Vydání 6/2018

(…) [23] Ve věci samé je podstatou sporu posouzení institutu řešení střetu zájmů v řízení o povolení hornické činnosti dle § 33 horního zákona, zejména co se týká povahy kolidujících soukromých zájmů a okruhu osob, s nimiž musí být střet zájmů vyřešen. O druhý aspekt institutu řešení střetu zájmů, tj. ohrožení objektů a zájmů chráněných podle zvláštních předpisů (např. ochrana životního prostředí), nebyl v posuzované věci spor.

[24] Podle § 33 horního zákona, „[j] “

[25] Podle § 17 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, „[ž] “

[26] Podle § 18 zákona o hornické činnosti „[ú]. “

[27] Podle § 8 odst. 2 vyhlášky č. 104/1988 Sb., o hospodárném využívání výhradních ložisek, o povolování a ohlašování hornické činnosti a ohlašování činnosti prováděné hornickým způsobem „“.

[28] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že řízení o povolení hornické činnosti je správním řízením, na které se podpůrně aplikuje správní řád, přičemž odchylky od obecné úpravy stanoví zejména § 17 až § 18a zákona o hornické činnosti. Předchozí vyřešení střetů zájmů dle § 33 horního zákona (a jeho doložení k žádosti o povolení hornické činnosti dle § 17 odst. 2 zákona o hornické činnosti) představuje institut speciální pro oblast horního práva, jehož účelem je především konsenzuální vyřešení konfliktu zájmů mezi těžební organizací a osobami, které mohou být těžbou ohroženy. To nicméně neznamená, že se jedná o jediný institut garantující ochranu zájmů jednotlivců a účast veřejnosti.

[29] S existencí vyhrazených nerostů je třeba počítat již při územním plánování. Podle § 15 horního zákona jsou orgány územního plánování povinny při územně plánovací činnosti vycházet z podkladů o zjištěných a předpokládaných výhradních ložiscích poskytovaných jim Ministerstvem životního prostředí. Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu a Český báňský úřad uplatňují stanoviska k politice územního rozvoje a k zásadám územního rozvoje z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství. Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu i obvodní báňské úřady uplatňují stanoviska k územním plánům a k regulačním plánům z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství. Plánovaná těžba vyhrazených nerostů podléhá zákonu č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Některé záměry podléhají posouzení vlivu na životní prostředí obligatorně, jiné teprve na základě závěru zjišťovacího řízení (k tomu viz blíže § 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí). V řízení o posuzování vlivů na životní prostředí, jakož i v navazujících řízeních [§ 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí] má dotčená veřejnost ve smyslu § 3 písm. i) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí právo na informace, jakož i na uplatnění námitek a na soudní ochranu. Řízení o povolení hornické činnosti dále předchází řízení o stanovení dobývacího prostoru, jehož účastníky jsou dle § 28 odst. 2 horního zákona mimo jiné i osoby, jejichž vlastnická práva a jiná práva k pozemkům nebo stavbám mohou být rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru přímo dotčena. Konečně v samotném řízení o povolení hornické činnosti jsou dle § 18 odst. 1 zákona o hornické činnosti účastníky řízení osoby, jejichž práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být povolením dotčeny. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zohledňuje to, že hornická činnost může mít vliv na široké okolí, a proto účastenství v řízení přiznává každému, u něhož nebude možné nade všechnu pochybnost jednoznačně vyloučit, že jeho práva nemohou být dotčena (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010, čj. 5 As 36/2009–123). Prostřednictvím institutu námitek v řízení o povolení hornické činnosti mají všechny (i potenciálně) dotčené osoby právo hájit své zájmy, dbát na striktní dodržování právních předpisů a na důslednost posouzení ze strany orgánů báňské správy i dotčených orgánů státní správy.

[30] Dalším výkladovým východiskem, které musí Nejvyšší správní soud při svém posouzení respektovat, je výslovná hodnotová volba zákonodárce provedená zákonem č. 498/2012 Sb. Touto novelou byl z horního zákona vyňat institut vyvlastnění a tím posílena ochrana soukromého vlastnictví vlastníků pozemků v okolí těžby. Vzhledem k poukazu stěžovatelky na skupinou senátorů zpochybněnou ústavnost zákona č. 498/2012 Sb. před Ústavním soudem (návrh byl usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 26/13, odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost s ohledem na předchozí judikaturu Ústavního soudu, dle které nelze zrušit novelu zákona, neboť postrádá samostatnou normativní existenci) Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že zmiňovanou novelu protiústavní neshledává. Oproti vyvlastnění za účelem rozvoje infrastruktury, která je budována ve veřejném zájmu a slouží celé společnosti, je těžba nerostů dle současné právní úpravy především podnikatelskou činností soukromých osob. Z článku 7 Ústavy nelze, na rozdíl např. od obecného veřejného zájmu na ochraně životního prostředí, dovodit paušální závěr o ústavně chráněném veřejném zájmu na těžbě vyhrazených nerostů. Stát jako vlastník těchto nerostů má pouze povinnost dbát o jejich šetrné využívání a respektovat tuto prioritu ve své vlastní činnosti (Bahýľová, L. a kol. . Praha : Linde, s. 133). Na rozdíl od projektů, jejichž realizace spíše odpovídá hlediskům veřejného zájmu, jako například výstavba dopravní infrastruktury, především té dálniční (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, čj. 6 As 8/2010-23), výroba energie z obnovitelných zdrojů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, čj. 2 As 207/2016-46), či realizace protipovodňových opatření (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, čj. 8 As 5/2008-93, č. 1876/2009 Sb. NSS), je těžbu nerostů třeba považovat spíše za činnost, o jejímž přínosu z hlediska veřejného zájmu je možné polemizovat. Záležet bude například na významu nerostu coby strategické suroviny, aktuální surovinové politice státu či jejích společenských přínosech, např. v podobě vytvoření nových pracovních míst (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2015, čj. 10 As 2/2015-251). Rozhodl-li se zákonodárce posílit práva vlastníků pozemků proti těžebním společnostem, nelze v tom rozhodně spatřovat porušení ústavního pořádku. Zákonodárci ostatně nic do budoucna nebrání změnit právní úpravu za účelem usnadnění těžby strategických surovin.

[31] Pro vyřešení jádra sporu je třeba blíže vyložit rozdíl mezi pojmy „“ a „“. Nejvyšší správní soud již ve své předchozí judikatuře vymezil, že „“ (již zmiňovaný rozsudek čj. 7 As 21/2007-191). Tomu odpovídá i aktuální právní úprava, která pojem „“ používá v souvislosti s řešením střetu zájmů (viz § 33 odst. 1 horního zákona či § 17 odst. 2 zákona o hornické činnosti), zatímco pojem „“ je používán v § 28 odst. 2 horního zákona a § 18 odst. 1 zákona o hornické činnosti, které upravují okruh účastníků předmětných správních řízení. Obdobně vymezuje účastenství i správní řád v § 27 odst. 2.

[32] Je třeba připustit, že předchozí právní úprava rozdíl mezi pojmy poněkud zamlžovala, neboť v § 33 odst. 4 horního zákona ve znění účinném do 14. 1. 2013 (tedy v ustanovení týkajícím se řešení střetu zájmů) upravovala postup v případě, že nedojde k dohodě mezi těžební organizací a „“. V takovém případě, a převažoval-li veřejný zájem na využití výhradního ložiska, bylo možné přistoupit k vyvlastnění daných pozemků. Důvodová zpráva k zákonu č. 498/2012 Sb., kterým došlo k odstranění tohoto odstavce z horního zákona, k tomu uvádí, že „[d][…]“. Z uvedeného vyplývá, že před novelou provedenou zákonem č. 498/2012 Sb. bylo třeba řešit střet zájmů jednak s vlastníky nemovitostí ohrožených hornickou činností ve smyslu § 33 odst. 1 horního zákona, jednak s vlastníky nemovitostí v dobývacím prostoru, které bylo v případě neuzavření dohody s těžební organizací možné vyvlastnit. Tyto vlastníky pak zákon označoval za vlastníky dotčených nemovitostí. Tomuto výkladu odpovídá i závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, čj. 7 A 133/2002-33, č. 646/2005 Sb. NSS, dle kterého „[v]“. Pozemek, o nějž se v předmětném řízení jednalo, se nacházel v dobývacím prostoru a sloužil jako přístupová cesta do těžebních etáží, byl tedy využíván k přepravě těžební techniky, jakož i vytěženého materiálu. Pozemek byl tedy přímo dotčen hornickou činností. Po zrušení § 33 odst. 4 horního zákona, tj. od 15. 1. 2013, již horní zákon tuto situaci výslovně neupravuje a neumožňuje vyvlastnění takovýchto pozemků ve prospěch těžební organizace. Je nicméně zřejmé, že těžební organizace nesmí využívat pozemky ve vlastnictví jiné osoby bez jejího souhlasu a musí takovou situaci řešit pomocí institutů soukromého práva. Řešení přístupu k pozemkům, na nichž má být provozována těžba, je pak nezbytnou náležitostí plánu otvírky, přípravy a dobývání, bez které nemůže být hornická činnost povolena.

[33] Za současné právní úpravy se pojmy „“ a „“ vztahují ke dvěma odlišným institutům, které slouží k ochraně zájmů fyzických a právnických osob v různých situacích. Jak již bylo uvedeno výše, dotčenost se vztahuje k vymezení okruhu účastníků správního řízení, ohroženost k povinnosti řešení střetu zájmů. Podle ustálené judikatury se dotčenost zájmů neomezuje pouze na osoby, které vlastní nemovitost v dobývacím prostoru. Je totiž zřejmé, že důsledky povolené hornické činnosti nejsou omezeny jen na stanovený dobývací prostor, řada důsledků povolované činnosti dobývací prostor přesahuje (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, čj. 11 Ca 303/2005-29, č. 1329/2007 Sb. NSS, či již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 36/2009-123). Dotčením lze rozumět především dotčení hlukem, prachem, vibracemi a dalšími imisemi. Imisemi se dle § 1013 občanského zákoníku obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou místním poměrům a který podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 36/2009-123). U ohrožení musí existovat reálná, důkazy podložená, hrozba vzniku újmy, která znamená podstatné snížení některého z užitných parametrů předmětné věci (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 21/2007-191).

[34] Z uvedeného vyplývá, že ohrožení zájmů představuje zásah větší intenzity než dotčení, a to ve vztahu k významu způsobené újmy. Tento závěr podporuje i odborná literatura, dle které je kritériem pro stanovení povinnosti uzavřít dohodu o střetu zájmů intenzita zásahu, která musí dosahovat stupně ohrožení. Za ohrožený je objekt či zájem považován tehdy, hrozí-li v důsledku hornické činnosti jeho zničení, poškození nebo snížení některého z jeho užitných parametrů. Intenzitu zásahu je třeba zjišťovat v konkrétním případě znaleckými posudky zpracovanými znalci se specializací na důlní měřictví a vlivy poddolování. Při zpracování posudku či následně při jeho hodnocení lze rovněž podpůrně vycházet z technické normy ČSN 73 0039 „“ (Vícha, O. . Praha : Wolters Kluwer, 2017, § 33, právní informační systém ASPI). Nejvyšší správní soud se naopak neztotožnil s jiným doktrinárním názorem (odůvodněným odkazem na obecný jazykový význam obou slov), že „[r]dotčenýohrožený“ (Závěrečná zpráva projektu P č. 63–08, Ústav státu a práva AV ČR, Praha, říjen 2010, s. 73–74, dostupná na www.cbusbs.cz; obdobně též Vícha, O. . Praha : Wolters Kluwer, 2017, § 18, právní informační systém ASPI). Závěr spočívá na tvrzení, že pojem „“ vyjadřuje skutečnost, že k určitému vlivu dojde s pravděpodobností hraničící s jistotou nebo že již k němu došlo. To je však v rozporu s předchozími závěry Nejvyššího správního soudu, že „[k] “ (již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 36/2009-123 či rozsudek ze dne 18. 11. 2015, čj. 8 As 98/2015-46, č. 3361/2016 Sb. NSS). Obdobně též Ústavní soud konstantně připomíná, že jediným ústavně konformním výkladem pojmu „“ pro vymezení účastenství dle stavebního zákona je výklad extenzivní (nálezy ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04, č. 79/2005 Sb. ÚS, či ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, č. 96/2000 Sb.). Pro určení okruhu účastníků řízení tedy postačuje, že osoba může být potenciálně zasažena imisemi z povolované činnosti, rozhodně není třeba „“. Naopak i kritérium ohrožení vyžaduje, aby hrozba byla vzhledem ke konkrétním podmínkám v území reálná.

[35] Jak správně uvedl již krajský soud, předpokladem řešení střetu zájmů podle § 33 odst. 1 horního zákona je spolehlivé zjištění toho, které pozemky jsou ohroženy využitím výhradního ložiska (rozsudek čj. A 5/2003-1). Vyřešení střetu zájmů se netýká jen pozemků a nemovitostí, na kterých bude hornická činnost prováděna. Povinnosti vyřešení střetu zájmů v území se nelze vyhnout tím, že se hornická činnost na některých pozemcích nepovolí (již zmiňovaný rozsudek čj. 7 A 133/2002-33 či ze dne 11. 12. 2008, čj. 7 As 21/2007-191). S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že okruh osob, se kterými musí těžební organizace před podáním žádosti o povolení hornické činnosti uzavřít dohodu o střetu zájmů dle § 33 horního zákona, bude záležet na konkrétních geologických a jiných podmínkách v území. Za tím účelem bude zpravidla třeba vyhotovit komplexní znalecký posudek, případně okruh ohrožených zájmů vyhodnotit a odůvodnit na základě odborných znalostí a předchozích zkušeností těžební organizace. Při nedostatečném vyhodnocení podmínek v území se nicméně těžební organizace vystavuje riziku, že bude dle § 17 odst. 3 zákona o hornické činnosti vyzvána k doplnění dohody o střetu zájmů (ať již na návrh opomenuté osoby či z úřední povinnosti správního orgánu) či že bude výsledné povolení hornické činnosti zrušeno soudem. Opomenutá osoba má totiž jako účastník řízení (k širšímu okruhu účastníků řízení než osob, jejichž zájmy jsou ohroženy, viz předchozí bod) možnost namítat, že jsou její zájmy povolovanou hornickou činností ohroženy ve smyslu § 33 horního zákona a že s ní nebyla uzavřena dohoda o řešení střetu zájmů. V takovém případě bude na správním orgánu, aby buď sám na základě svých odborných znalostí a zkušeností přezkoumatelným způsobem vymezil okruh osob, jejichž zájmy mohou být hornickou činností ohroženy, nebo aby ustanovil znalce, který na základě všech aspektů řešeného území posoudí, jaké zájmy mohou být danou činností ohroženy (náklady na znalecké posouzení ponese dle § 18 odst. 2 horního zákona i v takovém případě žadatel). Na základě tohoto odborného posouzení pak správní orgán rozhodne, se kterými osobami nebyl v rozporu s § 33 horního zákona střet zájmů vyřešen, své rozhodnutí řádně odůvodní a případně vyzve žadatele o povolení hornické činnosti k doplnění podkladů žádosti dle § 17 odst. 3 zákona o hornické činnosti. Provedené posouzení správního orgánu může následně přezkoumat soud.

[36] Lze tedy shrnout, že dohoda o vyřešení střetu zájmů dle § 33 horního zákona je institutem specifickým pro oblast horního práva, které se vyznačuje značnou rizikovostí povolovaných činností a intenzivními zásahy do širokého okolí (nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 54/05, č. 265/2008 Sb.). Povolování hornické činnosti proto kromě standardních institutů ochrany zájmů, jako je účastenství v řízení, předpokládá i povinnost těžební organizace před zahájením samotného řízení konsenzuálně vyřešit konflikt s osobami, jejichž zájmy mohou být hornickou činností ohroženy. Dohodě s osobami, jejichž zájmy mohou být hornickou činností ohroženy, se nelze vyhnout tím, jak nesprávně namítá stěžovatel, že těžební organizace jednostranně navrhne ochranné opatření, které má ohroženou osobu před hornickou činností údajně chránit. Institut řešení střetu zájmů tak představuje poměrně silnou zbraň osob, jejichž zájmy mohou být hornickou činností ohroženy. Ty jsou sice do určité míry limitovány soukromoprávními pravidly týkajícími se předsmluvní odpovědnosti, mají však v zásadě neomezené právo uzavření dohody o řešení střetu zájmů odmítnout. Pokud k dohodě nedojde, je těžební organizace značně omezena v plánované hornické činnosti. Obecně sice připadá v úvahu postup dle § 33 odst. 3 horního zákona, rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu o řešení střetu zájmů v území nemůže mít nicméně (s ohledem na výslovný záměr zákonodárce odstranit z horního zákona institut vyvlastnění) charakter vyvlastnění či podstatného omezení vlastnických práv. Nejvyšší správní soud proto musí přisvědčit stěžovatelce, že okruh osob, jejichž zájmy mohou být hornickou činností ohroženy ve smyslu § 33 odst. 1 horního zákona, je třeba vykládat restriktivně, nikoliv však tak, že se okruh osob, jejichž zájmy budou hornickou činností ohroženy, zúží pouze na osoby, na jejichž pozemcích bude hornická činnost probíhat. Institut řešení střetu zájmů dle § 33 horního zákona musí představovat ochranu už proti obvyklému (ve smyslu předvídatelnému) běhu věcí při provádění hornické činnosti, který přes akceptovatelnou míru zasahuje zájmy jiných osob. Hrozba újmy musí být vzhledem k podmínkám v okolí reálná a její intenzita musí být srovnatelná se zničením, poškozením či podstatným snížením některého z užitných parametrů daného objektu. Dohoda o střetu zájmů se může kromě ochrany věcných práv týkat i jiných absolutně chráněných statků jako zdraví a život. Míru ohrožení jednotlivých zájmů v konkrétním případě je třeba stanovit na základě odborného posouzení konkrétních podmínek v území. Na kvalitu odborného posouzení je třeba klást vzhledem k významu proti sobě stojících zájmů přísné nároky. Excesy z obvyklého běhu věcí lze řešit cestou náhrady škody dle § 37 horního zákona se subsidiárním použitím úpravy náhrady škody v občanském zákoníku. V obecné rovině lze zejména odkázat na úpravu škody z provozní činnosti dle § 2924 tohoto zákona či úpravu škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným dle § 2925.

[37] Nejvyšší správní soud si uvědomuje, že osoby žijící v blízkosti místa, kde má být do budoucna povolen provoz kamenolomu, vnímají povolení hornické činnosti jako závažné narušení jejich dosavadního způsobu života. Musí nicméně trvat na zásadě, že nikdo nemá právo na neměnnost poměrů v území a zakonzervování stávajícího stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7 2015, čj. 2 As 37/2015-46, č. 3322/2016 Sb, NSS, či ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145). Vlastníci nemovitostí jsou bez svého souhlasu povinni strpět určitá omezení, nepřesáhnou-li míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat (srov. blíže usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS). Vlastníci nemovitostí v blízkosti plánované těžby, kteří v nadcházejícím řízení nebudou posouzeni jako osoby, jejichž zájmy mohou být hornickou činností ohroženy, mohou své zájmy přesto bránit jako účastníci řízení o povolení hornické činnosti, kde mohou důsledně dbát na dodržování relevantních právních předpisů jak ze strany těžební organizace, tak i správních orgánů. Námitky stran předpokládaných imisí povolované činnosti musí správní orgán vypořádat a případně zohlednit při stanovení podmínek provozu činnosti či při samotném rozhodování o povolení či nepovolení dané činnosti (srov. § 8 odst. 2 vyhlášky č. 104/1988 Sb.). Pro úplnost lze konstatovat, že je zcela v pořádku, že osoby žijící v okolí plánované těžby vyjádřily svůj nesouhlas prostřednictvím petice adresované svým komunálním zástupcům. Tato petice může mít vliv na rozhodování orgánů samosprávy o tom, jak postupovat při vyjednávání s těžební organizací, pro její zohlednění v řízení o povolení hornické činnosti však chybí zákonný podklad.

[38] K námitce týkající se snížení tržní hodnoty nemovitostí v blízkosti povolované hornické činnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že na řízení o povolení hornické činnosti lze přiměřeně aplikovat ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se tohoto typu námitek v územním a stavebním řízení. Podle této judikatury, má-li vlastník nemovitosti za to, že by určité využití okolního území mohlo způsobit snížení hodnoty jeho nemovitosti, musí si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace, a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou. V rámci územního řízení – a stejně tak i v rámci stavebního řízení či řízení o dodatečném povolení stavby – je sice stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy (rozsudek ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145, ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 56/2011-133, či ze dne 27. 11. 2014, čj. 5 As 78/2013–55).

[39] Správní orgány se tedy v řízení o povolení hornické činnosti s námitkou snížení tržní hodnoty okolních nemovitostí musí vypořádat, pouze však v rozsahu nástrojů tohoto řízení (například při stanovení podmínek povolované činnosti) a s přihlédnutím k tomu, že řízení o povolení hornické činnosti předchází řízení o stanovení dobývacího prostoru, v němž je závazně rozhodnuto, že určitá část území bude používána k dobývání výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů (viz § 25 horního zákona). Nejvyšší správní soud nicméně upozorňuje, že vlastník obtěžovaný imisemi, které jsou důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má dle § 1013 odst. 2 občanského zákoníku právo na úhradu újmy, která mu vznikla v důsledku imisí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3290/2017). Podle civilistické literatury újma, jejíž odčinění lze žádat, spočívá především ve zmenšení hodnoty nemovitosti. Vlastník dotčeného pozemku se může obrátit na civilní soud, který za pomoci znalce zjistí cenu nemovitosti před zahájením provozu a po něm a (přinejmenším) vyrovná žalobci rozdíl. Újma může rovněž spočívat v tom, že vlastník nemůže z důvodu imisí bydlet ve svém domě a musí si najít bydlení jinde. V takovém případě se lze domáhat náhrady objektivizovaných nákladů na zajištění bydlení přiměřeného tomu dosavadnímu (srov. Spáčil, J. a kol. . Praha : C. H. Beck, 2013, s. 160).

[40] V posuzované věci správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí k námitkám, že stěžovatelka nedoložila vyřešení střetu zájmů dle § 33 horního zákona, konstatoval, že „[v][…]“ Stěžovatel v napadeném rozhodnutí k nevyřešení střetu zájmů doplnil, že „[p][…][…] “ Stěžovatel rovněž odmítl, že by se v souvislosti s ochranou zdraví jednalo o střet zájmů dle § 33 horního zákona, a ohledně poklesu tržní ceny nemovitostí odkázal účastníky řízení na postup dle soukromoprávních předpisů. K argumentaci žalobkyně f), že obecní pozemek byl účelově vyňat ze žádosti o povolení hornické činnosti, stěžovatel konstatoval, že „[p]“.

[41] Z uvedeného vyplývá, že, jak již konstatoval i krajský soud, oba správní orgány vyložily a aplikovaly § 33 horního zákona zcela nesprávně. Správní orgány okruh osob, s nimiž je třeba řešit střet zájmů, chybně omezily pouze na vlastníky nemovitostí, na nichž bude hornická činnost prováděna. Správní orgán prvního stupně nadto zcela v rozporu s doslovným zněním zákona konstatoval, že v případě ohrožení nemovitostí a jiných zájmů soukromých osob se jedná o vztahy ryze soukromoprávní povahy, které horní zákon vůbec neupravuje. Nutno rovněž upozornit na nemístnou poznámku stěžovatele uvedenou v napadeném rozhodnutí stran důsledků údajného taktizování vlastníků pozemků. Mají-li určité instituty veřejného práva chránit zájmy dotčených vlastníků, nelze jim v případě jejich uplatnění vyhrožovat faktickým zničením jejich vlastnictví (např. postavením dálnice okolo obytného domu) s pouhým odkazem na to, že daný pozemek je k uskutečnění povolovaného záměru nezbytný.

[42] Krajský soud proto zcela správně napadené rozhodnutí zrušil z důvodu, že před rozhodnutím správního orgánu prvního stupně nebyl vyřešen střet zájmů dle § 33 horního zákona, a to nejen pokud jde o ohrožení pozemku parc. č. 43/35 v k. ú. Ktiš, nýbrž i ohledně ohrožení zájmů ostatních osob, což ostatně účastníci řízení setrvale uplatňovali po dobu celého správního řízení. V navazujícím řízení bude správní orgán povinen buď na základě již předložených znaleckých posudků a svých odborných znalostí, nebo na základě nového znaleckého posudku jasně vymezit okruh zájmů a osob ohrožených povolovanou hornickou činností. V rámci svého posouzení řádně popíše konkrétní podmínky v území a jasně stanoví předpokládanou intenzitu zásahu do jednotlivých zájmů. Výsledný okruh osob, jichž se řešení střetu zájmů týká, řádně odůvodní, a to zejména s ohledem na určení hranice, kdy již zásah dosahuje intenzity „“. V posouzení správní orgán uvede důvody, na základě kterých dospěl k závěru, že konkrétní osoby nejsou ohroženy hornickou činností ve smyslu § 33 horního zákona. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že toto posouzení je zcela klíčové pro spravedlivé vypořádání protichůdných zájmů v území. Nezbytnou podmínkou vyhovění žádosti o povolení hornické činnosti je doložení vyřešení střetu zájmů dle § 33 horního zákona v rozsahu náležitě provedeného vymezení okruhu ohrožených zájmů a osob, jejichž zájmy mohou být ohroženy. Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná, že institut řešení střetu zájmů zakotvený v § 33 horního zákona zahrnuje kromě střetu zájmů s fyzickými a právnickými osobami (řešeného v posuzované věci) i řešení ohrožení objektů a zájmů chráněných podle zvláštních předpisů (např. ochrana životního prostředí).

[43] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že námitka, že žalobkyně f) byla stěžovatelkou obejita tím, že se žádost o povolení hornické činnosti nevztahuje i na obecní pozemek (parc. č. 43/35 v k. ú. Ktiš), není důvodná. Samotným nepovolením hornické činnosti na určitém pozemku nemůže být jeho vlastník zkrácen na svých právech. Je totiž nepochybné, že jeho vlastnické právo by bylo dotčeno více, jestliže by bylo zatíženo povinností strpět na něm provádění hornické činnosti třetí osobou, byť i za omezujících podmínek, než naopak nepovolením hornické činnosti na těchto pozemcích (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 A 133/2002-33). Uvedené nicméně platí za předpokladu, že daný pozemek opravdu nebude k těžbě využíván, což musí správní orgán posoudit a vypořádat. Po zrušení možnosti vyvlastnění nemovitostí potřebných pro těžební činnost [srov. § 31 odst. 4 písm. b) horního zákona ve znění účinném do 14. 1. 2013] nemůže být hornická činnost povolena na pozemku, k němuž těžební organizace nemá žádná práva. Jedná se však o odlišnou otázku než to, zda je obecní pozemek plánovanou hornickou činností ohrožen.