Ejk 690/2007
Katastr nemovitostí: právo na bezúplatné poskytnutí údajů
k § 15 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění zákona č. 231/2002 Sb.
k § 22 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákonů č. 89/1996 Sb., č. 120/2000 Sb. a č. 53/2004 Sb.
k § 3 vyhlášky č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí České republiky
Kraje mají dle § 15 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, právo na bezúplatné poskytnutí údajů z katastru nemovitostí bez výjimky, tj. ve všech formách uvedených v § 3 vyhlášky č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí České republiky.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, čj. 22 Ca 330/2006-23)
Prejudikatura:
srov. č. 540/2005 Sb. NSS.
Věc:
Olomoucký kraj proti Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Opavě o vrácení správního poplatku.
Dne 16. 11. 2005 požádal žalobce katastrální úřad o bezúplatné vyhotovení výpisu z katastru nemovitostí pro zajištění samostatné působnosti kraje (hospodaření s majetkem kraje) s odkazem na § 14 odst. 2 a § 15 odst. 3 krajského zřízení. Katastrální úřad dne 28. 11. 2005 vyzval žalobce k zaplacení správního poplatku ve výši 100 Kč. Žalobce poplatek zaplatil a proti výzvě podal dne 5. 12. 2005 odvolání, kde argumentoval opět § 15 odst. 2 krajského zřízení a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, čj. 33 Odo 234/2004.*)
Žalovaný odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 13. 1. 2006. Kraj dle § 15 krajského zřízení má právo na bezúplatné poskytování údajů z katastru jen za ty formy úkonů, za které je současně ve vyhlášce č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí České republiky (dále jen "vyhláška"), stanovena úplata. Jedná se tak o formy uvedené v § 3 písm. d), e), f), g), h) a i) vyhlášky. Výpis z katastru je však formou vymezenou v § 3 písm. b) vyhlášky, za kterou úplata není stanovena vyhláškou, ale zákonem č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále jen "zákon č. 634/2004 Sb."). Od správních poplatků je kraj osvobozen jen v případech vymezených tímto zákonem v § 8 odst. 1 písm. c), tj. jen při výkonu působnosti přenesené. Tyto skutečnosti podtrhuje i § 22 odst. 5 katastrálního zákona, který uvádí, že údaje ve formě podle odstavců 3 a 4 se poskytují územně samosprávným celkům k výkonu jejich působnosti bezúplatně. Odst. 3 se přitom týká údajů ve formě počítačových souborů a odst. 4 jiné formy stanovené prováděcím předpisem.
"Jiná forma"
pak znamená formu odlišnou od těch, které jsou uvedeny v § 22 odst. 1 a 2 katastrálního zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 3. 2006 odmítl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, čj. 2 Azs 252/2004-93 (publikovaný pod č. 540/2005 Sb. NSS). Soud dospěl k závěru, že zaplatil-li žalobce poplatek, o kterém se domnívá, že je nezákonný, může se domáhat jeho vrácení. Pokud žádosti správní orgán nevyhoví, je oprávněn domáhat se ochrany ve správním soudnictví.
Dne 10. 4. 2006 podal žalobce u katastrálního úřadu žádost o vrácení zaplaceného správního poplatku, kterou katastrální úřad zamítl rozhodnutím ze dne 5. 5. 2006. V odvolacím řízení pak žalovaný rozhodnutí katastrálního úřadu dle § 50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád", "d. ř.") zrušil. Dospěl k závěru, že nemůže rozhodnout o návrhu žalobce na vrácení správního poplatku poté, co byla vydána výzva katastrálního úřadu k zaplacení poplatku, poplatek byl zaplacen a bylo již rozhodováno i o odvolání proti výzvě k zaplacení poplatku.
Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal žalobu, ve které zejména namítá, že požadoval výpis z katastru nemovitostí pro zajištění výkonu samostatné působnosti kraje. Katastrální úřad žalobce vyzval k zaplacení správního poplatku, přičemž žalobce s výzvou nesouhlasil, proto (byť poplatek současně zaplatil) podal proti výzvě odvolání zamítnuté rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2006. Jakkoli se proti rozhodnutí ze dne 13. 1. 2006 bránil žalobou ve správním soudnictví, byla usnesením ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 22 Ca 74/2006, odmítnuta s tím, že se žalobce může domáhat vrácení správního poplatku a až takové jeho žádosti nebude vyhověno, může se žalobou domáhat ochrany ve správním soudnictví. Žalobce tvrdí, že má nárok na bezúplatné poskytování všech údajů katastru pro výkon samostatné i přenesené působnosti, proto má nárok na vrácení zaplaceného správního poplatku. Dále uvádí, že napadeným rozhodnutím popřel žalovaný cestu nastíněnou Krajským soudem v Ostravě v usnesení ze dne 9. 3. 2006, pokud uvedl, že katastrální úřad překročil své zákonné zmocnění a v téže věci nelze vydat dvě rozhodnutí. V tomto směru nesouhlasí s názorem žalovaného, když v prvém případě rozhodoval v řízení o vyměření poplatku, podruhé v řízení o jeho vrácení.
Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Krajský soud se předně neztotožňuje s názorem žalovaného, že by tu byl nedostatek
kompetence
(pravomoci) katastrálního úřadu rozhodnout o návrhu žalobce na vrácení správního poplatku poté, co byla vydána výzva katastrálního úřadu k zaplacení poplatku, poplatek byl zaplacen a bylo již rozhodováno i o odvolání proti výzvě k zaplacení poplatku.
Dle § 9 zákona č. 634/2004 Sb. v řízení ve věcech poplatků se postupuje podle zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní, nestanoví-li tento zákon jinak.
Takovým předpisem je daňový řád. Tento předpis striktně rozlišuje mezi řízením o vyměření daně (kam je třeba pro účely pojmosloví tohoto zákona zařadit i správní poplatky s ohledem na § 1 odst. 1 d. ř. a § 9 zákona č. 634/2004 Sb.) upraveným v § 40 - § 47 d. ř. (zde však zákon č. 634/2004 Sb. obsahuje přednostní zvláštní úpravu v § 5 odst. 2 - 6) a řízením o vrácení daňového přeplatku (§ 64 d. ř.). Jedná se tak o zcela samostatná řízení mající samostatný (na sobě procesně nezávislý) průběh a osud. Jsou-li případně zahájena obě tato řízení, nečiní jedno pro druhé překážku řízení zahájeného, event. v případě skončení jednoho z nich překážku věci rozhodnuté. Jakkoli pak proběhlo řízení vyměřovací (lhostejno pro tyto účely s jakým výsledkem), je třeba dle § 64 odst. 4 d. ř. o žádosti o vrácení přeplatku rozhodnout meritorně (věcně), když podmínky řízení stanovené daňovým řádem pro vedení řízení jsou splněny. Zastává-li správce daně (zde katastrální úřad zmocněný ke správě správních poplatků na úseku katastru podle § 5 odst. 1 zákona č. 634/2004 Sb.) názor, že tu není vratitelný přeplatek, žádost věcně projedná a zamítne (§ 64 odst. 4 věty druhá a třetí d. ř.).
Výrok, který žalovaný zvolil, rozhodujíce napadeným rozhodnutím o žalobcově odvolání proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byla v souladu s citovanými procesními ustanoveními žádost žalobce zamítnuta, však uvedeným zákonným ustanovením odporuje. Zrušením rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 6 d. ř. totiž nastolil stav, kdy tu není žádného (ani prvostupňového) meritorního (o věci samé) rozhodnutí o žalobcově žádosti o vrácení správního poplatku. Pokud však § 64 odst. 4 d. ř. bezvýjimečně stanoví povinnost o takové žádosti rozhodnout, je stav nastolený takovým rozhodnutím odvolacího orgánu z hlediska procesního nezákonný.
(...)
, stojí-li argumentace obou stran v této věci zejména v rovině věcné, dlužno se vyjádřit i k této otázce. Za situace, kdy v této otázce jsou proti sobě kladeny právní úpravy obsažené v zákonech, je třeba se nejdříve věnovat výkladům těchto zákonů, aniž by bylo přihlíženo k právním předpisům nižší právní síly (zde k žalovaným odkazované vyhlášce).
Jakkoli je třeba žalovanému přisvědčit v tom, že zákon č. 634/2004 Sb. osvobozuje kraje od placení správních poplatků toliko při výkonu přenesené působnosti (státní správy) ve svém § 8 odst. 1 písm. c), je nutno zohlednit celkovou povahu tohoto přepisu. Zákon č. 634/2004 Sb. totiž upravuje veškeré správní poplatky vybírané na všech úsecích státní správy, tzn. nejen na úseku katastru nemovitostí, ale i na úsecích matričním, stavebním, státního občanství, imigračním, myslivosti, rybářství, atd.
Oproti tomu § 15 odst. 3 krajského zřízení upravuje otázky týkající se jen úseku katastru nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že § 15 odst. 3 krajského zřízení je ustanovením, které upravuje užší okruh otázek než § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 634/2004 Sb., a proto je § 15 odst. 3 krajského zřízení ustanovením zvláštním
vůči (na širší okruh případů dopadajícímu) ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 634/2004 Sb., které je v tomto směru úpravou obecnou
.
V právu České republiky, jako ve všech právních řádech založených na římskoprávní tradici (ať už kontinentálních, či anglo-amerických), platí zásada přijímaná již římským právem a vyjádřená slovy
"
lex specialis derogat legi generali
"
, což znamená, že aplikace ustanovení zvláštního má vždy přednost před aplikací ustanovení obecného.
Stanoví-li pak § 15 odst. 3 krajského zřízení právo kraje na bezúplatné využívání údajů katastru nemovitostí, a to bez jakýchkoli výjimek, vylučuje toto ustanovení (jako zvláštní) na úseku katastru nemovitostí ve vztahu ke krajům aplikaci (obecného) § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 634/2004 Sb.
Současně lze i zde argumentovat shodně s žalobcem zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 234/2004. Jakkoli se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v uvedeném rozhodnutí ve vztahu k obcím (§ 13 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), jsou jeho závěry s ohledem na totožnost úpravy (srov. toto ustanovení s § 15 odst. 3 krajského zřízení) aplikovatelné i zde. Pokud je argumentace Nejvyššího soudu ČR aplikována na zde posuzovaný případ, pak:
V posuzovaném případě zpochybňuje žalovaný právo kraje domáhat se poskytnutí údajů katastru ve formě výpisu z katastru nemovitostí k výkonu své působnosti bezúplatně. Podle § 15 odst. 3 krajského zřízení jsou kraje při výkonu své působnosti oprávněny využívat bezplatně údajů katastru nemovitostí. Podle § 22 odst. 2 katastrálního zákona a § 3 písm. b) vyhlášky patří mezi formy poskytování údajů z katastru rovněž výpisy. Žalovanému lze přisvědčit potud, že žádná právní norma nestanoví katastrálním úřadům povinnost poskytovat výpisy krajům bezúplatně. Bezúplatné poskytování údajů však nemusí být založeno pouze na povinnosti toho, komu přísluší tyto údaje poskytovat, může vyplývat i z výkonu práva toho, komu jsou tyto údaje poskytovány (oprávněného subjektu), neboť každému právu musí korespondovat povinnost. Zakládá-li § 15 odst. 3 krajského zřízení právo krajů na bezúplatné využívání katastru nemovitostí, může být takové právo uplatněno (naplněno) pouze ve vztahu ke katastrálním úřadům (tj. orgánům spravujícím katastr), a musí mu logicky vzato odpovídat povinnost zmíněného úřadu umožnit jeho realizaci. (...)