1776/2009
Hospodářská soutěž: pojem soutěžitel; zneužití dominantního postavení
Hospodářská soutěž: pojem soutěžitel; zneužití dominantního postavení
k § 2 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže)*)
Vyloučení jednání uvnitř hospodářské jednotky, které nemá vliv na subjekty mimo tuto jednotku (ostatní soutěžitele či spotřebitele), z působnosti předpisů soutěžního práva může být zásadně oprávněné. To však předpokládá
„společnou hospodářskou jednotku“
, v jejímž rámci dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje. Kritériem nemůže být pouze to, zda jedna společnost má většinový podíl v jiné společnosti. Důležité je, zda obecně a v konkrétním posuzovaném případě zvlášť mateřská společnost dává dceřiné společnosti pokyny a je reálně schopna jejich realizaci vynutit. V žádném případě nepostačuje možnost mateřské společnosti určité jednání dcery blokovat.(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, čj. 5 As 61/2005-183)
Prejudikatura:
srov. č. 741/2006 Sb. NSS, č. 1097/2007 Sb. NSS; rozsudek Soudního dvora ES ze dne 24. října 1996, Viho Europe BV v. Komise
(C-73/95 P,Recueil s. I-5457 (Judikatura
Evropského soudního dvora 1/2007).Věc:
Akciová společnost Česká rafinérská proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.Společnost Unipetrol byla 100 % vlastníkem společnosti Chemopetrol a rovněž vlastníkem akcií odpovídajících 50,995 % podílu na základním kapitálu žalobce. Zbylý podíl na základním kapitálu žalobce vlastnily rovným dílem (po 16,335 %) tři subjekty sdružené do konsorcia IOC.
Žalobce měl dominantní postavení na trhu vymezených komodit a poté, co nebyly dohodnuty podmínky dalších dodávek, dne 31. 5. 2002 ve 24:00 hodin přerušil na dobu 39 hodin dodávky svých produktů společnosti Chemopetrol, která je dále zpracovávala. Žalovaný kvalifikoval toto jednání žalobce jako zneužití dominantního postavení na trhu a rozhodnutím ze dne 31. 10. 2002 uložil žalobci pokutu ve výši 8 000 000 Kč. K odvolání žalobce předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 16. 5. 2003 prvostupňové rozhodnutí částečně změnil, a to v tom smyslu, že pokutu snížil na 6 000 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí ze dne 31. 10. 2002 potvrdil.
Žalobce podal proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 16. 5. 2003 správní žalobu u Krajského soudu v Brně. Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 18. 1. 2005. Krajský soud se ztotožnil s argumentací žalobce, že jak žalobce, tak společnost Chemopetrol, byly kontrolovány společností Unipetrol a patřily tak do jednoho koncernu jako dceřiné společnosti mateřského Unipetrolu. Z
„intra-enterprise“
doktríny podle krajského soudu vyplývá, že jednání jednotlivých společností v rámci koncernu, které nemá vliv na subjekty mimo koncern, se nepokládá za jednání soutěžitele v rámci hospodářské soutěže, nýbrž za interní úkony v rámci jednoho hospodářského celku, na které nelze aplikovat předpisy regulující hospodářskou soutěž. Krajský soud opřel své odůvodnění o právní úpravu soutěžního práva v Evropských společenstvích (zejména čl. 81 a 82 Smlouvy ES) a její interpretaci v judikatuře Soudního dvora ES (zejména rozsudek ze dne 24. října 1996 ve věci C-73/95 P, Viho Europe BV v. Komise
, Recueil, s. I-5457) a ve správní praxi Komise (zejména rozhodnutí Komise ze dne 30. června 1970 ve věci IV/24055 Kodak). Krajský soud vážil zejména vnitřní poměry žalobce. Unipetrol sice vlastnil ve společnosti Česká rafinérská v rozhodném období majoritní podíl (cca. 51 %), avšak ze stanov společnosti Česká rafinérská krajský soud zjistil, že Unipetrol nemohl jednostranně určovat jednání společnosti Česká rafinérská. K zásadním rozhodnutím potřeboval vždy souhlas alespoň jednoho dalšího akcionáře z konsorcia IOC, a to jak při rozhodování na valné hromadě společnosti (neboť stanovy požadovaly kvalifikovanou většinu akcionářů vlastnících akcie odpovídající 67,5 % základního kapitálu společnosti), tak při rozhodování představenstva (Stanovy požadovaly k přijetí rozhodnutí většinu pěti hlasů z celkem sedmi členů představenstva, když Unipetrol nominoval pouze čtyři členy představenstva, zbylé tři členy nominovali ostatní akcionáři z konsorcia IOC). Krajský soud však dovodil, že pro to, aby žalobce a Unipetrol (resp. jeho 100 % dcera Chemopetrol) byly považovány za hospodářskou jednotku, postačuje skutečnost, že Unipetrol byl schopen účinně zabránit jakémukoli soutěžnímu jednání žalobce vůči němu, resp. jeho dceřinné společnosti Chemopetrol. Ačkoli totiž Unipetrol nemohl jednostranně prosadit v orgánech žalobce svou vůli, jeho podíl a zastoupení v orgánech společnosti zcela spolehlivě dovolovaly vyloučit přijetí jakéhokoli rozhodnutí žalobce, které by nebylo v souladu s jeho vůlí.Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, ve které zejména namítal nesprávné právní posouzení věci. Na základě podrobného rozboru konkrétních okolností jednání žalobce, za které byla žalobci uložena pokuta, dovozoval, že v této konkrétní situaci nebyl Unipetrol schopen zabránit přerušení dodávek Chemopetrolu ze strany žalobce, a to proto, že po vypršení dosavadní smlouvy o dodávkách mezi oběma subjekty nedošlo k dohodě o cenových podmínkách dalších dodávek. Unipetrol nebyl schopen v orgánech žalobce prosadit cenové podmínky výhodné pro Chemopetrol, protože ostatní akcionáři žalobce, sdružení do konsorcia IOC, měli při společném postupu stejnou schopnost blokovat rozhodnutí orgánů žalobce. V konkrétní situaci to vedlo k tomu, že prostřednictvím přerušení dodávek mohli ostatní akcionáři žalobce proti vůli Unipetrolu prosadit cenové podmínky dodávek Chemopetrolu, které byly pro žalobce výhodnější. Stěžovatel dále v obecné rovině poukazoval na to, že v rozhodovací činnosti Soudního dvora ES lze najít i opačné případy, kdy ani 100 % podíl mateřské společnosti ve společnosti dceřiné nebránil tomu, aby jednání dceřiné společnosti posoudil Soudní dvůr jako autonomní, které není jednáním v rámci hospodářské jednotky. Samotná většinová účast společníka v obchodní společnosti i přesto, že bude ovládáním podle obchodního zákoníku, nemusí vždy nutně znamenat schopnost kontroly společnosti tímto společníkem. Samotná prostá většina hlasovacích práv nemusí ani automaticky a nutně znamenat možnost kontroly. Proto ani nadpoloviční podíl na hlasovacích právech kontrolu založit nemusí, např. proto, že pro určitá rozhodnutí se vyžaduje vysoká kvalifikovaná většina hlasů. Podstatné je také zjištění, zda vliv jedné osoby na druhou je rozhodující či nikoliv. Proto o existenci kontroly lze učinit závěr až při zvážení všech skutkových a právních okolností každého případu.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud důkladně zvážil všechny rozhodné okolnosti případu, zejména pak to že s ohledem na předepsanou kvalifikovanou většinu akcionářů s celkovým podílem 67,5 %, potřebnou pro přijetí podstatných rozhodnutí valné hromady, nelze přijmout žádné podstatné podnikatelské rozhodnutí žalobce, aniž by k tomu dal souhlas majoritní akcionář. Krajský soud tedy správně shledal zcela výjimečné postavení majoritního akcionáře ve vztahu k možnosti ovlivňovat soutěžní chování žalobce, které samo o sobě ke zjištění existence kontroly postačovalo.
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
Z odůvodnění:
Pro rozhodnutí o kasační stížnosti je podstatná právní otázka (1), zda skutečnost kontroly společnosti jinou společností vede k tomu, že jednání mezi těmito dvěma společnostmi (popř. horizontálně mezi „dceřinými“ společnostmi kontrolovanými společně jednou „mateřskou“ společností) lze pokládat za interní jednání v rámci hospodářské jednotky, na které nemají být aplikovány předpisy o hospodářské soutěži, a (2) zda podíl a.s. UNIPETROL v a.s. ČESKÁ RAFINÉRSKÁ v rozhodné době může být považován za kontrolu, která by zakládala zahrnutí těchto dvou společností (plus dceřinné společnosti CHEMOPETROL, a.s.) do jediné hospodářské jednotky ve smyslu soutěžního práva.
Česká republika se stala členem Evropské unie dne 1. května 2004 a podle čl. 2 aktu o přistoupení, který je dle čl. 1 odst. 2 Smlouvy o přistoupení součástí této smlouvy, se (soubor práva Společenství) stává dnem vstupu závazným pro nové členské státy a uplatňuje se v nich. Pro dobu před vstupem do Evropské unie lze právo Společenství použít jen zcela výjimečně, a to jako výkladové vodítko při výkladu právních předpisů přijatých ke splnění závazku České republiky harmonizovat své právo s právem Společenství dle čl. 69 a násl. Evropské dohody o přidružení (č. 7/1995 Sb.). Tato zásada našla svůj výraz opakovaně v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. č. 741/2006 Sb. NSS, č. 1097/2007 Sb. NSS).
acquis communautaire
Zákon č. 143/2001 Sb., § 11 odst. 1 v rozhodné době zněl takto:
„Zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno. Zneužitím dominantního postavení je zejména
a) přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění,
b) vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku, že druhá smluvní strana odebere i další plnění, které s požadovaným předmětem smlouvy věcně ani podle obchodních zvyklostí nesouvisí,
c) uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni,
d) zastavení nebo omezení výroby, odbytu nebo výzkumu a vývoje na úkor spotřebitelů,
e) dlouhodobé nabízení a prodej zboží za nepřiměřeně nízké ceny, které má nebo může mít za následek narušení hospodářské soutěže,
f) odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením a tito jiní soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez spoluužívání takového zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé, kteří přitom neprokáží, že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné anebo je od nich nelze spravedlivě požadovat.“
Toto ustanovení je výsledkem harmonizace českého soutěžního práva s právem Evropských společenství zejména s čl. 82 Smlouvy ES, který zní:
„Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části. Takové zneužívání může zejména spočívat:
a) v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek;
b) v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů;
c) v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži;
d) v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.“
Důvodová zpráva k návrhu zákona (sněmovní tisk č. 704, 4. volební období PS PČR) říká:
„V odst. 1 je výslovně vyjádřen zákaz zneužívání dominantního postavení s demonstrativním výčtem těchto jednání, kdy skutkové podstaty pod písm. a) až d) jsou převzaty z čl. 82, dříve čl. 86 Smlouvy. Demonstrativní výčet je doplněn o zvláštní skutkové podstaty týkající se případů prodeje zboží za nepřiměřeně nízké ceny a odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k přenosovým sítím nebo jiným infrastrukturním zařízením a tito nemohou bez spoluužívání takového zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitel. Dominantní soutěžitel však může prokázat, že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné, anebo jej od něho nelze spravedlivě požadovat.“
Z uvedeného je zřejmé, že aplikované ustanovení zákona je skutečně výsledkem harmonizace českého práva a že použití judikatury a správní praxe ES interpretující předmětná ustanovení je zcela na místě. Pro řešený případ je podstatná
interpretace
pojmu „soutěžitel“
použitého v zákoně č. 143/2001 Sb., který odpovídá pojmu „podnik“
ve smlouvě Evropských společenství. Doktrína a judikatura
vykládající právo Evropských společenství se zabývala zejména v souvislosti se zákazem dohod a jednání ve shodě (kartely) tím, zda jsou zakázané i dohody nebo jednání ve shodě podniků v rámci jediného koncernu. Při tom se poukazuje na to, že v rámci koncernu je vzájemná hospodářská soutěž mezi jeho jednotlivými subjekty z podstaty věci vyloučena, proto nemůže být ani chráněna či vynucována soutěžním právem.V této souvislosti je důležité rozhodnutí Soudního dvora ES ze dne 24. října 1996 ve věci C-73/95 P,
Viho Europe BV v. Komise
, Recueil, s. I-5457, ve kterém Soudní dvůr posuzoval, zda čl. 81 Smlouvy ES zakazující kartelové dohody lze aplikovat na jednání společnosti Parker Pen Ltd. a jejich dceřiných společností, které v jednotlivých členských zemích ES založila společnost Parker Pen a 100 % je ovládala, jmenovala jejich management a určovala jejich obchodní politiku, a jejich prostřednictvím zajišťovala odbyt svých výrobků. Soudní dvůr k tomu uvedl:„(15) Bylo zjištěno, že společnost Parker drží podíl ve výši 100 % základního kapitálu v dceřiných společnostech v Německu, Belgii, Španělsku, Francii a Nizozemí a že řídí jejich prodejní a marketingové aktivity prostřednictvím regionálního vedení jmenovaného mateřskou společností, který mj. dozírá na plán prodeje, marže, režijní náklady, cash flow a stav zásob. Toto regionální vedení dosazené mateřskou společností určuje rovněž sortiment zboží nabízeného dceřinými společnostmi, kontroluje reklamní akce a udílí pokyny týkající se cen a slev.
(16) Společnost Parker a její dceřiné společnosti tedy tvoří společnou hospodářskou jednotku, v jejímž rámci dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje (rozsudky Soudního dvora ze dne 14. června 1972 ve věci 48/69, ICI v. Komise, Recueil s. 619, bod 133 a 134, ze dne 31. října 1974 ve věci 15/74, Sterling Drug, Recueil s. 1147, bod 41, ze dne 31. října 1974 ve věci 16/74, Winthrop, Recueil s. 1183, bod 32, ze dne 4. května 1988 ve věci 30/87, Bodson, Recueil s. 2479, bod 19, a ze dne 11. 4. 1989 ve věci 66/86, Ahmed Säed Flugreisen, Recueil s. 803, bod 35).
(17) Okolnost, že pokyny společnosti Parker dceřiným společnostem spočívající v rozdělení trhů mezi jednotlivé dceřiné společnosti by mohly ohrozit soutěžní pozici třetích osob, proto nevede k aplikovatelnosti čl. 85 odst. 1 (nyní čl. 81 odst. 1) Smlouvy ES, a to ani ve spojení s čl. 2 a 3 písm. c) a g). (. . .)“
Jak je zřejmé, subjektem soutěžního práva, tedy soutěžitelem, resp. podnikem v terminologii práva Evropských společenství, je hospodářská jednotka, která nemusí být totožná s podnikatelem - právním subjektem. Na jedné straně mohou být za soutěžitele (podniky) považována i různá uskupení bez právní subjektivity, na druhou stranu některé obchodní společnosti nejsou za samostatné soutěžitele (podniky) považovány. Za druhý zmiňovaný příklad mohou být považovány právě např. obchodní společnosti (dcery) zcela kontrolované jinou společností (matkou). Dceřiné společnosti vytvářejí spolu s mateřskou společností koncern, který je považován za jedinou hospodářskou jednotku, která se jako celek považuje za soutěžitele (podnik), pokud je splněna podmínka, že dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje (v tomto smyslu autonomním od pojmu koncern nebo
holding
v obchodním právu bude nadále výrazu koncern užíváno). Jednání uvnitř této hospodářské jednotky pak není považováno za soutěžně relevantní
, pokud nemá vliv na ostatní soutěžitele nebo spotřebitele.Pro zjištění, zda dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje, tedy zda více subjektů tvoří jedinou hospodářskou jednotku, nepostačuje pouhá příslušnost k podnikatelské skupině. Rozhodující je způsob vztahů mezi subjekty ve skupině. Důležitými kritérii jsou mj., zda mateřská společnost skutečně určuje (formou pokynů) soutěžní jednání dceřiné společnosti, zda dceřiná společnost tyto pokyny respektuje a opravdu uskutečňuje. K příslušnosti k jediné hospodářské jednotce však postačuje, když mateřská společnost má skutečnou možnost udílet dceřiné společnosti pokyny a reálně tyto pokyny realizovat.
Důležitým kritériem je, zda mateřská společnost kontroluje dceřinou společnost sama nebo společně s jinými podniky, zda ji kontroluje zcela nebo zčásti. Opatrnost je na místě zejména, pokud jsou posuzovány vztahy mezi jednotlivými dceřinými společnostmi navzájem. Je třeba případ od případu pečlivě zkoumat, zda v daném konkrétním případě dceřiné společnosti realizovaly vlastní soutěžní svobodu (nezávislost na matce), nebo zda toto jednání sleduje obchodní politiku stanovenou vedením koncernu. Pouze tehdy, kdy dceřiné společnosti jednají na pokyn matky nebo pod jejím určujícím vlivem, jde o interní jednání v rámci koncernu jakožto hospodářské jednotky.
Mimo výše uvedený rozsudek ve věci
Viho
lze uvést další příklady z rozhodovací praxe Soudního dvora a Komise:V případě rozsudku Soudního dvora ze dne 22. října 1986 ve věci 75/84,
Metro SB v. Komise
, Recueil 3021 Soudní dvůr zkoumal, zda společnost Saba, která byla 100 % vlastněna francouzskou skupinou Thomson-Brandt-Gruppe, má být z hlediska zjištění dominantního postavení na německém trhu s barevnými televizory posuzována spolu s ostatními dceřinými společnostmi téže skupiny působícími na stejném trhu nebo samostatně. Soudní dvůr rozhodl, že konkrétní okolnosti nenasvědčují tomu, že by jednotlivé dceřiné společnosti Thomson-Brandt-Gruppe byly v soutěži na německém trhu řízeny mateřskou společností. Společnost Saba přitom nemá dominantní postavení na trhu, a článek 82 ES tedy nelze aplikovat.„(82) Podle názoru Komise mají jednotlivé podniky Thomson-Brandt-Gruppe skupiny vlastní prodejní sítě pro své produkty, ohledně prodejní strategie jsou navzájem nezávislé. Proto je pro posouzení otázky dominantního postavení
relevantní
pouze pozice samotné Saby. Ta má ovšem u barevných televizorů podíl pouze 3 % na trhu Společenství a 7,5 % na německém trhu. Proto nedisponuje dominantním postavením. (83) Jednotlivé podniky Thomson-Brandt-Gruppe mezi sebou minimálně prostřednictvím svých prodejních sítí soutěží. (...)
(84) Vzhledem k údajům Komise je třeba poznamenat, že žalobkyně neuvádí nic, co by soudu umožnilo zjištění, že podniky Thomson-Brandt-Gruppe jsou propojeny nejen kapitálově, ale že uskutečňují i shodnou prodejní strategii určenou směrnicemi mateřské společnosti. Při nedostatku takových důkazů musí Soudní dvůr vyjít z toho, že společnost Saba je v otázkách prodeje svých výrobků nezávislá na mateřské společnosti a ostatních podnicích skupiny.“
V rozhodnutí Komise 70/332/EHS ze dne 30. června 1970 týkající se řízení podle článku 85 (nyní 81) Smlouvy o EHS (IV/24055 – Kodak), kterého se dovolával žalobce a které uváděl v rozsudku i krajský soud, šlo o posuzování přípustnosti dohod mezi dceřinými společnostmi amerického producenta fotografického materiálu Kodak. Americká mateřská společnost ovládala v dceřiných společnostech 100 % základního kapitálu (nebo hodnoty blížící se 100 %).
„(11) Společnosti Kodak působící na společném trhu (EHS) používají sice shodné obchodní podmínky, ale tím jen následují pokyny mateřské společnosti, kterými jsou vázány.
(12) Pokud dceřiné společnosti (jako je tomu v řešeném případě) jsou výlučně a úplně závislé na mateřské společnosti, a pokud tato mateřská společnost dceřinné společnosti může kontrolovat a skutečně jim udílí přesné pokyny, pak je vyloučeno, aby se dceřiné společnosti v otázkách týkajících se pokynů mateřské společnosti chovaly navzájem nezávisle.
(13) Shoda obchodních podmínek dceřiných společností Kodak na společném trhu tedy nevyplývá z dohody nebo jednání ve shodě mezi mateřskou společností a jejími dceřinými společnostmi nebo mezi dceřinými společnostmi navzájem.“
V rozhodnutí Komise 91/335/EHS ze dne 15. května 1991 týkající se řízení podle článku 85 (nyní 81) Smlouvy o EHS (IV/32. 168 Gosme/Martell – DMP) komise posuzovala stížnost společnosti Gosme na to, že společnost Martell zajišťovala odbyt svých koňaků prostřednictvím společnosti DMP a odmítala dodávat koňak společnosti Gosme. DMP byla společnost, ve které vlastnil Martell 50 % základního kapitálu a dalších 50 % vlastnila jiná společnost Piper. Komise rozhodla, že společnosti Martell a DMP jsou samostatnými podniky, netvoří hospodářskou jednotku, a proto porušily čl. 81 Smlouvy ES.
„(30) DMP a Martell jsou samostatné podniky ve smyslu čl. 85 odst. 1 (nyní čl. 81 ES), neboť v rozhodné době Martell nemohl vykonávat žádnou kontrolu obchodní činnosti DMP, a to z těchto důvodů:
- Základní
kapitál
DMP a hlasovací práva byly rozděleny přesně po jedné polovině mezi obě mateřské společnosti.- Dozorčí rada se skládala z poloviny členů nominovaných Martellem a z poloviny členů nominovaných Piperem.
- DMP zajišťovala odbyt i jiných značek než svých mateřských společností.
- Produkty Martellu a Piperu byly účtovány odběratelům na jedné společné faktuře.
- DMP díky své pozici na trhu vyjednávala odbytové podmínky s nákupními centrálami ve Francii sama.“
V rozhodnutí Komise 91/50/EHS ze dne 16. ledna 1991 týkající se řízení podle článku 85 (nyní 81) Smlouvy o EHS (IV/32. 732 – IJsselcentrale a další) čtyři hlavní producenti elektřiny v Nizozemí společně založili dceřinou společnost SEP, v níž měla každá z mateřských společností 25 % podíl. SEP měla za cíl: vytváření společného plánu produkce a odbytu elektřiny, provozování vlastní elektrické sítě, uzavírání dohod se zahraničními energetickými společnostmi ohledně vývozu a dovozu elektřiny a používání mezinárodních spojovacích sítí, společný nákup nosičů energie. Komise rozhodla, že dohody a jednání ve shodě mezi čtyřmi mateřskými společnostmi a SEP jsou porušením čl. 81 ES.
„(22) SEP v této souvislosti zastávala tezi, že zúčastněné energetické společnosti tvoří dohromady hospodářskou jednotku, neboť jsou součástí jediného a nedělitelného systému veřejného zásobování elektřinou. Článek 21 Dohody o spolupráci sleduje ve skutečnosti dělbu práce mezi jednotlivými podniky, přičemž některé úkoly byly přeneseny centrálně na SEP. SEP se v této souvislosti dovolává rozsudku Soudního dvora ve věci Hydrotherm Compact. Z něho SEP dovozuje, že nelze hovořit o soutěži mezi účastníky, takže čl. 85 (nyní 81) nelze použít.
(23) Komise tuto argumentaci nesdílí. Článek 85 (nyní 81) se sice nevztahuje na dohody mezi podniky, které patří k témuž koncernu, pokud tvoří hospodářskou jednotku, v níž dceřiné společnosti své jednání na trhu nemohou volně určovat a dohoda má za díl dělbu práce v rámci koncernu. Taková situace zde ovšem není.
(24) Především čtyři mateřské společnosti nepatří k jednomu koncernu. Jsou to samostatné právnické osoby, které nejsou kontrolovány stejnou osobou. Každá z mateřských společností určuje vlastním rozhodnutím svou obchodní politiku. (...)
Skutečnost, že energetické společnosti patří k jedinému a nedělitelnému systému veřejného zásobování elektřinou, na tomto nic nemění. Také distribuční společnosti jsou součástí tohoto systému, avšak nelze jen na základě této skutečnosti dovozovat, že by byli součástí hospodářské jednotky společně s energetickými společnostmi.
Konečně nelze ani souhlasit s tím, že by SEP sama tvořila hospodářskou jednotku s jednou nebo více energetickými společnostmi. SEP je spíše společným podnikem ve smyslu joint-ventures, která je společně kontrolována vícero mateřskými společnostmi.“
Rozhodnutí Komise 91/562/EHS ze dne 18. října 1991 týkající se řízení podle článku 85 (nyní 81) Smlouvy o EHS (IV/32. 737 – Eirpage).
V této věci dva podniky v oblasti telekomunikačních služeb, Telekom a Motorola, se rozhodly, že v Irsku založí společný podnik Eirpage. Podíl Telekomu v Eirpage byl 51 %, podíl Motoroly byl 49 % a podle výslovného ujednání byl Eirpage dceřinou společností Telekomu. V představenstvu Eirpage byli tři členové nominováni Telekomem a tři členové nominováni Motorolou. Představenstvo mělo rozhodovat prostou většinou hlasů, některá důležitá rozhodnutí však musela být přijímána jednomyslně. Zúčastněné společnosti požádaly Komisi, aby deklarovala, že uzavřené dohody nejsou v rozporu s čl. 81 ES. Komise rozhodla, že musí být zkoumán nejen soulad dohod mezi Telekomem a Motorolou a Eirpage a Motorolou, ale, navzdory deklarování Eirpage jako dceřiné společnosti Telekomu, i soulad dohod mezi Eirpage a Telekomem, neboť nemohou být považovány za hospodářskou jednotku.
„(9) Ačkoli Motorola drží 49 % základního kapitálu ve společném podniku a formálně je tedy jen minoritním akcionářem, v představenstvu, kterému přísluší vedení podniku, je stejný počet zástupců obou mateřských společností a rozhodnutí představenstva vyžadují většinu jeho členů, v některých případech dokonce jednohlasnost. Proto se ve skutečnosti podílejí oba účastníci dohody, z nichž každý je samostatným hospodářským partnerem, na kontrole společného podniku. U nahlášených dohod je tedy třeba zkoumat jejich soulad s čl. 85 (nyní 81) odst. 1 Smlouvy o EHS. Zkoumání se přitom nemůže omezit na samotnou dohodu o společném podniku, nýbrž musí se zabývat i s ní spojenými dohodami, kterými jsou upraveny různé aspekty vzájemné spolupráce, tedy na dohody mezi Telekomem a společným podnikem ...“
Z uvedeného je zřejmé, že vyloučení jednání uvnitř hospodářské jednotky, které nemá vliv na subjekty mimo tuto jednotku (ostatní soutěžitele či spotřebitele), z působnosti předpisů soutěžního práva může být zásadně oprávněné (slovy krajského soudu:
„intra-enterprise doktrína“
). V konkrétním případě však pro aplikaci tohoto pravidla nejsou splněny podmínky. Toto pravidlo totiž přepokládá „společnou hospodářskou jednotku, v jejímž rámci dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje“
(srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Viho
, bod 16). Kritériem nemůže být pouze to, zda jedna společnost má většinový podíl v jiné společnosti. Důležité je, zda obecně a v konkrétním posuzovaném případě zvlášť mateřská společnost dává dceřiné společnosti pokyny a je reálně schopna jejich realizaci vynutit. V žádném případě nepostačuje, jak se domnívá krajský soud, možnost mateřské společnosti určité jednání dcery blokovat.V případě a.s. ČESKÁ RAFINÉRSKÁ však vyplývá jednoznačně z popisu skutkového stavu ve správním rozhodnutí i v rozsudku krajského soudu, že UNIPETROL, a.s. určité pokyny dával (pokoušel se stanovit ceny dodávek), avšak nebyl schopen realizaci těchto pokynů vynutit (výsledkem bylo přerušení dodávek ze strany a.s. ČESKÁ RAFINÉRSKÁ). Ve vztahu mezi a.s. ČESKÁ RAFINÉRSKÁ a a.s. CHEMOPETROL proto nemohlo jít o interní jednání v rámci hospodářské jednotky.
I v obecnějším pohledu nemůže být ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, a.s., pokládána za společnou hospodářskou jednotku s a.s. UNIPETROL (resp. a.s. CHEMOPETROL). Jejich vztah lze spíše připodobnit ke vztahu Eirpage a Telekomu ve výše uváděném rozhodnutí Komise ve věci
Eirpage
. I v uváděném případě měla domněle mateřská společnost podíl 51 % ve společnosti dceřiné a blokační postavení v představenstvu společnosti. Jak shledala Komise, oba subjekty bylo třeba pokládat za samostatné soutěžitele (podniky). Totéž lze vztáhnout bez potíží i na poměr a.s. UNIPETROL a a.s. ČESKÁ RAFINÉRSKÁ.*) Nyní ve znění zákonů č. 340/2004 Sb., č. 484/2004 Sb. a č. 361/2005 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.