1945/2009
Hospodářská soutěž: komunikace vnitrostátního soutěžního úřadu s Evropskou komisí; zneužití dominantního postavení
Hospodářská soutěž: komunikace vnitrostátního soutěžního úřadu s Evropskou komisí; zneužití dominantního postavení
k čl. 11 nařízení Rady (EHS) č. 1/2003, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy
k čl. 81, čl. 82 a čl. 86 odst. 2 Smlouvy o založení Evropského společenství (v textu jen "Smlouva ES")
k § 33 odst. 2 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)
I. Nejsou-li v rámci styku mezi vnitrostátním soutěžním úřadem (ÚOHS) a Evropskou komisí podle čl. 11 nařízení Rady č. 1/2003 vzájemně předávány důkazy, jež byly získány Evropskou komisí či vnitrostátním soutěžním úřadem jiného členského státu Evropské unie a jež mají být využity v řízení pro porušení čl. 81 nebo čl. 82 Smlouvy o založení ES vedeném českým vnitrostátním soutěžním úřadem (ÚOHS), nejde o podklad rozhodnutí; ÚOHS v takovém případě nemá povinnost s obsahem této komunikace podle § 33 odst. 2 správního řádu z roku 1967 seznamovat účastníka správního řízení.
II. V případě, že sektorový regulační rámec zcela nevylučuje možnost samostatného soutěžního chování telekomunikačního operátora, není tento operátor vyjmut z působnosti předpisů soutěžního práva podle čl. 86 odst. 2 Smlouvy o založení ES, a i přesto, že provozování veřejné telekomunikační sítě by mohlo být tzv. službou obecného hospodářského významu.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2006, čj. 62 Ca 5/2006-402)
*)
Prejudikatura:
srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 11. listopadu 1997, Evropská komise a Francie v. Landbroke Racing
(C-359/95 P a C-379/95 P, Recueil, s. I-06265).Věc:
Akciová společnost Telefónica O2 Czech Republic proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uložení pokuty.Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl dne 20. 4. 2005 o tom, že žalobce zneužil svého dominantního postavení podle čl. 82 Smlouvy ES. Předseda žalovaného ve svém rozhodnutí ze dne 24. 11. 2005 zčásti změnil a zčásti potvrdil předchozí rozhodnutí vydané v I. stupni správního řízení. Žalobci byla za porušení čl. 82 Smlouvy ES uložena pokuta ve výši 205 000 000 Kč, jeho jednání do budoucna zakázáno a bylo mu uloženo splnit opatření k nápravě spočívající v úpravě cenových plánů, ukončení poskytování cenových plánů s umožněním všem koncovým zákazníkům užívajícím cenové plány určené pro domácnosti využívat nadstavbové balíčky "Volno" a "Víkend" a ukončení uplatňování zvýhodněné ceny za používání hlavní telefonní stanice u cenových plánů "Telefon Universal", "Telefon Universal dialog", "Business Universal" nebo "Business Universal dialog" v kombinaci se všemi variantami služby "Internet expres". Žalobce byl též zavázán písemně žalovaného informovat o splnění nápravných opatření.
Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, přičemž zejména namítal porušení jeho procesních práv tím, že mu žalovaný (resp. správní orgán I. stupně) odepřel přístup k výsledkům konzultací s Evropskou komisí, ačkoli měl povinnost z těchto konzultací při rozhodování vycházet a použít je jako podklad pro své rozhodnutí. Žalobce opakovaně požadoval nahlédnout do výsledků těchto konzultací, jeho žádost však byla odmítnuta s tím, že jde o interní dokumenty, které nejsou součástí správního spisu. Žalovaný (resp. správní orgán I. stupně) byl povinen výsledky konzultací připojit do správního spisu a žalobce s nimi seznámit. Neučinil-li tak, porušil § 33 odst. 2 správního řádu. Žalobce rovněž namítal aplikovatelnost čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES a tvrdil, že požívá výhody exempce z aplikovatelnosti čl. 82 Smlouvy ES coby poskytovatel služby obecného hospodářského významu. Dle názoru žalobce všechny cenové plány, které poskytuje, jsou univerzální službou, a proto musí být službou obecného hospodářského významu podle čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES; žalobce má za to, že jeho cenové plány splňují kritéria nepřetržitého poskytování, stanovené kvality a dostupnosti geografické i cenové, jak je podáváno ze Zelené knihy o službách obecného hospodářského významu Evropské komise, jsou jasně definovány a výslovně uloženy na základě vrchnostenského aktu a nezahrnují poskytování mobilních služeb a širokopásmového přístupu k internetu. Pokud jde o hmotněprávní posouzení žalobcova jednání, žalovaný svůj závěr ohledně zneužití dominantního postavení nepodložil žádným konkrétním důkazem, rozhodnutí je založeno výlučně na
abstraktní
úvaze ohledně zpomalení rozvoje zdravého konkurenčního prostředí. Dle žalobce tedy žalovaný neunesl důkazní břemeno, že by žalobce svým jednáním čl. 82 Smlouvy ES porušil.Krajský soud v Brně žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Pokud jde o námitku vad řízení způsobujících nezákonnost napadeného rozhodnutí, podle níž nebylo žalobci umožněno seznámit se s výsledky konzultací mezi žalovaným, resp. správním orgánem I. stupně, na straně jedné a Evropskou komisí na straně druhé, ani tato námitka není důvodnou. Předmětem sporu je zjednodušeně řečeno otázka, zda měla být žalobci zpřístupněna korespondence mezi soutěžními úřady v rámci Evropské soutěžní sítě (ECN). Pro posouzení této otázky je rozhodující, co bylo předmětem této korespondence.
Podle § 33 odst. 2 správního řádu je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Za podklad rozhodnutí je přitom třeba považovat skutečnosti (úplné a přesně zjištěné), z nichž správní orgán vycházel ve svém právním hodnocení a na jejichž základě rozhodl ve věci. Podle § 32 odst. 2 správního řádu mohou být podkladem pro rozhodnutí podání, návrhy a vyjádření, důkazy, čestná prohlášení, skutečnosti všeobecně známé i známé správnímu orgánu z úřední činnosti apod. (demonstrativní výčet); podklady tedy obsahují skutečnosti rozhodné pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci a jsou tak souborem skutkových zjištění správního orgánu, o které se následně jeho právní hodnocení opírá. Za tímto účelem jsou podklady shromažďovány (§ 32 odst. 1 správního řádu).
Komunikace mezi správním orgánem I. stupně, resp. ve II. stupni žalovaným, a Evropskou komisí mohou probíhat jak v rovině prostého oznámení o úmyslu přijmout některým ze soutěžních úřadů rozhodnutí v jím vedeném řízení a v reakci na toto oznámení týkající se případného předání věci jinému soutěžnímu úřadu (
obligatorní
postup podle čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003) nebo v rovině vzájemného předávání získaných důkazů (fakultativní
postup podle čl. 12 nařízení č. 1/2003).Nezahrnuje-li komunikace fakticky podklady pro rozhodnutí (zjednodušeně řečeno nepředávají-li si takto soutěžní úřady jimi opatřené důkazy),
"podkladem rozhodnutí"
žalovaného v právě uvedeném smyslu taková komunikace (resp. listiny dokládající tuto komunikaci) není. Soud si od žalovaného vyžádal nad rámec správního spisu listiny dokládající tuto komunikaci a žádné takové podklady skutkového charakteru v nich nenalezl. Nadto ani v rozhodnutí žalovaného neshledal žádná žalovaným tvrzená skutková zjištění, která by ve správním spisu obsažena nebyla.Správní orgán I. stupně i žalovaný mají podle čl. 11 odst. 4 nařízení č. 1/2003 povinnost nejpozději třicet dnů před vydáním rozhodnutí informovat soutěžní úřady jednotlivých členských států Evropské unie a Evropskou komisi. Mají přitom povinnost vylíčit případ a způsob předpokládaného rozhodnutí, popř. jiný předpokládaný postup. Toto pravidlo je provedením principu spolupráce uvnitř sítě soutěžních úřadů podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 1/2003. Pokud tedy správní orgán I. stupně a žalovaný takto postupovali, plnili tím povinnost vůči jinému soutěžnímu úřadu zajišťující jednotnou aplikaci soutěžního práva v komunitárním prostoru (fakticky si s jiným soutěžním úřadem vyměňovali informaci, na jejímž základě Evropská komise následně nehodlala sama ve věci zahájit řízení, a tedy řízení pokračovalo a skončilo před českým soutěžním úřadem) a neopatřovali si tím ani zčásti podklad svého rozhodnutí. Komunikace správního orgánu I. stupně a žalovaného s jiným soutěžním úřadem v rámci sítě soutěžních úřadů v materializované formě, aniž by v rámci této komunikace byly mezi soutěžními úřady vzájemně předávány důkazy (např. v režimu čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1/2003), tedy z povahy věci není listinou či listinami, jež by byly podkladem rozhodnutí ve správním řízení.
Odlišná situace by nastala tehdy, pokud by se například žalobcovým jednáním zabývalo více soutěžních úřadů, které by se v průběhu šetření takového jednání vzájemně informovaly o jimi zjištěných skutečnostech (postupem podle čl. 12 nařízení č. 1/2003).
Pokud tedy za shora popsané situace žalobce nebyl s listinami pořízenými v rámci komunikace uvnitř sítě soutěžních úřadů seznámen, pak přestože by soud byl připraven aprobovat též postup zcela opačný, tj. zpřístupnění uvedených listin, nedošlo tím (právě s ohledem na obsah těchto listin) k porušení jeho práva na účinnou obranu ve správním řízení a nelze dovodit ani porušení jakéhokoli jiného žalobcova subjektivního veřejného práva. (...)
Důvodnými nejsou ani námitky směřující do hmotněprávního posouzení žalobcova jednání.
(...) Žalobce není z dosahu soutěžního zákonodárství vyjmut ani na základě čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES, jak v žalobě namítá. Tak by tomu bylo výlučně v případě, pokud by žalobce poskytoval službu obecného hospodářského významu a pokud by mu zároveň aplikace soutěžního práva (tu čl. 82 Smlouvy ES) takovou službu poskytovat znemožňovala. Přestože Evropská komise v minulosti vyložila v případě jednání v oblasti telekomunikací čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES v tom směru, že pojmově není vyloučeno, aby se v případě provozování veřejné telefonní sítě obecně jednalo o službu obecného hospodářského významu (rozhodnutí Evropské komise ve věci
British Telecommunications
č. IV/29.877, OJ 1982, L 360/36), soud tu za stěžejní považuje skutečnost, že žalobci nebyla regulačním rámcem upřena možnost samostatného soutěžního chování (viz předchozí odstavec). Přihlédne-li tedy Krajský soud v Brně k rozsudku Evropského soudního dvora v právní věci C-359/95 P, C-379/95 P, Evropská komise a Francie proti Landbroke Racing
(spojená věc, 1997, ECR I-6265), pak právě skutečnost, že struktura cenových plánů žalobci nebyla nijak předepsána a volba jiné struktury (v níž by nebyl obsažen prvek vázání a diskriminace, jak žalovaný dovodil), by jeho činnost neznemožnila, pak musí nutně uzavřít, že soutěžní právo se na žalobce i na jeho jednání, jež bylo napadeným rozhodnutím shledáno protisoutěžním, v celém rozsahu aplikuje. To znamená, že žalovaný přistoupil důvodně i k aplikaci čl. 82 Smlouvy ES. (...)*)
Nejvyšší správní soud kasační stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí zamítl svým rozsudkem ze dne 30. 7. 2009, čj. 8 Afs 16/2007-705.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.