Vydání 10/2007

(...) Zbývající část žalobcových námitek směřuje do nesprávného právního posouzení žalobcova jednání. Věcně toto jednání spočívalo v odmítnutí spolupráce se zájemcem o ni bez zdůvodnění takového odmítnutí objektivními kritérii. Šlo o jednání sice žalobcem deklarované jako individuální ve vztahu ke konkrétnímu zájemci o distribuci (individualizace byla provedena k výzvě správního orgánu I. stupně), které však žalobce hodlal v budoucnu praktikovat obecně. Posouzení otázky, zda právě popsané jednání žalobce coby soutěžitele v dominantním postavení je možné považovat za jednání dovolené či zakázané, tedy nabývá mnohem zásadnějšího významu, než který by odpovídal toliko jednomu formálně deklarovanému případu odmítnutí spolupráce se společností F.

Pokud má soud vyjít z jednoho z obecných postulátů posuzování dominantova jednání, podle něhož zjednodušeně řečeno v případě, že dominant čelí konkurenci férovými prostředky, nejde o zneužití dominantního postavení, pak v žalobcově jednání nelze shledávat prvek nefér postupu ve vztahu ke konkurenci. Z tohoto důvodu se rovněž relativizuje použitelnost právního závěru vyjádřeného Evropským soudním dvorem ve věci , neboť v ní se skutečně jednalo, jak žalovaný uvedl, o zpřístupnění dominantova existujícího distribučního systému konkurenčnímu soutěžiteli. Sama doktrína „“ je ostatně primárně zaměřena na zamezení konkurenci znesnadňujících či dokonce likvidačních praktik dominantního soutěžitele ve vztahu k potenciálnímu konkurentovi vstupujícímu na trh, jenž pro soutěžitele v dominantním postavení představuje budoucí riziko narušení jeho aktuální tržní síly, přitom pro takového potenciálního konkurenta je využití dominantova distribučního systému nepostradatelnou podmínkou výkonu jeho soutěžní činnosti. V právě projednávané věci se jedná o situaci skutkově odlišnou, když nejde o využití žalobcovy distribuční sítě pro vlastní soutěžní činnost (ve vztahu k žalobci konkurenční), ale o vstup do žalobcovy distribuční sítě v postavení žalobcova distributora. Není tedy věcného důvodu posuzovat, zda odmítnutí spolupráce může vést k eliminaci veškeré soutěže a zda spolupráce sama by byla nepostradatelnou pro provádění soutěžní činnosti odmítnutého subjektu, který by tak neměl žádnou jinou alternativu své činnosti, jež by byla ve vztahu k činnosti žalobcově činností konkurující. Navíc z pohledu žalobce se zdá být podnikatelsky racionální disponovat dostatečným počtem distribučních míst za situace, kdy provozovatelé těchto distribučních míst dodržují žalobcova distribuční pravidla.

Plně použitelné je však rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci v tom směru, že právo volit si obchodní partnery v rámci distribučního systému je natolik základním právem soutěžitele, že jeho prolomení i v případě soutěžitele disponujícího dominantním postavením musí být řádně odůvodněno. Uváží-li soud, že žalovaný žalobci svým rozhodnutím nedeklaroval, že by musel se zájemcem o distribuci do smluvního vztahu vstoupit, a tedy jej nehodlal takto nutit k uzavření smlouvy „s každým zájemcem“ a „za jakýchkoli podmínek“, pak žalobcovo právo svobodné volby obchodního partnera není napadeným rozhodnutím žalovaného nijak prolomeno. Z napadeného rozhodnutí žalovaného totiž nevyplývá, že by žalobce musel vstupovat do smluvního vztahu s každým subjektem, který o jeho navázání projeví zájem, a to dokonce i proti své vůli, pravidlo o nediskriminaci ve vertikálním vztahu žalobce a jeho distributora tu není žalovaným v napadeném rozhodnutí vykládáno tak, že by žalobce za situace, kdy již s některým svým distributorem do smluvního vztahu vstoupil, musel za týchž podmínek vstoupit do smluvního vztahu s kýmkoli dalším. Prvek nediskriminace v postupu vůči potenciálním distributorům žalobce, tj. požadavek postupovat obdobným způsobem v obdobných případech, v pojetí žalovaného neznamená uzavřít smlouvu s každým zájemcem, ale každému odmítnutému zájemci sdělit důvody. Jinými slovy není sporu o to, zda lze odmítnout spolupráci, ale o to, zda lze odmítnutí spolupráce nezdůvodnit.

Ohledně povinnosti zdůvodnit odmítnutí spolupráce tedy zbývá posoudit, zda jde ve vztahu k žalobci o požadavek, zda na takovém požadavku lze s ohledem na žalobcovo postavení na trhu trvat či nikoli, zda jde z pohledu soutěžního zákonodárství o požadavek důvodný či nikoli.

I soutěžitel v dominantním postavení je oprávněn hájit své postavení na trhu. Jednání, kterým tak činí, nesmí být však zjevně nepřiměřené podmínkám panujícím na trhu. Jde-li o jednání, které by soutěžitel v podstatné míře nemohl realizovat za situace, pokud by dominantním postavením nedisponoval, neboť by se musel důvodně obávat okamžitého vyplnění uvolněného místa konkurentem, jehož plnění by pro distributora představovalo plnohodnotnou alternativu, pak jde o jednání, které skutečně znaky zneužití dominantního postavení má. Zdá-li se být i v žalobcově případě podnikatelsky racionální, že žalobce každý návrh spolupráce při distribuci jeho zboží posuzuje, což sám žalobce ostatně i do budoucna předpokládá (odpovědi na otázky kladené při jednání uskutečněném dne 16. 6. 2004, str. 261 až 267 správního spisu), pak nehledě ke zvoleným kritériím, jež vždy mohou do značné míry vyjadřovat jeho subjektivní zájmy, které by i soutěžními úřady měly být v mnoha směrech tolerovány, je důvodné po žalobci s ohledem na jeho postavení na trhu požadovat, aby kritéria, jež zvažoval, společně s jejich vyhodnocením, a to v klíčových směrech svých úvah, potenciálnímu zájemci sdělil. Jen tak může být zachována alespoň základní míra žalobcova nediskriminačního postupu a jen za těchto podmínek je možné, aby zachování této míry bylo možno i přezkoumat. Jen tehdy jsou důvody odmítnutí zřetelně dány bez možnosti jejich následného zkreslování. Přestože v žalobcově jednání nelze shledávat zřetelný protikonkurenční úmysl, je jím vyjadřován značný stupeň žalobcovy „pohodlnosti“, která mu samotnému v nedostatečně konkurenčním prostředí žádnou bezprostřední újmu způsobit nemůže, nepochybně se však negativně projeví ve vztahu k odmítnutým zájemcům o spolupráci. Zohlední-li zdejší soud pro právě projednávanou věc příznačný závěr Soudu první instance ve věci (T-65/89, BPB Industrie and British Gypsum proti Komisi, 1993, ECR II-389), pak musí konstatovat, že sama skutečnost, že soutěžitel disponuje dominantním postavením, jej sice vystavuje přísnější reglementaci oproti soutěžiteli, který takovým postavením nedisponuje, avšak nijak neprolamuje jeho základní právo chránit své obchodní zájmy, pokud mohou být ohroženy. Uskutečnění přiměřených kroků k ochraně svých zájmů mu musí být za všech okolností umožněno. V nesdělení důvodů odmítnutí spolupráce se zájemcem o ni soud žádný přiměřený krok k ochraně žalobcových zájmů neshledává.

Soud tedy uzavírá, že ve vztahu k žalobci nebyla deklarována povinnost vstupovat za jakýchkoli podmínek do všech jemu navrhovaných vertikálních smluvních vztahů. Takovou kontraktační povinnost nemá. Je však spravedlivé a doktrínou soutěžního práva plně odůvodněné po něm coby po dominantním soutěžiteli s podílem na relevantním trhu dosahujícím 100 % a disponujícím mimo jiné i materiálními a organizačními kapacitami požadovat, aby rozhodnutí o tom, že se zájemcem do vertikálního smluvního vztahu nevstoupí, mu zdůvodnil, zvláště za situace, kdy důvody sám logicky zvažuje. V závěru žalovaného ohledně hmotněprávního posouzení žalobcova jednání soud žalobcem namítanou nesprávnost, jež by měla přivodit nezákonnost napadeného rozhodnutí, tedy neshledává.