Vydání 7/2009

Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 9. 2. 2007 uznal vinnými ABB Management Services Ltd., ABB Switzerland Ltd., ABB Ltd., Schneider Electric SA a žalobce a) až p) z toho, že měli mezi sebou uzavřeny a plnili dohody obsažené ve smlouvě nazvané GQ-Agreement uzavřené dne 15. 4. 1988. Dále byli uznáni vinnými ABB Management Services Ltd., ABB Switzerland Ltd., ABB Ltd., Schneider Electric SA a žalobci b) až d), f), i) až l) a p) tím, že uzavřeli a plnili dohody obsažené ve smlouvě nazvané E-Group Operation Agreement for GQ-Agreement ze dne 15. 4. 1988. Na základě shora uvedených smluv smluvní strany koordinovaly, a to i prostřednictvím výměny informací, své jednání ve vztahu k účasti na výběrových řízeních (projektech) týkajících se plynem izolovaných spínacích ústrojí stanovováním cen a cenové hladiny podávaných nabídek, udržováním stabilní úrovně svých tržních podílů na základě předem odsouhlasených kvót a vzájemným omezováním se v uzavírání licenčních smluv na výrobu plynem izolovaných spínacích ústrojí s potenciálními konkurenty. Uzavřely a plnily tak zakázané a neplatné dohody o určení cen, fixaci tržních podílů a rozdělení trhu a zamezení vstupu konkurentů na trh, které vedly k narušení soutěže na relevantním trhu plynem izolovaných spínacích ústrojí pro aplikace nad 72 kV dodávaných samostatně nebo jako součást zapouzdřených rozvoden plynem izolovaných spínacích ústrojí na území České republiky, čímž jednotliví členové smluv v různých obdobích specifikovaných v rozhodnutí porušili zákaz obsažený v § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (pokud jde o jednání v době od 1. 3. 1991 do 30. 6. 2001), a zákaz obsažený v § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. (jednání v době od 1. 7. 2001 do 3. 3. 2004). Toto jednání správní orgán členům kartelových dohod do budoucna zakázal a uložil jim v rozhodnutí specifikované pokuty, vyjma účastníků, na něž vztáhl program shovívavosti.

Žalovaný dne 26. 4. 2007 rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že uznal protiprávním jednání jednotlivých členů kartelu až po účinnosti zákona č. 63/1991 Sb., neboť teprve tehdy byli účastníci povinni řídit se pravidly hospodářské soutěže. Současně jednání ve výroku rozhodnutí specifikoval a rozčlenil ve vztahu k jednotlivým zákonům o hospodářské soutěži a ve vztahu k trvání účasti jednotlivých členů na kartelu. U dvou účastníků pak snížil pokutu.

Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou u Krajského soudu v Brně. Namítali, že správní orgány nesprávně stanovily dobu zakázaného jednání. Pokud jednání trvalo i po vstupu České republiky do Evropské unie, měl být přímo aplikován čl. 81 Smlouvy ES. Protože v téže věci již zahájila řízení Komise, zanikla tím příslušnost vedení správního řízení českým soutěžním úřadem podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003. Byla tak porušena zásada .

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2008 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že uzavření a plnění kartelové dohody je správním deliktem trvajícím; takové jednání tvoří jeden skutek a tím i jeden delikt, a to až do okamžiku ukončení takového jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Správní delikt spočívající v uzavření a plnění kartelové dohody se považuje za spáchaný za účinnosti nové právní úpravy, pokud alespoň část protiprávního jednání, jímž byl udržován protiprávní stav, se odehrála za účinnosti nové právní úpravy. Krajský soud se dále zabýval dobou trvání kartelu, zejména pak koncem protiprávního jednání, který žalovaný stanovil k 3. 3. 2004. Při vymezení deliktu vyšel z rozhodnutí Komise ze dne 24. 1. 2007, COMP/F/38.899, kde je uvedeno, že protiprávní jednání skončilo dne 11. 5. 2004. Správní orgán I. stupně rozhodl dne 9. 2. 2007, tedy po rozhodnutí Komise. Krajský soud tak stanovení konce protiprávního jednání k 3. 3. 2004 označil za uměle vytvořený skutkový stav. Dále uvedl, že pokud plnění kartelové dohody zasáhlo i období po 1. 5. 2004, byť byla dohoda uzavřena a plněna i před 1. 5. 2004, je zapotřebí na ni aplikovat právní úpravu účinnou od 1. 5. 2004, tedy přednostně čl. 81 Smlouvy ES. Žalovaný i Komise své rozhodnutí vydali v řízení zahájeném po 1. 5. 2004. Podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 ztrácí vnitrostátní soutěžní úřad příslušnost k aplikaci článku 81 Smlouvy ES tehdy, pokud řízení v téže věci po 1. 5. 2004 zahájila již Komise. Ztratil-li vnitrostátní soutěžní úřad příslušnost k aplikaci čl. 81 Smlouvy ES, pak je proti smyslu jednotné aplikace soutěžního práva, aby měl nadále pro období do 1. 5. 2004 příslušnost ke zpětné aplikaci § 3 zákona č. 143/2001 Sb. Krajský soud uzavřel, že takový postup, kdy část posuzovaného jednání, již posouzeného Komisí podle čl. 81 Smlouvy ES, žalovaný vyčlení a posoudí znovu podle § 3 zákona č. 143/2001 Sb., porušuje zásadu .

Proti rozsudku žalovaný (stěžovatel) brojil kasační stížností. Namítal, že závěr krajského soudu o ukončení protisoutěžního jednání k 11. 5. 2004 nemá oporu ve spisu. Skutkový stav, jak jej stěžovatel zjistil, vychází z provedeného dokazování – zejména z emailové komunikace mezi členy kartelu, která je založena ve spisu. K jinému závěru o ukončení protisoutěžního jednání (přes jisté ) nemohl stěžovatel dospět, neboť by to nemělo oporu v dokazování, čímž by porušil zásadu legality. Stěžovatel upozornil, že nedisponoval rozhodnutím Komise až do zveřejnění jeho nedůvěrné verze na internetu dne 16. 8. 2007, tedy necelé čtyři měsíce potom, co bylo ve věci vydáno rozhodnutí II. stupně. Zdůraznil, že nevedl řízení ve věci porušení komunitárních soutěžních pravidel. Nemohl tak uplatnit oprávnění vyplývající pro něj z § 20a odst. 3 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., tedy nemohl si vzájemně s Komisí a ostatními soutěžními úřady členských států poskytnout a užívat jako důkazy jakékoliv faktické nebo právní skutečnosti, včetně informací důvěrných (viz čl. 12 nařízení č. 1/2003). Uvedl, že s Komisí vedli řízení nezávisle na sobě, opatřovali (patrně ne zcela totožné) důkazy a nezávisle na sobě i z nich vyvozovali skutkové a právní závěry.

Dále konstatoval, že i kdyby se mu podařilo prokázat až k datu 11. 5. 2004, nic mu nebrání v takovém případě postihnout jednání žalobců do data vstupu České republiky do Evropské unie, neboť do tohoto data Komise v žádném případě nemohla postihnout deliktní jednání žalobců ve vztahu k České republice. Pravomoc Komise postihnout deliktní jednání na poli hospodářské soutěže se totiž váže výlučně k teritoriu členů Evropské unie, ve vztahu k území České republiky to pak znamená, že Komise může postihovat deliktní jednání soutěžitelů až od 1. 5. 2004. Jednání členů kartelu v rámci globálních kartelů lze dělit ve vztahu k jednotlivým teritoriím a příslušným jurisdikcím – přitom se nejedná o posuzování „“. Postihování mezinárodního kartelu ze strany více jurisdikcí vzhledem k účinkům, které na příslušných územích způsobil, je naprosto běžné (zejm. ve vztahu k teritoriu USA a Evropské unie v případě globálních kartelů). Přitom žádný z komunitárních soudů přezkoumávajících rozhodnutí Komise v soutěžních věcech nedospěl k závěru, že by následné posouzení a sankcionování téhož globálního kartelu ze strany Komise (ovšem ve vztahu toliko k následkům na komunitární trh) po udělení sankce za tento globální ze strany příslušného soutěžního orgánu USA (ve vztahu k následkům, které se odehrály na území v USA) znamenalo porušení zásady . Komise i stěžovatel se zabývali sice týmž globálním jednáním, ovšem každý postihl teritoriálně jiné následky tohoto jednání. Vzhledem k výše zmíněnému stěžovatel shrnuje, že se nemohl v žádném případě dopustit opětovného posouzení a sankcionování téhož, neboť Komise nebyla a není oprávněna posuzovat dopady protisoutěžního jednání (byť globálního charakteru) na území České republiky před 1. 5. 2004. Dále konstatoval, že i v případě hodnocení jednání, k němuž došlo po vstupu do Evropské unie, není vyloučeno paralelní řízení vedené před národní a evropskou jurisdikcí, neboť z čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003 neplyne přednostní aplikace čl. 81 Smlouvy ES, ale aplikace neopominutelná.

Žalobci ve vyjádřeních ke kasační stížnosti uvedli, že kartelové jednání je trvajícím správním deliktem. Tento delikt pak nelze rozdělit a při jeho stíhání postupovat podle více právních předpisů. Je tedy nezbytné a nanejvýš logické, aby se aplikoval předpis platný v době, kdy delikt skončil (tedy evropské soutěžní předpisy). Stěžovatel měl během celého řízení postupovat výlučně podle nařízení č. 1/2003, neboť řízení zahájil až v době, kdy bylo nařízení v České republice účinné a bezprostředně aplikovatelné. Podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 měl stěžovatel řízení zastavit, neboť ve stejné věci zahájila řízení proti žalobcům Komise, která byla oprávněna po vstupu České republiky do Evropské unie zkoumat a postihnout jednání účastníků kartelu s dopadem na společný trh, včetně účinků v České republice, a to i za dobu před vstupem České republiky do Evropské unie. Dále konstatovali, že stěžovatel věděl o existenci kartelu i po 3. 3. 2004, a to přímo od Komise. Tuto skutečnost si také mohl ověřit na setkání Poradního výboru podle čl. 14 nařízení č. 1/2003, kde si zástupce stěžovatele přečetl návrh rozhodnutí Komise. Je tak nepochybné, že ještě před vydáním rozhodnutí I. stupně stěžovatel věděl o skutkových zjištěních Evropské komise a o datu skončení kartelu. Dále uvedli, že podle zásady loajální spolupráce se v případě paralelních řízení vedených Komisí a národními soutěžními úřady mají navzájem brát v úvahu zjištění a závěry učiněné druhým soutěžním úřadem. V daném případě však Komise i stěžovatel dospěli k různým skutkovým závěrům, což je nepřípustné. Dále uvedli, že Česká republika nebyla před přistoupením „“ srovnatelnou např. s USA, nýbrž byla s Evropskou unií úzce propojena na základě Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (č. 7/1995 Sb., dále jen „Asociační dohoda“). Článek 64 odst. 1 písm. i) této dohody se pak velice podobal čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES. Cíle českých soutěžních předpisů se tak před vstupem České republiky do Evropské unie nemohly lišit od cílů pravidel komunitárních a pro aplikaci čl. 3 odst. 3 nařízení č. 1/2003 tak není místo. K použitelnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008 ve věci , čj. 5 Afs 9/2008-328, č. 1767/2009 Sb. NSS, žalobci uvedli, že závěry z tohoto rozsudku plynoucí nejsou plně přenositelné na nyní projednávanou věc, neboť až v této věci došlo k porušení zásady . V daném případě totiž nenastala situace, kdy stěžovatel aplikoval na jeden skutek současně národní i komunitární právo. Daný případ se naopak týká naprosto odlišné situace, kdy český soutěžní úřad aplikoval pouze české soutěžní právo na jednání, které by mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy a které bylo dříve posouzeno Komisí podle komunitárního soutěžního práva.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.