Vydání 10/2004

Číslo: 10/2004 · Ročník: II

361/2004

Hypoteční úvěry a dotace poskytnutá právnickým osobám

Ej 381/2004
Hypoteční úvěry: dotace poskytnutá právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám
k § 2 odst. 1 písm. d) a § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 244/1995 Sb., kterým se stanoví podmínky státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby*)
Dotaci ke splácení hypotečního úvěru poskytnutou právnickým osobám a fyzickým osobám, které provádějí bytovou výstavbu v rámci své podnikatelské činnosti, lze ke splácení jiného úvěru použít jen za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 244/1995 Sb., kterým se stanoví podmínky státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) citovaného nařízení se na uvedené osoby nevztahuje.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2004, čj. 2 Afs 40/2003-47)
Věc:
Společnost s ručením omezeným Z. se sídlem v N. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o odvod za porušení rozpočtové kázně, o kasační stížnosti žalobkyně.
Finanční úřad v Náchodě stanovil svým rozhodnutím ze dne 30. 3. 2001 žalobkyni odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 32 748 Kč, neboť žalobkyně podle jeho názoru porušila ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb.: z hypotečního úvěru, na nějž byla žalobkyni poskytnuta státní finanční podpora, totiž nebyla financována výstavba sedmi bytových jednotek, jelikož žádost o hypoteční úvěr byla podána až po kolaudaci. Z tohoto důvodu byla
dotace
poskytnuta neoprávněně.
V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítala, že právní předpis nedefinuje, co se rozumí ukončením výstavby, a výslovně ani neřeší, které výdaje související s výstavbou je možné hradit z hypotečního úvěru. Dle názoru žalobkyně jsou úvěry poskytnuté na výstavbu zaručeně takovými výdaji. Finanční ředitelství v Hradci Králové jako odvolací správní orgán však dospělo k závěru, že podle ustanovení § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. může být
dotace
poskytnuta od počátku splácení hypotečního úvěru za podmínky, že tento úvěr bude použit na výstavbu bytů. Z podmínek hypoteční smlouvy uzavřené se žalobkyní vyplývá, že hypoteční úvěr byl poskytnut na splacení jiného úvěru poskytnutého na výstavbu bytů; to je však možné pouze u fyzických osob. V případě žalobkyně by tato možnost byla připuštěna pouze tehdy, pokud by došlo k přechodu nebo převodu vlastnictví za podmínek uvedených v § 4 odst. 5 citovaného vládního nařízení. Zavinění žalobkyně dle ustanovení § 8 odst. 2 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. pak odvolací orgán spatřoval v uvedení nesprávných údajů v žádosti o poskytnutí podpory. Odvolání žalobkyně proto zamítl rozhodnutím ze dne 18. 12. 2002.
Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové; ten ji však svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2003 zamítl poté, co uzavřel, že na uvedený skutkový stav dopadá ustanovení § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. a stěžovatelka podmínky zde uvedené nesplnila. Podle citovaného ustanovení může být
dotace
poskytována právnickým osobám za podmínky, že hypoteční úvěr bude použit na výstavbu bytového domu. V daném případě nařízení vlády nepřipouští - na rozdíl od hypotečního úvěru poskytnutého fyzickým osobám či obcím a bytovým družstvům - aby byl tento úvěr použit ke splácení již poskytnutého úvěru. Výklad pojmu "použití na výstavbu bytového domu" nelze na tento případ rozšířit. Správce daně tedy postupoval v souladu s ustanovením § 8 citovaného vládního nařízení, když předepsal žalobkyni povinnost odvést neoprávněně použité prostředky do státního rozpočtu.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále "stěžovatelka") dovozovala nesprávné posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Soudu vytýkala, že zkoumal výlučně podmínky upravené v ustanovení § 4 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. po novelizaci, která podle stěžovatelčina náhledu nepřispěla k jednoznačnému vyznění a zpřesnění předpisu, ať z hlediska terminologického či z hlediska jeho systematiky. Hodnocení citovaného nařízení vlády jako celku vede stěžovatelku k závěru, že doslovný pozitivní výklad tohoto nařízení nepostihuje záměry jeho tvůrce; to je dokládáno označením záměru podpory, jímž je jak u fyzických, tak podnikajících subjektů "výstavba a pořízení bytových domů", přičemž pro pořízení není v celém předpisu uveden jakýkoliv titul. Stěžovatelka proto nutně vnímá uvedený záměr jako šířeji aplikovatelný, než je tomu podle doslovných podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 1 citovaného vládního nařízení. Stěžovatelka dovozuje, že záměrem vlády bylo v rámci podpory pořízení a výstavby bytových domů umožnit rovněž podnikajícím subjektům poskytnutí dotací ke splácení úvěru specifikovaného v ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) vládního nařízení, ačkoliv zákonodárce nesystémově zařadil tuto možnost do části vymezené pouze fyzickým osobám. Ekonomickým základem stěžovatelčina názoru je základní odlišnost finančních toků u podnikajících a nepodnikajících subjektů. Jestliže u nepodnikajících osob jsou finanční prostředky z úvěrového zdroje investovány přímo do cílového předmětu, pak u osob podnikajících takové přímé směrování toku financí neexistuje a není reálně možné, neboť úvěr je použit na podnikatelskou činnost v celé její šíři vymezené cílem, tedy bytovou výstavbou. Splácení předchozích úvěrů je neoddělitelným aspektem této podnikatelské aktivity. V kontextu výše uvedeného dodržela stěžovatelka podmínky ustanovení § 4 odst. 1 citovaného vládního nařízení, neboť použití hypotečního úvěru, na který byla státní
dotace
poskytnuta, formou splácení úvěru předchozího cílově vedlo k uskutečnění výstavby bytového domu. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu v tom, že sdělila nesprávné nebo neúplné údaje v žádosti o poskytnutí podpory a že použila podporu určenou k výstavbě a pořízení bytových domů odlišným způsobem (§ 8 citovaného vládního nařízení). Jestliže krajský soud vyvodil, že žádost o poskytnutí státní finanční podpory a smlouva o poskytování státní finanční podpory nekorespondují se smlouvou o hypotečním úvěru, stalo se tak v důsledku chybné praxe při používání předtištěných tiskopisů banky, jež by sama měla být garantem legality uzavřeného závazkového vztahu. Stěžovatelka nikdy nezastírala, že
dotace
souvisí se splácením předchozího úvěru k výstavbě bytového domu; v dokumentech však uváděla formulace, které byly ovlivněny požadavky banky na znění konkrétních podkladů a smluv. Banka byla stěžovatelčiným smluvním partnerem již při poskytnutí úvěru prvého, jednala s týmiž osobami, a nutně jí tak musely být dobře známy veškeré okolnosti řešené kauzy. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud mj. zjistil, že stěžovatelka na základě smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 29. 7. 1997 obdržela úvěr ve výši 4 500 000 Kč prostřednictvím Komerční banky, a.s., Náchod na bytové jednotky a nebytové prostory bytového domu v N. Úvěr byl poskytnut na konsolidaci dříve poskytnutého úvěru na výstavbu bytového domu. Žádost o poskytnutí finanční podpory byla podána dne 11. 12. 1998 a upřesněna dne 24. 6. 1999. Smlouva o poskytnutí
dotace
byla uzavřena dne 25. 10. 1999 a podpora byla vyplácena měsíčně ve výši 10 916 Kč dne 23. 11. 1999, 20. 12. 1999 a 21. 1. 2000; celkově tedy bylo vyplaceno 32 748 Kč. Dne 21. 1. 2000 Komerční banka zjistila, že hypotečním úvěrem byl splacen již dříve poskytnutý úvěr, nikoliv financována výstavba bytů, a výplatu příspěvku ukončila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná; proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Podle § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb., ve znění nařízení vlády č. 70/1998 Sb., může být
dotace
poskytována od počátku splácení hypotečního úvěru za podmínky, že hypoteční úvěr bude použit na výstavbu bytového domu, rodinného domu, bytu nebo na změnu stavby, kterou vznikne nový byt z prostor nezpůsobilých k bydlení, pokud tyto prostory nikdy bytem nebyly, nebo z prostor sloužících k jiným účelům než bydlení, včetně nástavby nebo půdní vestavby, pokud se výstavba provádí na území České republiky a kolaudační rozhodnutí bude vydáno nejdéle do čtyř let ode dne nabytí právní moci stavebního povolení, nebo na dostavbu rozestavěného bytového domu, rodinného domu nebo bytu, jejichž výstavba byla zahájena před 26. říjnem 1995, pokud kolaudační rozhodnutí nabude právní moci nejpozději do konce roku 1999.
Podle § 8 odst. 2 citovaného právního předpisu uloží finanční úřad při zjištění, že podpora byla hypoteční bankou nebo jejím klientem čerpána nebo použita v rozporu s tímto nařízením, tyto prostředky vrátit a zaplatit příslušné penále. Vůči klientovi tak finanční úřad postupuje v případě, kdy
klient
použije podporu k jinému účelu, než který odpovídá tomuto nařízení, anebo čerpá-li podporu na základě jím sdělených nesprávných nebo neúplných údajů v žádosti o poskytnutí podpory.
Stěžovatelka v daném případě nezpochybňovala skutkový stav, z něhož krajský soud vycházel, a dovozovala pouze nesprávné posouzení právní otázky. Nejvyšší správní soud však stěžovatelčin právní názor obsažený v kasační stížnosti nesdílí. Vláda ve svém nařízení č. 244/1995 Sb., ve znění nařízení č. 70/1998 Sb., vymezila dvě skupiny osob, jimž lze poskytnout státní finanční podporu hypotečním úvěrováním bytové výstavby. První skupinou jsou fyzické osoby, které neprovádějí bytovou výstavbu v rámci své podnikatelské činnosti, druhou skupinu pak tvoří fyzické nebo právnické osoby, které provádějí v rámci své podnikatelské činnosti výstavbu bytových domů, rodinných domů nebo bytů financovanou zcela nebo zčásti z hypotečních úvěrů. Podmínky státní finanční podpory jsou pro obě skupiny definovány samostatně. Tato podpora je i terminologicky odlišena, neboť u nepodnikajících fyzických osob se jedná o příspěvek, zatímco u podnikajících fyzických osob a u právnických osob se jedná o dotaci. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) nařízení vlády č. 244/1995 Sb. tedy v žádném případě nelze vztáhnout na stěžovatelku, neboť v tomto ustanovení jsou upraveny podmínky poskytnutí příspěvku nepodnikajícím fyzickým osobám. Je-li v citovaném ustanovení použito pojmu "
dotace
", řeší se tím pouze případy, kdy došlo k převodu vlastnictví nemovitosti z osoby uvedené v § 3 na osobu uvedenou v § 1. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že dotaci poskytnutou fyzickým osobám, které provádějí bytovou výstavbu v rámci své podnikatelské činnosti, a právnickým osobám ke splácení hypotečního úvěru lze použít pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 1 a ke splacení jiného úvěru jen za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 5 cit. vládního nařízení. Podmínky těchto ustanovení stěžovatelka nesplnila. Poskytnutá
dotace
tak byla použita k jinému účelu, než který odpovídá tomuto nařízení, a proto správce daně i odvolací správní orgán postupovali zákonně, když stěžovatelce předepsali povinnost odvést neoprávněně použité prostředky do státního rozpočtu. Skutečnost, že k čerpání podpory došlo na základě stěžovatelkou sdělených nesprávných údajů v žádosti o poskytnutí podpory, má s ohledem na výše uvedené již pouze podpůrný význam.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; proto kasační stížnost podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
(aš)
*)
Nařízení vlády č. 244/1995 Sb. bylo s účinností od 1. 2. 2004 zrušeno nařízením vlády č. 33/2004 Sb., kterým se zrušují některá nařízení vlády v oblasti podpory bydlení z veřejných prostředků a kterým se stanoví některé podmínky státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.