Vydání 1/2008

Žalovaný rozhodl dne 15. 12. 2003, že žalobkyně schválením obsahu a vydáním Výkonového a honorářového řádu (3. vydání 2002) na zasedání představenstva ve dnech 22. až 23. 11. 2002 porušila § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o ochraně hospodářské soutěže"). Žalovaný uvedl, že rozhodnutí žalobkyně je zakázaným a neplatným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, které může vést k narušení hospodářské soutěže na trhu služeb poskytovaných autorizovanými inženýry a techniky činnými ve výstavbě. Žalovaný dále rozhodl podle § 7 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže o zákazu takového jednání žalobkyně do budoucna, podle § 22 odst. 2 téhož zákona rozhodl o uložení pokuty žalobkyni ve výši 500 000 Kč a podle § 23 odst. 1 téhož zákona rozhodl o uložení opatření k nápravě.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozklad. Předseda žalované rozklad rozhodnutím ze dne 9. 3. 2005 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Proti rozhodnutí předsedy žalovaného podala žalobkyně správní žalobu u Krajského soudu v Brně. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 5. 2006. Krajský soud dovodil, že základní podmínky pro konstatování protisoutěžního charakteru rozhodnutí uskutečněných na úrovni sdružení soutěžitelů jsou tyto: (1) jedná se o úkon sdružení, (2) směřující od sdružení k jeho členům (jednotlivým soutěžitelům), (3) z nějž vyplývá snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, kteří jsou členy sdružení, aniž by z něj musela vyplynout jeho závaznost či možnost uložení sankce za jeho nedodržení - i v takovém případě je totiž úkon způsobilý identifikovat budoucí soutěžní chování soutěžitele. Všechny tyto podmínky byly v případě jednání žalobkyně splněny, a její jednání je tedy principiálně jednáním protisoutěžním. Nevztahuje-li se na daný případ výjimka (§ 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže) z prováděcího předpisu Úřadu, nestanoví-li jinak ani citovaný zákon a pokud ani zvláštní předpis výslovně nestanoví jinak, pak se popsané pravidlo uplatní vždy. Zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen "zákon o výkonu povolání"), by proto musel postavit najisto, že žalobkyně je autoritou nadanou oprávněním k cenotvorbě ve vztahu ke zboží dodávanému jejími členy (tzn. vyjmout žalobkyni jako subjekt ze zákazu podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže), nebo by musel zřetelně určit, že některé její úkony se aplikaci soutěžního zákonodárství vymykají. Tak tomu ovšem není. Žalobkyně není ani cenotvorným orgánem podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"), popř. podle jiného právního předpisu, ani takovému orgánu není postavena na roveň. Zákon o výkonu povolání ani jiný právní předpis zároveň neobsahují konstrukci stanovení odměn navazujícím podzákonným předpisem, jako je tomu např. v případě odměn advokátů či notářů. Pokud tedy v případě žalobkyně a cen zboží dodávaného jejími členy není takových výslovných pravidel, nastupuje pravidlo pro oblasti cenově neregulované, tj. tvorba cen výlučně na tržních principech. Textace použitá v § 23 odst. 6 písm. j) zákona o výkonu povolání, podle nějž je žalobkyně oprávněna vydávat ceníky a honorářové řády, nemá takovou normativní sílu, která by z žalobkyně činila regulátora cen zboží dodávaného jejími členy. Není-li pojem nijak konkretizován, zejména není-li stanoveno jaké ceníky, jakého zboží, jakých dodavatelů, jak a kdy mají být schvalovány a vydávány a do jaké míry jsou závazné, nelze mu přiznávat význam . Tato dikce se nejvýše může blížit oprávnění žalobkyně publikovat zpětně přehled již určených cen jednotlivými členy sdružení (byť i zde soud připouští principiálně protisoutěžní charakter). Tím spíše nelze význam dovozovat z toho, že do působnosti žalobkyně náleží vydávání honorářových řádů [§ 23 odst. 6 písm. j) zákona o výkonu povolání], které schvaluje její valná hromada, popř. shromáždění delegátů [§ 25 odst. 4 písm. b) zákona o výkonu povolání]. Ani zde totiž není výslovně kodifikováno, že "honorářovým řádem" má být rozuměn přehled cen zboží do budoucna dodávaného jednotlivými členy sdružení. Schválení honorářového řádu zde nemůže být považováno za legální oprávnění k nahrazení vůle soutěžitelů při stanovení cen za jimi dodávané zboží. Na žalobkyni se proto bez výjimky uplatní zákaz dohod narušujících hospodářskou soutěž (§ 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže).

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatelka namítla, že § 23 odst. 6 písm. j) zákona o výkonu povolání jí dává oprávnění nikoliv k vydávání ceníků a honorářových řádů ve smyslu pouhé ediční činnosti, ale ke skutečné cenotvorbě. Podpůrným argumentem pro takový výklad je text § 23 odst. 6 písm. i) a zejména § 25 odst. 4 písm. b) zákona o výkonu povolání. Stěžovatelka uvedla, že jí zákonodárce cíleně svěřil pravomoc vydávat ceníky a honorářové řády jako činnost, která není zakázaná ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže. Nesouhlasila proto s názorem krajského soudu, že textace použitá v § 23 odst. 6 písm. j) zákona o výkonu povolání nemá takovou normativní sílu, která by z žalobkyně činila regulátora cen zboží dodávaného jejími členy. Skutečnost, že oprávnění stěžovatelky vydávat ceníky a honorářové řády nebylo blíže konkretizováno, nemůže svědčit názoru krajského soudu, podle nějž se může jednat nejvýše o publikaci zpětného přehledu již určených cen jednotlivých členů sdružení.

Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.