Vydání 10/2004

Finanční úřad v Náchodě stanovil svým rozhodnutím ze dne 30. 3. 2001 žalobkyni odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 32 748 Kč, neboť žalobkyně podle jeho názoru porušila ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb.: z hypotečního úvěru, na nějž byla žalobkyni poskytnuta státní finanční podpora, totiž nebyla financována výstavba sedmi bytových jednotek, jelikož žádost o hypoteční úvěr byla podána až po kolaudaci. Z tohoto důvodu byla poskytnuta neoprávněně.

V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítala, že právní předpis nedefinuje, co se rozumí ukončením výstavby, a výslovně ani neřeší, které výdaje související s výstavbou je možné hradit z hypotečního úvěru. Dle názoru žalobkyně jsou úvěry poskytnuté na výstavbu zaručeně takovými výdaji. Finanční ředitelství v Hradci Králové jako odvolací správní orgán však dospělo k závěru, že podle ustanovení § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. může být poskytnuta od počátku splácení hypotečního úvěru za podmínky, že tento úvěr bude použit na výstavbu bytů. Z podmínek hypoteční smlouvy uzavřené se žalobkyní vyplývá, že hypoteční úvěr byl poskytnut na splacení jiného úvěru poskytnutého na výstavbu bytů; to je však možné pouze u fyzických osob. V případě žalobkyně by tato možnost byla připuštěna pouze tehdy, pokud by došlo k přechodu nebo převodu vlastnictví za podmínek uvedených v § 4 odst. 5 citovaného vládního nařízení. Zavinění žalobkyně dle ustanovení § 8 odst. 2 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. pak odvolací orgán spatřoval v uvedení nesprávných údajů v žádosti o poskytnutí podpory. Odvolání žalobkyně proto zamítl rozhodnutím ze dne 18. 12. 2002.

Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové; ten ji však svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2003 zamítl poté, co uzavřel, že na uvedený skutkový stav dopadá ustanovení § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. a stěžovatelka podmínky zde uvedené nesplnila. Podle citovaného ustanovení může být poskytována právnickým osobám za podmínky, že hypoteční úvěr bude použit na výstavbu bytového domu. V daném případě nařízení vlády nepřipouští - na rozdíl od hypotečního úvěru poskytnutého fyzickým osobám či obcím a bytovým družstvům - aby byl tento úvěr použit ke splácení již poskytnutého úvěru. Výklad pojmu "použití na výstavbu bytového domu" nelze na tento případ rozšířit. Správce daně tedy postupoval v souladu s ustanovením § 8 citovaného vládního nařízení, když předepsal žalobkyni povinnost odvést neoprávněně použité prostředky do státního rozpočtu.

V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále "stěžovatelka") dovozovala nesprávné posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Soudu vytýkala, že zkoumal výlučně podmínky upravené v ustanovení § 4 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. po novelizaci, která podle stěžovatelčina náhledu nepřispěla k jednoznačnému vyznění a zpřesnění předpisu, ať z hlediska terminologického či z hlediska jeho systematiky. Hodnocení citovaného nařízení vlády jako celku vede stěžovatelku k závěru, že doslovný pozitivní výklad tohoto nařízení nepostihuje záměry jeho tvůrce; to je dokládáno označením záměru podpory, jímž je jak u fyzických, tak podnikajících subjektů "výstavba a pořízení bytových domů", přičemž pro pořízení není v celém předpisu uveden jakýkoliv titul. Stěžovatelka proto nutně vnímá uvedený záměr jako šířeji aplikovatelný, než je tomu podle doslovných podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 1 citovaného vládního nařízení. Stěžovatelka dovozuje, že záměrem vlády bylo v rámci podpory pořízení a výstavby bytových domů umožnit rovněž podnikajícím subjektům poskytnutí dotací ke splácení úvěru specifikovaného v ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) vládního nařízení, ačkoliv zákonodárce nesystémově zařadil tuto možnost do části vymezené pouze fyzickým osobám. Ekonomickým základem stěžovatelčina názoru je základní odlišnost finančních toků u podnikajících a nepodnikajících subjektů. Jestliže u nepodnikajících osob jsou finanční prostředky z úvěrového zdroje investovány přímo do cílového předmětu, pak u osob podnikajících takové přímé směrování toku financí neexistuje a není reálně možné, neboť úvěr je použit na podnikatelskou činnost v celé její šíři vymezené cílem, tedy bytovou výstavbou. Splácení předchozích úvěrů je neoddělitelným aspektem této podnikatelské aktivity. V kontextu výše uvedeného dodržela stěžovatelka podmínky ustanovení § 4 odst. 1 citovaného vládního nařízení, neboť použití hypotečního úvěru, na který byla státní poskytnuta, formou splácení úvěru předchozího cílově vedlo k uskutečnění výstavby bytového domu. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu v tom, že sdělila nesprávné nebo neúplné údaje v žádosti o poskytnutí podpory a že použila podporu určenou k výstavbě a pořízení bytových domů odlišným způsobem (§ 8 citovaného vládního nařízení). Jestliže krajský soud vyvodil, že žádost o poskytnutí státní finanční podpory a smlouva o poskytování státní finanční podpory nekorespondují se smlouvou o hypotečním úvěru, stalo se tak v důsledku chybné praxe při používání předtištěných tiskopisů banky, jež by sama měla být garantem legality uzavřeného závazkového vztahu. Stěžovatelka nikdy nezastírala, že souvisí se splácením předchozího úvěru k výstavbě bytového domu; v dokumentech však uváděla formulace, které byly ovlivněny požadavky banky na znění konkrétních podkladů a smluv. Banka byla stěžovatelčiným smluvním partnerem již při poskytnutí úvěru prvého, jednala s týmiž osobami, a nutně jí tak musely být dobře známy veškeré okolnosti řešené kauzy. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud mj. zjistil, že stěžovatelka na základě smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 29. 7. 1997 obdržela úvěr ve výši 4 500 000 Kč prostřednictvím Komerční banky, a.s., Náchod na bytové jednotky a nebytové prostory bytového domu v N. Úvěr byl poskytnut na konsolidaci dříve poskytnutého úvěru na výstavbu bytového domu. Žádost o poskytnutí finanční podpory byla podána dne 11. 12. 1998 a upřesněna dne 24. 6. 1999. Smlouva o poskytnutí byla uzavřena dne 25. 10. 1999 a podpora byla vyplácena měsíčně ve výši 10 916 Kč dne 23. 11. 1999, 20. 12. 1999 a 21. 1. 2000; celkově tedy bylo vyplaceno 32 748 Kč. Dne 21. 1. 2000 Komerční banka zjistila, že hypotečním úvěrem byl splacen již dříve poskytnutý úvěr, nikoliv financována výstavba bytů, a výplatu příspěvku ukončila.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná; proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).