Vydání 3/2012

(...) Pokud jde o hmotněprávní hodnocení jednotlivých dohod, zdejší soud se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl žalovaný. V rámci obchodních vztahů žalobce s jeho odběrateli – kupujícími (autorizovanými prodejci) upravených shora uvedenými smlouvami (vyjma dvou případů – smlouvy ze dne 31. 5. 2003 a ze dne 10. 2. 2006) se žalobcovi odběratelé zavázali, že nebudou bez předchozí písemné dohody s prodávajícím prodávat výrobky za sníženou cenu. Pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 50 000 Kč. Tato skutečnost vyplývá ze samotného textu písemně uzavřených smluv – z čl. III. Dále bylo v čl. VI těchto smluv obsaženo pravidlo, podle něhož žalobce poskytne kupujícímu (autorizovanému prodejci) nejpozději při dodávce zboží seznam doporučených prodejních cen, který kupující (autorizovaný prodejce) dle dohody stran bere na vědomí a zavazuje se tyto prodejní ceny respektovat. Z toho tedy plyne, že smlouva předpokládala formálně sice „“, které však měly být „“ a „“. Dodržování závazků ze smluv, tedy i závazku týkajícího se cen zboží pro jeho další prodej, je v čl. VI uvedených smluv zajištěno sjednaným pravidlem, podle něhož žalobce má právo odepřít dodávku objednaného zboží, pakliže kupující (autorizovaný prodejce) přes upozornění nerespektuje své povinnosti podle této smlouvy. K prodeji zboží za ceny uvedené v seznamu doporučených prodejních cen je pak autorizovaný prodejce motivován pravidlem taktéž vyplývajícím z čl. VI uvedených smluv, podle něhož při dodržení doporučených prodejních cen je mu garantována obchodní marže ve výši 30 % (ve smlouvě ze dne 10. 2. 2006 je tato marže uvedena ve výši 35 %).

Pokud jde o obsah závazků, jež měl žalobce se svými odběrateli – kupujícími (autorizovanými prodejci) sjednány, ten je tedy prokázán právě textem jednotlivých smluv – jejich jednotlivými ustanoveními.

Je-li odběratel zboží omezen v určování jeho cen pro další prodej svým dodavatelem, jde o porušení zákazu kartelových dohod, jak deklaroval žalovaný. Takové omezování je z pohledu soutěžního práva nepřípustné. Pokud žalobce namítá, že se jednalo pouze o „“, pak ty sice tak formálně byly označeny, nicméně mechanismus jejich prosazování, jak byl ujednán ve shora uvedených smlouvách, z těchto „“ vytvářel fakticky ceny určované žalobcem. Jestliže bylo výslovně sjednáno, že žalobcovi odběratelé berou doporučené ceny, které jim žalobce byl povinen dodat nejpozději se zbožím (při jeho dodávce), „“ a „“, pak jde o povinnost stanovenou smlouvou, při jejímž porušení si žalobcovi odběratelé museli být vědomi práva žalobce jak na odepření dodávky zboží, tak na vyúčtování smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč – bez ohledu na to, zda žalobce tohoto ustanovení v praxi využíval či nikoli. Žalobce tedy vyhlásil ceny jako „“, smluvně však nastavil mechanismus, podle něhož žalobcovi odběratelé, aby neporušili svoje smluvní povinnosti, byli vystaveni riziku sankcí ve smlouvě stanovených. Kromě toho byli žalobcovi odběratelé k dodržování formálně „“ motivováni garancí obchodní marže (30 %, resp. 35 %) smluvené právě pro případ, že odběratel bude tyto „“ dodržovat. Bylo tedy sice na jednotlivých odběratelích žalobce, zda „“ budou respektovat či nikoli, jak žalobce uvádí v žalobě, avšak pro případ, že by je nerespektovali, byli vystaveni riziku negativních následků – nedodání zboží či smluvní pokutě, přitom naopak pro jejich dodržování byli motivováni garancí marže. Není tedy pravdou, že smlouvy neobsahovaly sankci pro případ nedodržení „“, neboť její dodržení bylo jedním z pravidel sjednaných smlouvou a možnost odmítnutí dodávek byla navázána na porušení jakékoli povinnosti stanovené smlouvou – tedy i té, jež byla smluvena v otázce ceny zboží pro další prodej. Smluvní pokuta byla nadto navázána na povinnost žalobcových odběratelů neprodávat zboží bez předchozí písemné dohody se žalobcem za sníženou cenu – tedy „“ oproti ceně „“.

V souladu s gramatickým výkladem shora uvedených pravidel obsažených ve smlouvách, jak k němu žalovaný dospěl, jsou pak vyjádření většiny žalobcových odběratelů, kteří měli se žalobcem uzavřeny shora uvedené smlouvy. Převážná část odběratelů se cítila být vázána „“ a zboží za tyto ceny z tohoto důvodu prodávala. Jednotliví žalobcovi odběratelé tedy nakupovali zboží od žalobce do svého vlastnictví, žalobce jim je dodával společně s ceníkem. Přestože se ve smlouvách hovoří o „“, ceny obsažené v ceníku ve spojení se sankčním a motivačním mechanismem působily coby ceny závazné, jež je zapotřebí pro další prodej dodržovat. Bez ohledu na to, zda jednotliví žalobcovi odběratelé považovali takto „“ za své omezení, jejich dodržování snižovalo nejistotu ohledně budoucího soutěžního chování žalobcových odběratelů na trhu – a tím snižovalo výhody konečného spotřebitele z nenarušené soutěže. Způsob, jakým přinejmenším osm ze žalobcových odběratelů stanovovalo cenu zboží nakoupeného od žalobce při jeho dalším prodeji, byl tedy skutečně přímo ovlivněn ujednáními ve shora uvedených smlouvách, jak dovodil žalovaný – a byla tedy dána příčinná souvislost mezi existencí smluvních ujednání týkajících se „“ a následným jednáním žalobcových odběratelů na trhu při prodeji zboží spotřebitelům.

Žalobce zpochybňuje i to, že by dodržování „“ kontroloval. Otázka, zda „“ byly ze strany žalobce kontrolovány, byla ve správním řízení žalovaným zkoumána ve vztahu ke každé ze smluv samostatně. Ve vztahu ke smlouvě ze dne 11. 10. 2002 bylo zjištěno, že žalobce provádí kontroly prostřednictvím svého zástupce namátkově. Ve vztahu ke smlouvě ze dne 31. 5. 2003 bylo zjištěno, že ceny byly překontrolovány při dodávce zboží. Ve vztahu ke smlouvě ze dne 16. 6. 2004 pak bylo zjištěno, že pracovnice žalobce občas navštěvovala prodejnu, kde namátkově kontrolovala, zda zboží je řádně označeno cenou, kterou žalobce doporučil. Pokud z těchto skutečností žalovaný dovodil, že žalobce v některých případech kontroloval dodržování „“, jde o závěr skutkovým zjištěním odpovídající. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ani v jemu předcházejícím rozhodnutí netvrdil, že by ve všech případech docházelo k takové kontrole, a tedy na jeho závěrech nic nemění ani skutečnost, na kterou poukazuje žalobce v rámci své žalobní argumentace, že z řady vyjádření žalobcových odběratelů tento závěr neplyne. To, že v některých případech žalobcovi odběratelé neuvedli, že by dodržování „“ bylo kontrolováno, nevyvrací závěr žalovaného založený na vyjádřeních jiných odběratelů žalobce, podle nichž u nich ke kontrole docházelo.

Jestliže se žalovaný podle další části žalobní argumentace nesnažil zabývat širšími okolnostmi konstatování jednotlivých odběratelů žalobce, není zřejmé, jaké „“ by při hodnocení žalovaným měly být považovány za podstatné. Z vyjádření jednotlivých odběratelů plyne, jak právě oni vykládali jednotlivá sporná ustanovení shora uvedených smluv, jak při stanovování cen svého zboží při prodeji spotřebitelům postupovali, nakolik se cítili být „“ vázáni a zda byla zajištěna kontrola ze strany žalobce a případné vymáhání dodržování „“. Právě tyto skutečnosti i zdejší soud považuje za podstatné a má za to, že byly žalovaným i řádně zjištěny a vyhodnoceny. V rámci zjišťování mechanismu „“ a kontroly jejich dodržování žalovaný při hodnocení skutečných dopadů závazku dodržovat „“ na hospodářskou soutěž bral v potaz také rozsah vymáhání ze strany žalobce. Žalovaný neprokázal, že by žalobce někdy uplatnil smluvní pokutu za nedodržení „“, popř. že by odepřel dodávku zboží, tuto skutečnost však dával do souvislosti s tím, že „“ byly žalobcovými odběrateli dodržovány – a někteří z nich sami poukazovali na to, že vymáhat dodržování „“ nebylo třeba právě proto, že byly dodržovány.

Jestliže žalobce namítá, že nebylo prokázáno, že by smlouvy vedly k narušení hospodářské soutěže, pak v tom mu zdejší soud přisvědčuje, tato skutečnost se však již promítla v napadeném rozhodnutí – to je oproti předchozímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně založeno na konstatování pouze potenciálního narušení hospodářské soutěže. Pokud jde o tuto potencialitu, pak i zdejší soud má za to, že posuzované dohody mohly hospodářskou soutěž narušit, a v podání konkrétních důvodů se ztotožňuje se žalovaným. Skutečnost, že nebyl prokázán faktický dopad na hospodářskou soutěž, z dohody zakázané (v rozporu s § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže) dohodu nezakázanou nečiní. Zakázané jsou nejen dohody, jež vedou k narušení soutěže (tedy mají protisoutěžní následek), a to zásadně bez ohledu na to, zda takový následek byl stranami zamýšlen, ale také dohody, které mohou vést k narušení hospodářské soutěže pro svoje protisoutěžní zaměření (protisoutěžní cíl), aniž by takového cíle bylo byť jen částečně dosaženo. Pokud jde o možnost narušení hospodářské soutěže v případě cenových dohod uzavíraných ve vertikálním vztahu, pak je zapotřebí vyjít ze samotné podstaty tohoto typu dohod. Tyto dohody směřují ke stanovení ceny zboží pro jeho další prodej v rámci dodavatelsko-odběratelského vztahu, a eliminují tím konkurenční vztah na navazujícím stupni distribuce (u odběratelů, kteří by jinak zboží při jeho dalším prodeji mohli prodávat za vzájemně odlišné ceny, a tím si cenově konkurovat). To je podstatou i dohod právě posuzovaných. Potencialitu narušit hospodářskou soutěž žalovaný ve světle zjištěných skutečností podrobně popisuje v napadeném rozhodnutí – a se závěry tam uvedenými zdejší soud bez výhrady souhlasí. Nejde přitom podle zdejšího soudu o závěry nikterak mechanické a apodiktické. Především zdejší soud považuje za podstatná zjištění žalovaného, že dohody ohledně „“ byly plněny, a tedy k omezení rozhodovací autonomie žalobcových odběratelů při stanovování cen zboží došlo, ve třech případech byla prokázána kontrola dodržování „“ ze strany žalobce, nebylo sice prokázáno aktivní vymáhání dodržování „“ ze strany žalobce, nicméně tato skutečnost může vyplynout z toho, že „“ byly dodržovány bez toho, že by bylo zapotřebí aktivního vymáhání jejich dodržování ze strany žalobce. Žalovaný též (ve prospěch žalobce) zohlednil fakt, že soutěž mezi jednotlivými odběrateli nebyla zcela vyloučena, že žalobce nebyl výhradním distributorem zboží na území České republiky a že podíl obratu dosažený prodejem na základě posuzovaných smluv ve vztahu k obratu celkovému byl nízký (6 %). Pokud ze souhrnu všech takto popsaných skutečností dospěl žalovaný v napadeném rozhodnutí k závěru, že dohody sice nevedly k narušení hospodářské soutěže, ale měly v sobě reálný potenciál hospodářskou soutěž narušit, a tedy i tak se jednalo o zakázané dohody podle § 3 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže, pak jde podle zdejšího soudu o závěr skutkovým zjištěním přiléhavý, a tedy prokázaný.

Žalobce dále zpochybňuje subjektivní stránku jednání, jak ji žalovaný vyhodnotil; žalobce tvrdí, že nešlo o jednání úmyslné. Ohledně této otázky soud předesílá, že § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže ve znění účinném do 31. 8. 2009 zakládá možnost žalovaného uložit pokutu za porušení hmotněprávních ustanovení uvedeného zákona, mimo jiné i § 3 odst. 1 tohoto zákona. Podle § 22 odst. 2 citovaného zákona je tak vyžadováno zavinění, postačí však zavinění ve formě nedbalosti nevědomé. Pro samotnou konstataci porušení některého z hmotněprávních ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže [zde § 3 odst. 1 a 2 písm. a) uvedeného zákona] není třeba, aby bylo vyšetřeno a deklarováno, zda šlo o porušení úmyslné či nedbalostní. Tuto podmínku zákon o ochraně hospodářské soutěže nestanoví, přitom tato podmínka nevyplývá ani pro rozhodování o pokutě, tj. konkrétně o tom, zda pokuta bude uložena, či nikoli. Toto ustanovení je tedy ohledně možnosti uložení pokuty třeba vykládat v tom smyslu, že pokutu lze uložit bez ohledu na to, zda k porušení příslušného hmotněprávního ustanovení uvedeného zákona došlo úmyslně či z nedbalosti. Shodně je přitom tatáž otázka upravena v § 22a odst. 2 tohoto zákona ve znění účinném od 1. 9. 2009, tedy v aktuálně účinné právní úpravě. Každá z forem zaviněného jednání je totiž tímto ustanovením pokryta, aniž by ji bylo třeba pro samotné uložení pokuty rozlišovat. Rozlišení však má smysl u úvah o její konkrétní výši.

Pokud jde o samotné posouzení formy žalobcova zavinění, zde se soud ztotožňuje s hodnocením žalovaného. Pokud žalobce vypracoval návrhy smluv, v nichž byla obsažena cenová doporučení, která byla vybavena pokyny směřujícími k jejich dodržování, a to jak prostřednictvím motivačních ustanovení, tak prostřednictvím sankčních ustanovení, ztotožňuje se zdejší soud se závěrem žalovaného, že účelem takto nastaveného mechanismu bylo určovat ceny, za které má žalobcův odběratel coby autorizovaný prodejce dál své zboží prodávat. Žalobce si musel být vědom, že tento mechanismus je způsobilý ovlivnit cenotvorbu jeho odběratelů, a tedy narušit účinnou hospodářskou soutěž v ceně, právě prostřednictvím pravidel sjednocujících chování žalobcových odběratelů. Z toho zdejší soud dovozuje, že žalobce přinejmenším věděl, že dohody obsažené ve shora uvedených ustanoveních smluv jsou způsobilé protisoutěžní efekt vyvolat, a byl s tím srozuměn. Pak má tedy zdejší soud ve shodě se žalovaným za prokázané, že v případě žalobce jde o zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého. Ani v této části není žaloba důvodná. (...)