Vydání 9/2004

V žádosti o osvobození od soudních poplatků žalobce uvedl, že se ho domáhá proto, že s ohledem na dotační politiku státu je jeho podnikání dlouhodobě ve ztrátě, manželka je plně invalidní a v rodině jsou tři nezaopatřené děti. Na výzvu Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003 pak tato svá tvrzení doložil vyplněným formulářem s názvem „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ ze dne 10. 3. 2003, k němuž přiložil daňové přiznání pro rok 2001, potvrzení o zdravotním stavu svých synů - dvojčat Jaroslava a Milana - a potvrzení o přijetí syna Petra ke studiu na vysokou školu v České republice.

V kasační stížnosti proti zamítavému usnesení městského soudu žalobce namítl, že soud nesprávně posoudil jeho majetkové poměry a v důsledku toho nezákonně zamítl žádost o osvobození od soudního poplatku. V řízení před uvedeným soudem sice činil soudní poplatek „pouze 1000 Kč“, ale bylo nutno vzít v úvahu, že žaloba směřovala také proti dalším dvěma rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, a tak soudní poplatek bude 3000 Kč. Kromě toho podal žalobce podle vlastního tvrzení ještě další žalobu proti dvanácti souvisejícím rozhodnutím uvedeného finančního ředitelství, a ve skutečnosti tedy dosáhne soudní poplatek výše 15 000 Kč. Dále uvedl, že v roce 2001 měl čistý příjem 60 491 Kč, tzn. měsíčně částku 5040 Kč pro rodinu se třemi nezaopatřenými dětmi, z toho dvěma těžce zdravotně postiženými a invalidní manželkou, která pobírá invalidní důchod ve výši 6900 Kč. Žalobce také musí vynakládat prostředky na vysokoškolská studia nejstaršího syna. Jeho osobní automobil byl vyroben v roce 1992 a slouží zejména potřebám zdravotně postižených dětí a invalidní manželky. Garáž si žalobce postavil svépomocí. Žalobce konečně uvádí, že je zastoupen advokátem, neboť za účinnosti občanského soudního řádu bylo takové zastoupení povinné, ale konkrétní výše odměny za zastupování ani její splatnost nebyly sjednány a budou se odvíjet od výsledku sporu.

Kasační stížnost není důvodná.

Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen v ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.

Při zkoumání toho, zda je doložen nedostatek prostředků, je potřebné nejprve zdůraznit, že účastníka „zatěžuje“ jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Jinak řečeno, pokud chce být účastník ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků procesně úspěšný, musí jednak uvést, v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků, který dle jeho názoru vede k tomu, že nemůže soudní poplatek uhradit, a jednak takové tvrzení řádně doložit.

K vlastnímu kasačnímu důvodu Nejvyšší správní soud především uvádí, že se neztotožňuje s námitkou žalobce ohledně toho, že postup Městského soudu v Praze byl při posuzování jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků formální, neboť soud poukazoval na to, že soudní poplatek dosáhl jen výše 1000 Kč.

Žalobce má pravdu v tom směru, že jeho žaloba ze dne 2. 4. 2002 směřovala nejen proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 29. 1. 2002, kterou bude Městský soud v Praze posuzovat v této věci, ale i proti dalším dvěma rozhodnutím téhož finančního ředitelství z téhož dne, jež bude stejný soud řešit v jiných řízeních; ta rovněž podléhají poplatkové povinnosti (vždy ve výši 1000 Kč). Žalobcova tvrzení však nejsou vzhledem k výši soudního poplatku v dané věci rozhodující. Bez právního významu je dále skutečnost, že žalobce podal u uvedeného soudu další žalobu, v níž se domáhá zrušení dalších celkem dvanácti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, což ve svém důsledku znamená povinnost uhradit soudní poplatek v celkové výši 12 000 Kč. Žalobce, ač mu v tom nic nebránilo, na popsanou okolnost v žádosti o osvobození o soudních poplatků (či v případném doplňku) nepoukázal.

Právní úprava institutu individuálního osvobození od soudního poplatku neukládá Městskému soudu v Praze povinnost, aby sám za žalobce vyhledával další skutečnosti, které měly charakterizovat nedostatek žalobcových prostředků k uhrazení soudního poplatku ve výši 1000 Kč; proto nemohla mít námitka žalobce v řízení o kasační stížnosti naději na procesní úspěch, neboť Městský soud v Praze se v popsaném směru porušení práva nedopustil.

Sluší k tomu ještě poznamenat, že jiná právní situace může (ale nemusí) nastat v řízeních, v nichž bude Městský soud v Praze přezkoumávat ostatní žalobami napadená rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, ve kterých bude žalobce případně podávat žádost o individuální osvobození od soudních poplatků.

Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožnil i s dalšími závěry Městského soudu v Praze ohledně prostředků, z nichž žalobce mohl uhradit soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Ze žalobcova „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ je totiž zřejmé, že jeho čistý příjem dosáhl za rok 2001 částky 60 491 Kč (jeho manželka pobírala invalidní důchod ve výši 6900 Kč měsíčně) a sám žalobce nebyl příjemcem žádné státní sociální podpory. Jakkoli je takový příjem nevysoký, žalobce není ve stavu hmotné nouze. Je také vlastníkem garáže, lhostejno, zda postavené svépomocí, i vlastníkem osobního automobilu. Jinak řečeno, v řízení před Městským soudem v Praze žalobce prokazatelně nedoložil, že by neměl prostředky k úhradě soudního poplatku ve výši 1000 Kč. Z tohoto důvodu je patrné, že námitka žalobce o nesprávném posouzení jeho majetkových poměrů městským soudem, respektive posouzení prostředků, z nichž může zaplatit soudní poplatek, nebyla důvodná.

Pro tento závěr pak není rozhodující, že uvedený soud vzal při posuzování prostředků žalobce v úvahu nikoli jeho čistý příjem (základ daně z příjmů fyzických osob za rok 2001), ale peněžní částky, které měl na hotovosti (82 723 Kč) a na bankovním účtu (7407 Kč), avšak které se dle tvrzení žalobce týkaly i druhého člena sdružení, s nímž soukromě podnikal. Ostatně žalobce sám v kasační stížnosti netvrdil, že by snad neměl prostředky na zaplacení soudního poplatku, nýbrž uváděl, že uhrazení částky 1000 Kč by znamenalo citelný zásah do rodinného rozpočtu.

Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).