3798/2018
Horní právo: stanovení dobývacího prostoru: posuzování vlivu na životní prostředí
Horní právo: stanovení dobývacího prostoru: posuzování vlivu na životní prostředí
k § 28 odst. 9 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění zákonů č. 541/1991 Sb., č. 168/1993 Sb., č. 315/2001 Sb., č. 386/2005 Sb. a č. 350/2012 Sb. (v textu jen „horní zákon“)
k zákonu č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, ve znění zákonů č. 132/2000 Sb. a č. 100/2001 Sb.*)
k zákonu č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákonů č. 227/2009 Sb., č. 38/20012 Sb., č. 85/2012 Sb., č. 167/2012 Sb. a č. 350/2012 Sb.
Návrh na stanovení dobývacího prostoru je nutno doložit tak, aby bylo možno mj. osvědčit, že vyhovuje požadavkům stanoveným zvláštními předpisy pro ochranu chráněných zájmů; takovým předpisem vztahujícím se k ochraně životního prostředí je i zákon o posuzování vlivu na životní prostředí (dříve č. 244/1992 Sb., nyní č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí), a proto je potřeba doložit též doklady vztahující se k procesu posuzování vlivu na životní prostředí. Za doložení daných dokladů je odpovědný navrhovatel s tím, že pokud tak neučiní současně s návrhem či posléze k výzvě příslušného obvodního báňského úřadu, musí snést následky v podobě zastavení řízení podle § 28 odst. 9 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2016, čj. 30 A 79/2014-117)**)
Věc:
Společnost s ručením omezeným Křtinský mramor proti Českému báňskému úřadu, za účasti zapsaného spolku PRO Březinu – Prosperita – Rozvoj – Obnova a dalších, o stanovení dobývacího prostoru.Obvodní báňský úřad pro území krajů Jihomoravského a Zlínského (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 4. 2014 zastavil v souladu s § 28 odst. 9 horního zákona řízení o návrhu žalobkyně na stanovení dobývacího prostoru Březina u Křtin, které bylo zahájeno již v roce 1994.
Důvodem pro zastavení správního řízení bylo nedoplnění návrhu žalobkyně o požadované doklady ve lhůtě stanovené do 1. 3. 2014, k čemuž žalobkyni správní orgán I. stupně vyzval dne 29. 11. 2013 a současně řízení přerušil do 1. 3. 2014. Do uvedeného data měla žalobkyně ke svému návrhu na stanovení dobývacího prostoru doložit doklady týkající se právem chráněných obecných zájmů, a sice:
- doklad, resp. listinu – vyjádření Okresního úřadu v Blansku, ze kterého vyplývá, že předmětný záměr žalobkyně byl tzv. podlimitním záměrem podle zákona č. 244/1992 Sb.;
- doklad, z něhož bude vyplývat jednoznačný závěr, podle kterého zákona mělo být provedeno posouzení vlivů záměru na životní prostředí (k jeho předložení mělo dojít v součinnosti s Ministerstvem životního prostředí).
Žalobkyně na danou výzvu reagovala podáním ze dne 21. 2. 2014, ve kterém uvedla, že vyjádření Okresního úřadu v Blansku doložit nemůže, neboť se u ní nedochovalo, a že se ohledně otázky, podle kterého zákona je nutno postupovat, obrátila na Ministerstvo životního prostředí, jež se v dané věci dosud nevyjádřilo. Proto žalobkyně rovněž požádala o prodloužení lhůty k doplnění návrhu, což správní orgán I. stupně akceptoval a lhůtu jí prodloužil do 14. 4. 2014.
Ministerstvo životního prostředí ve svém vyjádření ze dne 14. 4. 2014 adresovaném žalobkyni a na vědomí zaslaném také správnímu orgánu I. stupně poukázalo na přechodné ustanovení § 24 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, dle kterého se posouzení zahájená před účinností tohoto zákona dokončí podle zákona č. 244/1992 Sb.; to znamená, že veškeré procesy EIA („
Environmental Impact Assessment
“) zahájené podle zákona č. 244/1992 Sb. je nutné vždy dokončit podle pravidel stanovených v tomto zákoně. Dále Ministerstvo životního prostředí doplnilo, že pokud se příslušný úřad, resp. orgán (Okresní úřad v Blansku) vyjádřil v tom smyslu, že posuzování záměru podle zákona č. 244/1992 Sb. nebude prováděno, pak EIA proces neproběhl. Předmětné přechodné ustanovení se však vztahuje jen na případy, kdy proces EIA byl před nabytím účinnosti zákona č. 100/2001 Sb., tj. do 1. 2. 2002, zahájen a současně nebyl k tomuto datu dokončen. K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutí I. stupně dne 13. 8. 2014 potvrdil. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně v odvolání sama přiznala, že její návrh na stanovení dobývacího prostoru neobsahoval doklad o posouzení vlivu záměru na životní prostředí. Jednalo se přitom o jeden z dokladů, které správní orgán I. stupně požadoval a protože jej ve stanovené lhůtě neobdržel, rozhodl v souladu s horním zákonem o zastavení řízení. Horní zákon neumožňuje pokračovat v řízení, pokud není návrh na stanovení dobývacího prostoru ze strany žadatele doplněn ve stanovené lhůtě. Z tohoto důvodu tedy musel správní orgán I. stupně řízení zastavit, aniž by měl povinnost doplnit spis o doklady ve věci posouzení vlivu na životní prostředí. Podle žalovaného to byla naopak žalobkyně, jejíž povinností v souladu s § 28 odst. 1 písm. d) horního zákona bylo doložit návrh na stanovení dobývacího prostoru s požadovanými doklady, což neučinila. Nezbylo tedy než předmětné řízení zastavit. V tomto ohledu nebylo možné se dovolávat toho, že pokud správní orgán I. stupně neprokázal existenci vyjádření Okresního úřadu v Blansku, mělo posuzování vlivů na životní prostředí pokračovat a bylo třeba ho doplnit, resp. dokončit podle zákona č. 244/1992 Sb.; dle žalovaného bylo v tomto ohledu důkazní břemeno na straně žalobkyně.
Žalobkyně se s uvedeným závěrem žalovaného neztotožnila a podala proti jeho rozhodnutí žalobu, ze které bylo zřejmé, že správní orgán I. stupně v dané věci rozhodoval opakovaně, přičemž jeho předchozí rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 29. 5. 2013 bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2013. V této souvislosti žalobkyně odkázala na zrušovací rozhodnutí žalovaného, v jehož odůvodnění na str. 3, odst. 3 bylo uvedeno, že: „[z]
předložené dokumentace není patrno, jak byl záměr posuzován. Toto konstatuje i OBÚ v bodě 3 své žádosti na Ministerstvo životního prostředí ze dne 30. dubna 2013
[…]. Žádost OBÚ, zda v takto vedeném řízení je postup žadatele/organizace zákonný (aplikace zákona č. 244/1992 Sb.), však měla obsahovat přímý dotaz k Ministerstvu životního prostředí, neboť dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. dobývací prostor stanoví OBÚ v součinnosti s dotčenými orgány.
“V rámci nového projednání však v rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 29. 11. 2013 správní orgán I. stupně uvedl, že: „Český báňský úřad konstatoval, že je věcí organizace, aby si s Ministerstvem životního prostředí vyjasnila, podle kterého zákona má být posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) provedeno a OBÚ předložila jednoznačný závěr.“ Takové vyjádření bylo podle názoru žalobkyně v přímém rozporu nejen s předcházejícím vyjádřením žalovaného ve zrušujícím rozhodnutí, které bylo pro správní orgán I. stupně závazné, ale i se samotným horním zákonem. Žalobkyně učinila vše pro vydání požadované listiny a navíc se obrátila i na Ministerstvo životního prostředí, o čemž správní orgán I. stupně informovala. Nemohlo jí tedy jít k tíži datum vydání listiny Ministerstva životního prostředí, pokud za účelem jejího opatření postupovala nad rámec předcházejícího (zrušovacího) rozhodnutí žalovaného, resp. s odkazem na § 27 odst. 1 horního zákona
de facto
vykonávala i povinnosti samotného správního orgánu I. stupně. K nedodání vyjádření Okresního úřadu v Blansku, ze kterého vyplynulo, že předmětný záměr žalobkyně byl tzv. podlimitním záměrem dle zákona č. 244/1992 Sb., žalobkyně připomněla své vyjádření směřované správnímu orgánu I. stupně, v němž sdělila, že s ohledem na časový odstup daným vyjádřením nedisponovala. Dále s odkazem na své odvolání sdělila, že dle jejího názoru nemohla být důvodem ukončení předmětného řízení skutečnost, že žalobkyně nedisponuje vyjádřením Okresního úřadu v Blansku, neboť pokud existovalo, musel jím disponovat především právě správní orgán I. stupně s tím, že v případě jeho neexistence předestřel další postup ve svém odvolání.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že důvodem zastavení řízení bylo nedoložení dokladů, které po žalobkyni byly požadovány a které se týkaly toho, že předmětný záměr – stanovení dobývacího prostoru Březina u Křtin – prošel tzv. procesem EIA. O skutečnosti, že stanovení dobývacího prostoru předpokládá posouzení vlivu na životní prostředí, žalobkyně věděla a snažila se to obejít prostřednictvím domnělého řízení podle zákona č. 244/1992 Sb. a vyjádření Okresního úřadu v Blansku, které ovšem nedoložila. Nedoložila ani jiné doklady osvědčující její aktivní zajišťování posouzení vlivu na životní prostředí ať už podle zákona č. 244/1992 Sb. nebo podle aktuální právní úpravy, tj. zákona č. 100/2001 Sb. S ohledem na uvedené skutečnosti vycházel správní orgán I. stupně z úvahy, že žalobkyně ztratila na dalším vedení správního řízení zájem.
Posouzení vlivů na životní prostředí byla povinna provést, resp. zajistit žalobkyně, nikoli rozhodující správní orgán I. stupně, který postupoval podle § 28 odst. 1 písm. d), věty druhé, horního zákona. Na základě uvedeného ustanovení si doklady vztahující se k procesu EIA vyžádal od žalobkyně, která však své povinnosti nedostála. V řízení nedoložila doklad o tom, že by se nemělo provést posouzení EIA podle zákona č. 244/1992 Sb. (vyjádření Okresního úřadu v Blansku). Naopak byla opatřena vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 12. 2012 a ze dne 13. 5. 2013, z nichž jednoznačně vyplynulo, že proces EIA měl být proveden. Na základě toho pak rozhodující správní orgány neměly jinou možnost než řízení zastavit.
Žalobkyně v replice poukázala na znění horního zákona ke dni podání žádosti (účinné od 1. 7. 1988 do 22. 5. 2009), dle kterého sice stále platila možnost příslušného obvodního báňského úřadu stanovit, že se k návrhu (žádosti) přiloží další nezbytné doklady, to se však dle žalobkyně netýkalo dokumentace posuzování vlivů na životní prostředí; tu měl dle jejího názoru doložit ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 244/1992 Sb. příslušný orgán k posuzování vlivů na životní prostředí. To se dle žalobkyně stalo, neboť dokumentace byla založena ve spise. Řízení EIA bylo prokazatelně zahájeno a vzhledem k okolnostem bylo zřejmé, že nebylo dokončeno. Současně ve vztahu k § 28 odst. d) horního zákona žalobkyně ještě poukázala na vyhlášku č. 172/1992 Sb., o dobývacích prostorech, s tím, že návrh v dané době splňoval všechny náležitosti stanovené v § 2 odst. 3. Ke dni podání žádosti dle žalobkyně tedy nebylo nutno předkládat stanovisko o posouzení vlivů na životní prostředí, nýbrž stačilo ve smyslu § 2 odst. 3 písm. j) vyhlášky o dobývacích prostorech přiložit výsledky projednání návrhu na stanovení dobývacího prostoru s orgány a organizacemi, jímž přísluší ochrana zájmů chráněných zvláštními předpisy, tj. vč. zákona č. 244/1992 Sb. Dále zopakovala, že pokud bylo vydáno vyjádření Okresního úřadu v Blansku k procesu EIA, nemůže jít jeho nedoložení k tíži žalobkyni. Naopak, z jeho neexistence bylo nutno usuzovat, že ač bylo řízení dle zákona č. 244/1992 Sb. zahájeno, nikdy nebylo dokončeno a žalovaný měl přerušit řízení do vydání stanoviska dle § 11 zákona č. 244/1992 Sb.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(…)
VII. Posouzení věci soudem
Podstata celé věci stojí na posouzení postupu žalovaného, potažmo správního orgánu I. stupně, který zastavil předmětné správní řízení – o návrhu žalobkyně na stanovení dobývacího prostoru – z důvodu nedoložení požadovaných dokladů ve lhůtě k tomu stanovené (do 1. 3. 2014) a posléze ještě prodloužené (do 14. 4. 2014).
Předpokladem uvedeného postupu je přitom skutečnost, že se jednalo o doklady, které návrh žalobkyně neobsahoval, ačkoli je obsahovat měl. Ve shora provedené rekapitulaci je zmíněno více dokladů, k jejichž doložení byla žalobkyně vyzvána. Nicméně ve světle napadeného rozhodnutí, které spolu s rozhodnutím správního orgánu I. stupně tvoří jeden celek, je podstatným, určujícím doklad, resp. doklady vztahující se k vyhodnocení vlivu na životní prostředí. Stěžejní otázkou pro posouzení projednávané věci je tedy to, zda je nutné k návrhu na stanovení dobývacího prostoru dokládat kromě jiného i výsledek procesu posuzování vlivu na životní prostředí a jaké důsledky má jeho nedoložení.
Proces posuzování vlivů na životní prostředí je specifickým postupem, jehož cílem je předběžné posouzení vlivu koncepce (proces „
SEA
“ – Strategic Environmental Assessment) či záměru (proces „EIA
“ – Environmental Impact Assessment) před samotnou realizací a také minimalizace negativních vlivů na životní prostředí. Při posuzování záměru se jedná již o přesně lokalizovaný záměr – zde: dobývací prostor Březina u Křtin, jehož stanovení navrhla žalobkyně. Stanovení dobývacího prostoru (a jeho změny či zrušení) upravuje horní zákon v § 27 a § 28 s tím, že řízení v dané věci lze dle § 28 odst. 1 zahájit:
- na návrh (těžební) organizace, tj. právnické a fyzické osoby, která v rámci podnikatelské činnosti při splnění podmínek stanovených právními předpisy vykonává vyhledávání, průzkum nebo dobývání výhradních ložisek nebo jinou hornickou činnost (§ 5a horního zákona) nebo
- z podnětu obvodního báňského úřadu.
Jedná se o řízení, které je složité a často časově náročné nejen v důsledku závažnosti stanovovaných práv a povinností, ale také proto, že je v něm zapojeno mnoho dalších subjektů a dotčených orgánů. S dotčenými orgány přitom – při stanovení dobývacího prostoru a jeho změny – postupuje příslušný obvodní báňský úřad v součinnosti, jak s odkazem na § 27 odst. 1 horního zákona správně poukázala žalobkyně. To ovšem neznamená, že by měl obvodní báňský úřad jako správní orgán I. stupně obstarávat veškeré doklady a dokumenty nutné ke stanovení dobývacího prostoru. Takový výklad by zcela popřel shora zmíněné způsoby zahájení správního řízení o stanovení dobývacího prostoru, přičemž jde-li o první z nich, tedy řízení zahájené na návrh organizace – zde žalobkyně, je nutné vedle § 27 odst. 1 horního zákona poukázat též na § 27 odst. 5, větu první, horního zákona, jež stanoví, že: „[j]
estliže se návrh na stanovení nebo změnu dobývacího prostoru dotýká zájmů chráněných podle zvláštních předpisů, projedná organizace, která má výhradní ložisko dobývat, podmínky stanovení dobývacího prostoru s orgány a fyzickými a právnickými osobami, jímž přísluší ochrana těchto zájmů, v souladu s těmito předpisy
“. A v návaznosti na to je pak také na základě § 28 odst. 1 písm. d) horního zákona nutno k návrhu na stanovení dobývacího prostoru doložit „doklady a dokumentaci stanovenou prováděcími předpisy k tomuto zákonu, popřípadě zvláštními předpisy. Obvodní báňský úřad může stanovit, že se k návrhu přiloží další nezbytné doklady pro spolehlivé posouzení návrhu, především z hlediska ochrany a hospodárného využití výhradního ložiska, důsledků jeho dobývání, jakož i z hlediska dopadu na právem chráněné obecné zájmy
.“Posledně citovaný § 28 odst. 1 písm. d) horního zákona přitom nedoznal žádné změny od roku 1991, kdy bylo v horním zákoně – novelou provedenou zákonem č. 541/1991 Sb. – normováno mj. nové znění právě § 28 odst. 1, jenž stanovil jednotlivé náležitosti, které je nutné doložit k návrhu na stanovení dobývacího prostoru. Žalobkyně se proto mýlí, odkazuje-li na předchozí znění horního zákona, z něhož dovozuje, že neměla povinnost předkládat doklady ohledně posouzení vlivu na životní prostředí. Horní zákon zjevně předpokládal a stále předpokládá aktivitu ze strany organizace – zde žalobkyně, jež navrhuje stanovení dobývacího prostoru, přičemž zákonodárce v § 28 odst. 1 písm. d) horního zákona využil legislativní techniku odkazu na prováděcí, příp. zvláštní předpisy.
Prováděcím předpisem k hornímu zákonu je vyhláška o dobývacích prostorech, která je ve vztahu k otázce posuzování vlivu na životní prostředí konkrétní až ve znění účinném od 1. 1. 2001, kdy došlo k její novelizaci vyhláškou č. 351/2000 Sb. a která v § 2 odst. 4 písm. m) stanoví, že se k návrhu přiloží „
stanovisko o posouzení vlivu na životní prostředí, pokud toto posouzení je nutno podle zvláštních právních předpisů provést
“. To ovšem neznamená, že dříve nebylo nutno takové stanovisko doložit, resp. osvědčit příslušnému obvodnímu báňskému úřadu, jak proces posuzování vlivu na životní prostředí proběhl, příp. že tohoto procesu není třeba. Skutečnost, že žalobkyně měla povinnost doložit doklad vztahující se k tomu, zda a příp. s jakým výsledkem byl její záměr posouzen z hlediska vlivu na životní prostředí, lze dovodit jak z vyhlášky o dobývacích prostorech ve znění do 31. 12. 2000 [§ 2 odst. 5 písm. e), dle kterého se k návrhu přiloží „rozhodnutí, popřípadě stanoviska orgánů a organizací, jimiž přísluší ochrana jiných zákonem chráněných obecných zájmů podle zvláštních předpisů
“], tak především z nezměněného § 28 odst. 1 písm. d) horního zákona. Na toto klíčové ustanovení navíc navazuje další ustanovení horního zákona, a sice § 28 odst. 6, dle něhož má příslušný obvodní báňský úřad za úkol posoudit předložený návrh zejména z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství. Dále posuzuje, zda návrh zohledňuje rozhodnutí o stanovení chráněného ložiskového území a zda vyhovuje jednak všeobecným požadavkům pro výstavbu dolů nebo lomů, jednak požadavkům, které stanoví zvláštní předpisy pro ochranu chráněných zájmů. A těmito předpisy vztahujícími se k ochraně životního prostředí jsou především zákon o posuzování vlivů na životní prostředí – č. 244/1992 Sb., resp. č. 100/2001 Sb., a dále jednotlivé složkové zákony, jako např. zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) či zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Z uvedeného je tedy evidentní, že se skutečně jedná o složitý proces posuzování, při kterém musí být zohledněno množství právních předpisů, nevyjímaje tzv. EIA předpisy (předpisy pro posuzování vlivů na životní prostředí). Ostatně při stanovení nového dobývacího prostoru se jedná o tak závažný zásah do poměrů v daném území, že si lze jen těžko představit, že by se tento zásah měl obejít bez jakéhokoli posouzení jeho vlivů na životní prostředí.
Ideálně by proto měla každá organizace nejprve nechat posoudit předmětný záměr z hlediska jeho vlivů na životní prostředí a teprve poté podat návrh k příslušnému obvodnímu báňskému úřadu. Ten sice podle § 28 odst. 9 horního zákona může zahájit řízení o stanovení dobývacího prostoru i v případě, že nejsou k dispozici všechny doklady a dokumentace podle odst. 1 písm. d) a e), tj. vč. dokladu o výsledku procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí, současně však stanoví lhůtu pro doplnění návrhu. Zákon totiž předpokládá, že dané doklady k dispozici budou, tzn. že návrh bude v tomto ohledu doplněn, a to ve stanovené lhůtě.
To se ovšem v nyní posuzovaném případě nestalo, neboť žalobkyně žádný doklad ohledně tzv. procesu EIA – tedy, že byl proces posuzování vlivů na životní prostředí proveden nebo že jeho provedení není třeba – nedoložila. Naopak součástí správního spisu je jednoznačné vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, ze dne 17. 7. 2012 adresované žalobkyni, z něhož se podává, že předmětný záměr, tj. stanovení nového dobývacího prostoru, bude předmětem procesu posuzování vlivů na životní prostředí. Žalobkyně se sice v tomto směru odkazovala především na vyjádření Okresního úřadu v Blansku, že se jedná o tzv. podlimitní záměr, avšak žádné takové vyjádření, z něhož by byl patrný výsledek procesu posuzování vlivu na životní prostředí, nedoložila. V odvolání dokonce připustila, že proces posuzování vlivů na životní prostředí byl zahájen již v roce 1994, ale dosud nebyl ukončen; jako orgán příslušný k dokončení tohoto procesu označila nyní Městský úřad v Blansku a navrhla, aby ho správní orgán I. stupně vyzval k dokončení dle zákona č. 244/1992 Sb.
Uvedený požadavek vznesený žalobkyní v odvolání ovšem nelze akceptovat a žalovaný rozhodl správně, pokud podané odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Skutečnost, že žalobkyně coby navrhovatelka v daném případě nedoložila ke svému návrhu na stanovení dobývacího prostoru doklad potvrzující, že proběhl proces posuzování vlivů tohoto záměru na životní prostředí (příp. že tento proces stále probíhá) totiž nelze přičítat k tíži rozhodujícímu správnímu orgánu, jak se mylně domnívá žalobkyně. Její argumentace mj. i § 7 odst. 1 zákona č. 244/1992 Sb. v tomto ohledu nemůže obstát, neboť citované ustanovení se týká, resp. týkalo zveřejnění a projednání dokumentace o hodnocení vlivů záměru, tedy jedné z fází zákonem předpokládaného postupu posuzování vlivů na životní prostřední, z níž nelze dovodit, že by měl příslušný orgán nahradit aktivitu žalobkyně. Je třeba si uvědomit, že je to právě žalobkyně, kdo podává návrh a kdo má zajistit, že návrh je perfektní, splňující všechny zákonem požadované náležitosti, vč. dokladu ohledně proběhnutí tzv. procesu EIA. A není-li tomu tak, pak je nepochybně nutno takový návrh ve stanovené lhůtě doplnit. Bez toho nelze v předmětném řízení pokračovat, jak správně uvedl žalovaný, a proto také bylo v souzené věci namístě zastavení řízení v souladu s § 28 odst. 9 horního zákona.
A odkazuje-li v žalobě žalobkyně na to, že žalovaný ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 19. 11. 2013 uvedl, že: „[…]
dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. dobývací prostor stanoví OBÚ v součinnosti s dotčenými orgány
“, nelze než odkázat na shora uvedený rozbor relevantních ustanovení horního zákona, jakož i na to, že v odůvodnění téhož rozhodnutí o odstavec výše, na str. 3, žalovaný konstatuje následující: „[…] je věcí organizace, aby si s Ministerstvem životního prostředí vyjasnila, podle kterého zákona má být posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) provedeno a OBÚ předložila jednoznačný závěr
“. Toto posléze převzal správní orgán I. stupně do odůvodnění rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 29. 11. 2013, což mu nelze účinně vyčítat. Jinými slovy – je třeba číst zrušovací rozhodnutí žalovaného v kontextu a nevytrhávat z jeho odůvodnění jen některé části, jako to v žalobě činí žalobkyně. Totéž pak platí i o právní úpravě, konkrétně § 27 a § 28 horního zákona, které soud rozebral shora s tím, že je nepochybné, že je to žalobkyně coby navrhovatelka v dané věci, kdo je odpovědný za doložení veškerých dokladů a dokumentace s tím, že pokud tak neučiní – současně s návrhem či posléze k výzvě příslušného obvodního báňského úřadu – musí nést následky v podobě zastavení řízení.
*) S účinností od 1. 5. 2004 byl zrušen zákonem č. 93/2004 Sb.
**) Nejvyšší správní soud zamítl kasační žalobce stížnost proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, čj. 10 As 158/2016-73.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.