Vydání 1/2012

(...)

(...) Vzhledem k tomu, že stěžovatel shledal u žalobce porušení zákazu zneužití dominantního postavení na trhu dle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže i dle čl. 82 Smlouvy ES (nyní čl. 102 Smlouvy o fungování EU), je vhodné připomenout geografická vymezení relevantního trhu podle vnitrostátního i komunitárního (nyní unijního) práva, která jsou ovšem vzhledem k tomu, že zákon o ochraně hospodářské soutěže vychází v řadě svých hmotněprávních i procesních institutů z komunitární úpravy, obdobná. Podle § 2 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže je relevantním trhem "". V soutěžním právu Evropské unie je produktový i geografický trh definován judikaturou unijních soudů, tj. Soudního dvora a Tribunálu (dříve Soudu prvního stupně) a rozhodovací praxí Evropské komise. Ke geografickému vymezení relevantního trhu lze citovat např. rozsudek Tribunálu ze dne 17. 12. 2009, , T-57/01, Sb. rozh., s. II-04621, body 247 až 249, který shrnuje závěry dosavadní judikatury obou soudů Unie k této otázce:

"[Smlouvy]

[Smlouvy] [Smlouvy] [Smlouvy] [Smlouvy] [prvního stupně]

[Smlouvy] [prvního stupně] [prvního stupně] "

Z této ustálené judikatury vychází při vymezení relevantního zeměpisného trhu ve své rozhodovací praxi i Evropská komise, která ve svém Sdělení o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (97/C 372/03) popsala podrobněji jednotlivé faktory, které hrají podle jejího názoru při tomto vymezení roli a které bývají předmětem zkoumání Komise v jednotlivých případech.

Definice relevantního trhu ve vnitrostátním i unijním právu v každém případě reflektují skutečnost, že trh, na němž dochází ke střetu nabídky a poptávky, je charakterizován dvěma aspekty, a to věcným a teritoriálním vymezením. Oba tyto aspekty nelze zkoumat odděleně, nýbrž jako jeden celek v jejich vzájemných souvislostech. Aby se proto Nejvyšší správní soud mohl zabývat otázkou, zda stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil své závěry týkající se rozsahu relevantního geografického trhu, musel si nejprve učinit úsudek o tom, zda byl v daném případě správně vymezen produktový trh. Správné vymezení relevantního produktového trhu je totiž nezbytným předpokladem pro jakékoliv další úvahy, které se týkají identifikace teritoriálního rozsahu relevantního trhu. Věcným vymezením trhu se podrobně zabývali stěžovatel i krajský soud, přičemž Nejvyšší správní soud se ztotožnil s jejich názorem, že relevantním produktovým trhem je velkoobchodní trh s plynem určeným pro kategorii oprávněných zákazníků. Přestože žalobce namítal, že produktový trh měl být správně vymezen jako trh flexibilního zemního plynu, resp. trh zajištění flexibilních dodávek zemního plynu, souhlasí Nejvyšší správní soud s názorem krajského soudu, že tento názor není správný. V daném případě na relevantním trhu dochází ke střetu nabídky a poptávky po zboží, kterým je zemní plyn. Účelem flexibility dodávek zemního plynu, kterou stěžovatel považuje za samostatný trh, je vyrovnávání výkyvů v odběru zemního plynu a zajištění bezpečnosti dodávek (srov. např. rozhodnutí Komise ze dne 14. 3. 2006 ve věci COMP/M.3868 - DONG/ELSAM/ENERGI E2). Jak však uvedl již krajský soud v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku, vymezení relevantního trhu sice musí zahrnovat i zohlednění potřeby "", nic to ale nemění na závěru, že jde stále o trh se zemním plynem jakožto zbožím. Lze souhlasit i s tím, že s tímto hlavním velkoobchodním trhem s plynem určeným pro kategorii oprávněných zákazníků, na němž došlo k předmětnému jednání žalobce, souvisí dva další trhy, a to trh se službou uskladnění plynu a trh se službou přepravy plynu.

Z hlediska geografického vymezení relevantního trhu lze v souladu s uvedenými definicemi za jeden trh považovat území, na kterém jsou soutěžitelé zapojeni do poptávky a nabídky dané kategorie zboží či služeb a na němž panují dostatečně stejnorodé soutěžní podmínky, které jsou zároveň významně odlišné od sousedních oblastí (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2004, čj. 2 A 10/2002-269, č. 280/2004 Sb. NSS). Na takovém území jsou tedy věcně zaměnitelné produkty (služby) zaměnitelné i z hlediska jejich teritoriální dosažitelnosti. V rámci takto vymezeného území tak musí existovat reálná možnost zboží či služeb poskytovaných jedním ze soutěžitelů zbožím či službami jiného soutěžitele působícího v rámci tohoto území. Jinými slovy, musí zde existovat reálná konkurence mezi soutěžiteli na daném území. Soutěžní podmínky na tomto území proto musí být vnitřně dostatečně konzistentní, ale zároveň musí vykazovat odlišnosti od okolí, které z něj tvoří samostatný geografický trh (srov. např. rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2008, čj. 7 As 58/2006-93). Dvě různé oblasti náležejí k různým trhům, pokud v každé z těchto oblastí jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní, ale současně dostatečně odlišné od podmínek panujících v té druhé (viz Raus, D.; Neruda R. . 2. vyd. Praha: Linde, 2006, s. 57).

Geografickou oblast lze považovat za jediný trh, pokud neexistují zásadní překážky, které by bránily přenosu poptávky a nabídky v rámci takto vymezeného území. V rámci jednoho geografického trhu tak mají odběratelé možnost přenést svoji poptávku a získat tak produkt či službu od jiného dodavatele, který se nachází na tomto území. Stejně tak je třeba zohlednit možnost přenosu nabídky v daném území, neboť v případech existence závažných překážek bránících přenosu poptávky, mohou být tyto překážky snadněji překonány dodavateli, kteří mohou přenést svoji nabídku do jiné oblasti, kde se soustředí poptávka (srov. zmiňované Sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství, body 13-23). Přenos poptávky či nabídky v rámci geografického relevantního trhu umožňuje efektivní střet nabídky s poptávkou a vyvolává konkurenční tlak na soutěžitele působící na tomto trhu. Pokud není prokázána existence významných překážek omezujících přenos poptávky nebo nabídky v rámci vymezeného území, jde o významné vodítko pro závěr, že se jedná o jeden geografický trh.

Důležitou otázkou při vymezení relevantního geografického trhu je proto zjištění existence překážek, které mohou přímo nebo nepřímo omezovat geografickou dostupnost výrobků nebo služeb na relevantním trhu. Za překážky bránící střetu nabídky a poptávky lze považovat například náklady na transport zboží, nedostatečnou informovanost účastníků trhu, administrativní bariéry, cenovou regulaci, technické normy, používání dlouhodobých smluv na trhu, věrnostní rabaty, významné dlouhodobé rozdíly v cenové úrovni, rozdíly ve velikosti tržních podílů soutěžitele v různých oblastech atp. Musí být zohledněny také preference konečných zákazníků, protože potřeby, které má uspokojovat daný produkt nebo služba, příp. jejich substituty, se mohou v různých oblastech či státech lišit (viz Munková, J.; Kindl, J. . Praha: C. H. Beck, 2007, s. 26). V každém individuálním případě je však třeba zkoumat konkrétní okolnosti posuzované věci, neboť soutěžní podmínky panující na relevantním trhu se mohou v místě a čase měnit, a nelze proto stanovit přesná kritéria pro určení teritoriálního rozsahu relevantního trhu.

Významnou roli při vymezení trhu hraje také časová dimenze, neboť soutěžní podmínky mohou podléhat vývoji v důsledku působení rozličných faktorů, jako jsou např. technologický vývoj, rozvoj infrastruktury, změna spotřebitelských preferencí, změna a harmonizace právních předpisů apod. V důsledku takových změn soutěžních podmínek může docházet i ke změnám ve vymezení relevantního trhu, a to jak jeho produktové, tak i geografické dimenze. V praxi je v případech možného zneužití dominantního postavení soutěžitele na trhu využíván statický model, tzn. že pro posouzení je rozhodná situace a soutěžní podmínky, které na trhu existovaly v době, kdy došlo k jednání, v němž je spatřováno zneužití dominantního postavení soutěžitele (viz Raus, D.; Neruda R., op. cit., s. 62). V daném případě je tedy pro vymezení relevantního trhu rozhodné období mezi 5. 11. 2004 a 10. 8. 2006, kdy se měl žalobce dopustit zneužití dominantního postavení na relevantním trhu.

Nejvyšší správní soud se dále zabýval jednotlivými argumenty, které vedly krajský soud k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele a které stěžovatel napadá v kasační stížnosti. Pokud jde o existenci případných právních a administrativních překážek pro podnikání na trhu s plynem v České republice, stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku harmonizace trhu s plynem, a uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož právní předpisy upravující trh s plynem byly v rozhodném období harmonizovány. V této otázce jde však spíše o rozpor terminologický než věcný, neboť z rozsudku krajského soudu i z rozhodnutí stěžovatele ve druhém stupni vyplývá, že si krajský soud i stěžovatel byli vědomi toho, že přijetím tzv. druhého energetického balíčku, jehož součástí byla i směrnice 2003/55/ES, a její implementací do právních řádů členských států EU sice došlo k harmonizaci právní regulace trhu s plynem v jednotlivých členských zemích, avšak jednalo se pouze o harmonizaci dílčí, neúplnou, která neodstranila řadu významných odlišností v těchto právních úpravách. Směrnice upravovala pouze některé aspekty trhu s plynem, mj. obecné otázky organizace trhu s plynem, povinnost tzv. "" provozovatelů přenosových a distribučních soustav, právo na přístup třetích osob do přenosových a distribučních sítí a ke skladovacím kapacitám nebo povinnosti a oprávnění regulačních orgánů. Směrnice byla do zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), implementována zákonem č. 670/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 12. 2004. Dílčí harmonizaci trhu s plynem tak je třeba zcela jistě hodnotit jako jeden z argumentů, které je nutno vážit při vymezení relevantního trhu. Účelem směrnice bylo vytvoření takových podmínek, které umožní postupný vznik jednotného evropského trhu s plynem. V žádném případě však nelze konstatovat, že přijetím směrnice a její implementací do právních řádů členských států došlo ke sjednocení soutěžních podmínek na trhu s plynem ve všech členských státech Evropské unie. Je třeba navíc zohlednit i skutečnost, že transpoziční lhůta stanovená směrnicí uplynula až 1. 7. 2004, přičemž do českého energetického zákona byla tato směrnice implementována až koncem roku 2004.

Nejvyšší správní soud nicméně souhlasí s názorem krajského soudu, že právní úprava v České republice po provedení zmiňované směrnice nekladla sama o sobě významnější překážky pro vstup zahraničních dodavatelů na velkoobchodní trh s plynem určeným pro oprávněné zákazníky. Důležitá je především skutečnost, že licence na obchod s plynem podle § 4 odst. 2 energetického zákona byla již v té době vydávána jako nevýhradní. Na její udělení má nárok každý žadatel o licenci, pokud splňuje zákonem stanovené předpoklady. Povinnost požádat o vydání licence a požadavky, které musí žadatel před jejím vydáním splnit, neomezují nepřiměřeně vstup nových soutěžitelů na trh a netvoří tedy překážku pro přeshraniční poskytování dodávek zemního plynu na území České republiky. Překážky pro přeshraniční dodávky zemního plynu ovšem mohou vyvolávat nejen požadavky, které energetický zákon stanoví pro udělení licence pro podnikání na trhu s plynem, ale také právní předpisy upravující činnost soutěžitelů, omezení a povinnosti ukládané příslušnými správními orgány v rámci regulace trhu s plynem. I přesto, jak již bylo řečeno, lze akceptovat závěr krajského soudu, podle něhož samotná právní úprava trhu s plynem v ČR významnější překážky pro případný vstup zahraničních konkurentů nekladla.

Tato jinak správná úvaha krajského soudu však pro zpochybnění závěrů stěžovatele o vymezení geografického trhu nepostačuje. Klíčovou skutečností totiž v daném případě je, že se nejedná o trh s běžným zbožím či službami, ale o trh s plynem, který je obdobně jako např. trh s elektrickou energií či telekomunikačními službami vázán na nezbytná zařízení (""), tj. na technickou infrastrukturu, která bývala v těchto síťových odvětvích z historických příčin často vlastněna či ovládána v jednotlivých státech jediným soutěžitelem, kterým byl v případě přenosové soustavy a skladovací kapacity pro zemní plyn v ČR právě žalobce, resp. jeho dceřiná společnost. Zahraniční dodavatel tedy musel za účelem dodávky zemního plynu do České republiky zajistit jeho dopravu prostřednictvím přenosové soustavy ovládané žalobcem do předávacího místa zákazníka, ale také rezervaci dostatečné skladovací kapacity (opět zpravidla u žalobce), aby bylo možno vyrovnat případné výkyvy v odběru plynu. Překážky přeshraničního obchodu tedy v rozhodném období tvořila především omezení, která mohla bránit dodavateli plynu ve využití přenosové či distribuční soustavy, podzemních zásobníků plynu, případně náklady spojené s jejich využitím. Zásadní otázka tedy nezní, zda sama právní regulace trhu s plynem v ČR kladla v rozhodném období významné překážky pro vstup zahraničních dodavatelů na tento trh, ale zda naopak tato právní regulace, pod vlivem zmiňované unijní legislativy, která teprve v postupných krocích směřuje k úplné liberalizaci a k vytvoření a posílení hospodářské soutěže na těchto po dlouhou dobu monopolních trzích, již poskytovala v tomto období dostatečné nástroje k odstranění těchto zcela zásadních technických překážek ke vstupu zahraniční konkurence na tuzemský trh a k tomu, aby došlo k postupnému propojení tohoto trhu s trhy v sousedních zemích.

Jak již bylo řečeno, směrnice neupravovala veškeré otázky související s organizací plynárenství. Stěžovatel v této souvislosti v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že ani implementací směrnice 2003/55/ES nedošlo ke zrušení vnitrostátního rozměru licencí na provozování přepravy, uskladňování a obchod s plynem. Zejména však nedošlo touto dílčí harmonizací právních předpisů ihned k odstranění veškerých bariér pro vstup zahraničních soutěžitelů na trh, jakkoli tato směrnice a její vnitrostátní provedení představovaly v daném ohledu významný krok. Proces liberalizace trhu s plynem byl v České republice zahájen dne 1. 1. 2005, kdy získali na maloobchodní úrovni oprávnění zákazníci s největším objemem dodávek možnost zvolit si dodavatele plynu. Do té doby mohly odebírat plyn pouze od provozovatelů distribučních soustav, případně od provozovatele přenosové soustavy. Až od 1. 1. 2007 se stali oprávněnými zákazníky všichni odběratelé.

Právě uvedených technických překážek si byl stěžovatel, jak vyplývá z jeho rozhodnutí v obou stupních, dobře vědom a v této souvislosti také poukázal mj. na rozdíly v podmínkách uskladňování zemního plynu v podzemních zásobnících v České republice a v okolních zemích a na to, že podzemní zásobníky v jiných zemích jsou napojeny na jiné přenosové soustavy, přičemž existují rozdílné podmínky pro přístup do těchto přenosových soustav cizích států, které způsobují dodatečné náklady na zajištění uskladnění zemního plynu v zahraničí a jeho dopravu do České republiky. Konstatoval také, že žalobce, jako provozovatel přepravní soustavy, měl odlišné postavení od ostatních soutěžitelů, kteří museli při nákupu zemního plynu mimo území České republiky a při využití kapacity podzemních zásobníků mimo území České republiky vynaložit dodatečné náklady spojené se zajištěním hraničních dohod a získat pro dopravu zemního plynu navýšení přepravní kapacity v přepravní soustavě žalobce. Podle stěžovatele tedy neexistovala na trhu s plynem v rozhodném období, vzhledem k problematickému získávání přepravních a skladovacích kapacit v České republice a cenové nekonkurenceschopnosti dodávek ze zahraničí, faktická zastupitelnost dodávek plynu z okolních států, a střet nabídky a poptávky proto probíhal na velkoobchodní úrovni pouze na území České republiky.

Za rozhodující považuje Nejvyšší správní soud právě skutečnost, že již v rámci správního řízení v prvním stupni provedl stěžovatel šetření, jehož výsledkem bylo zjištění, že v rozhodném období byly dodávky zemního plynu na velkoobchodní úrovni realizovány pouze na území České republiky a navíc že případná nabídka od zahraničních dodavatelů nebyla v daném období konkurenceschopná. Jak uvedl stěžovatel v rozhodnutí prvního stupně, dodávky zemního plynu v České republice byly z převážné většiny tvořeny dovozem ze zahraničí, který v rozhodném období zajišťoval takřka výlučně žalobce. Zdroje v České republice pokrývaly méně než 1 % domácí spotřeby. To potvrzují i národní zprávy České republiky o elektroenergetice a plynárenství za roky 2005 a 2006, které k důkazu provedl krajský soud. Podle těchto zpráv byl v letech 2005 a 2006 dovoz zemního plynu zajištěn dlouhodobými kontrakty na dodávku zemního plynu, které byly drženy žalobcem. V roce 2006 začali na českém trhu působit dva noví dovozci zemního plynu, Wingas GmbH a Vemex, s. r. o., jejichž podíl na velkoobchodním trhu dodávek zemního plynu však nebyl významný a pohyboval se okolo 0,5 %. Reálně dodávaly zemní plyn na trh vedle žalobce pouze společnosti Moravské naftové doly, a.s., zabývající se těžbou zemního plynu na jižní Moravě a Wingas GmbH. Další dovozce, Vemex, s. r. o., se podle národní zprávy za rok 2006 začal prosazovat až od posledního čtvrtletí roku 2006, tedy až po uplynutí rozhodného období, kdy se měl žalobce dopustit vytýkaného jednání. I přes částečnou liberalizaci trhu s plynem, jež nastala poté, co od 1. 1. 2005 získali oprávnění zákazníci možnost zvolit si dodavatele plynu, tedy nedošlo na velkoobchodním trhu se zemním plynem k významným změnám ve struktuře dodávek zemního plynu. Žalobce tak v rozhodném období na základě dlouhodobých smluv uzavřených s dodavateli zemního plynu z Ruska a Norska ovládal naprostou většinu velkoobchodního trhu se zemním plynem, a to včetně dodávek určených pro oprávněné zákazníky. Tržní podíl ostatních soutěžitelů, kteří začali na území České republiky působit po částečné liberalizaci trhu s plynem, byl nepatrný. Mimo společnost Wingas GmbH, která od 1. 1. 2006 začala dodávat plyn jednomu oprávněnému zákazníkovi, na zdejším trhu tedy nepůsobil žádný významný dodavatel. Z těchto důvodů dospěl stěžovatel k závěru, že střet nabídky a poptávky na relevantním trhu v daném případě probíhal pouze na území České republiky.

Nejvyšší správní soud přitom nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pro geografické vymezení relevantního trhu nemají uvedená zjištění sama o sobě význam. Faktická neexistence dodávek zboží přes hranice, případně jejich nepatrný objem, totiž zpravidla představuje významné vodítko pro závěr, že trh je svým rozsahem vnitrostátní. Střet nabídky a poptávky v takovém případě totiž probíhá pouze na vnitrostátní úrovni, neboť na trhu nepůsobí žádní soutěžitelé z okolních států. Zahraniční dodavatelé mohou zpravidla vyvolat dostatečný konkurenční tlak na soutěžitele působící na vnitrostátním trhu pouze za předpokladu, že fakticky dochází k přesunu dodávek přes hranice. V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud skutečně přiklání ke stanovisku, které vyslovil krajský soud ve výše citovaném rozsudku ve věci "", čj. 62 Ca 40/2008-197, a které představuje, pokud ne přímý rozpor, tedy přinejmenším významný názorový posun oproti nyní přezkoumávanému rozhodnutí téhož krajského soudu. Lze dodat, že ve věci "" byl schválen plénem Nejvyššího správního soudu k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, i když dosud nebyl publikován. Krajský soud v tomto rozsudku uvedl: "rozběhnou'Preem Skandinavska Raffina- deri' minimálně skandinávského regionu'rozběhnout'"

Tomu, že se o srovnatelný případ z daného pohledu jednalo i v nyní posuzované věci, nasvědčuje především samotná absence významnějších přeshraničních dodávek na velkoobchodním trhu s plynem. Tato skutečnost má sama o sobě značnou relevanci, byť nemusí v souladu s citovaným judikátem krajského soudu nutně ve všech případech znamenat, že se jedná o trh výlučně vnitrostátní. Nicméně za těchto okolností by zde musely, jak uvedl krajský soud v citovaném rozhodnutí, existovat významné , že již v rozhodném období docházelo ke změně situace, tedy k odstraňování dosavadních zásadních technických a obchodních překážek pro vstup zahraničních dodavatelů na trh do té míry, že se trh již v té době významně otevíral zahraniční konkurenci.

I tyto otázky stěžovatel, jak již bylo řečeno, zkoumal a posuzoval. V odůvodnění rozhodnutí obou stupňů stěžovatel poukázal na výsledky svého šetření, mj. na sdělení skupiny oprávněných zákazníků, která jsou obsažena ve správním spise. Z těchto vyjádření vyplývá, že se někteří z oprávněných zákazníků pokoušeli dojednat dodávky zemního plynu od jiných potenciálních dodavatelů (např. od Wingas GmbH nebo Gas-Invest, a.s.) než od žalobce a jím ovládaných provozovatelů regionálních distribučních společností. K uzavření dohod o dodávkách však podle jejich sdělení nedošlo z důvodu odmítnutí ze strany oslovených dodavatelů; jako důvod přitom oprávnění zákazníci uvedli zejména problematické získávání přepravních a skladovacích kapacit a cenovou nekonkurenceschopnost dodávek. O nemožnosti zajistit dodávky zemního plynu od jiných dodavatelů svědčí i dopisy potenciálních dodavatelů oslovených oprávněným zákazníkem MVV Energie CZ, s. r. o. Uvedená vyjádření oprávněných zákazníků je třeba zohlednit, byť byl v daném případě trh vymezen jako trh velkoobchodní. Jednalo se totiž o dodávky zemního plynu určené oprávněným zákazníkům, a navíc i oprávnění zákazníci měli od 1. 1. 2005 právo nakupovat dodávky přímo od zahraničních producentů či dovozců plynu bez nutnosti zprostředkování dodávek provozovatelem regionální distribuční soustavy či obchodníka s plynem. Stěžovatel opřel své závěry o existenci překážek přeshraničního obchodu také o vyjádření Jihočeské plynárenské, a.s., která byla provozovatelem regionálním distribuční sítě v oblasti jižních Čech. Podle jejího názoru bránilo uzavření dohod s potenciálními dodavateli především problematické získání přepravních a skladovacích kapacit a nejasnosti v oblasti hraničních technických dohod. Mezi potenciálními dodavateli zemního plynu tak panovala obava, že nebude možno dodávky bez problémů dopravit a strukturovat co nejblíže zákazníkovi (viz vyjádření Jihočeské plynárenské, a.s., ze dne 9. 11. 2005).

Z uvedených zjištění stěžovatele tedy plyne, že v rozhodném období neměli odběratelé působící na velkoobchodním trhu se zemním plynem, ať již se jednalo o distribuční společnosti, obchodníky s plynem nebo oprávněné zákazníky, v podstatě žádnou možnost získat dodávky zemního plynu od jiného dodavatele než od žalobce. To potvrzuje závěr, že v rozhodném období nedocházelo k přenosu poptávky ani nabídky mezi územím České republiky a územím okolních států.

Za daných okolností Nejvyšší správní soud nesdílí kritiku krajského soudu, který shledal zmiňovaná šetření, jakož i na ně navazující úvahy stěžovatele, nedostatečnými. Naopak, výsledky tohoto šetření jsou přezkoumatelným způsobem shrnuty v rozhodnutí stěžovatele v prvním stupni, a to včetně odkazů na příslušné listiny ve správním spise, a stěžovatel na tato zjištění znovu poukázal v rozhodnutí o rozkladu. V tomto rozhodnutí stěžovatel zohlednil také doplnění žalobcova rozkladu, které však navíc primárně zpochybňovalo vymezení produktového, nikoliv geografického trhu ve správním rozhodnutí prvního stupně. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že závěry, k nimž stěžovatel v souvislosti s uvedeným šetřením dospěl, jsou v jeho rozhodnutích dostatečně odůvodněny a mají oporu ve správním spise.

Nelze souhlasit ani s názorem krajského soudu, že stěžovatel pouze převzal tvrzení oprávněných zákazníků a provozovatele regionální distribuční soustavy bez jakéhokoliv doplnění, či konkretizace. Předmětná zjištění stěžovatele totiž potvrdil ve svém vyjádření, které je součástí správního spisu, také Energetický regulační úřad (viz zejm. vyjádření ze dne 3. 2. 2006). Energetický regulační úřad v uvedeném vyjádření konstatoval, že po liberalizaci trhu s plynem v České republice od 1. 1. 2005 došlo k oslabení pozice oprávněných zákazníků, neboť po ukončení regulace cen nepůsobila na trhu žádná skutečná konkurence. Neexistence efektivní soutěže vedla Energetický regulační úřad k tomu, že od 1. 1. 2006 byla podle § 1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, znovu zavedena regulace cen v oblasti dodávek zemního plynu pro oprávněné zákazníky od žalobce, dodávek zemního plynu od obchodníků, kteří zemní plyn nakupovali od žalobce, a cen za uskladňování zemního plynu v zařízeních žalobce. Jako důvody tohoto opatření Energetický regulační úřad mj. uvedl, že jediným dovozcem plynu do České republiky byl žalobce. Dále konstatoval, že veškerý zemní plyn uskladněný v podzemních zásobnících během topné sezony 2005/2006 patřil žalobci, což znemožnilo ostatním potenciálním dodavatelům zajistit dostatečnou flexibilitu a bezpečnost dodávek. Poukázal též na dle jeho názoru diskriminační podmínky stanovené žalobcem pro přístup do podzemních zásobníků zemního plynu v jeho vlastnictví (viz též doplnění stanoviska Energetického regulačního úřadu ze dne 7. 4. 2006). Také kapacita pro přepravu plynu byla vedle žalobce přidělena pouze společnosti Wingas GmbH, která dodávala plyn jedinému oprávněnému zákazníkovi.

Stěžovatel tak podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně identifikoval překážky, které bránily přeshraničním dodávkám plynu do České republiky. Byť jeho úvahy jistě nejsou vyčerpávající, nelze souhlasit s výtkou krajského soudu, že odůvodnění rozhodnutí je obecné a nedostatečně podložené obsahem správního spisu. Jak již bylo řečeno, stěžovatel opřel své závěry o existenci překážek pro zahraniční dodavatele o vyjádření odběratelů zemního plynu, kteří uvedli konkrétní okolnosti, jež bránily potenciálním soutěžitelům uskutečnit dodávky plynu do České republiky. Důležité je také to, že existenci překážek bránících vzniku účinné konkurence a vstupu nových soutěžitelů na trh s plynem potvrdil i Energetický regulační úřad, který zároveň konstatoval, že na relevantním trhu nepanovala v rozhodném období dostatečná konkurence, což vedlo nakonec k znovuzavedení cenové regulace od 1. 1. 2006. Samotné znovuzavedení regulace cen na dodávky plynu určeného pro oprávněné zákazníky, a to jak na úrovni velkoobchodní, tak na úrovni maloobchodní, je významnou skutečností, kterou je třeba při vymezení relevantního trhu zohlednit. Stanovení regulovaných cen totiž může významným způsobem ovlivňovat soutěžní podmínky panující na relevantním trhu, a odlišuje tak soutěžní podmínky existující na vnitrostátním trhu od podmínek panujících v okolních státech.

Ze zjištění, že v rozhodné době neexistoval přesun poptávky ani nabídky, stěžovatel dovodil, že na velkoobchodní úrovni probíhal střet nabídky a poptávky pouze na území České republiky. Své úvahy přitom opřel o podklady obsažené ve správním spise, které dávají jeho skutkovým zjištěním dostatečnou oporu. Rozhodnutí správních orgánů a jejich písemné podklady obsažené ve správním spise tak v dané otázce plně dostačují pro přezkoumání napadeného rozhodnutí stěžovatele v řízení před krajským soudem. I přes případné dílčí nedostatky v odůvodnění obou rozhodnutí stěžovatele tak lze konstatovat, že stěžovatel dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil své závěry a popsal úvahy, kterými se při vymezení relevantního trhu řídil, a Nejvyšší správní soud se navíc, jak již bylo vysvětleno, s těmito závěry o vymezení geografického trhu územím ČR ztotožňuje.

Za významnou považuje Nejvyšší správní soud také skutečnost, že stěžovatel podpořil své závěry rovněž odkazem na rozhodovací praxi Evropské komise, která může sloužit jako podpůrný argument pro závěry stěžovatele v nyní posuzované věci. V rozhodnutí ze dne 21. 12. 2005 ve věci COMP/M.3696 - E.ON/MOL Komise dospěla k závěru, že pro účely spojení podniků působících na plynárenském trhu v Maďarsku mají dotčené trhy celostátní rozsah, s výjimkou distribuce zemního plynu a dodávek plynu domácnostem, jimž Komise přisoudila rozměr pouze regionální. Podle Komise se existence konkurence v oblasti dodávek plynu na maďarském trhu odehrávala na vnitrostátní úrovni. Důvodem byly odlišnosti v právní regulaci mezi jednotlivými státy, pokud jde o přístup třetích osob k distribučním a přenosovým soustavám a skladovacím zařízením. Obdobný závěr učinila Komise i v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2004 ve věci COMP/M.3440 - EDP/GDP/ENI, v němž se jednalo o spojení soutěžitelů působících mj. v oblasti plynárenství na relevantních trzích v Portugalsku. Komise v této věci považovala za aspekt mj. skutečnost, že žádný z konkurentů spojujících se soutěžitelů neměl přístup k přepravním kapacitám nezbytným pro dopravu zemního plynu na vnitrozemský trh.

Vedle těchto věcí zmiňovaných stěžovatelem v žalobou napadeném rozhodnutí lze poukázat rovněž na některá novější rozhodnutí Evropské komise, v nichž Komise rovněž vymezila velkoobchodní trh s plynem jako trh vnitrostátní (např. rozhodnutí Komise ze dne 11. 4. 2011 ve věci COMP/M.6068 - ENI/ACEGASAPS/JV, rozhodnutí Komise ze dne 16. 6. 2010 ve věci COMP/M.5740 - GAZPROM/A2A/JV). Přestože tato rozhodnutí týkající se italského trhu s plynem byla vydána až po tzv. třetím energetickém balíčku, nevedl dosažený stupeň harmonizace právní úpravy Komisi k odlišnému závěru o vnitrostátním charakteru posuzovaných trhů.

Navíc, jak již zmiňoval stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí, v dosud uvedených věcech Komise definovala trh pro účely spojování soutěžitelů, tedy musela nutně na trhy nahlížet nejen retrospektivně, jako je tomu v případě definice trhu pro účely posouzení možného zneužití dominantního postavení, ale zejména předvídat jejich budoucí vývoj, tedy přihlížet k postupnému sbližování a propojování dosavadních vnitrostátních trhů s plynem, k němuž v dlouhodobé perspektivě pod vlivem jednotlivých evropských liberalizačních etap v členských státech dochází. I přesto Komise vymezila tyto trhy jako trhy vnitrostátní.

Ostatně Komise takto přistupuje k trhům s plynem i v kauzách týkajících se zneužití dominantního postavení. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Komise ze dne 11. 10. 2007 ve věci COMP/B 1/37966 - Distrigaz a na rozhodnutí ze dne 18. 3. 2009 ve věci COMP/39.402 - RWE Gas Foreclosure, která se týkala situace na belgickém trhu od roku 2004 a na německém trhu od roku 2006. V obou případech Komise definovala geografický trh jako vnitrostátní. V prvním případě lakonicky konstatovala, že za geografický trh byla považována Belgie, a to vzhledem k právnímu a administrativnímu rámci, struktuře trhu a cenovým rozdílům mezi Belgií a sousedními státy, přičemž tato definice trhu je v souladu s praxí Komise v jiných soutěžních věcech. V druhém případě Komise konstatovala, že na německém trhu zůstává konkurenční tlak přepravců nacházejících se mimo síť RWE zanedbatelný.

Ač by tedy bylo jistě možné, jak poukazoval žalobce, v každém jednotlivém případě, kterým se zabývala Evropská komise, shledat některé skutkové či právní odlišnosti oproti věci nyní posuzované, nelze přehlédnout ustálenou a dlouhodobou praxi Evropské komise, která hodnotí trhy s plynem v rámci Evropské unie jako trhy vnitrostátní, a to i v pozdějším období, kdy by již bylo možné předpokládat pokročilejší úroveň jejich liberalizace a integrace.

Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že se stěžovatel dostatečně vypořádal s otázkou vymezení geografického relevantního trhu územím České republiky a Nejvyšší správní soud s tímto vymezením souhlasí. (...)