Vydání 12/2011

(...) Námitku, v níž žalobce vytýká žalovanému, že napadené rozhodnutí o uložení sankce v podobě odnětí předmětného oprávnění bylo vydáno až po marném uplynutí subjektivní i objektivní lhůty, ve které lze jedině takové rozhodnutí vydat, považuje soud za neopodstatněnou. Soud má ve shodě s názorem žalovaného za to, že rozhodnutí orgánů státní báňské správy o odnětí oprávnění nebo osvědčení vydaných fyzickým osobám k výkonu činností za hrubé nebo opakované porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu, vydávaná podle § 45 odst. 1 zákona o hornické činnosti, nejsou rozhodnutími o uložení sankce za spáchání správního deliktu, ale rozhodnutími o uložení správního opatření, jejichž vydání zákon žádnou subjektivní či objektivní lhůtou neomezuje. Ustanovení týkající se ukládání sankcí v podobě pokut jsou v zákoně o hornické činnosti obsažena v § 44; dalším takovým ustanovením procesního charakteru týkajícím se postihu za protiprávní jednání vykazující znaky přestupku je § 44a, podle kterého orgány státní báňské správy projednávají přestupky v oblasti ochrany a využití nerostného bohatství a používání výbušnin ve správním řízení podle obecných předpisů o přestupcích. Ustanovení § 45 odst. 1 zákona o hornické činnosti však k výše uvedeným ustanovením sankčního charakteru svým obsahem nepatří. Rozhodnutí orgánu státní báňské správy o odnětí oprávnění nebo osvědčení k výkonu činností vydaná dle tohoto ustanovení nesledují postih fyzické osoby, ale obsahově vyjadřují zájem státu na ochraně života a zdraví osob a bezpečnosti provozu, jejichž ohrožení se lze důvodně obávat vzhledem ke zjištěnému protiprávnímu jednání nositele tohoto oprávnění či osvědčení. Odnětí oprávnění či osvědčení obsažené ve správním rozhodnutí tudíž není sankcí, jak nesprávně dovozuje žalobce, ale správním opatřením, jehož smyslem je zabránit dosavadnímu nositeli oprávnění či osvědčení, který hrubě nebo opakovaně porušuje předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu, v dalším výkonu činnosti, kterou by mohl výše zmíněné chráněné zájmy ohrozit. Odnětí oprávnění či osvědčení je tak svou povahou specifickým preventivním opatřením, nikoliv sankcí.

Žalovaný v této souvislosti správně poukázal též na další typy správních opatření upravené v § 45 zákona o hornické činnosti, jako je např. rozhodnutí orgánu státní báňské správy o odnětí výbušniny nebo výbušného předmětu, které byly získány nebo s nimiž bylo nakládáno v rozporu s tímto zákonem nebo v rozporu s jiným právním předpisem [§ 45 odst. 3 písm. a)], rozhodnutí o nařízení stažení výbušniny nebo výbušného předmětu z trhu [§ 45 odst. 3 písm. b)] či rozhodnutí o nařízení uložení výbušniny nebo výbušného předmětu do skladu výbušnin nebo jejich zneškodnění [§ 45 odst. 3 písm. c)]. Ani v těchto případech se z obsahového hlediska evidentně nejedná o sankční ustanovení, ale o opatření, přičemž vydání rozhodnutí o nařízení těchto opatření nemůže být (a také dle zákona není) vzhledem k zásadnímu významu hodnot, k jejichž ochraně jsou tato opatření určena, omezeno žádnými subjektivními či objektivními lhůtami. Stejně tak je tomu i v případě opatření spočívajícího v odnětí oprávnění nebo osvědčení vydaného fyzické osobě k výkonu činností podle § 45 odst. 1 zákona o hornické činnosti, u kterého zákon kromě maximální délky doby, na kterou lze oprávnění či osvědčení odejmout, rovněž nestanoví žádnou subjektivní či objektivní lhůtu, kterou by správní orgán limitoval při vydání rozhodnutí o uložení tohoto opatření.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí orgánu státní báňské správy o odnětí oprávnění nebo osvědčení vydaného fyzické osobě k výkonu činností podle § 45 odst. 1 zákona o hornické činnosti nelze z výše uvedených důvodů považovat za sankci ukládanou za správní delikt, nelze na ně aplikovat ani lhůty pro ukládání sankcí v podobě pokut, zakotvené v § 44 odst. 3 a 5 zákona o hornické činnosti. Soud k tomu dodává, že pokud by zákonodárce zamýšlel omezit orgány státní správy při rozhodování o uložení správních opatření stejnými lhůtami, jaké platí pro ukládání pokut, nic mu nebránilo v tom, aby tak v zákoně výslovně učinil. Protože se v souzené věci nejedná o uložení sankce za spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu, je zcela nepřípadná též argumentace obou stran ohledně případného stavení běhu lhůt podle § 41 s. ř. s. Zmíněné ustanovení upravuje toliko stavení těch lhůt pro zánik odpovědnosti, popř. pro výkon rozhodnutí, které jsou stanoveny zvláštními zákony ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů. (...)

Ve shodě s názorem žalovaného považuje soud za prokázané, že žalobce svým jednáním porušil § 68 odst. 1 a 3 vyhlášky o používání výbušnin. V průběhu řízení bylo zjištěno, že místo nálezu 4 kg trhaviny Semtex koresponduje místu, kde žalobce dne 5. 6. 2003 prováděl jeden ze tří clonových odstřelů. Žalobce sice neustále zdůrazňuje, že ze žádného důkazu nelze spolehlivě dovodit shodu mezi nalezenou trhavinou a trhavinou, s níž jako technický vedoucí odstřelů dne 5. 6. 2003 nakládal při provádění clonových odstřelů, avšak ani náznakem nepředkládá žádné rozumné vysvětlení mimořádné události, která celé řízení iniciovala. Jak již bylo soudem konstatováno shora, z uzavřeného řetězce nepřímých důkazů vyplývá jediný logický závěr, a sice že nalezené 4 kg trhaviny Semtex 1A musí být částí trhaviny, která byla ze skladu výbušnin Velkolomu Čertovy schody vydána dne 5. 6. 2003 na základě požadavku žalobce a která měla být (a ve skutečnosti nebyla) téhož dne zcela spotřebována při provádění clonových odstřelů. Je sice pravdou, že žalobce nebyl jedinou osobou, která s trhavinou Semtex nakládala, když vyskladnění, výdej výbušnin a jejich přepravu na místo spotřeby zajišťovaly jiné osoby, nicméně byl to právě žalobce, kdo svým podpisem záznamu ve skladovací knize výbušnin stvrdil vydání 50 kg trhaviny Semtex 1A, kdo podpisem záznamních listů o spotřebě trhavin dokládal, že při provádění tří clonových odstřelů dne 5. 6. 2003 bylo celých 50 kg trhaviny Semtex zcela spotřebováno, a kdo jako technický vedoucí odstřelů nesl odpovědnost za práce spojené s použitím této výbušniny k trhacím pracím velkého rozsahu. To, že dobývací prostor velkolomu nebyl v rozhodné době řádně zabezpečený, takže do něj mohly vstoupit nepovolané osoby, považuje soud za irelevantní, protože vzhledem k okolnostem případu nelze rozumně předpokládat, že by nalezená trhavina byla na místo nálezu donesena zvenčí. Je také zcela nesporné, že v areálu velkolomu došlo k výše popsané mimořádné události spočívající v nálezu 4 kg trhaviny Semtex. Tuto skutečnost nelze zpochybnit poukazem na kontroly provedené Velkolomem Čertovy schody v období od 5. 6. 2003 do 25. 7. 2003 či na kontrolu provedenou podle zápisu v deníku směnových mistrů organizace ze dne 5. 3. 2003; nález trhaviny naopak svědčí o tom, že zmíněné kontroly - pokud k jejich provedení v souladu se záznamy skutečně došlo - nebyly dostatečně důkladné.

Výstupy z kontrolního měření seismických účinků trhacích prací, provedeného společností INSET, s. r. o., dne 5. 6. 2003, které mj. prokazují skutečnou dobu provedení jednotlivých clonových odstřelů, považuje soud za naprosto věrohodné, a to již proto, že kontrolní měření bylo provedeno nezávislou třetí osobou ještě předtím, než ve velkolomu došlo k nálezu trhaviny. Žalobce ostatně správnost údajů zachycených ve výstupech z těchto kontrolních měření ničím nezpochybnil. Pokud jde o podpis báňského inspektora na výstupech z kontrolních měření společnosti INSET, tento zřejmě pouze stvrzuje shodu kopií listin s jejich originálem; na správnost údajů zachycených ve výsledcích měření nemohl mít žádný vliv už z toho důvodu, že báňský inspektor zmíněné listiny podepsal až dne 30. 7. 2003.

Časový sled tří clonových odstřelů zachycený ve výsledcích kontrolního měření seismických účinků trhacích prací provedeného společností INSET jednoznačně prokazuje, že žalobce při provádění clonových odstřelů dne 5. 6. 2003 porušil § 68 odst. 1 a 3 vyhlášky o používání výbušnin. Vzhledem k časovému odstupu mezi prvním (18:44:22 hod.) a druhým (18:49:18 hod.) clonovým odstřelem je nepochybné, že žalobce spolu s předákem nebo vedoucím pracoviště nemohli po provedení prvního clonového odstřelu prohlédnout pracoviště ihned po uplynutí čekací doby, která v daném případě v souladu s § 67 odst. 2 písm. b) vyhlášky o používání výbušnin činila 5 minut. Argumentace, v níž se žalobce hájí tím, že došlo k současnému uzavření obou bezpečnostních okruhů Velkolom Čertovy schody - východ i Velkolom Čertovy schody - západ, které pak byly nepřetržitě uzavřeny až do uplynutí čekací doby v trvání pěti minut běžící od posledního výbuchu (myšleno zřejmě posledního výbuchu při posledním prováděném odstřelu), nemůže obstát. Ustanovení § 68 odst. 1 vyhlášky o používání výbušnin ukládá technickému vedoucímu odstřelů povinnost prohlédnout pracoviště po odstřelu, a to ihned po uplynutí čekací doby. Je tedy nepřípustné, aby technický vedoucí odstřelů provedl v řadě za sebou několik odstřelů a teprve po provedení posledního z nich se vrátil na pracoviště, kde byl proveden první odstřel, aby jej prohlédl. Jinak řečeno, z citovaného ustanovení vyhlášky o používání výbušnin nade vší pochybnost vyplývá, že technický vedoucí odstřelů musí po každém provedeném odstřelu prohlédnout pracoviště, a to ihned poté, co uplyne příslušná čekací doba (vstup na pracoviště před jejím uplynutím zakazuje § 67 odst. 1 téže vyhlášky). Tvrzení žalobce, že není v rozporu s vyhláškou, vstoupí-li se na pracoviště až po době delší než pět minut, protože vyhláška stanoví pouze minimální čekací dobu, po kterou nelze na pracoviště vstoupit, se nezakládá na pravdě, neboť § 68 odst. 1 vyhlášky technickému vedoucímu odstřelů jasně ukládá povinnost prohlédnout pracoviště ihned po uplynutí čekací doby. Dovolává-li se žalobce § 67 odst. 4 věty prvé vyhlášky o používání výbušnin, který stanoví, že čekací doba se měří od posledního výbuchu, pak toto ustanovení je nutno vykládat v souvislosti s povinností zakotvenou v § 68 odst. 1 téže vyhlášky, a to tak, že čekací doba se měří od posledního výbuchu v rámci jednoho odstřelu, nikoliv od posledního výbuchu v rámci série několika postupně prováděných odstřelů. Tento výklad je plně v souladu též s § 50 odst. 1 vyhlášky o používání výbušnin, který stanoví, že nabít se smí jen tolik náloží, kolik se jich má odpálit při jednom odstřelu. Vyhláška tímto ustanovením zakazuje, aby došlo k nabití náloží pro více odstřelů a poté k "" provedení více odstřelů po sobě. Přípustné je pouze nabití náloží potřebných pro odpal jednoho odstřelu, z čehož vyplývá, že každý odstřel musí být prováděn samostatně a že pro každý samostatně prováděný odstřel platí povinnosti stanovené vyhláškou v § 68 odst. 1 (a též odst. 3) vyhlášky.

Pětiminutová čekací doba tak žalobci při provádění clonových odstřelů dne 5. 6. 2003 běžela po každém provedeném odstřelu; po každém provedeném odstřelu měl žalobce jako technický vedoucí odstřelů vyčkat jejího uplynutí a ihned poté provést prohlídku pracoviště za účelem zjištění výsledku trhacích prací a zjištění, že nehrozí nebezpečí od výbušnin. Po zjištění, že toto nebezpečí nehrozí, měl vydat pokyn k uvolnění bezpečnostního okruhu uzavřeného v souvislosti s prováděným odstřelem. Žalobce takto evidentně nepostupoval, což ostatně sám v žalobě připouští, když argumentuje současným uzavřením obou bezpečnostních okruhů a jejich nepřetržitým uzavřením až do uplynutí čekací doby měřené od posledního výbuchu po provedení posledního, v pořadí třetího odstřelu. Vedle § 68 odst. 1 vyhlášky o používání výbušnin žalobce porušil i § 68 odst. 3 téže vyhlášky, který svým obsahem navazuje na povinnost prohlédnout pracoviště ihned po uplynutí čekací doby. Protože po provedení prvního a druhého clonového odstřelu neprohlédl pracoviště ihned po uplynutí čekací doby, nemohl po těchto odstřelech ani vydat pokyn k uvolnění bezpečnostního okruhu, neboť vydání tohoto pokynu bylo závislé na výsledku zjištění učiněného při prohlídce pracoviště, která však provedena nebyla. Soud považuje za potřebné zdůraznit, že k porušení výše zmíněných ustanovení vyhlášky o používání výbušnin došlo bez ohledu na to, zda žalobce nechal oba bezpečnostní okruhy uzavřít současně, jak tvrdí, či nikoliv. Již ze samotného časového sledu prvních dvou clonových odstřelů je totiž zřejmé, že žalobce po provedení prvního clonového odstřelu nemohl prohlédnout pracoviště ihned po uplynutí čekací doby pěti minut. Sám žalobce pak popírá, že by po provedení prvního a druhého clonového odstřelu provedl prohlídku pracoviště a že by (po zjištění, že nehrozí nebezpečí od výbušnin) vydal pokyn k uvolnění bezpečnostního okruhu, což měl dle § 68 odst. 1 a 3 vyhlášky o používání výbušnin učinit, a jeho vlastní tvrzení jej tak usvědčují z protiprávního jednání. (...)

Soud však shledal opodstatněnou námitku vytýkající žalovanému, že napadené rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění toho, proč orgán rozhodující o rozkladu změnil dobu, na kterou se předmětné oprávnění žalobci odnímá, z patnácti měsíců na dobu tří let, tj. na více než dvojnásobek. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje konstatování orgánu rozhodujícího o rozkladu, že přihlédl "" a v samém závěru odůvodnění rozhodnutí orgán rozhodující o rozkladu uvádí, že změna výroku, pokud jde o dobu odejmutí oprávnění k výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů, plně odpovídá závažnosti porušení, jichž se žalobce dopustil při výkonu své činnosti. Ve shodě se žalobcem považuje soud toto zdůvodnění za nedostatečné. (...)

Žalobce právem namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné i z toho důvodu, že orgán rozhodující o rozkladu opomněl vypořádat se s těmi námitkami uplatněnými v rozkladu, jimiž žalobce brojil proti závěrům správního orgánu I. stupně vztahujícím se k vytýkanému porušení § 50 odst. 1 vyhlášky o používání výbušnin.

Soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.