Vydání 11/2024

(…) [25] Text sporného § 17 odst. 7 písm. e) energetického zákona zní:

[26] Při posuzování pravomoci správního orgánu se má uplatňovat přístup (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 13. 4. 2010, čj. Konf 108/2009-11, č. 2275/2011 Sb. NSS). Žalovaný smí jednat a rozhodovat jen o věcech, které mu byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona. Pokud je takové zmocnění vymezeno obecně a je nezbytné interpretovat typ sporů, které do pravomoci správního orgánu spadají, má být tato spíše zužující nebo doslovná, nikoliv rozšiřující. Na druhou stranu, zásadu restriktivního výkladu kompetenčních ustanovení nelze absolutizovat. Jejím smyslem je hlavně to, že „“. Vždy je třeba zohlednit povahu a bližší okolnosti sporu a jeho skutečný právní základ spíše než formální právní titul, o nějž žalobce svůj nárok opírá (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 28. 11. 2019, čj. Konf 10/2019-14, č. 3987/2020 Sb. NSS).

[27] Typickým sporem, který žalovaný může podle krajského soudu řešit, je situace, kdy držitel licence zadržuje zákazníkovi zaplacené zálohy a neprovede ve stanovené lhůtě vyúčtování, ačkoliv je k tomu podle smlouvy povinen.

[28] Krajský soud nemá žádnou pochybnost o tom, že v takovém případě může žalovaný na návrh zákazníka v postavení spotřebitele uložit držiteli licence povinnost, aby vyúčtování provedl a předal je zákazníkovi. Rozhodně tedy odmítá zužující výklad žalobkyně, podle něhož se ve výše citovaném ustanovení slova vztahují k slovu , nikoliv ke slovu . To by znamenalo, že žalovaný může uložit držiteli licence jedině povinnost zajistit samotnou dodávku nebo distribuci elektřiny, plynu nebo tepelné energie. Takové interpretaci ale nenasvědčuje vůbec nic. Již samotný jazykový výklad se takovému nemístně restriktivnímu chápání vzpírá, neboť slova v souvětí bezprostředně navazují na slovo , nikoliv na slovo . To, co v zákoně čte žalobkyně, by zákonodárce jistě vyjádřil jasnějším způsobem, kdyby to skutečně měl na mysli. Například by mohl uvést, že žalovaný řeší spory . Nic takového však zákonodárce neučinil. Namísto toho zjevně hodlal svěřit žalovanému rozhodování sporů o plnění veškerých povinností, které ze , pro držitele licence vyplývají.

[29] Určitou výjimku by mohla představovat situace, kdy by ve smlouvě byla obsažena povinnost, která se samotnou dodávkou či distribucí plynu, elektřiny či tepelné energie bezprostředně nesouvisí ani nemá jakýkoliv vztah k odbornosti žalovaného, kvůli které mu bylo rozhodování těchto sporů svěřeno. Například by mohlo jít o žalobkyní uváděné ustanovení na ochranu osobních údajů zákazníka. Tam by snad bylo možno uvažovat o zužujícím výkladu, který by návrhy na splnění takto definovaných povinností z působnosti žalovaného vyloučil. Každopádně jde o zcela jinou situaci, než jaká nastala v nynějším případě. Nyní jde totiž o uložení povinnosti vyúčtovat dodaný plyn, jež s povinnostmi tvořícími definiční znaky smlouvy o dodávce či distribuci plynu bezprostředně souvisí a pod odbornost žalovaného zcela jistě spadá. Jedná se o povinnost velmi významnou. Teprve na základě provedeného vyúčtování se zákazník dozvídá, jaké množství smluvené komodity podle údajů svého smluvního partnera od něj odebral a za jakou cenu, a teprve na základě řádného vyúčtování, včetně zohlednění uhrazených záloh, mu může vzniknout povinnost požadovanou částku (nedoplatek) zaplatit, respektive právo na výplatu přeplatku. Hypotetická situace vytvořená žalobkyní má naprosto odlišnou povahu a nedokládá tudíž, že výklad zastávaný žalovaným plodí důsledky. A není tak třeba – jen z obavy, že by návrh na uložení zcela jiné smluvní povinnosti mohl někdo podat – vykládat celé výše citované kompetenční ustanovení tak restriktivně, jak požaduje žalobkyně.

[30] Krajský soud uzavírá, že v případě, kdy by držitel licence neprovedl vyúčtování vůbec, mohl by mu žalovaný nepochybně takovou povinnost uložit. Nyní je ale situace složitější v tom, že žalobkyně, jako držitel licence, svému zákazníkovi dodávku plynu fakticky již vyúčtovala. Předmětem sporu mezi žalobkyní jako dodavatelem a osobou zúčastněnou na řízení jako jejím zákazníkem je tak ve skutečnosti otázka, zda tak žalobkyně učinila v souladu se smlouvou, tj. za sjednanou cenu.

[31] Žalobkyně tvrdí, že osoba zúčastněná na řízení, jako zákazník, se měla v této situaci správně domáhat bezdůvodného obohacení – vrácení té části zaplacené ceny plynu, která podle ní překračovala to, co byla žalobkyně oprávněn jí účtovat. Žalobkyně má jistě pravdu v tom, že celá věc by se tím značně zjednodušila. Takový návrh by totiž šel přímo k jádru věci a rozhodnutí o něm by vyřešilo spor mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení jednou provždy. Otázka, zda by měl žalovaný pravomoc rozhodnout také ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, už je složitější. Pro posouzení nynější věci není úplně nezbytné na ni odpovědět. Nicméně pro zvýšení jasnosti a přesvědčivosti svých závěrů krajský soud uvádí, že – na rozdíl od žalobkyně – má za to, že působnost žalovaného pokrývá i spory o vrácení „přeplatku“. Krajský soud při tom vychází z teze, že „[]“ (analogicky, ovšem k jiné právní úpravě, srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14, č. 3859/2019 Sb. NSS). Nicméně je třeba mít na paměti, že zvláštní senát pro rozhodování některých kompetenčních sporů tuto otázku dosud neposuzoval, takže zůstává otevřená (srov. naposledy usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 12. 2023, čj. Konf 4/2023-16).

[32] Žalovaný každopádně musel respektovat, že podaný návrh v nynější věci zněl jinak, a to na uložení povinnosti vyúčtovat dodávku plynu za určitou cenu. Jednalo se tedy o jakousi kombinaci obou výše zmíněných návrhů (na uložení povinnosti provést vyúčtování a na vydání bezdůvodného obohacení). A ve vztahu k takto podanému návrhu musel žalovaný posuzovat svou působnost. Dospěl k názoru, že rozhodnutí takového sporu do jeho působnosti spadá. A krajský soud s tím souhlasí – byť uznává, že tato otázka může být předmětem diskuze a že žalobní argumentace nepostrádá určité racionální jádro.

[33] Žalovaný svůj postoj vysvětlil jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak i v napadeném rozhodnutí. Vyšel z výše citovaného kompetenčního ustanovení a věc posoudil jako spor o splnění povinnosti ze smlouvy o dodávce plynu. Pro založení své pokládal žalovaný za dostačující, že navrhovatel formuloval návrh tak, že směřuje ke splnění určité smluvní povinnosti, aniž by musel tuto povinnost ve smlouvě jednoznačně označit. Zda lze tvrzenou povinnost ve smlouvě nalézt nebo ji z ní dovodit, to už je podle žalovaného předmětem meritorního posouzení návrhu.

[34] V tomto konkrétním případě má navíc podle žalovaného požadavek osoby zúčastněné na řízení jako zákazníka, aby jí držitel licence vystavil vyúčtování za dodávku plynu za cenu sjednanou ve smlouvě, jasnou oporu jak v zákoně [§ 11 odst. 1 písm. f) energetického zákona], tak i v obchodních podmínkách, které jsou součástí smlouvy o dodávkách plynu. Z nich vyplývá pro žalobkyni povinnost pravidelně vyhodnocovat dodávky plynu a vyúčtovat je po uplynutí fakturačního období. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobkyně, že návrh se může týkat jen splnění povinnosti hlavní (dodávka plynu) nebo takové povinnosti, která je nezbytnou náležitostí smlouvy o dodávkách plynu. K tomu dodal, že cena za dodávku plynu mezi nezbytné náležitosti smlouvy patří, přičemž vyúčtování a cenu nelze od sebe oddělovat jakožto dva nesouvisející závazky, jak to činí žalobkyně.

[35] Povinnost vyúčtovat dodávku plynu zákazníkovi se podle žalovaného považuje za splněnou až tehdy, pokud je vyúčtováno za ceny smluvně ujednané. Tyto své úvahy žalovaný opřel o rozsudek Nejvyššího soudu čj. 26 Cdo 312/2018-223 a v něm citovanou předchozí judikaturu. Sám připustil, že se jednalo o rozhodnutí ve skutkově odlišných případech (nájmy bytů a nebytových prostor), ale měl za to, že z nich lze vyvodit obecné závěry. Z rozsudku Nejvyššího soudu citoval klíčové pasáže a dospěl k názoru, že vyúčtování přivodí splatnost nedoplatku (a lze o něm hovořit jako o vyúčtování) jen tehdy, pokud je v něm uvedena cena ve správné výši. Pokud vyúčtování není věcně správné, není splněna vyúčtovací povinnost. Ta i nadále trvá a soud může uložit pronajímateli, aby ji splnil. Podle Nejvyššího soudu tak „“.

[36] Z toho žalovaný vyvodil, že požadavek, aby uložil držiteli licence povinnost vyúčtovat zálohy na poskytnuté služby, není nepřípustný ani nevykonatelný. Jelikož povinnost vystavit vyúčtování může být považována za splněnou pouze v případě, že bylo vyúčtování provedeno řádně, nemůže být správná představa žalobkyně, že žalovaný může zasáhnout jen tehdy, pokud dodavatel neprovede vyúčtování vůbec.

[37] Jen pro úplnost krajský soud dodává, že žalovaný dal osobě zúčastněné na řízení zapravdu i věcně – jednostranné zvýšení ceny za dodávaný plyn provedla podle něj žalobkyně neplatně, neboť je pouze zveřejnila na svých webových stránkách a neinformovala o něm své zákazníky přímo. Proto žalovaný přikázal žalobkyni vyúčtovat dodávky plynu znovu, přičemž ve vztahu k lednu a únoru 2022 tak měla učinit za původní ceny.

[38] Krajský soud shrnuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vyšel ze správné úvahy, že určení věcné působnosti nemůže záviset až na samotném věcném posouzení návrhu – tedy na tom, jestli žalovaný shledá, že smlouva o dodávkách plynu skutečně obsahuje povinnost, která má být podle návrhu držiteli licence uložena. Pravomoc žalovaného musí být určena na základě obsahu podaného návrhu, tj. na základě návrhových tvrzení a návrhového petitu (podpůrně tu lze vyjít z usnesení zvláštního senátu ze dne 27. 3. 2013, čj. Konf 21/2012-51, č. 3026/2014 Sb. NSS). A podle Nejvyššího správního soudu není navrhovatel dokonce ani povinen uvádět, o jaké smluvní ustanovení tvrzenou povinnost dodavatele či distributora opírá (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2020, čj. 2 As 336/2018-31, bod 28).

[39] Už jen tato úvaha by k vyvrácení námitky nicotnosti obou správních rozhodnutí postačovala. Žalovaný ale ještě navíc potvrdil, že povinnost, o kterou se má v řízení jednat, v nynější věci ze smlouvy skutečně vyplývá – jde o povinnost provést vyúčtování obsaženou v obchodních podmínkách. Žalovaný zároveň vysvětlil, proč tuto povinnost nepovažuje v daném případě za splněnou – nestačí vyúčtování jen provést, ale musí být provedeno řádně, tedy za skutečně sjednanou cenu. Jinak se k němu nepřihlíží a i nadále lze dodavatele plynu rozhodnutím zavázat, aby vyúčtování řádně provedl.

[40] Svou poslední tezi opřel žalovaný o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k povinnosti pronajímatele vyúčtovat zálohy v souvislosti s nájmem. Žalobkyně tvrdí, že ji nepoužil korektně, ale krajský soud v úvahách žalovaného žádné vady neshledal. Je sice pravda, že v případech řešených Nejvyšším soudem se nejednalo o vyúčtování ceny za dodávku určité komodity smluvně sjednané mezi stranami sporu, nýbrž o vyúčtování služeb souvisejících s užíváním bytu či nebytového prostoru poskytovaných třetí stranou, ale tento rozdíl nepovažuje krajský soud za podstatný. I v případech řešených Nejvyšším soudem totiž hradili žalobci cenu za služby zálohově a nesouhlasili s vyúčtovanou celkovou částkou za ně (stojí tu za pozornost, že NS své úvahy vztáhl nejen na nájem, ale na vypořádání jakéhokoliv zálohového plnění souvisejícího s užíváním nemovité věci). Také tito žalobci se mohli rozhodnout, že si tvrzený přeplatek spočítají sami a budou požadovat jeho vrácení žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Ale z nejrůznějších důvodů se namísto toho rozhodli požadovat provedení nového vyúčtování od samotného pronajímatele či vlastníka věci – ať už proto, že neměli k dispozici dostatek podkladů pro takový výpočet, nebo proto, že si jednoduše nebyli jistí, zda by celkovou správnost svého výpočtu byli schopni před soudem obhájit. Nejvyšší soud primárně řešil otázku, zda vyúčtování služeb za nesprávnou cenu vyvolává právní účinky vůči nájemci, respektive uživateli nemovité věci. Ovšem závěry Nejvyššího soudu mají širší dosah, neboť ve svém výše citovaném rozsudku čj. 26 Cdo 312/2018-223 mj. konstatoval, že „[…]“. A v řadě případů také potvrdil postup soudů, které povinnost provést nové, řádné vyúčtování žalovanému uložily. Pro to, aby byl výrok takového rozsudku dostatečně určitý, přitom podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu postačovalo, že v něm soud uvede „“.

[41] Závěry Nejvyššího soudu jsou tak podle krajského soudu přenositelné i do nynějšího řízení při posouzení otázky, zda žalobkyně provedením vyúčtování splnila svou smluvní povinnost. Také zde je možno na vyúčtování, v němž je uvedena cena za poskytnuté služby v nesprávné výši, hledět tak, jako by nebylo provedeno. A také zde bylo možno uložit dodavateli povinnost, aby provedl vyúčtování znovu a řádně.

[42] Zbývá dodat, že žalobkyně nemá pravdu, když tvrdí, že žalovaný rozhodl deklaratorně, tedy že fakticky určil, zda určitá povinnost ze smlouvy vznikla, trvá nebo zanikla. O existenci žádné smluvní povinnosti se totiž spor před žalovaným nevedl. Osoba zúčastněná na řízení jako zákazník nezpochybnila, že ze smlouvy jí plyne povinnost uhradit cenu odebraného plynu – pouze nesouhlasila s její vyúčtovanou výší. Žalobkyně jako dodavatel zase nezpochybnila, že měla podle smlouvy povinnost provést vyúčtování dodaného plynu a zaplacených záloh – pouze tvrdila, že tuto povinnost již splnila. Spor se tedy ve skutečnosti netýkal existence, ale obsahu těchto povinností. Jeho podstata spočívala v tom, zda strany tyto své existující smluvní povinnosti splnily. Jde tedy typově přesně o ten druh sporů, na který pamatuje výše citovaný § 17 odst. 7 písm. e) bod 1 energetického zákona.

[43] Proto není přiléhavé žalobkynino přirovnání k případům tzv. deaktivačního poplatku, které soudily správní soudy dříve (rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 30 A 11/2018-98 následně potvrzený rozsudkem NSS čj. 9 As 97/2019-53, a na ně navazující , např. rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 30 A 77/2019-44). Tam se totiž žalovaný skutečně pustil chybně do posouzení toho, zda vůbec existuje povinnost zákazníka takový poplatek v souvislosti s ukončením smluvního vztahu uhradit. Svým rozhodnutím žalovaný určil, že taková povinnost ze smluvního vztahu nevyplývá. Byl si při tom plně vědom toho, že rozhoduje deklaratorně; ostatně opíral se o aplikaci § 142 správního řádu. A správní soudy konstatovaly, že deklarovat je podle energetického zákona možné jen existenci samotného smluvního vztahu mezi stranami, nikoliv jednotlivých povinností z něj vyplývajících (to přísluší jen soudům).

[44] V nynější věci se o žádnou deklaraci nejedná. Žalobkyně nemá pravdu, když poukazuje na to, že žalovaný údajně vytvořil neexistující smluvní povinnost „opravit vydané vyúčtování podle přání zákazníka“, a dále že „určil jednotkovou cenu dodávky plynu“. Pokud jde o údajnou povinnost „opravit vyúčtování“, o žádné takové není v rozhodnutích žalovaného řeč. Nejedná se přitom o žádný úhybný manévr. Žalovaný naopak zcela jasně a srozumitelně vysvětlil, že k vadnému vyúčtování hodlá přistupovat, jako by vůbec nebylo učiněno (a není tedy ani důvod je opravovat). Výrok napadeného rozhodnutí jasně ukládá žalobkyni splnit jedinou povinnost – vystavit vyúčtování dodaného plynu za určité období s určitou cenou.

[45] Správnou výši ceny plynu a oprávněnost jejího zvýšení pak zkoumal žalovaný jen jako předběžnou otázku. Svá zjištění použil především k tomu, aby si ujasnil, zda má přihlížet k již provedenému vyúčtování. Je pravda, že vedle toho žalovaný promítl svá zjištění ohledně jednotkové ceny i do výroku svého rozhodnutí. V něm vymezil nejen období, za které žalobkyně účtovala nesprávnou cenu, ale i cenu, kterou měla správně osobě zúčastněné na řízení v tomto období účtovat. Tím nepochybně přispěl k právní jistotě účastníků řízení a jasně stanovil mantinely, v nichž se musí žalobkyně pohybovat, aby rozhodnutím uloženou povinnost splnila. Těžištěm výroku však zůstává uložení povinnosti provést (znovu a řádně) vyúčtování. Jedná se tak o zcela jinou situaci, než když žalovaný deklaroval, že držitel licence nemá právo na deaktivační poplatek. Tam se totiž o správné výši poplatku vůbec nelicitovalo. Jednalo se o striktně „binární“ rozhodování – buď existuje povinnost deaktivační poplatek uhradit v plné výši, nebo taková povinnost neexistuje vůbec. Ve druhém případě by o něm dodavatel neměl vůbec účtovat, nikoliv ho účtovat ve výši 0 Kč, jak nesprávně tvrdí žalobkyně. Žalobkyni lze snad přisvědčit v tom směru, že i v případech deaktivačního poplatku se teoreticky mohli zákazníci místo deklarace domáhat toho, aby žalovaný uložil držiteli licence povinnost provést vyúčtování s deaktivačním poplatkem v nulové výši. Soudy by se pak musely vypořádat s tím, zda se tím nějak mění povaha návrhu. V nynějším případě se však za formulací návrhu žádná taková snaha obejít právní úpravu podle názoru krajského soudu neskrývá. Spíše zde jde o obavu zákazníka, že by ani při znalosti správné ceny a množství dodaného plynu nedokázal svůj přeplatek správně spočítat, neboť k tomu jako spotřebitel nemá potřebné zkušenosti – na rozdíl od žalobkyně, která je v dané oblasti profesionálem. Rozhodnutím žalovaného se povinnost přepočítat vyúčtování s novou cenou přenáší na držitele licence (dodavatele) jakožto silnější stranu smluvního vztahu. Takový přístup je zcela v souladu s principy ochrany spotřebitele.

[46] Přesvědčivost výkladu zastávaného žalovaným zvyšuje i to, že jde o výklad eurokonformní. Ten upřednostňuje nejen obecně, ale i přímo v oblasti kompetenčních sporů (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009-12, č. 1994/2010 Sb. NSS). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 2003/55/ES ve svém čl. 3 bodě 9 uložila členským státům, aby ve vztahu ke spotřebitelům zavedly nezávislé mechanismy, jako je například pro energetiku nebo orgán sdružující spotřebitele, jež zajistí účinné projednání stížností a mimosoudní urovnání sporů. Jejím odrazem je zejména § 17 odst. 4 energetického zákona, který stanoví:

[47] Krajský soud v této souvislosti dodává, že zvažoval i praktické důsledky svého rozhodnutí. Pokud bude žalovaný rozhodovat spory o správnost vyúčtování dodávek či distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie, otevře se tím přístup k němu i těm spotřebitelům, kteří nejsou schopni z objektivních důvodů vyúčtovanou částku uhradit. Může se totiž stát, že dodavatelem požadovaná cena za dodávku plynu, elektřiny či tepla je nečekaně a mimořádně vysoká, takže přesahuje finanční možnosti sociálně slabšího zákazníka (taková situace při nedávné energetické krizi související s válkou na Ukrajině nebyla výjimkou). Kdyby nebylo možné podat k žalovanému návrh na vydání nového vyúčtování v situaci, kdy zákazník považuje vyúčtování za chybné nebo zvýšení ceny za neoprávněné, pak by spotřebitel neměl jinou možnost než vyčkávat, až jej dodavatel sám zažaluje u soudu o zaplacení dlužné částky, s rizikem, že poté ponese náklady soudního řízení. Sám spotřebitel by žádný spor u příslušného orgánu vyvolat nemohl – když by vyúčtovanou částku nezaplatil, nemohl by ani požadovat od dodavatele vydání žádného bezdůvodného obohacení. Taková situace by podle krajského soudu byla nežádoucí a nespravedlivá. Ve stejné procesní pasti by se ostatně spotřebitel nacházel i v případě, kdy by se domníval, že místo nedoplatku mu měl vzniknout na zálohách přeplatek. Ani toho by se nemohl domáhat, neboť přeplatek není splatný, dokud není řádně vyúčtován (srov. rozsudek NS čj. 26 Cdo 4404/2017-221).

[48] A konečně rozhodnutí žalovaného o uložení povinnosti vydat nové vyúčtování není ani zbytečné, jak naznačuje žalobkyně. Ta tvrdí, že takové rozhodnutí neodstraňuje spor mezi stranami, neboť držitel licence může i po vydání nového vyúčtování dál zadržovat zákazníkovi dříve zaplacenou částku, pokud s rozhodnutím žalovaného nebude souhlasit. Jejího vrácení se tak bude muset zákazník stejně domáhat novým, samostatným návrhem. Je pravda, že zdejší krajský soud již v minulosti samoúčelné spory, jež mají být pouhou přípravou na spor o samu podstatu věci, vyloučil z působnosti žalovaného (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2023, čj. 30 A 98/2022-49, bod 25). Šlo však o jinou situaci. Krajský soud je přesvědčen, že i pouhým uložením povinnosti vydat nové vyúčtování se spor o cenu služeb mezi držitelem licence a zákazníkem ve většině případů definitivně vyřeší. Pokud totiž dodavatel neuspěje se svými argumenty ani v soudním sporu o přezkoumání rozhodnutí žalovaného podle části páté občanského soudního řádu, pak s velkou pravděpodobností ustoupí. To znamená, že rozdíl mezi původním a novým vyúčtováním zákazníkovi dobrovolně vrátí, případně nebude trvat na jeho uhrazení. V následném sporu by totiž logicky nemohl být úspěšný – jednak vyúčtování na nižší částku vydal on sám (byť tak učinil pod tlakem pravomocného rozhodnutí žalovaného, resp. soudu) a jednak se dá očekávat, že otázku správné výše ceny za poskytnuté služby bude brát jakýkoliv rozhodující orgán (ať již žalovaný, nebo soud) jako rozhodnutou, prejudikovanou. Bude tedy z již provedeného posouzení vycházet. Vzpurná snaha si zaplacenou částku ponechat by tak představovala čiré „donkichotství“ odsouzené k nezdaru.

[49] Stručně se dá postoj krajského soudu k této otázce shrnout tak, že k založení věcné působnosti žalovaného [§ 17 odst. 7 písm. e) bod 1 energetického zákona] postačuje, když zákazník, který je v postavení spotřebitele nebo je fyzickou osobou podnikající, ve svém návrhu žádá, aby žalovaný uložil držiteli licence povinnost, která je podle návrhového tvrzení obsažena ve smlouvě o dodávce nebo distribuci plynu, elektřiny nebo tepelné energie. Otázka, zda taková povinnost ze smlouvy skutečně vyplývá, je až předmětem samotného věcného posouzení návrhu. Žalovaný pak může ve svém rozhodnutí uložit držiteli licence povinnost provést vyúčtování dodávky či distribuce plynu, elektřiny nebo tepelné energie i tehdy, když držitel licence tyto služby zákazníkovi již vyúčtoval, ale za nesprávnou cenu. (…)