva byl dle § 151b odst. 6 občanského zákoníku vyznačen v evidenci nemovitostí.

Podle § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. „[z]ápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán jejich opak“. Pokud byl tedy údaj o zástavním právu vyznačen v evidenci nemovitostí, jednalo se o pravdivý údaj o jeho existenci, dokud nebyl prokázán opak.

Údaj o zástavním právu se pak stal údajem katastrálního operátu podle § 29 katastrálního zákona. Pokud tedy rozsudek Nejvyššího soudu zrušil pravomocná rozhodnutí soudů o neplatnosti zástavní smlouvy, nastal zde právní mocí tohoto rozsudku stav, kdy zástavní smlouva, na základě které se zástavní právo k budovám stalo údajem evidence nemovitostí (a následně katastru nemovitostí z důvodu kontinuity mezi operátem evidence nemovitostí a operátem katastru nemovitostí), stále existuje, byla katastrálnímu úřadu předložena a nebyla prokázána její neplatnost. Lze tak dospět k závěru, že návrh na opravu chybného údaje týkajícího se zástavního práva je podložen listinou, a to zástavní smlouvou, která byla registrována státním notářstvím, a na základě této skutečnosti se údaj o zástavním právu stal součástí evidence nemovitostí a následně katastru nemovitostí. Platnost a existence této listiny nebyla v důsledku vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu pravomocně zpochybněna.

Jak katastrální úřad tak žalovaný postupovali v rozporu s § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, pokud výmaz zástavního práva v roce 2003 neposoudili jako chybný údaj v katastru, který vznikl zřejmým omylem při vedení katastru. Lze uzavřít tím, že pokud katastrální úřad provedl výmaz údaje o zástavním právu na základě listin, které nesplňují požadavky stanovené § 7 zákona č. 265/1992 Sb., je možné zápis údaje o zástavním právu obnovit cestou opravy chyb v katastrálním operátu dle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.

Soud nemohl odhlédnout od tvrzení zúčastněné osoby, společnosti Euroform, že budovy bez č.p. na specifikovaných parcelách byly zbourány, zanikly. K takovým budovám nelze provádět žádné zápisy ani vést řízení o opravě chyby v katastrálním operátu, a z tohoto důvodu je rozhodnutí o neprovedení opravy v tomto rozsahu správné a zákonné. Napadené rozhodnutí také konstatovalo, že pro úplnost je třeba uvést, že nemovitosti na parcelách p. č. 1449/4, 1449/8, 1449/9, 1449/40, 1449/41 a 1449/49 byly vymazány v řízní Z-10796/2004.

Podle § 1 odst. 2 katastrálního zákona je soubor údajů o nemovitostech s tím, že jeho součástí je i evidence věcných práv k nemovitostem. Rovněž je třeba vycházet z § 170 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, podle kterého zástavní právo zanikne zánikem zástavy. Z uvedeného vyplývá, že opravu údaje o zástavním právu postupem dle § 8 odst. 1 katastrálního zákona lze učinit pouze u stále existující nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Pokud by bylo rozhodnutí o neprovedení opravy správné, neboť zápis o věcném právu v katastru nemovitostí se může vztahovat pouze k určité nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Jak ale vyplývá z porovnání odůvodnění napadeného rozhodnutí, rozhodnutí Městského úřadu v Trmicích ze dne 5. 5. 2004 a dne 5. 6. 2004 o povolení opravy údaje v katastrálním operátu, podloženého výpisem z katastru nemovitostí ke dni před provedením výmazu zástavního práva, tento závěr nelze vztáhnout na všechny budovy, ke kterým bylo zástavní právo zaspáno. Z obsahu správního spisu tak, jak byl předložen, tedy vyplývá, že ne všechny budovy, u kterých byla navrhována oprava chybného údaje, byly zbourány a nejsou již zapsány v katastru nemovitostí. U zbývajících budov bez č.p. na některých parcelách, kterých se výmazové řízení Z-10796/2004 netýkalo, je tak postup dle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona možný.