Vydání 2/2004

Především tu je k řešení otázka, zda lze připustit kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž není v řízení před správním soudem vyhověno žádosti o ustanovení advokáta jako zástupce. Krajský soud při předložení stížnosti v předkládací zprávě vyšel z toho, že taková stížnost přípustná je. Tento názor sdílí i Nejvyšší správní soud. Ustanovení § 104 odst. 3 písm. b) sice činí nepřípustnou stížnost proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení; o takové rozhodnutí se však nejedná. Zamítnutím žádosti se tu rozhoduje o významném procesním právu žalobce být - při splnění zákonem stanovených předpokladů - v soudním řízení zastoupen, zpravidla advokátem. Nejde tu tedy o pouhé procesní opatření, jímž se toliko reguluje postup soudu, ale o rozhodnutí o ústavním právu na právní pomoc v soudním řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ve shodě s dosavadní judikaturou vychází proto Nejvyšší správní soud z toho, že i tomuto právu je třeba poskytnout ochranu cestou kasační stížnosti při splnění zákonných podmínek.

Takovou podmínkou je i uvedení zákonného důvodu, pro který je kasační stížnost podána, neboť kasační stížnost nemůže být podána z důvodu libovolného, ale jen z toho, který je pojmenován v § 103 s. ř. s. Takový důvod však stěžovatelka - byť velmi jednoduchým způsobem - uvedla. Namítla totiž, že trvá na ustanovení zástupce proto, že otázka zdraví a života jejích pěti dětí je natolik vážná, že ji nelze posoudit na soudě bez toho, že by jí byla poskytnuta právní pomoc a že by ve věci bylo nařízeno jednání.

Stížní tvrzení zjevně odporuje závěru krajského soudu v naříkaném usnesení, že totiž po posouzení návrhu a s přihlédnutím k obsahu žaloby dospěl soud k tomu, že ochrana práv žalobců nevyžaduje ustanovení zástupce soudem. To pak lze zjevně podřadit pod stížnostní důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d), totiž nedostatek důvodů, mající za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve výroku, jímž nebylo vyhověno žádosti o ustanovení zástupce.

Proto Nejvyšší správní soud považuje stížnost za přípustnou a odůvodněnou; nelze tu navíc odhlédnout od faktu, že stěžovatelka je cizinka bez právního vzdělání, a třebas jí pro řízení o kasační stížnosti ustanovil krajský soud advokáta, jemuž také bylo usnesení řádně doručeno, ten zůstal zcela nečinný a není důvod stěžovatelce nevěřit, že se jí nepodařilo zástupce jakkoli kontaktovat. Jednoduchou formu podané stížnosti s prostým, nicméně zřetelným, vyjádřením kasačního důvodu jí pak tím spíše nelze přičítat k tíži.

Ve věci samé pak Nejvyšší správní soud dále uvážil:

Pro ustanovení zástupce soudem zákon stanoví několik podmínek (§ 35 odst. 7 s. ř. s.): především musí být dány předpoklady pro osvobození navrhovatele od soudních poplatků (tuto podmínku s ohledem na obsah spisu a žádosti o ustanovení zástupce stěžovatelka nepochybně splňuje a ani krajský soud splnění této podmínky nebere v pochybnost).

Druhou podmínkou je splnění předpokladu, aby ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně práv navrhovatele. Krajský soud splnění této podmínky neshledal s tím, že - jak uvedl v důvodech - posoudil návrh a přihlédl k obsahu žaloby. Vlastní učiněné zjištění ani jeho konfrontaci s potřebou ochrany práv žalobců však do usnesení nepojal.

Takové rozhodnutí je v důsledku toho v posuzované věci nepřezkoumatelné.

Návrh sám (původní opravný prostředek) je sice zčásti obvyklým formulářem, ve věcech azylových zhusta používaným. Stěžovatelka jej ale doplnila obsažným vlastnoručním podáním (pravděpodobně v ruštině) a připojila k němu deset listů dokumentace (v češtině a ukrajinštině). Její rukopisné podání ani připojená cizojazyčná dokumentace (zčásti navíc obtížně čitelná) nebyly přeloženy a lze z nich vyčíst nanejvýš to, že zčásti snad jde o lékařské zprávy, týkající se jedné žalobkyně (nezletilé Aliny D.), kterými má být zřejmě dokreslen její vážný zdravotní stav. Zda si krajský soud zjednal jasno o obsahu cizojazyčné žaloby jinak, není z obsahu spisu patrno a odůvodnění napadeného rozhodnutí se o vlastním obsahu žaloby nezmiňuje.

Za této situace pak ale nelze beze zbytku a bezpečně seznat, jaké důvody vlastně žalobci proti rozhodnutí správního orgánu uplatňují, a zda tedy ochrana jejich práv ustanovení zástupce vyžaduje nebo nevyžaduje.

K tomu je ale vhodné dodat, že hmotněprávní charakter projednávané věci (zde zřejmě žalobou tvrzený azylový důvod), tedy důvod žalobní, nemusí být jediným a zcela určujícím faktorem, z něhož lze usoudit na to, zda je zástupce třeba k ochraně práv. Přinejmenším stejný význam je třeba klást i na osobnostní a faktické poměry účastníka řízení, úroveň povědomí o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech v České republice. Při jinak stejném skutkovém příběhu tak lze dospět i k tomu, že u jedné osoby bude k ochraně práv v řízení před soudem zástupce zapotřebí a u jiné osoby to nutné nebude. Žalobkyně Luydmyla D. je však zjevně nedostatečně znalá jazyka, v němž se řízení před soudem vede, a povědomost o českém právu (které její práva zakládá) tu v širším rozsahu nelze předpokládat; ostatní žalobci jsou pouze děti a navíc rovněž cizinci. Jejich osobní situace - kterou žalobkyně Lyudmyla D. dostatečně jasně i v kasační stížnosti naznačila - nijak nenasvědčuje tomu, že by k ochraně jejich práv nebylo zástupce zapotřebí.

Jinak řečeno, při rozhodování o tom, zda je zástupce třeba k ochraně práv, nelze naznačené úvahy nahradit - byť i zde nevyřčenými - úvahami o tom, zda sám obsah žaloby (navíc podstatnou měrou nezjištěný, přinejmenším v důvodech napadeného rozhodnutí nepopsaný) pravděpodobně povede nebo nepovede k úspěchu v řízení samotném.