Vydání 8/2025

(…)

[44] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné před vypořádáním věcné kasační argumentace účastníků řízení předestřít obecná pravidla a principy provádění místního šetření dle zákona o ochraně hospodářské soutěže.

[45] Cílem činnosti stěžovatele je podpora hospodářské soutěže a její ochrana proti nedovolenému omezování. K naplnění tohoto cíle zákon o ochraně hospodářské soutěže stěžovateli svěřuje široké pravomoci, které může využívat v rámci obecnějších šetření soutěžních podmínek a dodržování soutěžních předpisů i v rámci správních řízení vedených ve věcech konkrétních protisoutěžních deliktů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2021, čj. 2 As 295/2019-99). V souladu s § 20 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže je stěžovatel oprávněn vykonávat . Zákon o ochraně hospodářské soutěže stěžovateli umožňuje vykonávat předběžná šetření soutěžních podmínek v rámci výkonu dozoru v případech, kdy situace na jednotlivých trzích naznačuje, že je hospodářská soutěž narušena. Součástí uvedené dozorové činnosti je také oprávnění realizovat šetření na místě podle § 21f zákona o ochraně hospodářské soutěže.

[46] Podle § 21f odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže .

[47] Podle § 21f odst. 5 zákona o ochraně hospodářské soutěže

[48] Podle § 21f odst. 6 zákona o ochraně hospodářské soutěže

[49] Podle § 21f odst. 7 zákona o ochraně hospodářské soutěže

[50] Zákonem předvídaný legitimní účel místního šetření spočívá v kontrole dodržování vnitrostátního a unijního soutěžního práva konkrétním soutěžitelem či soutěžiteli a v případě zjištění skutečností, jež by mohly nasvědčovat protiprávnímu omezování hospodářské soutěže, ve shromáždění prvotních podkladů pro to, aby se mohl stěžovatel rozhodnout, zda zahájí správní řízení o příslušném soutěžním deliktu či deliktech, nebo nikoliv. Účelem předběžného (a také místního) šetření je zároveň i ochrana soutěžitelů před tím, aby proti nim nebyla zcela zbytečně zahajována řízení o porušení soutěžního práva, která by byla založena na zjevně nepodložených či nepravdivých informacích.

[51] Naplňování veřejného zájmu na odhalování protisoutěžních deliktů je do určité míry znesnadněno procesními standardy, které na provádění místních šetření klade zákon a . Ta konstantně uznává složitou pozici stěžovatele při rozkrývání protisoutěžního jednání a získávání relevantních důkazů k jeho prokázání. Relativně široká procesní oprávnění stěžovatele, včetně možnosti provedení neohlášených místních šetření, musí ovšem zrcadlově respektovat požadavek přiměřenosti omezení práv soutěžitele. Nelze přehlížet, že výkon vyšetřovacích pravomocí stěžovatele je nevyhnutelně spojen s konfliktem proti sobě stojících zájmů, a to na straně jedné veřejného zájmu na ochraně funkční hospodářské soutěže a spravedlivého tržního prostředí, a na straně druhé práva vyšetřovaných soutěžitelů, typicky práva na obhajobu a na ochranu soukromí (viz již citovaný rozsudek čj. 2 As 295/2019-99, bod 57). V rámci předběžného místního šetření proto musí být respektována zásada proporcionality tak, aby byl sledován právem aprobovaný legitimní cíl a aby bylo šetření pro dosažení tohoto cíle nezbytné a tomuto cíli přiměřené.

[52] Stále však platí, že místní šetření je nástrojem k opatření důkazních prostředků, k němuž stěžovatel zpravidla přikročuje v úvodní fázi řízení, jehož předmětem je posouzení podezření na porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže. Místní šetření je mnohdy nezastupitelným a jediným možným prostředkem k opatření důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, čj. 9 As 365/2019-48, nebo ze dne 15. 10. 2021, čj. 3 As 92/2020-59). Předběžné místní šetření není určeno k tomu, aby v něm byly shromažďovány veškeré podklady již pro konečné rozhodnutí ve správním řízení, a tedy odstraňovány jakékoliv pochybnosti o tom, zda byl spáchán soutěžní delikt, a rozhodně nemá a nemůže nahrazovat samotné správní řízení a nemělo by se v něm (nejde-li o skutkově triviální věc) nacházet těžiště dokazování či shromažďování dalších podkladů pro konečné rozhodnutí o vině a sankci (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2011, čj. 5 Aps 4/2011-326, č. 2458/2012 Sb. NSS). Činnost stěžovatele před zahájením správního řízení zároveň neslouží k tomu, aby bylo postaveno najisto, že k protisoutěžnímu jednání skutečně došlo, a aby byla poskytnuta jeho přesná právní kvalifikace. V okamžiku, kdy stěžovatel přistoupí k místnímu šetření, má k dispozici toliko důvodné podezření na porušení zákona. Požadavek na provádění extenzivního prověřování před samotným místním šetřením by vedl k tomu, že by institut místního šetření byl v zásadě nadbytečný. Stěžovatel by současně takovou činností mohl případné účastníky protisoutěžního jednání varovat, důsledkem čehož by mohlo být ukrytí či zničení případných důkazů.

[53] K provedení místního šetření je proto třeba mít podklady či poznatky, z nichž plyne důvodné podezření, nikoli jistota. Míra pravděpodobnosti musí být natolik intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že k protisoutěžnímu jednání došlo (viz již citovaný rozsudek čj. 2 As 295/2019-99, nebo rozsudky NSS ze dne 5. 2. 2021, čj. 5 As 140/2019-93, či ze dne 20. 3. 2019, čj. 2 As 257/2018-87, č. 3881/2019 Sb. NSS). Nároky kladené na stěžovatele v souvislosti s vymezováním předmětu řízení ovšem musí být v této fázi řízení reálné, hlavní část správního řízení (dokazování) totiž teprve nastane (viz rozsudky NSS ze dne 30. 1. 2019, čj. 1 As 80/2018-201, a ze dne 8. 11. 2019, čj. 5 As 339/2018-40). Jak již bylo uvedeno, teprve v průběhu správního řízení dochází v návaznosti na provedené dokazování ke skutkovému upřesňování jednání, pro nějž je řízení vedeno, a také k upřesňování právní kvalifikace, přičemž nelze vyloučit, že skutek, pro nějž bylo řízení zahájeno, bude nakonec právně kvalifikován jako jednání neporušující zákon.

[54] Smyslem soudního přezkumu místního šetření v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem je pak zabránit svévoli a nepřiměřenosti při obstarávání důkazních prostředků tímto specifickým procesním postupem, jenž závažným způsobem zasahuje do základních práv. Není ovšem úkolem soudů podrobit soudnímu přezkumu skutkové či právní otázky, které jsou pro vydání správního rozhodnutí ve věci samé. V rámci přezkumu rozsahu místního šetření jsou soudy oprávněny prošetřit pouze případné zásahy do práva stěžovatele na soukromí excesivním rozsahem místního šetření, neboť je nutné zabránit nezákonnému „výlovu informací“. Platí přitom, že rozsah místního šetření je dán rozsahem úvodního podezření, resp. rozsahem pověření k provedení místního šetření a nad jeho rámec není stěžovatel oprávněn prohlížet další podklady, neboť by tím zasahoval do práv soutěžitele ve vyšší než nezbytné míře, a tedy nepřiměřeně (rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2021, čj. 5 As 255/2018-42, bod 48).

[55] V návaznosti na výše uvedené zásady platící pro provádění místního šetření dle zákona o ochraně hospodářské soutěže Nejvyšší správní soud nejprve posoudil kasační námitku stěžovatelky, dle níž krajský soud pochybil tím, že neposoudil zákonnost pořízení důkazů (indicií), jimiž stěžovatel v projednávané věci odůvodnil provedení místního šetření.

[56] Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedené předesílá, že jestliže stěžovatel při dozorové činnosti zjistí skutečnosti zakládající důvodné podezření, že se soutěžitel dopustil protisoutěžního deliktu, může buď zahájit správní řízení ve věci možného porušení soutěžních předpisů (§ 20 odst. 3 ve spojení s § 21 zákona o ochraně hospodářské soutěže), či přistoupit k provedení předběžného šetření v rámci výkonu dozoru uskutečňovaného na základě § 20 odst. 1 písm. a) téhož zákona za účelem obstarání podkladů pro ověření existence podezření z protisoutěžního jednání.

[57] Provedení místního šetření musí být podle § 21f odst. 5 zákona o ochraně hospodářské soutěže realizováno na základě písemného pověření vystaveného předsedou stěžovatele nebo jinou osobou k tomu oprávněnou podle vnitřních předpisů stěžovatele. Místní šetření se vždy musí zakládat na existenci konkrétních vstupních indicií o tom, že mohlo dojít k jednání protisoutěžního charakteru, v jehož důsledku může být narušena hospodářská soutěž. Stěžovatelka se domnívá, že by měla mít právo namítat nezákonnost obstarání indicií ospravedlňujících provedení místního šetření. Nejvyšší správní soud však souhlasí s krajským soudem, že možnost zpochybnit zákonnost získání důkazů z proběhlého místního šetření u třetího subjektu, z něhož pochází pro místní šetření, nenachází oporu v českém ani evropském právu.

[58] Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá právo stěžovatelky na respektování jejích práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Výklad stěžovatelky však odporuje principům nařizování šetření na místě dle zákona o ochraně hospodářské soutěže jakožto instrumentu předběžného opatření, který má za cíl prověření účasti soutěžitele na protisoutěžním jednání. Nejvyšší správní soud odkazuje k výše uvedenému, že na stěžovatele nelze v této fázi řízení klást nepřiměřené požadavky stran důvodů, pro které přistoupí k provedení místního šetření, neboť stěžovatel je v případě podezření na porušení soutěžních pravidel v důkazně komplikované pozici. Stěžovatel nemusí mít před provedením místního šetření postaveno najisto, že došlo k protisoutěžnímu deliktu, neboť v takovém případě by již žádné místní šetření ve své podstatě nemuselo být uskutečněno. Ve shodě s judikaturou Ústavního soudu týkající se nařizování domovních prohlídek, což je institut svou podstatou blízký místnímu šetření dle zákona o ochraně hospodářské soutěže, platí, že rozhodování o důvodech pro nařízení místního šetření se vždy z povahy věci odehrává toliko v rovině pravděpodobnosti, nikoliv jistoty (srov. zejména nález ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2209/15, č. 17/2018 Sb. ÚS). Na stěžovatele stejně jako na orgány činné v trestním řízení nelze klást nerealistické požadavky na prokázání, že se v určitém prostoru nacházejí věci důležité pro již vedené či v budoucnosti možná zahájené řízení, protože v této fázi řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou (a ze své podstaty ani nemohou být) úplné. Navíc nelze přehlížet, že ve vztahu k jednotlivcům je třeba klást na zásahy státu přísnější požadavky než u místních šetření v prostorách právnických osob (nález ÚS ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 386/24, bod 52).

[59] Podklady o možném protisoutěžním jednání mohou být rozličného charakteru od podnětů spotřebitelů, podnikatelů až po informace z veřejně dostupných zdrojů či z jiných správních řízení. Podkladem mohou být také anonymní podněty či podněty pocházející od konkurenčních podnikatelských subjektů. Nejvyšší správní soud připustil, že i informace vyplývající z nedatovaného a nepodepsaného podnětu mohou být dostatečným důvodem pro zahájení správního řízení o možném porušení pravidel hospodářské soutěže a pro provedení místního šetření, pokud vyznívají poměrně věrohodně a jsou dostatečně určité (viz již citovaný rozsudek čj. 1 As 80/2018-201). Obdobně ve shora označeném rozsudku čj. 5 As 140/2019-93 Nejvyšší správní soud akceptoval, vyšel-li stěžovatel z informací popsaných v anonymním podání, pokud zároveň poskytnuté informace prověřil. Ve výše specifikovaném rozsudku čj. 3 As 92/2020-59 pak Nejvyšší správní soud nesdílel výhrady k věrohodnosti a objektivitě informací obsažených v podnětu od konkurenčního subjektu s tím, že podněty osob určitým způsobem spojených s určitým soutěžním prostředím není namístě hodnotit jako nevěrohodné a subjektivní. Stejně tak Ústavní soud akceptoval, že jednou z možných indicií nasvědčující protisoutěžnímu jednání mohou být i anonymní či „konkurenční“ podněty, byť je nutno k těmto podnětům přistupovat s opatrností (citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 386/24, bod 76). Za klíčové Nejvyšší správní soud i Ústavní soud vždy považoval, aby stěžovatel podněty prověřil a zároveň disponoval i jinými indiciemi o protisoutěžním jednání (shodně též již citovaný rozsudek čj. 2 As 295/2019-99 či aktuálně shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 386/24).

[60] Z naposledy citovaných rozsudků vyplývá, že pro posouzení zákonnosti prvotních indicií, na jejichž základě došlo k realizaci místního šetření, není klíčová jejich povaha či původ. Nelze opomíjet, že v případě anonymních podnětů stěžovatel může stěží ověřit původ tohoto podnětu či okolnosti jeho vytvoření, včetně motivace pisatele. Obdobně v případě konkurenčního (či odvetného) podnětu nemá stěžovatel postaveny najisto důvody a okolnosti, za kterých byl podnět zpracován, naopak může být zřejmý nekalý úmysl podatele. Přesto Nejvyšší správní soud v citovaných rozsudcích akceptoval, že stěžovatel může vycházet z informací získaných z těchto podání, pokud je dostatečně prověří a disponuje i jinými indiciemi o protisoutěžním jednání. Ústavní soud dokonce konstatoval, že jediné kritérium pro posuzování indicií o protiprávním jednání spočívá v jejich věrohodnosti s tím, že je třeba přiznat velký význam okolnosti, že dokument byl vyhotoven v bezprostřední souvislosti se skutkovými okolnostmi nebo přímým svědkem těchto okolností (nález sp. zn. IV. ÚS 386/24, bod 75). Za této situace proto Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že pokud správní orgány a soudy akceptují vzešlé ze zcela anonymně zaslaného podnětu, jakkoli tato okolnost v projednávané věci nenastala, bylo by nepřiměřené klást přísné požadavky na vzešlé z proběhlého místního šetření u jiného soutěžitele. Uvedené platí obzvláště s ohledem na narůstající míru sofistikovanosti protisoutěžního jednání, která může ztížit úlohu stěžovatele při odhalování a vyšetřování protisoutěžního chování.

[61] Nejvyšší správní soud podotýká, že o protisoutěžním jednání stěžovatelky obstarané při místním šetření u společnosti K + B Progres lze v prvé řadě chápat jako informace, které stěžovatel získal při své úřední činnosti. Nejvyšší správní soud opakuje, že stěžovatel v rámci své dozorové činnosti přihlíží ke skutečnostem, které zjistil o protisoutěžním chování soutěžitelů, přičemž za účelem prověření získaného podezření může přistoupit k realizaci místního šetření. S ohledem na propojenost soutěžitelů u některých forem protisoutěžních praktik je přitom nabíledni, že v průběhu místního šetření u jednoho soutěžitele může nalézt důkazy vyvolávající pochybnosti o zapojení dalších soutěžitelů do protisoutěžního jednání. Z hlediska možností druhého soutěžitele namítat nezákonnost obstarání indicií (důkazů) pro nařízení místního šetření u něj samotného je ovšem nutné vycházet z předpokladu, že činnost stěžovatele se uskutečňuje v zákonných mantinelech. Pouze v případě extrémních či zjevných pochybení stěžovatele dosahujících ústavně právní roviny by bylo možno přihlédnout k samotnému původu informací, které se staly základem pro pověření k provedení místního šetření. Žádná taková extrémní pochybení však v projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal.

[62] Zjevným porušením zákonných pravidel podle Nejvyššího správního soudu není, pokud stěžovatel v rámci místního šetření u jiného podnikatelského subjektu zjistí informace zakládající podezření o protisoutěžním jednání dalšího soutěžitele. Pokud z pověření k provedení místního šetření u jiného soutěžitele vyplývá, že byl dán právní důvod pro realizaci tohoto místního šetření a právní důvod pro jeho nařízení je podepřen dostatečně relevantními skutečnostmi, je nutno považovat provedené místní šetření za zákonné a ústavně konformní. Nejvyšší správní soud považuje za významné, že i podle tvrzení stěžovatelky bylo prvotním podkladem pro provedení místního šetření v jejích obchodních prostorách 17 e-mailů zabavených jako tzv. „předměty na očích“, které stěžovatel náhodou objevil v rámci své úřední činnosti (při výkonu pravomocí při místním šetření u společnosti K + B Progres). Nejvyšší správní soud nezpochybňuje možnost stěžovatelky napadat zákonnost u ní provedeného místního šetření a souhlasí s její obsáhlou argumentací, že je nezbytné rozlišovat povinnost podrobit se zásahu s možností napadat jeho nezákonnost. Stěžovatelka však ve své argumentaci pomíjí, že podstatou její snahy je domoci se přezkumu šíře místního šetření proběhlého u třetího subjektu, a nikoli u ní samotné, což překračuje rámec přezkumu zákonnosti místního šetření dle zákona o ochraně hospodářské soutěže (viz dále).

[63] V posuzované věci navíc nelze přehlížet, že informace získané z místního šetření u společnosti K + B Progres nebyly jedinou skutečností, která ospravedlnila provedení místního šetření u stěžovatelky. Z pověření k provedení místního šetření vyplývá, že stěžovatel informace získané z místního šetření u třetí osoby ověřil a zjistil další skutečnosti, které rovněž svědčily podezření z protisoutěžního jednání stěžovatelky. Stěžovatel výslovně uvedl, že „“ Nelze proto tvrdit, že by důvodem pro realizaci místního šetření byly pouze a jedině informace, které stěžovatel získal v rámci místního šetření u společnosti K + B Progres. V tomto ohledu tedy stěžovatel s informacemi získanými z místního šetření u jiného soutěžitele pracoval obdobně jako s anonymními či konkurenčními podněty, čímž je snížena relevance požadavku stěžovatelky na posouzení zákonnosti jejich obstarání z hlediska dodržení šíře místního šetření u společnosti K + B Progres. Nejvyšší správní soud opakuje, že prvotní informace o protisoutěžním jednání mohou mít v zásadě jakoukoli podobu či povahu, vždy je však nezbytné je před provedením místního šetření dát do kontextu se všemi dalšími zjištěnými informacemi, což stěžovatel učinil.

[64] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že při akceptaci výkladu stěžovatelky by mohlo docházet k nedůvodnému řetězení přezkumu činnosti stěžovatele. Jestliže by Nejvyšší správní soud připustil, že je povinností krajského soudu k námitce soutěžitele přezkoumat zákonnost obstarání indicií z hlediska dodržení požadavku na věcný rozsah jiného místního šetření, otevřel by tím možnost stupňovitého přezkumu místních šetření, která by ani nemusela být zpochybněna subjektem, u něhož původní místní šetření proběhlo. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že nelze směšovat konstatování nezákonnosti provedeného místního šetření u třetí osoby a nezákonnosti obstarání indicií pro další úřední postup stěžovatele, důsledky posouzení zákonnosti šíře místního šetření u třetího subjektu by však byly obdobné. Nelze tvrdit, že pokud by krajský soud přezkoumal rozsah zpochybňovaného místního šetření u třetí osoby, nemělo by případné konstatování nezákonnosti postupu stěžovatele při získání těchto informací žádný vliv na posouzení původního řízení, v němž místní šetření proběhlo. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje k výše uvedenému, že informace získané stěžovatelem v rámci místního šetření u třetího subjektu lze primárně považovat za informace získané v rámci jeho úřední činnosti, které jsou ve své podstatě postaveny na roveň dalším podkladům svědčícím protisoutěžnímu chování soutěžitelů, a to včetně anonymních či konkurenčních (odvetných) podnětů. Uvedené potvrzuje skutečnost, že mnohé z informací (indicií), které zakládaly podezření z protisoutěžního jednání stěžovatelky, byly získány tzv. „na očích“, tj. náhodně v rámci provádění úředních úkonů stěžovatele při místním šetření u společnosti K + B Progres. Jestliže nelze shledat zásadní a zjevný při provádění místního šetření u společnosti K + B Progres, je nutno na takto obstarané nahlížet jako na zákonně získané.

[65] Podle Nejvyššího správního soudu předestřený výklad nepřípustně nezasahuje do práva stěžovatelky vyjádřit se k zákonnosti důkazů ani ji nezkracuje v právu na obhajobu. Stěžovatelka se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2847/14, č. 3/2017 Sb. ÚS. V tomto nálezu však Ústavní soud neposuzoval důvody vedoucí k nařízení předběžných opatření, jejichž cílem je objasnění trestné činnosti (např. domovní prohlídka či nařízení odposlechu), nýbrž hodnotil, zda (údajně nezákonné) důkazy mohou svědčit o vině tehdejšího stěžovatele v trestním řízení (stejné platí také pro stěžovatelkou odkazovaný nález ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02, č. 84/2003 Sb. ÚS). Použitelnost nezákonně získaných důkazů pro shledání viny je však nezbytné odlišit od práva napadat zákonnost obstarání indicií pro provedení místního šetření, jak správně konstatoval krajský soud (viz podrobněji dále). Ačkoli stěžovatelka byla již krajským soudem upozorněna, že na podporu svých tvrzení neuvádí žádná soudní rozhodnutí, která by skutkově odpovídala situaci, v níž se nachází, ani v kasační stížnosti se stěžovatelka nedovolává žádného rozhodnutí, které by posuzovalo zákonnost obstarání informací vedoucích k nařízení domovních prohlídek jakožto institutu blízkému provedení místního šetření dle zákona o ochraně hospodářské soutěže. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že tento výklad ji staví do role rukojmí třetí osoby a toho, zda tato osoba zpochybní zákonnost provedeného místního šetření. Stěžovatelka může zpochybnit rozsah u ní vedeného místního šetření a namítat nezákonnost získaných důkazů proti ní samotné. Není však dán důvod, aby mohla zpochybnit také rozsah místního šetření u třetí osoby, při němž byly získány o jejím protisoutěžním chování.

[66] Shora uvedený výklad není ani v rozporu s judikaturou Soudního dvora. Nejvyšší správní soud akceptuje přiměřenou použitelnost judikatury unijních soudů vztahující se k postupu Komise při provádění kontrol při posuzování oprávněnosti rozsahu místních šetření (za všechny viz rozsudek ze dne 19. 1. 2022, čj. 2 As 250/2020-81, č. 4307/2022 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 18. 6. 2015, , C-583/13 P (bod 59), Soudní dvůr konstatoval, že nelze učinit závěr, že Komise není oprávněna zahájit vyšetřovací řízení za účelem ověření správnosti nebo úplnosti informací, se kterými se náhodně seznámila během předcházející kontroly v případě, že tyto informace naznačují existenci chování, které je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže uvedenými ve Smlouvě. Takový zákaz by šel nad rámec toho, co je k ochraně profesního tajemství a práva na obhajobu nezbytné, a představoval by tedy neodůvodněnou překážku plnění povinnosti Komise dohlížet na dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu. V posuzované věci nastala obdobná situace, neboť stěžovatel v zásadě náhodně (prostřednictvím tzv. předmětů na očích) v průběhu místního šetření u společnosti K + B Progres získal informace svědčící protisoutěžnímu chování stěžovatelky a bylo by v rozporu s jeho posláním, jestliže by na základě těchto (a dalších) informací nemohl u ní provést místní šetření. Nejvyšší správní soud nepřehlíží, že Soudní dvůr v odkazované věci ve výsledku shledal (bod 66), že jestliže byla první kontrola u této společnosti stižena nesrovnalostí v rozsahu, v němž úředníci Komise měli předem informace, které nespadaly do předmětu uvedené kontroly, a zabavili dokumenty, které nespadaly do působnosti kontroly vymezené v prvním sporném rozhodnutí, ústila tato skutečnost v nezákonnost druhého a třetího rozhodnutí o kontrole. Ve věci posuzované Soudním dvorem lze však seznat zásadní odlišnost, protože prováděná kontrola byla ve všech případech namířena vůči jedné společnosti. Proto neexistence odkazu na stížnost proti společnosti Deutsche Bahn v prvním rozhodnutí o kontrole, přestože byla Komisi doručena před první kontrolou, porušila povinnost na řádné odůvodnění rozhodnutí o kontrole a porušila právo na obhajobu dotčeného podniku (bod 64 rozsudku Soudního dvora). Tato okolnost porušila záruky, které vymezují rámec kontrolních pravomocí Komise na straně jedné, a práva soutěžitele na straně druhé. V nyní posuzovaném případě ovšem stěžovatel do práv stěžovatelky provedením místního šetření u společnosti K + B Progres nepřiměřeně nezasáhl. Jakkoli stěžovatelka tvrdí, že věcný rozsah místního šetření u společnosti K + B Progres neodpovídal pověření, právo na obhajobu stěžovatelky zůstalo zachováno tím, že mohla zpochybnit zákonnost provedení místního šetření u ní samotné. Nejvyšší správní soud opakuje, že stěžovatelka nedůvodně lpí na nutnosti přezkumu zákonnosti obstarání informací při místním šetření u společnosti K + B Progres, přestože stěžovatel obecně může disponovat podněty o nedodržení pravidel hospodářské soutěže odkudkoli a odkohokoli.

[67] Stěžovatelka se dále dovolává rozsudků Tribunálu ve věcech a , Nejvyšší správní soud ovšem ve shodě s krajským soudem z těchto rozsudků nedovodil možnost přezkumu zákonnosti získání informací při místním šetření u třetích osob. Tribunál v rozsudku konstatoval, že „“ s tím, že „“Nelze však přehlížet, že toto rozhodnutí se nikterak nevyjádřilo k možnosti soutěžitele namítat nezákonnost obstarání informací v rámci místního šetření u třetího subjektu, čehož se stěžovatelka domáhá, protože stejně jako rozhodnutí ve věci se vyřčené závěry vztahovaly vždy k jedné společnosti (České dráhy). Uvedená rozhodnutí Tribunálu proto nejsou v rozporu se závěry krajského soudu. K poukazu na rozsudky ve věci tzv. francouzských supermarketů Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že z těchto rozsudků pouze vyplývá, že šetřené subjekty mohou zpochybnit adekvátnost podnětů dle soutěžního práva, a to včetně těch, které vyplývají z předchozích kontrol, ovšem širší závěry z těchto rozsudků nelze vyvozovat.

[68] Nejvyšší správní soud neshledal ani porušení základních práv stěžovatelky zaručených Listinou EU, ani neshledal důvod pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Z judikatury Soudního dvora dle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel je oprávněn vycházet z informací získaných z jimi vedeného vyšetřování a na jejich základě provést místní šetření u dalšího soutěžitele. Z judikatury Soudního dvora nevyplývá zákaz použití takto získaných informací ani oprávnění soutěžitele zpochybňovat zákonnost jejich obstarání.

[69] Stěžovatelka se dále dovolává práv vyplývajících z Úmluvy, jí citovaná Evropského soudu pro lidská práva se ovšem týká použitelnosti nezákonně získaných důkazů v průběhu trestního řízení, včetně možnosti namítat jejich nepoužitelnost, a nikoli toho, zda lze namítat zákonnost obstarání informací, které prvotně založily důvodnost požadavku na předběžný zásah do práv jednotlivce. K legitimitě nařízení domovní prohlídky založené na důkazu získaném v rozporu se zákonem, což ve své podstatě nejvíce odpovídá procesní situaci stěžovatelky, se Evropský soud pro lidská práva věnoval v rozsudku ze dne 6. 10. 2016, , stížnost č. 33696/11, v němž dospěl jednomyslně k závěru, že provedení domovní prohlídky na základě informací, které si nelegálním způsobem opatřily zpravodajské služby, nepředstavovalo porušení práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného čl. 8 Úmluvy. Soud k podpoře své argumentace uvedl, že příkaz k prohlídce se zdál být jediným možným prostředkem k určení, zda byli stěžovatelé skutečně odpovědní za krácení daní. Stejná situace nastala v nyní projednávané věci, v níž také na získání dalších informací existoval veřejný zájem, neboť provedení místního šetření mohlo jako jediné vést k obstarání náležitých důkazů o existenci či neexistenci protisoutěžního jednání. Jestliže tedy Evropský soud pro lidská práva akceptoval nařízení domovní prohlídky na nelegálně získaném podkladu, nelze úspěšně namítat nezákonnost místního šetření vyvolaného byť nezákonnými indiciemi získanými v průběhu místního šetření u jiné osoby. Z uvedeného rozsudku totiž vyplývá, že i případné konstatování nezákonnosti opatření indicií by nic nezměnilo na zákonnosti provedeného místního šetření, neboť v případě stěžovatelky byly dány významné důvody pro ověření podezření z protisoutěžního chování.

[70] Ve vyjádření ze dne 7. 3. 2025 se stěžovatelka obsáhle dovolává rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 2. 2025, , stížnost č. 51409/19, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal, že zásah do práv spočívající ve zpřístupnění e-mailové schránky tehdejší stěžovatelky pro účely trestního řízení nebyl v souladu se zákonem. V tomto rozhodnutí však soud opět posuzoval případ, v němž byly nezákonně získané důkazy použity v rámci trestního řízení pro konstatování viny tehdejší stěžovatelky ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Oproti věci tedy není odkazovaný případ na procesní situaci stěžovatelky zcela přiléhavý. Navíc nelze přehlížet, že Evropský soud pro lidská práva považoval za významné (byť z hlediska porušení čl. 6 Úmluvy), že tehdejší stěžovatelka nijak nezpochybňovala věrohodnost policií získaných e-mailů, a své námitky omezila na způsob, jakým byly důkazy získány a na jejich následné použití, přičemž nic nezpochybnilo věrohodnost ani pravdivost těchto důkazů (bod 56 citovaného rozsudku). Proto také s ohledem na skutečnost, že obsah e-mailové komunikace byl sice zásadním, nikoli však jediným důkazem proti stěžovatelce (bod 57 rozsudku), Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení článku čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto smyslu tedy tento rozsudek nesvědčí argumentaci stěžovatelky, která nedůvodně ulpívá na zákonnosti obstarání indicií, avšak přehlíží, že podezření z protisoutěžního jednání zakládaly také další informace obstarané stěžovatelem, respektive že na provedení místního šetření byl dán silný veřejný zájem.

[71] K naposledy uvedenému Nejvyšší správní soud podotýká, že nepovažuje za zásadní otázku, zdali záruky poskytované čl. 6 Úmluvy dopadají na přezkum zákonnosti místního šetření dle zákona o ochraně hospodářské soutěže. Krajský soud nedůvodnost stěžovatelčiny žalobní argumentace nezaložil na nemožnosti stěžovatelky dovolávat se čl. 6 Úmluvy, pouze upozornil, že Evropský soud pro lidská práva „trestněprávní benefity“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 a 3 Úmluvy v těchto věcech zpravidla neaplikuje. Dodal, že rozsudky Evropského soudu pro lidská práva věnující se zásahům v podobě šetření na místě pracují primárně s čl. 8 Úmluvy, zaručujícím právo na respekt soukromí, či čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujícím občanskoprávní záruky spravedlivého procesu. Z uvedeného vyplývá, že krajský soud nepopřel, že by stěžovatelka nemohla vůbec namítat porušení čl. 6 Úmluvy, jak by vyplývalo z kasační stížnosti. Pro zamítnutí žalobní námitky zůstalo zásadní, že podle krajského soudu z ústavního pořádku nevyplývá právo stěžovatelky napadat zákonnost obstarání indicií pro provedení místního šetření v průběhu jiného, dřívějšího místního šetření. Nejvyšší správní soud tedy nepopírá určitou provázanost čl. 6 a 8 Úmluvy, uvedené ovšem nic nemění na shora uvedených závěrech, neboť ani z čl. 6 Úmluvy nelze seznat stěžovatelčino právo zpochybnit zákonnost obstarání indicií pro nařízení místního šetření. Navíc ve shora citovaném rozsudku ve věci Evropský soud pro lidská práva výslovně uvedl (bod 51), že i když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces, nestanoví pravidla o přípustnosti důkazů jako takových, neboť to je předmětem úpravy vnitrostátního práva, takže v zásadě není jeho úlohou určit, zda je určitý typ důkazních prostředků, např. důkazy získané v rozporu s vnitrostátním právem, přípustný.

[72] Nejvyšší správní soud nepovažuje za pochybení krajského soudu, který odlišil, zda se stěžovatelkou odkazovaná týkala vyslovení viny či nařízení domovní prohlídky. Z hlediska ochrany zaručených práv je namístě činit rozdíl, zda se stěžovatelka dovolává nezákonnosti získaných důkazů z místního šetření, na jejichž základě by byla konstatována její vina z přestupku, či pouze zpochybňuje nezákonnost obstarání důkazů, na jejichž podkladě bylo nařízeno místní šetření. Zatímco v prvém případě nelze jakkoli zpochybnit právo stěžovatelky namítat nezákonný původ důkazů svědčících její vině, v druhém případě může být možnost zpochybnění zákonnosti obstarání důkazů limitována, jak vyplývá z výše uvedeného. Nejvyšší správní soud opět odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci , dle něhož provedení domovní prohlídky na základě informací, které si nelegálním způsobem opatřily zpravodajské služby, nepředstavovalo porušení práv tehdejšího stěžovatele. Nejvyšší správní soud opakuje, že Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku, v němž posuzoval pouze nařízení domovní prohlídky, a nikoli konstatování viny, zohlednil, že domovní prohlídka byla nařízena k nalezení dalších důkazů a nezákonně opatřená data byla v té době jediným důkazem naznačujícím, že se stěžovatelé mohli vyhýbat placení daní. Příkaz k prohlídce se tak zdál být jediným možným prostředkem k určení, zda byli stěžovatelé skutečně odpovědní za krácení daní. Zásah do práva stěžovatelů na respektování jejich domova tak byl přiměřený legitimnímu cíli, který byl tímto sledován. Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku zjevně rozlišil posouzení nezákonnosti obstarání podkladů pro konstatování viny (v tomto ohledu lze odkázat na stěžovatelkou bohatě citovanou judikaturu) a pro nařízení předběžného opatření, které má za cíl ověření či šetření protiprávního jednání. V druhém případě mohou být dány legitimní zájmy, pro které i případně nezákonně získané důkazy mohou představovat základ pro nařízení předběžného šetření, a proto je zeslaben požadavek na posouzení zákonnosti obstarání důkazů.

[73] Krajský soud podle Nejvyššího správního soudu nepochybil ani tím, neseznámil-li stěžovatelku před vydáním napadeného rozsudku se svým náhledem na posouzení zákonnosti obstarání indicií pro provedení místního šetření. Krajský soud neinterpretoval stěžovatelčinu žalobu tak, že se jí domáhá vyslovení nezákonnosti jiného místního šetření, byť v některých pasážích až příliš kladl důraz na údajný požadavek stěžovatelky napadat zákonnost provedení jiného místního šetření. Z celkového vyznění odůvodnění je však zřejmé, že se krajský soud držel přezkumu zákonnosti místního šetření u stěžovatelky. Pokud konstatoval, že stěžovatelčina argumentace by nepřípustně vedla k možnosti zpochybnit zákonnost proběhlého místního šetření u třetího subjektu, reagoval pouze na přednesenou žalobní argumentaci. Skutečnost, že jí nepřisvědčil, nemůže zavdávat důvod pro konstatování překvapivosti rozsudku. Krajský soud nebyl ani povinen před vydáním rozsudku informovat stěžovatelku o svém náhledu na tuto žalobní námitku, neboť v napadeném rozsudku se pouze vypořádával s robustní žalobní argumentací.

[74] S ohledem na výše uvedené nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit ani kasační námitce, že krajský soud pochybil tím, že si nevyžádal a jako důkaz neprovedl správní spis vedený v řízení se společností K + B Progres. Sama stěžovatelka v kasační stížnosti tuto námitku spojuje s údajně chybnými závěry krajského soudu ohledně zákonnosti opatření důkazů (indicií), které vedly k provedení místního šetření u ní samotné. Pakliže Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu v tom, že s ohledem na obstarání těchto indicií v rámci místního šetření, které obecně proběhlo na základě zákonného pověření, nebyl důvod přezkoumávat jejich zákonnost, bylo nadbytečné, aby si krajský soud vyžádal a jako důkaz provedl správní spis týkající se místního šetření u společnosti K + B Progres. Krajský soud nebyl ani povinen postupovat v intencích § 52 odst. 2 s. ř. s. a vyzvat stěžovatelku, aby vyvolala jiné řízení o rozhodné otázce. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, v jakém jiném řízení by mohla stěžovatelka zpochybnit zákonnost rámce místního šetření u společnosti K + B Progres způsobem plynoucím z kasační argumentace. Krajský soud výslovně uvedl, že stěžovatelka nemůže zpochybnit věcný rámec místního šetření u jiného soutěžitele, takže zákonnost tohoto jiného místního šetření nepovažoval za předběžnou otázku. (…)