1775/2009
Hospodářská soutěž: zakázané rozhodnutí sdružení soutěžitelů
Hospodářská soutěž: zakázané rozhodnutí sdružení soutěžitelů
Profesní samospráva: pravidla profesní etiky
Řízení před soudem: žalovaný správní orgán
k § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 340/2004 Sb.
k § 69 soudního řádu správního
I. Působí-li rozhodnutí orgánu profesní komory omezující soutěžní chování svých členů protisoutěžně a naplňuje-li podmínky zakázané dohody narušující hospodářskou soutěž (zde ve formě zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů), jde o jednání zakázané podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, bez ohledu na to, že jej profesní komora zdůvodňuje snahou zajistit respektování zásad profesní etiky.
II. Profesní komora je obecně oprávněna stanovit pravidla související s respektováním zásad profesní etiky nad rámec povinností, jež by jejím členům jinak vyplývaly z obecně závazných právních předpisů, vždy však při jejich stanovení musí respektovat zákaz dohod narušujících hospodářskou soutěž (zde ve formě rozhodnutí sdružení soutěžitelů) podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže.
III. V řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se předseda tohoto úřadu nestává žalovaným, neboť jeho pravomoc rozhodovat o rozkladu proti rozhodnutí I. stupně jmenovaného úřadu vyjadřuje pouze funkční postavení v rámci vnitřní organizace ústředního orgánu státní správy, aniž by založilo jeho procesní subjektivitu ve smyslu soudního řádu správního.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, čj. 7 Afs 86/2007-107)
Prejudikatura:
srov. č. 988/2006 Sb. NSSVěc:
Česká lékárnická komora proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uložení opatření k nápravě a pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.Rozhodnutím ze dne 18. 4. 2005 rozhodl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) o uložení opatření k nápravě a pokuty žalobkyni ve výši 300 000 Kč. Následně svým rozhodnutím ze dne 14. 4. 2006 část výroku shora uvedeného rozhodnutí změnil a zbytek potvrdil.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu ve II. stupni žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2007 zamítl. Krajský soud v rozsudku uvedl, že neshledal na straně Úřadu pochybení ani ve způsobu informování o zahájení správního řízení a jeho předmětu, ani v samotném průběhu správního řízení. Ohledně hmotněprávních námitek krajský soud konstatoval, že se Úřad, co se týká aplikace § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a čl. 81 Smlouvy o ES na komunitární úrovni, neodchýlil od konstantní soudní rozhodovací praxe. Podmínky pro kvalifikování jednání a rozhodnutí sdružení soutěžitelů jako zakázaného ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže byly splněny, neboť za uvedené sdružení činily úkony osoby oprávněné. Tyto úkony žalobkyně nabývaly formy ustanovení vnitřních předpisů, závazného stanoviska nebo adresného úkonu určeného členům sdružení. Krajský soud shledal zřetelnou snahu žalobkyně o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, neboť závaznými vnitřními předpisy či na základě závazného stanoviska bylo členům jejího sdružení uloženo, aby jednali konkrétním způsobem. Těmito úkony pak bylo (nebo mohlo být) ovlivněno budoucí soutěžní chování členů žalobkyně. Zejména v případě omezování inzerce cen zboží nabízeného jednotlivými lékárnami jde nepochybně o jednání směřující k odstranění konkurence mezi lékárnami v oblasti cenové. V případě omezování poskytování slev a bonusů prostřednictvím
prima facie
„závazného stanoviska“
a „silného doporučení“
zákazu snižování cen prostřednictvím dopisů předsedkyně Okresního sdružení lékárníků Uherské Hradiště, se podle názoru krajského soudu jedná již o zřetelnou a přímou snahu ovlivnit tvorbu ceny konkrétního zboží dodávaného na trh lékárnami. V obou případech jde o doporučení sdružení související s tvorbou cen zboží dodávaného lékárnami. Pokud tedy žalovaný v jednotlivých případech dovodil naplnění zakázaného jednání podle zákona o ochraně hospodářské soutěže, nedopustil se nezákonného jednání, neboť aplikoval správný právní předpis, v jeho rámci i správnou právní normu a tu použil přezkoumatelným a věcně správným způsobem.Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Nesouhlasila se závěrem, že předmětnými rozhodnutími a úkony naplnila podmínky pro zakázané jednání ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Řády stěžovatelky jsou rozhodnutími, která vyjadřují vůli členů a směřují k jejím členům. Jako takové mohou být i přezkoumány Úřadem, avšak pokud nevybočují z mezí zákonného zmocnění, nemohou být posouzeny jako protizákonné. Uvedené řády stanoví pravidla etiky výkonu profese lékárníka. Jelikož stěžovatelka je oprávněna k jejich vydávání, může jimi stanovit i pravidla, jež nejsou obsahem obecně závazných právních předpisů, a to i pravidla přísnější, pokud jsou odůvodněna právě uvedenou etikou výkonu profese lékárníka, na niž jsou obecně kladeny vyšší nároky než v klasickém podnikání či povolání. Pokud pak zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), přenesl
kompetence
ohledně etiky výkonu profese na stěžovatelku, je zcela zřejmé, že její členové musí v případě etiky výkonu povolání dodržovat přísnější pravidla než ta, která jsou stanovená zákonem. Krajský soud sice dospěl ke stejnému závěru, nicméně přesto dovodil, že ustanovení stavovských předpisů jsou protisoutěžní a ustanovení Profesního řádu a Řádu pro označování lékáren a inzerci posoudil jako dohodu o teritoriální exkluzivitě. Právě omezení informací o zahájení činnosti lékárny, stejně tak pravidla pro umístění orientačních prvků (směrové cedule a šipky) brání podle stěžovatelky nekalé soutěži. Nelze ani souhlasit se závěry krajského soudu ohledně ustanovení řádů týkajících se inzerce cen zboží nabízeného jednotlivými lékárnami. Zákaz se totiž netýká veškerého zboží, ale pouze léčivých přípravků, a to s odkazem na ustanovení o reklamě na léčiva v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“). Citovaný zákon ve znění účinném do 31. 5. 2002 totiž výslovně zakazoval uvádění cen léčivých přípravků v reklamě. Ze změny tohoto zákona s účinností od 1. 6. 2002 však není jednoznačné, zda byl uvedený zákaz zrušen či pouze jinak kodifikován. Při stanovení pravidla týkajícího se ceny zboží byla proto stěžovatelka vedena snahou, aby informace o cenách léků byly komplexní, a nikoliv účelově vytržené z několika údajů. V případě závazného stanoviska týkajícího se zákaznických slevových karet z důkazů provedených ve správním řízení podle stěžovatelky vyplývá, že uvedené karty jsou používány celou řadou lékáren. K takto rozšířenému jevu by nedošlo, pokud by její závazné stanovisko skutečně směřovalo k ovlivnění tvorby cen, konkrétně k jejich snižování (při zdůraznění disciplinárního postihu). Navíc nebylo ani prokázáno, že by v důsledku tohoto závazného stanoviska některá z lékáren měnila svoji cenotvorbu. Záměr unifikace cenové politiky jednotlivých soutěžitelů tedy nebyl ničím doložen. V žádném případě však nešlo o cenové doporučení, které by bylo možno stavět na roveň dohodě o přímém či nepřímém určení cen a stanovení obchodních podmínek. Konečně v případě dopisů předsedkyně Okresního sdružení lékárníků Uherské Hradiště bylo prokázáno, že se jednalo jen o osobní aktivitu uvedené předsedkyně. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Předseda Úřadu ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v případě omezení umístění informací o lékárnách spatřuje vytvoření reálné bariéry pro aktivní soutěžní působení lékáren na území, kde jsou i lékárny jiné. Omezení inzerce cen zboží nabízeného lékárnami v době po 31. 5. 2002 bylo jednáním, které směřuje k odstranění konkurence v cenové oblasti. Zákaz uvádění cen léčivých přípravků v reklamě byl zrušen novelou zákona o regulaci reklamy s účinností od 1. 6. 2002. Ze závazného stanoviska vydaného k omezení uplatňování zákaznických slevových karet, poskytování bonusů a podobných výhod při prodeji léčiv vyplývá vůle stěžovatelky ovlivnit způsob tvorby cen prodávaného zboží a její snaha o zavedení pevných cen. Ke stejnému cíli směřují i dopisy předsedkyně Okresního sdružení lékárníků v Uherském Hradišti, v nichž je přímo deklarována snaha ovlivnit tvorbu cen zboží dodávaného lékárnami na trh.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Další stěžovatelčiny námitky se již týkají věcného posouzení jednání ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže. V tomto směru stěžovatelka především namítala, že žádné z rozhodnutí či jednání, jež jsou předmětem posouzení v dané věci, nelze kvalifikovat jako jednání ve smyslu citovaného zákona.
Podle obsahu spisu Úřad v rámci šetření podnětů a v následném správním řízení posuzoval vybraná ustanovení stavovských předpisů stěžovatelky, jakož i další opatření jejích orgánů. Jednalo se o Závazné stanovisko č. 1/2002, čl. 10 Profesního řádu schváleného na VIII. sjezdu delegátů stěžovatelky, čl. 9 téhož řádu, schváleného na X. sjezdu delegátů, § 2 odst. 2 Řádu stěžovatelky pro označování lékáren, schváleném na VI. sjezdu delegátů a dopisy představenstva Okresního sdružení České lékárnické komory v Uherském Hradišti ze dne 29. 6. a 5. 10. 2004, které byly podepsány předsedkyní okresního sdružení. Se zněním uvedených vnitřních předpisů byli členové stěžovatelky seznámeni přímo na jednotlivých sjezdech, kde byla novelizovaná ustanovení přijata, a dále byla tato ustanovení jako součást schváleného znění vnitřních předpisů uveřejněna na internetových stránkách stěžovatelky a v oborovém časopise.
Úkolem krajského soudu tedy bylo posoudit, zda uvedená ustanovení, jež jsou pro členy stěžovatelky závazná, jakož i ostatní jmenované úkony, jsou způsobilé narušit hospodářskou soutěž. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v období, v němž se stěžovatelka měla dopustit porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže, došlo k vydání nového zákona.
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, účinného do 30. 6. 2001, jsou zakázané a neplatné veškeré dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí sdružení podnikatelů a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě (dále jen „
dohody
“), které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud ministerstvo pro hospodářskou soutěž nepovolilo výjimku.Podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou zakázané a neplatné dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě (dále jen „
dohody
“), které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepovolí prováděcím právním předpisem z tohoto zákazu výjimku.Na rozhodnutí sdružení soutěžitelů ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže lze nahlížet jako na formálně či neformálně podchycený projev vůle soutěžitelů učiněný prostřednictvím autority, na níž sdružení soutěžitelé přenesli oprávnění k jejímu projevu. Úkonem takových autorit mohou být jak usnesení výkonných orgánů sdružení, jež mají byť i nepřímo zavazovat členy sdružení, tak i rozhodnutí o přijetí konkrétních ustanovení do stanov, případně do jiných interních předpisů sdružení. Není však rozhodující, zda takové rozhodnutí sdružení je přímo závazné pro všechny jeho členy nebo jen pro část, zda je výsledkem jejich všeobecného konsensu nebo jen oprávněných autorit, zda má potenciál fakticky zasáhnout rozhodování o soutěžním chování pouze soutěžitelů sdružených nebo zda může nepřímo dopadat i na jednání jiných (nesdružených) účastníků trhu. Základním kritériem je posouzení, zda
„dohoda“
má způsobilost hospodářskou soutěž narušit či nikoliv. Podle citovaného ustanovení je zakázána taková dohoda, která vede nebo může vést k narušení hospodářské soutěže, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud Úřad nepovolí z tohoto zákazu výjimku. V dané věci však zákon pro tento případ jinak nestanoví a rovněž nelze aplikovat žádnou z výjimek. Při posuzování námitky proti hmotněprávnímu posouzení jednání stěžovatelky Nejvyšší správní soud, shodně s krajským soudem, vycházel ze základních podmínek, které musí být vždy kumulativně splněny pro konstatování závěru o porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže zakázaným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, které je ve smyslu citovaného ustanovení považováno za formu dohody. Takovým rozhodnutím musí být předně skutečně úkon sdružení učiněný osobou oprávněnou za sdružení vystupovat anebo tak alespoň musí být členy sdružení vnímána. Kromě toho musí jít o úkon sdružení přímo zaměřený či alespoň nepřímo způsobující dopad na soutěžní chování jednotlivých soutěžitelů, jehož cílem je snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2006, čj. 31 Ca 164/2005-59, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 988/2006).Stěžovatelka je právnická osoba zřízená na základě zákona č. 220/1991 Sb. jako samosprávná nepolitická stavovská organizace sdružující všechny lékárníky zapsané v seznamech vedených touto komorou (§ 1 zákona č. 220/1991 Sb.). Jako stavovské organizaci jí citovaný zákon ukládá dbát na to, aby její členové vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor. Komory jsou mimo jiné oprávněny uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem, tzn. stíhat porušení výše uvedených povinností.
Stěžovatelka v kasační stížnosti nepopírá své postavení jako soutěžitele, resp. sdružení soutěžitelů provozujících lékárny v rámci hospodářské soutěže ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 63/1991 Sb., resp. § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Podle § 2 odst. 2 zákona č. 63/1991 Sb., resp. § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, se na svazy podnikatelů, komory, živnostenská společenstva a jiné formy sdružování podnikatelů
(
dále jen „sdružení podnikatelů
“), pokud jejich činnost může ovlivňovat hospodářskou soutěž, použijí ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže obdobně. Osobní působnost zákona je v § 2 vymezena široce, vztahuje se obecně i na komory, tedy nevylučuje z osobní působnosti zákona stavovské či jiné profesní komory, ovšem za předpokladu, že činnost komory může ovlivňovat hospodářskou soutěž. Zákon upravující ochranu hospodářské soutěže z hlediska stanovení rozsahu své osobní působnosti předpokládá i pouhou možnost ovlivnění hospodářské soutěže činností komory, nikoli její přímou účast v hospodářské soutěži. Ve vztahu ke stanovené osobní působnosti zákona je zřejmé, že se zákon vztahuje i na subjekty, u nichž nelze předpokládat ziskový motiv činnosti, přičemž jejichž cíle mohou být i jen zčásti ekonomické, avšak i tyto cíle mohou prosazovat aktivitami schopnými ovlivnit hospodářskou soutěž (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, sp. zn. 7 A 83/94). Shodný názor byl vysloven i v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 1996, čj. 7 A 134/95-30, podle kterého subjekty označené v § 2 zákona č. 63/1991 Sb. legislativní zkratkou „sdružení podnikatelů“ jsou podskupinou (podmnožinou) množiny subjektů označené legislativní zkratkou „soutěžitelé
“. Z tohoto důvodu činnost stěžovatelky jako profesní komory, která sdružuje provozovatele lékáren, může ovlivňovat hospodářskou činnost.Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud shledává závěr učiněný krajským soudem ohledně zakázaného jednání ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, jehož se stěžovatelka dopustila, za správný. Přijetí výše citovaných vnitřních předpisů na sjezdu delegátů stěžovatelky, je bezpochyby možné považovat za skutečné úkony sdružení, osobou oprávněnou k takovým úkonům, které navíc směřují k členům sdružení se snahou o určitou unifikaci jejich soutěžního jednání. Z obsahu citovaných článků vnitřních předpisů je zřejmé, že ukládají členům stěžovatelky, aby na poli hospodářské soutěže jednali konkrétním způsobem, tedy dochází k nahrazení jejich uvážení závaznými pravidly, která jsou schopná ovlivnit jejich chování na relevantním hospodářském trhu. Stěžovatelka je na základě zákona č. 220/1991 Sb., jak je výše uvedeno, oprávněna vydávat vnitřní předpisy, jimiž stanovuje pravidla etiky výkonu profese lékárníka. Tato pravidla mohou být bezpochyby i přísnější než obsah obecně závazných právních předpisů, právě s důrazem na charakter povolání lékárníka a nezbytnou vysokou míru etického přístupu k zákazníkům, vždy však při jejich stanovení musí respektovat zákonná omezení, v tomto případě stanovená § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Stejně je možné nahlížet na obsah dopisů, které byly rozeslány členům okresního sdružení v Uherském Hradišti, neboť je z nich zřejmé, jaká konání z jejich strany (metody snižování cen léčivých příspěvků) jsou nevhodná a neakceptovatelná. Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem krajského soudu, že i když z uvedených dopisů nevyplývá přímá závaznost, přesto byly, nebo mohly být, vnímány jako silná doporučení, která mohou ovlivnit budoucí chování soutěžitelů – členů stěžovatelky. Zákon o ochraně hospodářské soutěže (v obou zněních) působí preventivně již tím, že stojí na principu potenciální soutěže. Není podmínkou postihu, aby nedovolené dohody nebo jednání měly za cíl narušení soutěže a přímo k němu směřovaly, např. aby byla dohoda uzavřena s nedovoleným protisoutěžním obsahem, ale postačí, jestliže k omezení soutěže tato jednání mohou vést. Proto ani není nezbytné, aby takový výsledek, tedy omezení, vyloučení nebo jiné narušení soutěže, již nastal. Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvodnou stížní námitku, že přezkoumávaná ustanovení vnitřních předpisů stěžovatelky nevybočují z mezí zákonného zmocnění, a proto nemohou být posouzena jako protizákonná, neboť se jedná o stanovení pravidel etiky výkonu profese, k jejichž vydávání je stěžovatelka podle zákona oprávněna.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval jednotlivými rozhodnutími stěžovatelky týkajícími se označení lékáren, inzerce cen nabízeného lékárenského zboží a doporučení k poskytování slev, zejména s ohledem na obsah čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky.
Delegáti na VIII. sjezdu stěžovatelky konaném ve dnech 2. – 3. 10. 1998 schválili čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky, následně uplatňovaný, ve znění: Na VI. sjezdu konaném ve dnech 29. – 30. 6. 1996 delegáti schválili nové znění § 2 odst. 2 Řádu stěžovatelky, následně uplatňované, pro označování lékáren a inzerci:
„Lékárník při propagaci vlastní lékárny nesmí činit jiná oznámení o zahájení provozu než uvedená v článku 9 a nesmí rozmísťovat označení lékárny mimo budovu, v níž je umístěna; výjimkou jsou šipky nebo jiné ukazatele nepřekračující velikost 50 x 100 cm umístěné maximálně 50 metrů od lékárny v případě, že lékárnu je nutno hledat (za rohem, ve dvoře, uvnitř bloku domu apod.), které však nelze nikdy umístit ve vzdálenosti menší než 50 metrů od jiné lékárny nebo způsobem, který by od jiné lékárny odpoutával pozornost pacientů“
.„Další označení lékárny s výjimkou orientačních ukazatelů umístěných v přiměřené vzdálenosti podle místních poměrů se nepřipouští“
.Podle § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb. jsou zakázané ve smyslu odstavce 1 zejména dohody, popř. jejichž části, obsahující rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů.
Podle § 3 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou z dohod zakázaných podle odstavce 1 zakázány zejména dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže proto, že obsahují ujednání o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů.
Přijetím článků shora uvedených interních předpisů a jejich aplikací bylo znemožněno lékárnám informovat zákazníky o svém umístění vzdálenějšími ukazateli (více jak 50 metrů od označené lékárny) umístěnými v prostoru obce, směřujícími k sídlu lékárny. Došlo tak k vytvoření určitého
„bezpečného“
prostoru, v němž je lékárna chráněna před konkurenčním působením (zejména propagací) ze strany jiných lékáren. Omezení informování vytvořilo bariéru pro aktivní soutěžní působení lékáren v prostoru, ve kterém působí i jiné lékárny. Ze znění čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky („... by od jiné lékárny odpoutával pozornost pacientů“
) je zřejmé narušení vzájemného soutěžního vztahu soutěžitelů provozujících lékárny, ke kterému došlo omezením možností propagace jednotlivých lékáren stěžovatelkou.Nejvyšší správní soud proto uvedené jednání stěžovatelky spočívající v přijetí a uplatňování článků Profesního řádu a Řádu stěžovatelky pro označování lékáren a inzerci, posoudil, ve shodě s krajským soudem a předsedou Úřadu, jako zakázané a neplatné rozhodnutí sdružení soutěžitelů, které mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu lékárenské péče a trhu doplňkového zboží prodávaného v lékárnách. Stejně jako krajský soud má i Nejvyšší správní soud za to, že uvedené omezení nemá souvislost se sjednocením označení lékáren jako zdravotnických zařízení a nemůže jít o snahu omezit možnou nekalou soutěž. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že stěžovatelka je oprávněna stanovit pravidla související s respektováním zásad etiky nad rámec zvláštního právního předpisu, její činnost však vždy musí být v souladu se zákony a musí respektovat zákonná omezení. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že šlo o omezení informací uveřejňovaných v oznámení o zahájení činnosti, je nutno toto tvrzení kategoricky odmítnout, protože z čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky nevyplývá, že by omezovalo pouze uveřejňování informací týkajících se zahájení činnosti lékárny. Stejně Nejvyšší správní soud nahlíží i na tvrzení stěžovatelky, že krajský soud se s argumentem, že šlo o zamezení tzv. zabraňovací soutěži, dostatečně přesvědčivě nevypořádal. Naopak, krajský soud se s tímto argumentem vypořádal dostatečně a přesvědčivě, neboť uvedené články hodnotil ve smyslu § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, s možností vyvolání soukromoprávního sporu mezi jednotlivými soutěžiteli. Podstatné pro posouzení věci tak je zjištění, že výše uvedené články řádů stěžovatelky vedly, nebo mohly vést k narušení hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb.
Ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb. jsou zakázané zejména dohody, popř. jejich části, obsahující přímé nebo nepřímé určení cen, popř. jiných obchodních podmínek. Zakázány jsou zejména dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže proto, že obsahují ujednání o přímém nebo nepřímém určení cen, popř. i jiných obchodních podmínkách [shodně i § 3 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže].
Ze správního spisu je zřejmé, že na X. sjezdu stěžovatelky konaném dne 25. 11. 2000, delegáti schválili čl. 9 Profesního řádu stěžovatelky, kterým bylo stanoveno, že předmětem oznámení o zahájení provozu a informací v telefonním seznamu, tisku, elektronických médiích včetně internetu nesmí být nabídka a ceny konkrétních léčiv. Zákon o regulaci reklamy, ve znění účinném do 31. 5. 2002, zakazoval uvádět v reklamě na léčivý přípravek či prostředek zdravotnické techniky cenu léčivých přípravků a prostředků zdravotnické techniky [§ 5 odst. 1 písm. e) citovaného zákona]. Změnou tohoto zákona (zákonem č. 138/2002 Sb.) s účinností od 1. 6. 2002 však bylo uvedené omezení odstraněno. Podle § 5 odst. 4 zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném od 1. 6. 2002, musí jakékoliv informace obsažené v reklamě na humánní léčivý přípravek odpovídat údajům uvedeným v souhrnu údajů tohoto přípravku.
Z uvedeného vyplývá, že byl zrušen zákaz uvádět v reklamě na humánní léčivý přípravek cenu tohoto přípravku. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že od 1. 6. 2002 bylo omezení stanovené v čl. 9 Profesního řádu stěžovatelky, nad zákonný rámec. Citovaný článek tedy byl zakázaným a neplatným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, který mohl vést k narušení hospodářské soutěže na trhu lékárenské péče. Omezení stěžovatelky tak mohlo mít vliv na cenovou hladinu volně prodejných léčiv a omezilo efektivní soutěž založenou na dostupnosti informací o ceně zboží potenciálním zákazníkům.
Ze správního spisu také vyplývá, že stěžovatelka dne 20. 3. 2002 vydala Závazné stanovisko č. 1/2002 k používání zákaznických slevových karet v lékárnách, ve kterém označila poskytování slev u vydávaných léčiv na základě zákaznických slevových karet za neetické a odporující i příslušným článkům jejího Profesního řádu a obdobně hodnotila také následné poskytnutí bonusu, naturálního plnění a obdobných nadstandardních výhod týkajících se léčiv, nesouvisejících se zákaznickými slevovými kartami. Předsedkyně představenstva Okresního sdružení lékárníků Uherské Hradiště v dopisu ze dne 29. 6. 2004 označila za nevhodné a pro lékárenskou obec neakceptovatelné metody manipulující s cenou léčivých přípravků na úkor lékárenské přirážky s tím, že je nutno přijmout společné řešení přijatelné pro všechny zúčastněné a tímto se bezvýhradně řídit, a do data dalšího jednání doporučila lékárnám manipulujícím s cenou léčivých přípravků ukončení těchto aktivit. V dopisu ze dne 5. 10. 2004 uvedená předsedkyně označila nahodilé slevování cen léčivých přípravků v rámci konkurenčního boje mezi lékárnami jako zoufalý způsob konkurence, který je nutno kategoricky odmítnout a v žádném případě jej neprovádět.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze Závazného stanoviska vyplývá vůle stěžovatelky ovlivňovat způsob, jakým jednotliví soutěžitelé sdružení tvoří cenu jimi prodávaného zboží. Jde o rozhodnutí, které má svým obsahem a účelem charakter cenového doporučení. Takové rozhodnutí ve formě cenového doporučení je nutno hodnotit jako nebezpečné protisoutěžní jednání, bez ohledu na skutečnost, zda je či není pro členy sdružení závazné. Z jednání a rozhodnutí stěžovatelky vyplývá záměr sjednotit chování lékárníků při stanovení cen léčivých přípravků prostřednictvím zákazu poskytování slev, a tím ustálit cenovou hladinu na určité výši. Stejně tak hodnotí Nejvyšší správní soud i citované dopisy předsedkyně představenstva Okresního sdružení lékárníků Uherské Hradiště. Jde o doporučení, které směřuje k odstranění nejistoty členů sdružení ohledně jejich budoucí cenové strategie a podává jim návod, jak postupovat při tvorbě ceny prodávaného zboží. Jako takové je nepochybně způsobilé ovlivnit budoucí soutěžní chování provozovatelů lékáren v cenové oblasti. V daném případě není podstatné, zda došlo k ovlivnění v chování provozovatelů lékáren, tedy k chování korespondujícímu předmětnému Závaznému stanovisku či uvedeným dopisům. Již samotné vyjádření vůle stěžovatelky či představitele okresního sdružení stěžovatelky ovlivnit způsob tvorby cen lékárnického zboží, zejména snaha o zavedení pevných cen, potažmo jejich tvorbu, vyhovuje kritériím zakázaného protisoutěžního chování a rozhodnutí ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje se závěrem krajského soudu, pokud jde o označení osoby, kterou krajský soud v napadeném rozsudku považuje za žalovaného. V žalobě byl jako žalovaný správně označen Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť v rozkladovém řízení je orgán rozhodující o rozkladu a orgán rozhodující v I. stupni, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jediným správním orgánem vymezeným zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdílné je jen to, komu z hlediska jeho vnitřního organizačního uspořádání zákon zakládá funkční příslušnost rozhodovat o rozkladu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2004, čj. 6 A 11/2002-26). Ve věci přezkoumávání rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který rozhodl o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, je třeba považovat za žalovaného ve smyslu § 69 s. ř. s. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, byť žaloba musí směřovat proti rozhodnutí předsedy tohoto Úřadu. Pravomoc předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodovat o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vyjadřuje pouze jeho funkční postavení v rámci vnitřní organizace ústředního orgánu státní správy, aniž by založilo jeho procesní subjektivitu ve smyslu s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2006, čj. 4 As 57/2005-64). Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší správní soud jako žalovaného označil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jehož postavení vyplývá přímo ze zákona (§ 69 s. ř. s.). (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.